25. března 2012 v 19:24 | Aranel van de´Corvin
|
Přidávám sem další kapitolu, i když se mi moc nechtělo. Ale chápu, že je hezky a jste radši venku, než u počítače, kde čtete povídky... jinak mám pár oznamů, protože mi určité věci začínají lézt na mozek:
1) určitě víte, že tu zveřejňuji povídky i od jiných autorů. U každé povídky, která není moje zveřejňuji odkaz na autora- mimo to mám rubriku s vlastními povídkami! Takže se prosím z otázkami a stížnostmi obracejte na AUTORA POVÍDKY NE NA MĚ! Myslela jsem, že je pochopitelné, že když tam uvedu jméno autora, tak se lidé obrátí na něj a ne na mě! Chápu, že se můžete přehlédnout, ale když to čtu několikrát do týdne, tak mě to začiná štvát...
2) Občas mám chuť zveřejnit maily, co mi chodí. Někdy se i zasměju, i když poslední dobou je to k pláči. Teď vážně. Lidi, prosím Vás, neptejte se mě jestli sem upír! NEJSEM! A ani mě nezajímá, že si vy myslíte, že jste upíři. Na upíry nevěřím. Jenom mi to připadá jako dobrý výmysl, na který se dají psát povídky. A telekinezi taky neovládám. Ani se neumím spojit s mrtvými a vlkodlak taky nejsem! Čímž se omlouvám těm, které jsem právě zklamala...
Vím, že to nemyslíte špatně, ale když to čtete pořád dokola, tak to začíná být otravné. Olouvám se, jestli jsem někoho urazila.
Lucius přišel přesně. Jako vždycky. Nemám ráda lidi, co chodí včas- navíc začnou trpět milnou domněnkou, že svojí přesností nakazí i vás. Podle mě by se mělo chodit, tak o minutu pozdě. Maximálně o pět. Tím dáte najevo, že na vás dotyčná osoba nemá takový vliv a proto se za ní neženete o deset minut dřív. Své společenské způsoby jsem použila i na Luciuse. Přišla jsem o tři minuty později. A dalších třicet minut jsem poslouchala, jak Lucius nadává na moji nevychovanost. Což mě vede k dalšímu tématu. Opravdu si tohle Lucius představoval jako rande? Nebo mě Lilka vodila za nos. Čistě hypoteticky. Kdyby tohle bylo rande, neměl by se ke mě kluk chovat zdvořile? Neměl by mi říct, jak mi to sluší, když mě uvidí a další blbosti? Lucius, když mě uviděl, tak řekl: " Konečně! Už jsem si myslel, že si budu muset skočit do kuchyně pro svačinu, abych tady neumřel hlady!" A kdo je tady nezdvořilý!
" Posloucháš mě vůbec?"
" Jasně, že jo," přikývnu.
" Nedělej ze mě blbce!" zaprská. Začnu se potichu smát.
" Co je zase?"
" Nic, jen jsem si na něco uvědomila," řeknu popravdě. Všimli jste si, že Severus i Lucius mi říkají jednu a tu samou větu pořád dokola? I když každý jinou. Severus mi neustále opakuje, že je člověk a jako člověk potřebuje osobní prostor a Lucius mi pořád říká, ať z něho nedělám blbce. Začíná mě to nudit. Měli by si vymyslet něco jiného, protože jejich výhružky přestávají být účinné.
" A co?"
" Jenom něco, co mi Severus pořád opakuje."
" Nemluv pořád o něm!" řekne popuzeně a jeho dobrá nálada je rázem pryč. Pokud se jeho neutrální a odměřená grimasa bere jako znamení dobré nálady. Teď má zatnuté zuby.
" Ty jsi horší než ženská!" zavyju.
" Nejsem."
" No to teda jsi! Říká se, že ženská neví, co chce, ale ty jsi to samý a možná ještě horší! Chceš, abych ti něco řekla a když ti to řeknu, tak mě za to seřveš!" řeknu podrážděně a zrychlím krok. Už mě vytáčí a to jsem s ním dvacet minut! Vidím to na krátké posezení ve společence a pak nazdar...
" Hm, no."
" Cože?"
" Máš pravdu," uzná potichu. Škoda, že tady nemám diktafon.
" Já vím," řeknu sebejistě. Už stojíme před společenkou. Chystám se říct heslo, ale Lucius mě zastaví.
" Nechceš se jít ještě někam projít?" Merline, teď jsem byla dvacet minut v pohybu! Tenhle hrad mi dává zabrat. Nejsem zvyklá na takovou fyzickou zátěž.
" Eeeh," povzdychnu si.
" Mohli bychom jít třeba na astronomickou věž." Áaaa!
" Víš kolik tam je schodů? Dneska jsem tu cestu už dvakrát absolvovala. Složila bych se na druhém schodě."
" Pojď, aspoň budeš mít fyzičku," snaží se mě přesvědčit.
" Fyzičku? Fuj, takový slovo už přede mnou nevyslovuj. Nebo vyslovuj, ale ne v souvislosti se mnou."
" Jak můžeš být, tak hubená, když se vůbec nehýbeš? To já chodím aspoň pětkrát týdně běhat." Chvíli jsem se na něj šokovaně dívala.
" Ty jsem fakt magor," konstatuju a vejdu do společenky. Radši jsem se mu ani nedívala do tváře, když jsem procházela portrétem. Buďto je zklamaný nebo naštvaný. Ani jedno vidět nechci. Sedla jsem si do křesla, aby nemohl vedle mě.
" A co tady budeme dělat?" zeptá se naštvaně, když si sedá na gauč. Odpověď se dostavila sama. Bellatrix naštvaně seběhla schody z chlapeckých ložnic. Za ní v těsném závěsu Rudolfus. Vzala jsem si sušenky, které ležely na stole a pozorovala scénu před sebou.
" Jak jsi mohl něco takovýho udělat?" zařve Bellatrix a od pusy ji uletí slina.
" Snad sis nemyslela, že do svatby budu spát jenom s tebou!" Bellatrix vzala vázu a hodila ji po něm. Rána dobrá, ale Rudolfus stihnul uhnout. Myslím, že si ani nevšimli, že tady sedíme. Lucius se chtěl připomenout, ale kopla jsem ho do nohy a výhružně se na něj podívala.
" FAJN! V tom případě si budu taky užívat!" zavřeští moje spolubydlící.
" To teda nebudeš!"
" BUDU!" Na chvíli jsem vypnula. S kým se asi Rudolfus vyspal? Lepší otázka by byla, kdo by se s NÍM vyspal? Možná nějaká mladá a nezkušená holka, která neví do čeho jde. Při představě, že se s ním vyspal kluk, jsem se začala smát, až mi zaskočila sušenka v krku. Zakuckala jsem se a tím přenesla jejich pozornost na mě. Sakra. Blbý sušenky.
" Co ty tady děláš?" vyjede Bellatrix pro změnu po mě.
" Vzhledem k tomu, že tohle je společenská místnost zmijozelu, tak co myslíš?" usměju se nevinně.
" Áaaaaaa!" začne ječet. Co jí hrabe? Snad to nebude dělat i v noci. Sice ji Rudolfus podvedl, ale proč bychom měli trpět i my ostatní?
" UKLIDNI SE BELLATRIX!" zařve Lucius, aby ji překřičel. Doufám, že zítra ani jeden z nich nebude moct mluvit. Tolik štěstí najednou bych asi neusnesla.
" JDĚTE SI TO VYŘÍDIT NĚKAM JINAM. MY NEJSME NA VAŠE SOUKROMÉ PROBLÉMY ZVĚDAVÍ!" pokračuje dál Lucius bez toho, aniž by se nadechl. Ať mluví za sebe. Mě to nevadí. Rudolfus chvíli naštvaně pozoruje Bellu, potom se beze slova obrátí a jde pryč ze společenky.
" Kam si myslíš, že jdeš?!" zaječí Bella a vydá se za ním. Jakmile se za nimi zavřel portrét, tak tu bylo nepřirozené ticho. Nepřirozené i na Zmijozel.
" No, děkuji, že jsi mi šel naproti ke knihovně. Asi si půjdu lehnout," začnu se zvedat. Chytí mě za ruku. Tak asi nepůjdu.
" Děláš si srandu, že jo?" řekne ledově.
" Ani ne," zamyslím se na hlas.
" Nechceš mi tím naznačit, že jsem se několik týdnů snažil jenom proto, aby jsi se mnou byla třicet minut?" zavrčí. Tak to natáhneme na hodinu?
" Ne, ale opravdu jsem unavená," řeknu napůl pravdu," tak co kdyby jsme šli zítra spolu na snídani?" navrhnu, abych se z toho vykroutila. Jak dlouho může trvat snídaně? Počkám na něj ve společence, potom se rychle najím, nechám se doprovodit zpátky, zavřu se v pokoji a konečně dodělám úkol do přeměňování.
" Dobře," řekne neutrálně. Usměju se na něj a jdu ke schodišti.
" Jo a ještě něco," zavolá za mnou. Nechápavě se na něj otočím. Leknutím nadskočím. Nesedí už na gauči, ale stojí přímo za mnou.
" C-co?" vydoluju ze sebe šokovaně. Čekala jsem přednášku nebo výhružky, ale tohle rozhodně ne. Pomalu se ke mě sklonil a políbil mě. Čekal jestli se po něm neoženu. Neměla jsem sílu zvednout ruku a navíc byl můj mozek zaměstnán úplně něčím jiným. Byla jsem překvapená. Když usoudil, že mu neudělám monokl, tak pokračoval. Jednou rukou mě přitiskl k sobě a druhou mi zajel do vlasů. Umí krásně líbat, což je jeden z důvodů, proč jsem mu začala polibky oplácet. Od Luciuse bych čekala nějaké drsné polibky, kterými se mě snaží udusit, ale byl něžný. Lucius a něžný. Divný. Opřel mě o zeď u schodiště. Jediné, co tomu chybí je soukromí. Drusila stála na schodech a nepokrytě na nás civěla s hubou dokořán.
" Luciusi," začnu ho od sebe odstrkovat.
" Co se děje?" zašeptá a nepřestává mě líbat na krku.
" Máme společnost," řeknu a zčervenám. U tohohle mě zrovna vidět nemusela.
" Omlouvám se, jenom procházím," řekne a se smíchem okolo nás projde. Lucius se už nadechoval, že ji něco řekne, ale taktně jsem mu naznačila, ať to nedělá. Vím, co by jeho slova obsahovala a klidným hlasem by to taky neříkal.
" Sakra," zavrčí, když se za Drusilou zavřou dveře a skloní se ke mě. Uhnu.
" Už vážně půjdu."
" Teď? To kvůli Drusile?"
" Ne, ale říkala jsem ti, že si půjdu lehnout..." A navíc se bojím, že za chvíli by se to mohlo zvrhnout. Aby se Drusila nevracela zpátky a mi tu pro změnu nebyli nahý.
" A nechceš jít třeba na chvíli ke mě?" usměje se.
" Ne."
" Proč ne?"
" Protože vím, co bys tam chtěl dělat."
" Ty jsi pana?" zeptá se zaraženě.
" Ne," zasměju se. Zamyšleně mě pozoroval. Nejspíš se snažil přijít na to, proč se s ním nechci vyspat.
Ráno mě vzbudilo bouchnutí dveří. Bellatrix se vrátila. A ne zrovna v dobré náladě. Podívala jsem se na hodiny. Sedm. Stejně budu muset vstávat na snídani, když jsem se včera večer tak galantně nabídla, že půjdu s Luciusem. Nedošlo mi, že chodí tak brzo.
" Nic?" zavrčí Bella, když se zvedám z postele.
" Cože?"
" Nic mi neřekneš? Žádný vtipný poznámky?"
" Jsou situace, které nekomentuju," řeknu popravdě. Ano, podívám se na ně, ale dál do toho nerýpu. Vlezu do koupelny dřív, než ji obsadí naštvaná Bella.
" Co si o tom myslíš ty?" zeptá se, když vylezu ven. Překvapeně se na ni podívám. Bellatrix se mě ptá na můj názor?
" Popravdě? Vím, že sňatky jsou v čistokrevných rodinách předem domluvený, takže není neobvyklé, že se snoubenci podvádí..." Kdyby mě rodiče s někým zasnoubili a já ho nesnášela, tak bych to udělala taky. Proč si kazit poslední měsíce štěstí?
" Ale já se mu líbím! Tak kde je, sakra, problém?!" Oj, Bellatrix už je zase v ráži.
" Protože to je chlap! Vidí prsa a přestává myslet."
" Přesně!" Bože, začínám se bavit s Bellatrix a mít stejný názory. Začínám tady z toho magořit!
" Jenomže já ho podvádět nemůžu!"
" Proč ne?"
" Protože mi to zakázal." Zasmála jsem se.
" Nečekala bych, že zrovna tebe to zastaví," řeknu provokativně a zavřu za sebou dveře, než se dozvím něco, co zrovna vědět nemusím.
" Jdeš pozdě," uvítá mě pod schody Lucius. Už mě štve.
" Ne, to ty jsi přišel dřív."
Už během cesty na snídani se u Luciuse začaly objevovat podivné sklony. Nejdřív se mě pokusil chytit okolo pasu, pak za ruku a když nic, tak aspoň okolo ramen. Odháněla jsem ho od sebe jako otravný hmyz. A stejně jako u hmyzu marně.
" Klid kovboji, nech ruce podél těla," zavrčím.
" Proč bych měl?"
" Protože takhle si lidi budou myslet, že spolu něco máme." Kdyby to viděl Severus, tak by se měl po zbytek roku čemu smát.
" A nemáme? Včera to vypadalo jinak."
" Jenom jsi mě překvapil a víš jak reaguju na překvapení. Blbě."
" Tak co kdybych tě překvapil znovu?" zašklebí se, chytne mě za ruku a stáhne k sobě. Vyplašeně se dívám kolem sebe. Jestli nás tady někdo načapá, tak než dojdeme do velké síně na snídani, tak o tom ví celá škola.
" Jenom jednu malou pusu." Nesnáším ten jeho "malfoyovský" škleb. Uslyšela jsem kroky, doprovázená nepříjemným hlasem. Bellatrix vyráží na lov. Tázavě jsem se na Luciuse podívala, jestli mě pustí. Jeho obličej byl neměnný. Stoupla jsem si na špičky- i tak musel trochu sklonit hlavu- a políbila ho. Spokojeně se usmál a pustil mě. Právě včas.
" Na co čekáte? Na taxi?" prskne Bella, když okolo nás prochází.
Dneska je den plný překvapení. A to je teprve ráno. Jakmile jsem si sedla ke stolu a začala si nandávat toasty, tak mi sova elegantně do čaje hodila dopis. Kdo ty ptáky cvičí?
" Kdo ti píše?" zeptá se zvědavě Drusila, která sedí po mé pravé ruce. Lucius taky zbystřil. I Severus a Bellatrix. A Narcisa. Na co tak blbě čumí?
" To nemůžu dostat dopis, nebo co?!" bafnu na ně a zvednu se od stolu.
" Kam jdeš?" zeptá se blonďatá stíhačka.
" Někam, kde je více soukromí. Neříkám, že úplný, ale furt lepší než tady!" Jdu k nebelvírskému stolu stejnou cestou jako vždycky. Brumbál si už zvykl na mojí okružní jízdu. Pokaždé, když projdu okolo učitelského stolu, tak lehce kývne na pozdrav.
" Nazdar, kde jsou koblihy?" přejdu rovnou k věci, když nevidím svoji snídani. Jeden z důvodů, proč každý den proti sobě poštvu půlku hradu je ten, že tu jsou koblihy!
" Nevím, už včera nebyly," zamumlá s plnou pusou Sirius.
" Taková důležitá věc a ty se mi nezmíníš?" podívám se vyčítavě na Lily.
"Dostala jsi dopis?" převede řeč jinam.
" Proč vás to všechny tak fascinuje?"
" Nikdy dopisy nedostáváš," pokrčí zrzka rameny.
" Jednou se to stát muselo," zamručím.
" Kdo píše?" zeptá se Remus.
" Otec," protočím oči. Zajímalo by mě, co chce. Vždyť jsem psala, že žiju a v březnu se ozvu.
no páni, komentuju první!!

vtipná kapitola, vážně mě zajímá, co bude v tom dopise. :)) A ta cesta na snídani... čekala bych, se se G. bude bránit více.