Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

13.kapitola, 1.část

27. března 2012 v 17:56 | Aranel van de´Corvin |  Hra o duši kniha I.: Kořist vs. predátor
odkaz na web autorek→ www.hraodusi.jex.cz

13. kapitola - "Kdo jsem?"

Diana
S ironickým výrazem a drzostí ve tváři pohlížím na asi čtyřicetiletého muže. Je vysoké statné postavy a na sobě má velmi drahý luxusní oblek. Vím, že ten muž je jinak férový a obvykle všem sympatický a usměvavý, ale přesto se teď tváří, jako bych mu svou přítomností ničila jeho dokonalý svět.
V tmavých hnědých očích má odmítavost a nechuť, protože se mnou nechce ani mluvit. Nechce mě znát… To zjištění tak moc bolí!
"Seber si ty peníze a vypadni! Okamžitě!" usykne stroze a rozhlédne se kolem sebe, jako by se mnou nechtěl být viděný.
"Ale…" začnu a snažím se tvářit stále tak chladně a provokativně. Ani netuší, že se mi do očí tlačí slzy a tlak mi svírá hruď. Neví, kolik mě stojí úsilí, abych tu před ním stála vzpřímená a neplácla s sebou na zem jako nějaký citový chcípáček.
Znovu rychle bleskne pohledem kolem sebe a hmátne do kapsy. "Víc? Chceš víc? Tak tady máš, ale už běž!" hlesne neurvale a očima mě prosí, abych zmizela z jeho života.
Proberu se z toho podivného snu, ale stále cítím to zoufalství, že mě nechce a knedlík v krku, jako by stál přede mnou.
Ale kdo to byl?
Hlava mě šíleně třeští. Mám pocit, jako by mi ji něco půlilo a zabodávalo mi do mozku ostré hroty.
Tohle je snad zlý sen! Zhrozím se, když mě popadne ledovýma rukama a přitiskne k sobě. Má oproti mně velkou sílu. Neubráním se mu a je těžké, ba nemožné to přijmout.Podivné… Necítím se jako bojovnice, ale jako někdo, kdo už nemá sílu jít dál.
"Pusť mě!" zaryčím a propnu se mu bolavě v náruči. Ke své hrůze zjišťuji, že mám bolestivé rány na zápěstí, krku a snad i třísle! Obava mi do žil vhání toliko zoufalého adrenalinu, že mám před očima mžitky a žaludek se mi bouří, jako by chtěl z mého těla utéct.
"Všechno je v pořádku, Di," domlouvá mi sladkým tónem, když mě proti mé vůli nese pryč.
Di, jmenuju se Di?
Vzpomínka, která mi bolestí a zoufalstvím div nevyrazí dech, mě na pár okamžiků téměř znehybní. Je celá rozmazaná. Těžko poznávám, jestli se mi to jenom zdálo nebo jsem to někdy prožila.
"Aničko…" šeptá melodický hlas, který patří ženě s nejněžnějšíma očima, které jsem kdy mohla spatřit. Jsou plné emocí. Lásky, něhy a snad mateřství? "Aničko, neplakej…"
Do očí mi panicky vniknou slzy a nitro se mi sevře pocitem ztráty a bezmoci.
Chytám se, čeho mohu, ale ve tmě, kterou mě provádí, není vůbec nic vidět! Houževnatě se prsty zachytím za rám dveří. Peru se s ním a vzpouzím se mu v náruči, dokud mám ještě síly.
"Sss…" usykne, když se mu ve chvíli, kdy mě oderve ode dveří a chce uvěznit ve velké tmavé posteli, zaryju nehty do obličeje. "Do hajzlu, nech toho!" zavrčí hrdelně, až se mu v ledovém objetí propnu a zalapám po dechu, doslova odrovnaná děsem. "No, tak Di, lehni si. Já ti přece neublížím!"
Nechápavě ho probodávám obranným zuřivým pohledem a couvám od něj, jakmile se mi podaří se mu vyškubnout.
"Varuju tě po dobrým! Běž ode mě, ty bestie!" syknu zle. Snažím se rozeznat, kde to vůbec jsem. Mám pocit, jako by mi hlavou tepalo nepřeberné množství bolesti, které mi nedovoluje myslet. Nemám ani páru o tom, kdo jsem a jak jsem se sem dostala a ty šílené vzpomínky nebo kdysi vysněné sny mě tak matou!
"Myslíš, že jsem úplně pitomá?" zúžím oči a uskočím, jakmile se ke mně chce naklonit. "Já vím, o co upírům jde!" Ano, je to nemožné, ale on je zřejmě skutečný upír. Vše, co vidím, o tom vypovídá. Ve tváři se mu zračí krvelačný výraz spolu s pomyslným soucitem! Neobelhá mě! Na rukou má hrozivě vypadající drápy, toliko nebezpečné, že by mi mohl podříznout hrdlo. A v ústech má pár dlouhých špičatých zubů, kterými týrá své oběti a dostává z nich pro sebe nefalšovanou lidskou krev! A nyní chce tu mou! To nedovolím! To nesmím dovolit, protože mám na světě jisté poslání… Něco musím udělat. Něco jsem slíbila, že vykonám, ale… Proboha, nemohu si vzpomenout co! Vím jen, že je to pro mě životně důležité a upíná se k tomu celá moje existence.
"Potřebuju se z tebe napít!" sykne skrz semknutou čelist a zadívá se na mě zoufalým pohledem. "Vysaju ti jen trochu krve, abych ti pomohl, jinak vykrvácíš! Můj jed tě léčí! Vzpomeň si!"
Na chvíli se ztratím v těch černých duhovkách. Přijdou mi … známé.
On si snad myslí, že jsem úplný idiot!
"Vysát trochu krve, jinak vykrvácím?" opakuju po něm pobaveně. "Já umřu, když mi vysaješ krev, ty blbče!" zařvu naštvaně a stočím se k nočnímu stolku, kde bez přemýšlení popadnu lampičku a mrštně ji po něm hodím.
Zákonitě uhne a tváří se jako by nic.
"No tak, dej si říct!" přemlouvá mě.
"Vypadni ode mne nebo se neznám!" Já se skutečně neznám. Zbědovaně vnímám tu ztrátu krve a přemíru bolesti. Už se do mě ten hajzl musel zakousnout. Proč bych jinak byla v tom zbědovaném stavu?
"Di, prosím tě!" Očima mě prosí, abych byla rozumná!
"Táhni ode mne, ty krvelačná pijavice!" syknu z posledních sil. Hlava se mi motá natolik, že zoufale padnu do postele jako těžký kámen.
Ihned na mě nalehne.
"Ne!" vykřiknu v absolutní hrůze. Žaludek se mi přetočí a na jazyku pocítím pachuť života. "Proboha, pomoc!" Nemám šanci ho od sebe odstrčit, přestože se s ním peru. Síly mi ubývají a bránit se nepomáhá. Se slzami na tvářích nešťastně těkám do tmy a chvěju se pod jeho chladným pevným tělem.
Já nemůžu umřít! Já přece něco musím vykonat…
"Di, neboj se," šeptá zkroušeně. Jako by mu celá tahle situace byla k pláči.
Ach, tak jemu je líto, že mne musí zabít… Tak ať to nedělá!
"Prosím, nech mě," rozbrečím se, když se nahne k mému krku a jemně mi olizuje ránu. Už nemám ani sílu křičet. Všechno se ve mně svírá v naprosté panice a děsu.
"Pššt…" zašeptá a násilně mi otočí hlavu na stranu, aby ke mně měl lepší přístup.
"Nechci. Já nechci!" vzlykám zoufale a téměř neznatelnou silou drtím jeho ramena.
"Uvolni se, ať tě to nebolí." Jemně mi přejíždí chladnými rty po kůži, až mi naskakuje husí kůže. Prsty mě hladí po tváři i bocích.
Marně se ho od sebe snažím odehnat.
"Prosím! Prosím tě, nedělej to!" zalykám se a klepu se pod ním, zatímco si užívám poslední chvíle svého života. Něžně mě líbá, až se mi z toho svírá v hrudi. Ten podivný pocit se ve mně rozprostírá tak velkoryse, jako bych k němu cosi cítila.
"Bude to dobré. Věř mi," zašeptá měkkým hlasem a zakousne se mi do hrdla. Panicky vykřiknu, ale nikoliv bolestí, ale nejistou rozkoší.
Naprosto zděšená vnímám vlny slasti, které mi zpestřují jeho krmení.
"Ne!" zasténám zoufale a prohnu se pod ním pod přívalem natolik krásného pocitu, že nemám daleko ke hroucení. Tělem mi probíjí naprostá rozkoš. Ochromuje moje smysly a nutí mě vnímat jen tu pomyslnou nádheru, díky níž se mu nemohu ani bránit. Se široce otevřenýma očima a zděšeně se chvějícími rty sténám a v dozvuku šoku se propadám jeho sání.
"Přestaň, prosím dost!" šeptám a chvěju se pod ním, ale nikoliv strachem. Jsem naprosto okouzlená, a čím víc ze mě pije, tím lépe se cítím. Jako by se mi do žil vlévala mocná energie a dodávala mi tolik potřebnou sílu.
Nevnímám už ani palčivost ran, natož aby mne snad bolela hlava. Všechno jako mávnutím proutku zmizelo. Cítím příjemné mravenčení tam, kde se mě dotýká na holé kůži. Burcuje to ve mně chtíč a vášeň, kterou neznám. Od rány, ze které pije, mi do těla probíhají euforické křeče. Zatínám zuby, abych z úst nevypustila nesmyslné zasténání. Hladí mě po těle a ještě podporuje ty příjemné euforické emoce, které bych v tuto chvíli skutečně cítit neměla!
Jakmile ze mě přestane pít a jen mi ránu mlsně olizuje, vnímám nehybně dozvuky rozkoše a přivírám slastně víčka. Můj dech je díky jeho podivnému chování značně zrychlený.
"Di?" Jakmile se ke mně skloní, udělám nečekaný výpad a nehty se mu znovu zaryju do obličeje, až usykne. "Já ti nic neudělám! Tak se přestaň prát." Obě ruce mi chytí do svých svěráků a z naprosté blízkosti se mi zadívá do očí.
Z jeho pronikavé vůně se mi motá hlava a myšlenky se mi v jediné vteřině rozutíkají do všech stran.
"Teď jsi mi pil krev!" zašeptám přerývavě. "Snad mi nechceš vykládat, že jsi to dělal kvůli mně a pro moje dobro!" zamračím se okouzleně.
"A kvůli komu asi?" ušklíbne se arogantně. "Nijak extrovní ta tvoje krev vážně není. Je to jako na houpačce a všechny tvoje pocity, úzkost a zoufalství se do ní promítá a mně to dvakrát nechutná!" zamračí se a povzdychne si. "Cítíš se snad hůř?" zvedne obočí. "Podle toho, s jakou silou mi zarýváš nehty do obličeje, soudím, že je ti lépe."
Zarazím se. On má pravdu! Jsem plná energie a nic mne nebolí, ba naopak, je mi báječně.
"Ale ty seš upír, ne?"
Mlčky přikývne.
"Proč bys mi pomáhal?" zúžím nedůvěřivě oči a zadívám se do těch jeho černých nešťastných zorniček.
"Protože…" zarazí se a zachmuřeně si mne prohlíží. "Prostě to tak je! Můj jed má ve tvém případě léčebné účinky," řekne stylem "debata uzavřena" a odtáhne se. Zády se opře o chladnou zeď a zadívá se na mě.
"Nebo je to jen dočasný, než umřu či se ze mě stane to samý co z tebe," ušklíbnu se a vjedu si prsty do vlasů. "Se mi nechce věřit, že by ti šlo o moje dobro," zašklebím se. "Copak seš nějakej milosrdnej a dobrotivej upír?" probodnu ho nenávistným pohledem. "Já náhodou vím, že seš jenom obyčejná krvelačná bestie!" syknu mu do obličeje. "A skutečně ti nežeru, že mi prostě jen tak z dobroty srdce pomáháš! To má nějakej důvod! Na co mě potřebuješ?" zavrčím a prohlížím si ho rentgenovým pohledem.
"Ty si vážně nic nepamatuješ?" zkrabatí čelo a probodne mě zoufalým pohledem.
Čekala jsem jinou reakci, tohle mě překvapí.
Nepamatuju si co?
"Nepamatuješ si Miu ani Dexe?"
Zmateně sleduju, jak se v jeho tváři zračí ztrápenost.
"Nepamatuješ si, jak jsme se my dva potkali?" Jeho hlas zní téměř něžně.
Nabubřele přivřu oči a probodnu ho dalším zuřivým pohledem. "Ty tady vězníš ještě někoho jinýho?" zajíknu se. "Ty seš teda fakt hajzl!" vmetu mu do tváře, a když mě chytí za ruku, chci se mu vyškubnout, ale nenechá mě.
Jeho ledový dotek nebolí, ale to mravenčení mi vlézá až do páteře a přihloupě mě obelhává. "Uklidni se," zavrčí a zúží oči.
Nechám hlavu znovu klesnout do peřin.
"Dex je upír," probodne mě pohledem, jako by ode mne něco čekal. "A Mia… S tou občas spím." Jeho pohled ztvrdne, když se mu nedostává reakcí, které ode mne chce. "Teď už ti to můžu říct, protože ti to je očividně jedno!" zaskřípe zuby a zvedne se z postele.
"Copak mi to nemá bejt fuk?" zvednu obočí. "Spi si, s kým chceš!" řeknu velkoryse a hned dodám: "Teda s kýmkoliv mimo mě!" Můj hlas je velmi důrazný. Doufám, že pochopí a nebude na mě zkoušet ty své komické triky s rozkoší!
"Tak to už je celkem pozdě. To sis měla rozmyslet dříve, než jsi mi vlezla do postele!" sykne a baví se mým zkoprnělým výrazem.
"Já ti nevlezla do postele!" ozvu se ostře a posadím se. Vztekle zatnu pěsti. To, z čeho mě tu obviňuje je tak absurdní! Já… Chytím se za hlavu a zavřu oči.
Sedím v naprosto luxusním pokoji. Hned vedle postele mám mini ledničku, která je stále plná drahých nealkoholických nápojů a sladkostí. Naproti stojí bytelná vestavěná skříň ze dřeva, nikoliv překližky. Podle všeho byla skutečně mastná…. Všechno tady je drahé, ale ztrácí se ve změti temnoty.
I když mám zdi natřené na černo a jsem tu jako ve zlaté kleci, vždycky se mi stáhne krk, když sem pronikne veselé a bujaré zvuky z pokoje mých sourozenců. Nenávidím tu jejich radost! Nenávidím to štěstí a lásku, které se táhne celým domem! Nenávidím to tu!
Tuhle myšlenku zatlačím hluboko do sebe, protože … nevím, co se za ní skrývá. Jen doufám, že to není sobeckost, která vyznívá při prvním dojmu.
"Sám si mě do ní dostrkal! Běž si za tou Miou a mě nech bejt!" Schoulím se do rohu, kde se přeci jen cítím bezpečněji. On je pro mě velké ohrožení. Vypadá výhružně a v očích se mu zračí nemilosrdný chtíč.
"A kdo říká, že myslím tuhle postel… Teď a tady," zasměje se, až mi naskočí husí kůže.
Bez dechu se na něj zadívám. Ten jeho smích není upřímný. Přijde mi, jako by ho to bolelo. Copak ty pocity, které se mi marně rvaly pod kůži, byly pravdivé?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama