Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

14.kapitolaa

31. března 2012 v 12:29 | Aranel van de´Corvin |  Hra o duši kniha I.: Kořist vs. predátor
odkaz na web autorek→ www.hraodusi.jex.cz

14. kapotila - "Takže vážně odejdeš?"
Diana

Papír je promáčený mými slzami. Písmo se skoro nedá rozeznat, ale já i přesto píšu dál a týrám sama sebe. Je zvláštní, že zášť může na jednu stranu obírat o tolik energie a na druhou dávat sílu, abych šla dál…

Ty zasranej hajzle… Vzal jsi mi všechno, co jsem měla. Nenechal jsi nic. Nemůžu žít ve světě, kde není láska. Nemůžu už dál! Díky tobě je můj život jako peklo. Buďto mě ignorují nebo mě nenávidí. Nemůžu se nikomu podívat ani do očí, protože to se nesluší. Já tu nejsem vítaná! Až tě jednou najdu, udělám to nejhorší, co budu moct… Budu tě týrat!

Každý večer trávím předčítáním si knih, které vyprávějí o tom, jak někomu způsobit největší bolest. Tak jako jsi to zvládnul ty a bez návodu! Já vím, že tě jednou najdu. Musím! Je to moje poslání a ty budeš prosit, abych tě zabila!


To byla ale noční můra…

Otevřu oči do nepropustné tmy, která mě nejspíš provází životem už pár dní. Možná týdnů, měsíců. Co já vím. Je to, jako by do mého světa zapadala. Jako by ke mně vždy patřila, a to mě děsí. Jakmile procitnu, zajíknu se. Kdosi mě chladně objímá a tiskne se ve spánku k mému tělu, zatímco má tvář tak blízko k té mé, až cítím jeho tichý poklidný dech.

Trhnu sebou a zoufale se od něj snažím odpoutat bez toho, abych ho vzbudila. Proboha, tolik mě jeho blízkost vyděsila! Jeho ledové doteky mě děsí, vyvolávají ve mně nepochopitelný pocit bezpečí a radosti a to mě dokáže ukolíbat v hloupém pocitu. To já nedovolím!

Jakmile se od něj vzdálím sotva na pár centimetrů, pohne se. Spánek má zřejmě velmi lehký. Ihned letmo procitne a obranářsky mě k sobě přirazí tak tvrdě, až vyjeknu. Vyděšeně mu zírám do rozespalých očí. Rty pootevřené v obavě se mi chvějí.

"Něco se stalo?" Jednou rukou si rozespale promne oči, zatímco druhou mě svírá v náruči a tiskne mě k sobě.

"Pusť, prosím," zašeptám zoufale a snažím se mu vykroutit. Evidentně velmi nerad povolí své sevření. Přesunu se na druhou stranu postele a přikryju se dekou. Uvědomím si, že v pokoji je zvláštní hřejivý vzduch. Když se prsty zkoumavě dotknu radiátoru, který mám nad hlavou, zjistím, že topení je teplé. Proto mi v jeho náruči bylo příjemně a ten chlad mě tolik nesvíral.

"Promiň." V jeho hlase se odráží veškerá kyselost. "Ještě jsem si nestačil zvyknout na fakt, že ti má přítomnost tak moc vadí." Ta skutečnost ho bolí víc, než jsem schopná si připustit.

"Mám jen ráda svůj osobní prostor," řeknu prostě a přikryju se dekou. Zády se otočím ke stěně a tváří k němu, abych ho měla stále na očích. "Co tu vůbec děláš?" zúžím oči do malých štěrbinek. "Myslela jsem, že máme každý svůj pokoj. Že se vídáme jen, když mě chceš vidět!"

Chester

"Také že máme každý svůj pokoj," potvrdím jí tvrdě a zvednu se, i když se mi nechce. Tak ona potřebuje svůj osobní prostor! Jenže já zase potřebuji ji! Ale ne v téhle podobě, do hajzlu. Hruď se mi sevře v podivně bolestivém pocitu, který bych jako upír vůbec cítit neměl, ale kvůli ní ho pociťuju a jí je to jedno.

"Jsme… Tedy byli jsme spolu dost často, ale vidím, že to už zřejmě pominulo. Takže neboj, jdu k sobě a dopřeju ti ten tvůj prostor!" řeknu jedovatě.

"Ne!" vyhrkne až příliš rychle.

Překvapeně se na ni otočím. Ta reakce mi přišla tak upřímná a automatická, jako by si to skutečně přála. Jako by to vyhrkla moje Di.

"Promiň," sklopí kajícně hlavu. "Jestli to tak bejvávalo, tak tu prosím zůstaň." Natáhne ke mně ruku. "Já… nevěděla jsem…" polkne a uhne ztrápeně hlavou. "Pořád si nedovedu představit, jakej vztah mezi sebou máme, když ty seš upír a já člověk. Tvoje kořist," ušklíbne se a probodne mě zvláštním pohledem.

"Nemusíš se přemáhat," zašklebím se. "Pokud to tak necítíš, tak prostě bohužel," trhnu rameny, jako by mi na tom nezáleželo. Přesto se vrátím a lehnu si na "svou" polovinu postele. Pomalu se ke mně přiblíží a překryje mě dekou, aby se ke mně mohla přitulit. Je tak zvláštně obezřetná, jako by vnímala každý můj dotek úplně jinak než dřív.

Jakmile se ke mně přimkne, rozechvěje se.

"Co je?" protnu ji pohledem. Přece se mě nemůže bát! To už by mi přišlo až příliš komické!

"Jen seš ledovej," zašeptá a pohladí mě po ruce.

"Hm, nikdy sis nestěžovala." Nedokážu potlačit hořkost v hlase. Přijde mi, že neztratila jen paměť. Ona ztratila i sama sebe! Tahle poslušná ovečka je pravý opak mé ohnivé maličké a o to víc mě to štve. Ona neví, co mezi námi bylo. Nepamatuje si to. Necítí to!

"Aha, promiň," řekne dutě a odstrčí mou ruku, aby si mohla položit hlavu na polštář. Dříve by mi ji položila do dlaně… Jak moc bych si teď vážil těch maličkostí… "Nechtěl bys mi o nás ještě něco říct? Je fakt hrozný, když o našem vztahu prakticky nic nevím. Jenom ti přidělávám vrásky a to já nechci."

Zatnu zuby. Ubohá poslušná ovečka, kterou jsem chtěl na začátku. Chci tu, která měla v očích čertovské plamínky a nemluvila by se mnou takhle pokorně!

"Nepovídej!" ušklíbnu se. Jsem vážně protivný, ale mě to její chování tak vytáčí a podivně bolí. Kdyby raději mlčela a začala mě líbat, udělala by lépe! Mojí Di bych to mohl říct, ale téhle?

"Co chceš vědět?" zúžím oči. "Nebyly to klidné vody. Byla to jako jízda na horké dráze. Bylo to… Fajn," použiju její oblíbené slovo, které mi tolik chybí. Styl, jakým ho říkala. Jako by neexistovalo nic, čím bych jí tu chvíli mohl zkazit. Hrozně mi začíná chybět její sebevědomí, kterým mě doháněla k šílenství. Začíná mi chybět ona.

"No, třeba jak jsme se seznámili?" zvedne obočí. "Nějaká příjemná historka o tom, jak jsme spolu byli v kině na nějakým příšerným filmu?" Ta její naivita jí zůstala. To je snad jediné.

Svraštím čelo a nechápavě se na ni zadívám. "Děláš si ze mě srandu?" usyknu zhnuseně. "Vyhlídnul jsem si tě, protože jsem tě chtěl zabít," odfrknu a jízlivě vycením špičáky. "Taková romantika to byla." Vyděšeně polkne a odtáhne se ode mě s viditelnou hrůzou v očích. Reaguje přesně, jak bych si to dříve přál, ale teď?

"Jak je to dlouho?" vyhrkne. Jako by spíš chtěla vědět, kolik jí ještě zbývá času. Slyším její splašeně bušící srdce. Ona se vážně bojí!

Ušklíbnu se tomu.

"Ani nevím," probodnu ji chtivým pohledem. "Nesleduji čas. Jsi tu asi dva týdny. Možná víc, možná míň…" Odtahuje se ode mě, jako bych ji měl v dalších okamžicích snad sežrat. Ve šklebu vystrčím špičáky. "Snad se mě nebojíš?" Rozhodnu se ji trochu vyděsit, když se chová takhle nemožně. Tak jinak, než by měla!

"Měla bych?" zašeptá zoufale a natlačí se na zeď. Prudce se rozechvěje a několikrát sebou trhne, jako by se jí před očima odvíjel film. S úšklebkem na rtech ji pozoruju. Když se se zrychleným dechem "probere", protne mě přímým pohledem.

"Ne vždycky bylo to tvoje chlemtání krve příjemný, co?" V očích se jí zračí slzy. Tak záchvěvy minulosti sice má, ale ne zrovna ty dobré.

"Vždycky ne," připustím. "Ale naštěstí pro tebe to trvalo jen krátce," zadívám se jí do uslzených očí, kde se zračí nechápavost. Lásku bych mohl hledat lupou a beztak bych ji neobjevil.

"Zůstávám tu s tebou dobrovolně nebo mi bráníš v odchodu?"

Tohle mě dostane. Nakonec mě ještě protne kůlem, abych jí nebránil ve svobodě, ne?

"Máš snad pocit, že bych ti v něčem bránil?" řeknu dutě s pohledem zabodnutým do její tváře.

"Jen se snažím pochopit, proč jsem zůstávala s upírem, který mi způsoboval tolik bolesti, když jsem mohla poklidně žít ve světě lidí," zúží oči. "To můj život stál natolik za hovno, že jsem se raději nechala týrat?" zatne zuby v návalu zoufalství.

"Dal jsem ti možnost odejít. Neudělala jsi to, takže podle všeho nebyl tvůj život asi zas tak úžasný. Co se týče vztahů v rodině, tak určitě ne. Ale to už jsem ti přece říkal včera," řeknu neurčitě. "Víc nevím."

Zavře oči a chytí se za hlavu.

"Proč se bojím toho druhýho upíra?"

"Protože ti několikrát ublížil," řeknu a čekám na její reakci. "Nebyl jsem u toho," dodám rychle, aby si snad nemyslela, že jsme na ní pořádali hostiny.

"On tu teď je?" polkne. Jen přikývnu a nespouštím z ní oči.

"Něco potřebuješ?" zvednu obočí. Dívám se, jak se nerozhodně převaluje a pohledem sjíždí ke dveřím. Nakonec se vážně odváží vstát. "Jestli máš hlad, tak ti pro něco dojdu," nabídnu jí, když pozoruju, jak nerozhodně přešlapuje na místě.

"Mám hlad a žízeň," přikývne a protne mě vděčným pohledem.

"Dostanu za to něco?" Přijdu k ní blíž a jemně ji k sobě přitáhnu.

"Co bys chtěl?" Rozechvěje se v mém náručí.

Mou Di, kterou jsi mi vzala, chce se mi říct. Dívám se jí do šedých očí. Jsou stejné jako dřív, ale přesto v nich něco chybí. Ty plamínky, které jí jiskřivě plápolaly v zorničkách…

"To mi pověz ty, co jsi ochotná obětovat," přejedu jí něžně rty po krku, až zadrkotá zuby. Jen si s ní hraju. Není v tom ani chtíč, ani chuť. Její strach mě teď neláká, spíš naopak.

"Nechci nic obětovat," zašeptá. "Chci jen trochu jídla," zazoufá si, ale drží! Ani se mi nepokusí vytrhnout! Nic! "Říkal jsi, že máme zvláštní vztah. To bych potom přece nemusela nic, co bych nechtěla." Chytí mě jemně za ruce a zadívá se mi bezmocně do očí.

"Jak chceš," vymaním se z jejího sevření. "Hned jsem zpět," zavřu za sebou potichu dveře. Jsem z celé situace nešťastný. A popravdě… Ani se k ní nemám chuť vracet. Je úplně jiná! Není moje… Musím vymyslet nějaký způsob, jak získat tu starou Di zpět.

** ** **

Položím před ni na postel talíř plný jídla. Všiml jsem si, že nejí maso, tak jsem jí donesl pouze pečivo, zeleninu, sýr a ovoce. To všechno dříve měla ráda. Těká po mně očima a k ničemu se nemá.

"Mám tě snad nakrmit?" syknu nevrle.

"Moc milej asi nejsi, viď?" lehce se na mě usměje. Není v tom vzdor, ani prudká reakce, kterou mě očarovala. Je v tom ubohá kajícnost.

"Jak si kdo zaslouží," zamumlám spíš pro sebe a lehnu si na postel. Musela mít vážně hlad, protože během chvíle spořádá vše, co jsem jí přinesl.

"Není salám?" zadívá se na mě jako by se bála zeptat.

"Nikdy jsi maso nejedla!" zavrčím hrubě. Ona snad ani nemá ty správné chutě!

Zajíkne se a hodnou chvíli dojídá a dopijí.

Rentgenově ji pozoruju. Je stále stejná, na venek je stále ta černovlasá dívenka, ovšem už není tak charismatická. Oči má prázdné a bojácné. Chybí mi ty plamínky. Chybí mi ta vzdorovitost, sarkasmus a neochvějné sebevědomí…

"Ještě se ti nic nevybavilo?" zvednu obočí. "Žádné pocity, slova nebo momenty?" zkouším cokoliv. Vím, že to může trvat, ale já nejsem trpělivý! Chci Di zpět a chci ji hned!

"No…" odkašle si. "Mám jistý pocity." Jako by se přede mnou bála mluvit. Ovšem já ji pohledem popoháním k dalším větám.

"Jaké pocity?"

"Nevím, jak to popsat," zamumlá sklíčeně. "Ale jako by ve mně křičelo špatný svědomí. Jakási revolta." Zadívá se na mě bojácným pohledem. Křivě se usměju. Tak přeci jen v sobě mou Di má, jen ji podle všeho potlačuje.

"A proč se nechováš tak, jak to cítíš? Přece si chceš vzpomenout. Nebo snad ne?" domáhám se odpovědi.

"To chci! To rozhodně chci!" horlivě přikývne. "Ale nelíbí se mi, že bych se měla chovat podle těch špatných pocitů. Je to dost skličující," trhne rameny. "Cítím v sobě zmatek. Někdy i neoprávněný vztek," omluvně se usměje. "Nejraději bych se hádala nebo byla vyčítavá," zašklebí se nesouhlasně. "Takový divoký pocity mám skoro pořád," povzdychne si. "Copak jsem byla taková?" útrpně se na mě zadívá.

"Byla," usměju se a přitáhnu si ji k sobě blíž. "A zase budeš," řeknu potěšeně a trochu víc ji kousnu do dolního rtu.

Trhne sebou.

"Tohle se ti taky líbilo," zašklebím se. "Dej průchod tomu, co cítíš," nabádám ji. "Hádej se! Vyčítej! Per se! To mi chybí. To mi tak strašně chybí," znovu ji kousnu, ale tentokrát o poznání jemněji.

Zalapá po dechu. "Chybí ti takový chování?" zeptá se nechápavě. "Ale to není hezký… Takhle se chovat," mručí zoufale, zatímco jí jemně okusuju rty a přejíždím po nich jazykem.

Líbí se mi, jak se jí zrychluje dech při těch mých provokacích.

"Ani nevíš, jak moc mi to chybí," zašeptám a svými polibky se z ní snažím vydolovat aspoň trochu té její zuřivé, vášnivé stránky. "Je to moc hezké, copak se tobě se to nelíbí?" zeptám se poťouchle, protože mou Di by moje provokování štvalo.

"Spíš mě to rozčiluje," přizná nerada a mně po tváři rozlije spokojený úsměv. "Mohl bys toho nechat?" zašeptá zoufale.

"Ne," ušklíbnu se a ona mě neočekávaně kousne do rtu, až usyknu bolestí. "Ty potvoro," zavrčím a přitisknu ji k sobě s ďábelským úsměvem na rtech. "Vidíš, že to jde," šeptám jí do rtů. "A dokonce to i bolí!" zajiskřím očima a znovu ji kousnu, ale tentokrát zapojím i jazyk a začnu ji divoce a nenasytně líbat. Když mi zasténá do úst, tak mě sladce bodne v hrudi. "Přesně takhle se mi to líbí!" zavrčím nadšeně a věnuju jí vášnivý upíří polibek, až sebou cukne.

Přijímá je a snaží se mi je i oplácet, ale po chvíli ucítím na obličeji cosi mokrého.

Překvapeně se od ní odtrhnu. "Ty brečíš?" vydechnu úzkostně. "Proč?!" slíbávám jí slanou vodu z tváří. "Přece jsem tě nekousnul tak moc, aby tě to bolelo, ne?"

"Mně se to nelíbí," rozbrečí se. "Vždyť seš upír a mohl bys mi kdykoliv ublížit nebo mě zabít," zoufale se zalyká. "Já se strašně bojím!"

Sklapne mi. Takhle jsem ji nikdy neviděl. Nikdy nedávala pocity strachu tak bezprostředně najevo jako právě teď. Odtáhne se a já se ani nebráním. "Myslíš, že kdybych ti chtěl ublížit, že bych s tím tolik nadělal?" poušklíbnu se mdle. Tohle není Di. Je to někdo tak zcela jiný, že mě to děsí…


"Já nevím, ani tě neznám," plačtivě se schoulí do sebe. "Všechno je tak hrozně zmatený!" postěžuje si naříkavě. Pozoruju ji se zatnutými zuby a přemýšlím, jak jí co nejlépe pomoci.

Diana

"Chceš mě poznat?" promluví po chvíli, kterou mě neustále střežil pohledem, až mi to bylo nepříjemné.

Téměř neznatelně přikývnu.

"Tak jdeme!" zavrčí a vstane z postele. Nechápavě k němu zvednu oči a s pomalostí šneka se nerada tápu z teplé peřiny. "Dělej!" Prudce mě uchopí a postaví na zem, až vyjeknu.

Ušklíbne se a posadí se do křesla.

"Bude ti zima. Převlékni se do něčeho teplejšího," probodne mě pohledem a sám se uvelebí, jako by čekal příjemnou podívanou.

"Mohl bys…?"

"Ne!" odpoví ostře a probodává mě očima. Na chvíli se mi zatmí před očima a vzpomínka mě zanese do úplně jiné místnosti. Do takové, kde se rval život se smrtí.

"Ty asi nemáš život moc ráda, co?" ozve se přede mnou vztekle. Ruce má zatnuté v pěst a z očí mu svítí hněv a chtivost. "Kdybych chtěl, tak už bys byla dávno mrtvá! Tak si to rozmysli. Buďto poslechneš a uděláš, co chci, nebo bude mou zeď zdobit další krvavý flek!" prskne vztekle.

Do očí mě bodají smrtelné krvavé šmouhy na zdech pokoje. Bolí to, všechna ta krev a strach hrozně bolí!


S úlekem se na něj zadívám, ale neřeknu nic. Nechápu, proč mi to připomnělo zrovna tohle. Bez řečí se převlékám a neodporuju. Zuby mám zatnuté, jinak by se mi rozdrkotaly strachem. Žaludek mám sevřený obavou, která se na mě přenesla z nepříjemné vzpomínky.

"Ukážu ti, jakým způsobem jsem tě sem dostal," blýskne špičáky v úsměvu a vstane, když jsem oblečená a připravená. Nechápavě se na něj zadívám a než stačím cokoliv říct, popadne mě ve vteřině do náruče, až vyjeknu a proletí se mnou oknem.

"Proboha!" vyjeknu zoufale a křečovitě ho drapnu kolem krku. Žaludek se mi převrací v naprosté nechuti a tělo se mi chvěje pod náporem jeho ledového těla i vtíravého větru.

"Co to děláš?!" rozbrečím se zoufale. "Pusť mě, já se bojím!" Zabodne se mi zuřivým pohledem do očí, až zalapám po dechu. Černé duhovky náhle vypadají tak hrůzostrašně, že mi tuhne krev v žilách.

"Vážně tě mám pustit?" ušklíbne se a stisk trochu povolí.

Namáčknu se na něj ještě víc a obejmu ho nohama kolem pasu. Nešetří mě. Proplétá se mezi větvemi stromů, dělá nečekané výpady a obraty. Žaludek mám jako na vodě, horší pocit než ztratit zem pod nohama, jsem skutečně nezažila.

Z jednoho jeho mizerného náhlého výpadu se mi zatmí před očima natolik, až se ocitnu na tiché klidné silnici, lemovanou lípami a strach nahánějící temnotou.

Moje kroky se rozléhají do ticha, ale já se nebojím. Z nebe na mě zasněně shlíží měsíc a dohlíží na mě. Když shlédnu, spatřím před sebou tak nádherného muže, až se mi zatají dech. Je opředený sexappealem a nebezpečím. V hrudi se mi rozprostře podivný pocit a v žaludku pocítím pomyslné zamilované motýlky.

Blonďaté vlasy mu cuchá něžný vánek, zatímco on se mi téměř černými duhovkami zabodává do očí. Podlamují se mi z té náhlé roztouženosti kolena. Jeho úsměv je blyštivý a já krásnější nespatřila. Jsem naprosto okouzlená. Náhle se jeho nátura mění. Zděšeně sleduji jeho dlouhé krvelačné špičáky. Je tak blízko, že se při jeho ledovém doteku rozechvěju. Pokožka se mi pod jeho drápy barví do ruda a já kromě obyčejné bolesti cítím tak děsivý strach. První v mém životě.


"Pusť mě!" zařvu zoufale a ve tváři se mi zračí veškerá panika. On mě chtěl skutečně zabít! "Prosím, hned mě polož na zem," zoufale si položím hlavu na jeho rameno. Ta hrůza, kterou při těch vzpomínkách pociťuju, mě sráží na samotné dno. Bolí a spolu s ní mi v hrudi tane podivná úzkost a pocit, že už bych neměla existovat.

Jakmile mě postaví na zem, podlomí se mi kolena a já prudce dopadnu do měkké trávy. Ihned se ke mně sehne, čímž mě vyděsí ještě víc a oči se mi rozšíří strachem.

"Jsem v pořádku!" zanaříkám a odvrátím od něj hlavu. "Vybavilo se mi naše první setkání," zatvářím se natolik bolestně, až se ode mě odvrátí.

"Promiň, chtěl jsem ti to připomenout. Doufal jsem, že to v tobě něco vyvolá," povzdychne si a pomůže mi proti mé vůli na nohy.

Zem je protivně vlhká. Celá záda mám chladná od rosy, ale to není můj nejzávažnější problém!

"Vím, že je ti špatně z létání," řekne a uchopí můj pramen mezi prsty a jemně ho promne, jako by se uklidňoval. Toužebně se držel něčeho krásného. Něčeho, co já neznám! "Co přesně se ti vybavilo?" zadívá se mi do očí. Hrůza z jeho pohledu vymizela, ale já vím, že ji v sobě skrývá a kdykoliv ji dokáže tak procítěně předvést, že se mi bezmocností svírají vnitřnosti.

"Prázdná silnice a ty. Nejdříve okouzlení při prvním pohledu a pak příšerný panický strach." zamumlám a uhnu pohledem.

"Nebála ses, byla jsi drzá," protne mě pohledem. "Alespoň na venek," zadívá se stranou. Jsme na zeleném paloučku. Měsíc nad námi. Skutečná romantika, kterou bych s kýmkoliv jiným ocenila, ale s ním ne!

"Co kdybychom v tom pokračovali?" zadívá se na mě zpytavě s nadějí ve tváři. "Provedu tě domem a ukážu ti všechny místnosti, ve kterých jsi byla. Kde jsi něco zažila a třeba se mi vrátíš." Vyhledá mé oči a hledí na mě s jakousi dávkou nostalgie a nevyřčené obavy.

"Třeba se ti vrátím," zamumlám a uhnu pohledem. Už ani nevím, jestli se vrátit chci! Všechno, co poznávám je tak bolestné a vůbec mi to nepřináší radost. "Ale leť prosím opatrněji," poprosím ho zkroušeně. Konečně se mi podařilo žaludek uklidnit. Beru to jako malý zázrak, protože nervozita a neblahá nevolnost mě provází snad pořád. Přikývne, zatímco ho objímám kolem krku.

Opatrně se se mnou vznese. Ten pocit hořkosti a nechuti se znásobí, ale díky jeho ohleduplnosti to není až tak hrozné. Tisknu se k němu se zavřenýma očima a nechávám si slzy volně stékat po tvářích. Ten tlak se nedá vydržet.

"Můžeme začít knihovnou," zašeptá mi za letu do vlasů. "Třeba se ti tam tentokrát něco vybaví." Bez toho, aby čekal na mou odpověď, vletí otevřeným oknem do oné místnosti. Díky kupícím se knihám ji bez problému poznám. Dýchá na mě úplně jinou atmosférou než zbytek domu. Ta místnost zasluhuje skutečnou úctu a pozornost, které se jí zde zřejmě moc nedostává.

"Rozhlédni se," přikáže mi jemně. S nepříjemným pocitem v hrudi se k němu otočím zády a obezřetně si prohlížím každou píď.

"Přesně tohle hledám!" Zajásám v duchu, když mi pohled padne na nevelkou knihu v rudé vazbě. Na předních deskách se jí skví ozdobný zlatý nápis: "Šťastná krev" Nitro se mi sevře vzrušením, a když po ní sahám, kdosi mě nevrle vyruší zlým hlasem.

"Něco jsem tu hledala," řeknu s přivřenýma očima a dívám se na bytelný stůl. "Našla jsem to, ale tobě se to nelíbilo." Zašklebí se, jako by čekal víc.

"Stalo se tu také něco jiného. Hledali jsme tu něco spolu," začne, ale když ho protnu nedůvěřivým pohledem, odevzdaně zavrtí hlavou a za ruku mě mlčky táhne po schodech k černým, strach nahánějícím dveřím. Netuším, proč na mě takhle působí.

"Tak tohle je moje ložnice," rozevře je dokořán a nechá mě vejít. Při pohledu na krvavé rudé skvrny se zoufale rozklepu a v hrudi mi vytane pocit naprosté paniky.

"Víš, jak se poznávají dospělí?" ptá se medovým hlasem, zatímco mě hrubě tlačí na zeď a mně se celé tělo hroutí v křeči zoufalství. Jeho tělo je hrozně ledové. Drápy maluje krvavé obrazy po mé pokožce. Útrpně to pálí a já se snažím nedat najevo svůj strach, který mě ničí.

Zhnuseně se nadechnu a přešlápnu z nohy na nohu, jako bych ztrácela balanc, když mě protne další záblesk nepříjemné minulosti.

V krku mě bodá a při každém nadechnutí mnou projede šíp bolesti, až se prohnu. Tlačí se na mě svým ledovým tělem, až jsem celá prokřehlá. Z očí mi stékají slzy a já se marně snažím bojovat s krvelačnou bestií o svůj vlastní život. Ten příznak smrti mě naprosto ochromuje a já s chvějícími se rty a široce rozevřenýma očima nemohu nic jiného, než přijímat tu bolest a modlit se, abych se pak mohla ještě nadechnout.

"To bolí! To bolí!" Znovu důkaz, že jeho sání mi ne vždy přinášelo radost! Oběma rukama se chytím za krk a útrpně se rozbrečím. Nohy se mi podlomí v tak nečekané agónii, kterou mi ta děsuplná vzpomínka přinesla, že se schoulím na zemi do rohu. Další vzpomínka mnou projede jako nůž. Je jiná, ale přesto plná zoufalství a ztráty.

"Nemůžeš ztratit, co nemáš!" křičím na sebe zuřivě v duchu, zatímco se choulím a poznávám, jak bolí láska. Tělo se mi svírá v absurdní psychické bolesti, kterou bych neměla poznat. On je zlý, ovšem dává mi tolik lásky! Hlavou mi proudí nečekaný stres z nezájmu rodiny. Nikdo si nevšimne, že doma nejsem, protože mě tam všichni nenávidí!

"Nikomu nescházím! Já nikomu nescházím!" dostanu ze sebe panicky. Tak proto jsem zůstávala. Protože jsem ho nejspíš skutečně milovala a nikdo pro mě neznamenal tolik. A já sama nikoho neměla. Pro všechny jsem byla vždycky jenom vzduch. Kromě něj. Pro něj jsem byla aspoň potravou, což bylo o tolik více, než co jsem skýtala pro svou rodinu.

"Di." Jemně se mě dotkne a probere mě tak z pocitů zoufalství a nechuti, ve kterých se topím.

"Běž ode mě!" zavrčím a celá se roztřesu.

"Jdeme pryč," řekne rozhodně a drsně mě vytáhne na nohy, až vyjeknu.

"Do hajzlu, já se s tebou nebudu prát!" zavrčí temně, když se snažím bránit, a přitáhne mě k sobě do náruče, aby mě vyvedl z ložnice, protože já nejsem schopná stát ani rovně. "Nebudu se tě ptát, co se ti vrátilo za vzpomínky, protože je mi to jasné," zašeptá a snad bolestně se mi podívá do tváře.

"Mně začíná bejt jasný, jakej zvláštní vztah mezi sebou máme," probodnu ho pohledem.

"Ale tak to není," zaspílá zoufale. "Nevím, proč… Proč se ti vrací jen to špatné! Proč se ti vrací ten začátek," povzdychne si.

Chester

"Na začátku jsem byl lovec a ty moje oběť, nic víc, ale teď…" zvednu k ní ruku v náznaku pohlazení, ale ona uhne. Obličej mi protne útrpný škleb. Je to zbytečné. Posralo se to ještě víc! Už mi ten můj nápad se vzpomínáním nepřijde tak dobrý jako na začátku, ale musím zkusit poslední možnost. "Chci, aby ses podívala do koupelny." Vyděšeně na mě pohlédne. "Tam se ti totiž stal ten úraz," zadívám se jí do očí.

"Úraz," zopakuje sarkasticky a evidentně si myslí něco jiného. Zastaví se už mezi futry a zhluboka se nadechne. "Vzpomínám si na velkou bolest v srdci. Palčivě mě bolely rány na zápěstí, stehně a krku, ale to bylo nic proti té psychické trýzni." Oběma rukama se opírá o futra a evidentně nechce za žádnou cenu dál. Výčitky se ve mně hromadí a já se je snažím přebýt pohledem na Di. Jenže ona je zoufalá a to mi nepomáhá. Samozřejmě, že to musela vědět, proč by jinak reagovala tak, jak reagovala? Proč by se jí jinak vrátila vzpomínka zrovna na tohle?

"Nechápu, co se mi tu snažíš dokázat," zavrtí hlavou a otočí se ke mně čelem, zatímco se zády opírá o zeď. "Jestli jsme spolu prožili něco pěknýho, tak mi to řekni, protože já si na to vzpomenout nedokážu," uhne pohledem a zadívá se do tmy kolem sebe. "V tomhle baráku mě potkalo víc utrpení, než radosti," řekne tvrdě a zpříma se mi zadívá do očí.

"Když ti to povím, stejně mi neuvěříš," povzdychnu si. Je náhle najednou tolik cizí, že nemám chuť cokoliv jí vysvětlovat. Myslel jsem, že je to pro nás šance, jak být spolu, ale… je to spíš konec. "Nemá cenu tady mluvit o citech, které ty očividně necítíš. Nemá smysl ti říkat, jak moc jsem se díky tobě změnil. Všechno to jsou jen slova a ty v tuhle chvíli nestačí. Nehledě na to, že ty už jsi o své pravdě dávno přesvědčená. Tak proč ti to mám vyvracet, když nemám v ruce jediný důkaz, kterým bych ti mohl dokázat, čím vším jsme pro sebe byli?" Mluvím klidně a rozvážně, až mě to samotného překvapuje. Zřejmě mi dal Oskar velmi dobrou školu, když se dokážu ovládat v téhle naprosto šílené situaci. Ale… možná to ani není klidný tón, který ze mě vychází, možná je to jen hlas někoho, kdo ztratil poslední naději.

Zoufale zanaříká a s rukou na srdci se sesune k zemi. Hlavu si opře o hrubou zeď a z očí jí vytrysknou slzy. Její tvář se zkroutí v nechápavé bolestné grimase. Jako by mě něco uvnitř ní potřebovalo a bojovalo proti postoji, který vůči mně momentálně má…

"To bolí," usykne. "Zřejmě tě nemám tady…" ukáže na svou hlavu. "… ale tady," dotkne se místa, kde se skrývají všechny její pocity. Její tepající život. "Nechápu, jak jsi mi dokázal vzít srdce…" zašeptá zoufale. "Ten cit je tak silný!" Prohne se naříkavě.

Pozoruju ji jako raněný. Je to její vnitřní boj a já ho nijak nedokážu ovlivnit! Tedy, dokážu, ale bohužel pro mě jen negativně, protože na nic hezkého, co se mnou prožila, si nevzpomíná.

"Je mi jako by uvnitř mě něco křičelo a umíralo," chytí si hlavu do dlaní. "Je to nesnesitelný!" prskne rozzuřeně. Zřejmě ty pocity, které v ní objevují, nechápe a o to víc ji sužují. Zlomeně se mi zadívá do očí. "Napij se ze mě, prosím." Překvapeně na ni pohlédnu. Roztírá si slzy po tvářích a její pohled je tak zoufalý.

"Myslíš to vážně?" nazdvihnu obočí. Když přikývne, přikleknu si k ní a zadívám se jí zblízka do očí. "Vážně chceš kousnout?" Zformuluju otázku jinak, aby pochopila, co se vlastně bude dít.

Znovu tvrdohlavě přikývne.

"Nemusím tě kousat do krku. Stačí zápěstí," nabídnu jí jinou možnost. Chvíli přemýšlí, ale nakonec mě k sobě nepustí. Jen natáhne ruku. Jemně ji za ni vezmu, vtisknu jí polibek do dlaně a sleduju, co to s ní dělá.

Nehnutě mě pozoruje, v očích nepopsatelný strach.

Zavřu oči, abych se soustředil, a začnu jí po zápěstí letmo přejíždět rty i jazykem a mazlit se s ním, jako jsem to dělal pokaždé, když jsem se snažil o to, aby se dostatečně uvolnila. Když mám pocit, že její napětí v ruce povolilo, opatrně se do ní zakousnu, až vykřikne.

Zazmítá sebou v euforii a zatne zuby. Snaží se držet a nepoddávat se tomu tolik, ale nedaří se jí to. Mému jedu, a tomu, co v něm koluje, se v tomto případě neubrání. Její krev je slaná a má roztodivnou chuť. Takovou jsem u ní ještě nezažil. Zdá se, že její pocity jsou natolik vehnány do jejích žil, že je cítím až v její krvi. Omračuje mě to. Lákavá šťastná chuť se po chvíli mění v slzy a hořkost. Jako by celým jejím tělem probíjela nepříjemná zmatenost a zatemňovala jí smysly.

"Už dost!" zasténá a snaží se mi vytrhnout.

Nechám ji.

Ztěžka se na mě zadívá euforií zamlženýma očima a zamrká, jako by se snažila z toho rauše vrátit zpátky na zem. Několikrát jí jemně přejedu jazykem po ráně, aby se zahojila, a pak její dlaň pustím.

"Povedlo se mi to?" vyslovím do ticha. "Obávám se, že jiný důkaz ti poskytnout nemohu." Zadýchaně si povzdychne.

"Mám jen pocity," zavrtí nechápavě hlavou. "Žádný hezký vzpomínky. Nepamatuji si, že bychom spolu prožili pro mě něco pěknýho." Skloní hlavu, jako by se obávala něco říct. "Zdá se, že už jsem někdo jinej," zabodne se mi do očí a v jejím pohledu se nezračí ani střípek lítosti.

Kdesi uvnitř mě bodne. Myslel jsem si to, ale když to řekla takhle nahlas…

Nevím, co říct. Mám pocit, že vše už řečeno bylo. Všechno podstatné. Teď můžu leda čekat a doufat, že se to nějak změní… Jiná možnost mě nenapadá, když ani moje city jí nepomohly v tom, aby si na něco vzpomněla.

"To mě mrzí," řeknu a namáhavě se zvednu. Na hrudi se mi usadí podivný tlak.

"Věřím," řekne bez emocí a rovněž se postaví. "Jsem unavená, půjdu si lehnout," probodne mě pohledem, který nedovoluje námitek. "Mohl bys mě zítra hodit do města?" Z tónu, jakým to řekne, mi přeběhne mráz po zádech. Je tak chladná. Tak cizí! Čekat nebudu muset. Vyřešila to za nás za oba.

Takže vážně odejdeš? Nechceš nám dát šanci? Chce se mi říct, ale místo toho jen přikývnu.

"Jak chceš," řeknu stejně odměřeně jako ona.

Povzbudivě se na mě usměje. "Díky." Pohladí mě po tváři. Zavřu oči a snažím se vychutnat její poslední dotek, i když je to pro mě spíš forma týrání.

Stojím na tom samém místě, zatímco ona už odešla, a stále dokola si přehrávám celou tuhle absurditu v hlavě. Stačila jedna nešťastná nehoda a všechno je jinak. Jsem z toho zoufalý…

Jako v mrákotách dojdu do své ložnice, kde se posadím na postel a utápím se v téhle neřešitelné situaci. Náhle mě zasáhne vzpomínka na jeden rozhovor, který jsem vedl s Miou a Dexem… Na jeho nabídku! Zpozorním. Je to sice extrémní způsob a dost tím riskuju, ale… Na druhou stranu… Co ještě můžu ztratit? Rychle vyběhnu ze dveří, abych ho co nejdřív našel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama