Autorka→ Tiana.Clark@seznam.cz
Bála jsem se, jestli se opravdu nezbláznil. Ale naštěstí se na mě zase za chvíli zahleděl a zamrkal. "Jak se mají bratři? A tvůj otec?"
"Včera ráno odešli do války."
"Takže jsi zůstala sama? Co tu vůbec děláš?"
"Nezůstala jsem sama, mám svého ochránce a jsem tu s Alcarmovou dívkou."
"Počkej, počkej. To mi musíš vysvětlit. Tvůj ochránce přeci taky musel do války, pokud šli i tví bratři. A jak to, že jsi tady?"
"No, můj první ochránce, Táro, musel do války. Ale já mám ještě druhého. Ten se jmenuje Titton. Jestli znáte mou matku a pamatujete si mne jako dítě, musíte znát i jeho. Je jen o pár měsíců starší než já. A co tu dělám? Ve vesnici jsme si rozdělovali činnosti, které budeme vykonávat, než se naši muži vrátí. Já jsem si vybrala cestování. Amil se to moc nelíbilo, ale když se ke mně přidala Elen, souhlasila."
"Elen i Tittona si pamatuju. Jak se jmenují dnes? A jaká jména mají tví bratři?"
Zamračila jsem se. "Hm, Alcarmo je Hélios a jeho dívka, Elen, je Alkyoné. Sailon se nyní jmenuje Morfeus a Titton je Perseus. Já jim tak ale neříkám." Poslední slovo jsem zdůraznila.
Dorian se zasmál. "Jistě že ne. Jsi své matce až příliš podobná. Musíš být stejná i v tomhle. A ty tvé oči, stejně zvláštně hnědé. A vlasy stejně husté, stejně vlnité, máš snad i stejný odstín, jako mívala ona."
"Znal jste jí hodně dobře?"
"Ano, znal jsem jí od doby, co mi bylo dvacet."
"A teď je vám kolik?"
Opět se hrdelně zasmál. Nemůžu si pomoct, ale jeho hlas je mi tak příjemný a smích jakbysmet. Opravdu mám pocit, jako bych je už někdy slyšela.
"Já už jsem starý, brzy mi bude jednačtyřicet."
Překvapeně jsem otevřela pusu. "Jednačtyřicet? Počkejte, to je nějaké divné. Nepřepočítal jste se? Já bych vám tipla něco okolo osmi, devíti set."
Pobaveně zavrtěl hlavou. "My, lidé, stárneme rychleji, než Elfové. Kolik je tvému otci? Okolo tří seti padesáti? A vypadá stále mladší než já, že? Tvá matka byla na světě už dvě století, když mě poznala. Pro dospělé Elfy se za šestnáct let skoro nic nezměnilo, ale ze mě se pomalu stává stařec."
Než jsem mu stačila položit další hloupou otázku, přišla Elen.
"Takže to máme zařízené," najednou si všimla Doriana a trochu se zarazila. "Buďte zdráv."
"Elen! Propána! Ty jsi ale vyrostla," zasmál se a podal jí ruku. "Jsem Dorian. Byl jsem ve vaší vesnici, když ti bylo nějakých pět let."
"Já si vás pamatuju. Ráda vás zase vidím."
"To já tebe taky, děvenko."
"No, omlouvám se, ale máme teď nějakou práci, takže Marillo, pojď prosím."
"Já vám pomůžu," nabídl se matčin starý známý. "Kde máte místo?"
"Přímo támhle." Elen ukázala na volné místo kousek od nás a hned tam zamířila.
Dorian nám pomohl postavit stánek a naskládat tam zboží. Vlastně to skoro všechno udělal sám, protože nechtěl, abychom se tahaly s těžkými věcmi. Trvalo nám to jen chvíli.
Opravdu mě překvapilo, když se ke stánku hned začaly hrnout davy kupujících.
Elen mě poslala sehnat nám místo na přespání, že prý to tam zvládne sama. Docela se mi to hodilo - chci vědět, co je ten Dorian zač. Je pro mě tak zajímavý!
Řekl, že on sám je ubytovaný v místním hostinci, a že bychom mohli tu noc přespat u něj. Ptáte se proč taková zvláštní nabídka? Odpověď je snadná - my u sebe totiž neměly žádné peníze. Tedy měly jsme jich pár, ale ty Elen utratila za místo na náměstí. A když nám Dorian nabídl, že bychom mohly přespat u něj, že se to jen musí domluvit s majitelem hostince, tak jsme samozřejmě souhlasily.
"Odkud pocházejí lidé?" zeptala jsem se, jen co jsme zahnuly do jedné poklidnější uličky, ve které nebyl takový rámus.
"My máme vlastní království."
"Opravdu? Kde?"
"Vlastně všude možně. Na sever, na východ i na jih od vašeho království. My nemáme jen jedno, lidé totiž nejsou schopni držet pohromadě jako Elfové. Vám stačí jen jeden vládce, ale my se pořád o něco přetahujeme. Navíc je nás podstatně víc než vás a jsme na velkém území, proto je také zapotřebí více vládců, kteří se o to postarají. Je ale škoda, že si spolu ti vládci nerozumí a pořád mezi sebou válčí. Jednou je to o území, potom o různé nerosty, pak zase kvůli něčemu jinému. Je to unavující."
"To jsem vůbec nevěděla."
"Vaše vesnice je v nejjižnější části celého království. Pod vámi jsou jen hory. Hory, které se mi, lidé, bojíme překročit kvůli jejich výšce a rozlehlosti. Proto jste na nejchráněnějším místě. Ale jste taky nejdál od vašeho hlavního města. A čím dál, tím méně informací se tam dostává."
"Vy toho o nás tolik víte, to je úplně neskutečné."
"Mám Elfy mnohem raději, než lidi," řekl na vysvětlenou.
"No a odkud znáte mou matku?" vyzvídala jsem dál.
"Odešel jsem z naší země sem, do Livirieny, se snem, že jí celou procestuji. Během prvního roku jsem navštívil většinu měst a vesnic na jihu. Na jaře před dvaceti lety jsem se dostal do vaší vesnice a tvoje matka mě okouzlila na první pohled." Nevesele se zasmál a zahleděl se do země. "Ano, zamiloval jsem se do ní jako malý kluk. Ale ona už dávno měla tvého otce a s ním tvé bratry. Byla pro mě alespoň úžasnou přítelkyní, velmi jsme si rozuměli. Časem jsem jí bral pomalu jako sestru. Můj chtíč po cestování se rozplynul a já se rozhodl usadit ve vaší vesnici. Bohužel se ke mně po necelých pěti letech donesla zpráva, že můj otec onemocněl. Musel jsem se vrátit a postarat se o rodinu."
"Povídejte dál," pobídla jsem ho. Tak moc jsem ho chtěla poznat a vědět o něm co nejvíce věcí, že jsem možná svými otázkami začínala být až otravná.
"Co bys dál chtěla slyšet?" zeptal se s úsměvem.
"Co bylo dál? Cestoval jste potom ještě? Chci slyšet celý váš příběh."
"Otec po roce zemřel. Můj starší bratr si vzal pod svá ochranná křídla matku a má mladší sestřička se dobře provdala. Všichni byli zabezpečení, takže jsem mohl zase odejít."
Odmlčel se a podíval se na mě. Má dychtivá zvědavost mu asi přišla vtipná. Znovu se zasmál, dal mi ruku kolem ramen a naklonil se ke mně blíž: "Pokračování příště."
"Co?" překvapeně jsem vyhrkla. "To nemyslíte vážně! Teď jen tak přestanete?"
"Ano, jsme už u hostince," ukázal na bílou budovu před námi s velkým nápisem nad vchodem.


nádhera nadheraaaaaaaa