Autorka→ Tiana.Clark@seznam.cz
Říká se, že Carnë Nallë patří mezi menší vesničky, stejně, jako ta naše, ale tohle místo se nedalo s mým domovem vůbec srovnávat. Ve středu naší vesničky je kruhové náměstí, okolo kterého jsou v kruhu postavené nějaké domky nebo například kovárna a podobné dílny. Ve druhém, okrajovém kruhu, jsou další domky a stáje a podobná stavení. Naše vesnice je prostě jedno velké kolo.
Kdežto Carnë Nallë? Duchové, tohle jsem nikdy neviděla! Ano, slýchala jsem o tom, že jsou jiné vesnice, a hlavně pak velká města, organizovány jinak, než do kruhu, ale nikdy jsem si to nedokázala představit.
Od první chvíle, co jsme do Carnë Nallë vjely, jsme potkávaly samé rovné cesty (Elen mi řekla, že se tomu říká ulice, a že ve větších městech jsou dokonce pojmenované). Byly na sebe i kolmé, různě se propojovaly. Pro mě to bylo něco neskutečného!
Po hlavní ulici jsme se dostaly až na náměstí a Elen zastavila vůz u kraje.
"Půjdu nám teď zařídit místo."
"Cože?" nechápavě jsem se na ní podívala.
"Tady se musí za prodejní místo na náměstí platit," vysvětlila. "Amil mi řekla všechno, co musím udělat, tak to skočím zařídit a ty tu na mě počkej." Usmála se a zmizela v jedné z postraních uliček.
Rozhlédla jsem se po náměstí. Všude byla spousta Elfů a skoro všichni byli nádherně oblečení. Takové krásné, zdobené šaty u nás nemáme. Stánků tam byla velká spousta, prodávající křičeli na kolemjdoucí své nízké ceny, nebo požadavky na výměnu.
Byla jsem z toho fascinovaná. Takového hemžení všude kolem. Vždyť jsou od nás vzdálení jen den cesty, jak to, že je tu vidět takový rozdíl?
Zadívala jsem se na hlouček dětí, které tu pobíhaly kolem a přetahovaly se o nějakého vyřezávaného koníka. Aspoň tohle je všude stejné.
Najednou mi někdo položil ruku na rameno a promluvil hlubokým hlasem. "Cassandro?"
Rychle jsem se otočila. Úplně mě to vyvedlo z rovnováhy. Zaprvé jsem se vyděsila, protože na mě někdo úplně cizí sáhl. Zadruhé můj šok vyvolal i fakt, že na mě promluvil. A zatřetí mě opravdu vykolejilo jméno mojí maminky.
"Co prosím?" zeptala jsem se překvapeně vysokého vousatého - chtěla jsem říct Elfa, ale, pro Duchy naše Veliké, on neměl ani stopy po uších, jako máme my!
Nevěděla jsem v tu chvíli, co si myslet. Přišel o ně třeba v boji? Nebo je to nějaký zvláštní druh?
S otevřenou pusou jsem mu zírala na uši.
"Propána, ta podoba," vylezlo z něj.
Jeho hlas mě donutil podívat se mu do obličeje. Pravou tvář měl trochu zjizvenou a i pod vousy to bylo viditelné. Nedokážu odhadnout, kolik mu mohlo být let, ale vypadal poměrně staře. Určitě o hodně starší, než můj otec. A ty jeho oči? Byly zelené! Takovou barvu očí jsem ještě nikdy neviděla.
Zírala jsem na něj asi hodně zvláštně, protože když zase promluvil, trochu se zakoktal.
"Ehm, já," zavrtěl hlavou a promnul si čelo. "Já jsem Dorian. Omlouvám se, že jsem vás vyděsil. S někým jsem si vás spletl." Pořád si mě ohromeně prohlížel.
"Já jsem Marilla. Co máte s ušima?" Je mi jasné, že to bylo nadmíru neslušné, ale nemohla jsem si pomoct.
K mému překvapení se zasmál. "Já nejsem Elf. Jsem člověk."
"Člověk?" zírala jsem na něj, jako na nějaký neobvyklý přírodní úkaz. "Slyšela jsem o lidech, ale nevěděla jsem, že jsou skuteční," špitla jsem.
"Jsme, jak vidíte. Koukám, že jste ještě dítě. Kde máte rodiče?"
"Ti tu se mnou nejsou. Proč jste mě oslovil jménem mé matky?" vyhrkla jsem rychle.
"Vaše matka…" zastavil se vprostřed věty a zase se na mě upřeně zahleděl. "Marilla," šeptl, položil mi ruce na ramena a sehnul se ke mně, až měl svůj obličej těsně před mým. "No jistě! Jsem to ale hlupák! Ta podoba!"
Nechápavě jsem na něj zírala. Nevěděla jsem, co říct. Neměla jsem ani ponětí, o čem to tu mluví.
Chvíli mi zase prohlížel obličej a potom vítězně zvolal. "Ty jsi Marilla!"
Oh Duchové! Kde je Elen? Tenhle člověk je zjevně blázen a já z něj opravdu nemám dobrý pocit.
Hrdelně se zasmál a objal mě. Přitiskl mě k sobě a pohladil mě po vlasech.
Jen co jsem se z toho vzpamatovala, jsem ho od sebe odstrčila. "Co to děláte?"
"Ach, omlouvám se ti. Znám tě. Znám i tvou matku. Jsem její přítel. Byl jsem i u toho, když ses narodila."
"Cože?" vyvalila jsem na něj oči.
"Jak se má, Cassandra? Neviděl jsem jí už dobrých šestnáct let."
"Ona před patnácti lety zemřela." Nedůvěřivě jsem si ho při tom prohlížela.
V okamžiku, kdy jsem řekla slovo "zemřela", jako by zamrzl. Ve tváři měl prázdný výraz a jeho zelené oči se zaleskly. Nechápavě jsem dala hlavu na stranu.
"To není možné," šeptl. "Zrovna jsem byl na cestě za ní, chtěl jsem jí navštívit."
Vypadal, že omdlí, trochu se zapotácel a chytil se za hlavu.
"Pojďte, posaďte se." Pomohla jsem mu usadit se na náš vůz, podala jsem mu něco k pití a pozorovala ho.
"Děkuju ti, Marillo." Chvíli zůstal sedět a koukat do prázdna.


to je krásně napsané
teda ja bych si asi cvrkla kdyby na mě promluvil.
jinak krásná kapitola těším se na další