Autorka→ Kailam11@hotmail.com
Kapitola 17
Začnu zoufale přemýšlet nad tím, jestli, až mě zabije, mu to alespoň bude líto. Jestli se alespoň podívá na moji mrtvolu a řekne si: "Škoda.". Přesně v tu chvíli se vzduchem prožene hlasitý výkřik.
"Co jí, do prdele, děláš?!"
Luke sebou škubne a prudce se ode mě odtrhne. Skácím se na kolena, ruce si zoufale tisknu k bolestivé, krvácející ráně, ale stejně mi to nedá a pootočím se - a hned v příštím okamžiku si pomyslím: Já jsem to věděla. Na okraji mýtiny šokovaně stojí ti tři kluci přibližně mého věku, které jsem viděla ve své vizi. Jeden z nich má černé vlasy, a druzí dva hnědé - jeden světle a druhý tmavě. Všichni tři ohromeně zírají na Luka. Taky se na něj obrátím - a zjistím, že je pozoruje s toužebným a lačným výrazem ve tváři, přichystaný se ke skoku. Okamžitě se vymrštím a stoupnu si před něj, nehledě na tu strašnou bolest, která mi pulzuje teď už celým tělem; nehledě na slabost, kvůli které je pro mě udržet se na nohou neskutečně těžký, skoro nemožný úkol; nehledě na strach a taky vztek, když zahlédnu Lukovi špičáky od mé krve, které mi ještě před chvílí bolestivě zarýval do krku. Jde na něm vidět, že na ty tři hodlá každou chvíli skočit a vysát je do sucha. Když se pohne směrem k nim, opřu se mu rukama o hruď a zatlačím na něj, přičemž ho protínám naléhavým pohledem. "Nech je na pokoji," zavrčím na něj potichu.
Luke na mě na chvíli pohlédne a zdá se mi, že mu v očích probleskne i cosi jiného než jen krvelačnost. Zmizí to ale stejně rychle, jako se to objevilo, když mě tvrdě chytne pod krkem a rozedře tak ránu, kterou mi na něm před malou chvílí sám způsobil. Bolestně zakňourám a cuknu sebou; nemám proti němu ale šanci.
"Nech ji být!" uslyším za sebou tentokrát jiný, dospělejší hlas, ale stejně naštvaný jako ten předchozí. Ucítím, že všichni tři přistoupí blíž k nám. "Hej, slyšíš?! Nech ji na pokoji!" Třetí hlas, snad ještě vzteklejší než ty ostatní, a taky ze všech nejhezčí.
Zoufale se Lukovi zadívám do očí. Má budoucnost je pro mě naprosto jasná - zabije mě, a potom i ty kluky… Luke ale předčí má očekávání. Zatímco mu s očima plnýma slz vzhlížím do chladných, zabijáckých očí, v těch jeho probleskne jakési teplo; okamžitě po tom mě pustí. Výraz v jeho tváři bych dokázala popsat jediným slovem - zmatený. Pak taky šokovaný, ohromený a nechápavý. Chvíli mi jen oplácí pohled, ale tentokrát se tváří skoro vyděšeně, bezhlesně přitom otevírá a zavírá pusu - a pak se otočí na patě a upíří rychlostí zmizí. Debil! Jak mám teď těm klukům asi vysvětlit jeho rychlost, špičáky, a krvavou ránu na svém hrdle?!
Padnu na kolena a oběma rukama si pevně svírám palčivou ránu na krku, hlavu skloněnou, aby mi neviděli do obličeje. Debil, debil, debil! Ucítím, že všichni tři kluci ke mně okamžitě přiskočí.
"Jsi v pohodě?" ptá se jeden starostlivě.
"Co ti udělal?" zajímá se ustaraně druhý.
Třetí ani nic neříká, jen ke mně přiklekne a podepře mě, abych se neskácela úplně, k čemuž ostatně nemám moc daleko. Má štěstí, že jsem tak slabá, jinak bych jeho blízkosti, jakožto upír, patřičně využila.
Jenom roztřeseně přikývnu, i když v pohodně rozhodně nejsem; na druhou otázku neodpovím. Tohle bylo teda úžasné učení boje, to se Lukovi musí nechat. Takto se to vážně naučím raz dva.
"Jak se jmenuješ?" zeptá se mě jeden z nich; už od sebe jejich hlasy skoro ani nerozeznám.
"Katie," zašeptám své jméno roztřeseně.
"Já jsem Ryan," řekne ten nejhezčí hlas, ten stejný, co před chvílí. Je ke mně ze všech nejblíže, z čehož usoudím, že je to ten, co mě podpírá. "A tohle jsou moji kamarádi, Eric a Matt." Někdo, řekla bych, že ten, co mě ještě pořád podpírá, což je Ryan, mi pozvedne hlavu, a já se ani nebráním; nemám sílu. Vážně netuším, jak vysvětlím to kousnutí od upíra, co mám na krku…
"No do prdele," vydechne Ryan prudce, až se musím ušklíbnout, i když se celá třesu. "Kluci, tohle musíte vidět." Nadzvedne mi hlavu ještě výš, aby na mou krvavou ránu viděli. Hned po chvilce se ozve dvojí ohromené vydechnutí.
"To… to je…?" zeptá se nejistě jeden, buď Eric, nebo Matt. Ryanův hlas už rozpoznám bez problémů.
"Vypadá to jako…" zašeptá ten druhý, ale zmlkne uprostřed věty. Samozřejmě mám celkem jasnou představu o tom, co chtěl říct.
"Od upíra?" napovím mu potichu.
Vycítím, že všichni tři na mě upřou šokované pohledy. "Cože?" nechápe jeden, i když si myslím, že mi jasně a zřetelně rozuměli. Spíš tomu jen nechtějí uvěřit.
"Katie…" Ryan mi pozvedne hlavu přesně tak, aby mi viděl do očí. Okamžitě před ním uhnu pohledem; nechci, aby mě vidět tak ubrečenou a od krve. Nechápu, proč mi tak záleží na tom, co si o mě pár lidských kluků myslí, ale teď nehodlám řešit důvody. Ryan se skloní a mně hlavu pozvedne ještě výš, takže se v podstatě nemám dívat kam jinam než jemu do očí - do očí nádherných jako temné půlnoční nebe - skoro se mi i zdá, že v nich vidím i hvězdy… Ale to je pěkná blbost. "Kdo to byl?" zeptá se mě.
"No…" Nevím, jak jim to zjednodušeně vysvětlit, aniž bych do toho zatahovala upíry, protože to by mi rozhodně neuvěřili. "Je to… teda, byl skoro kluk mojí sestry, asi tak nějak. Luke."
"Ale… kdo je?" Na slovo kdo položí tak zvláštní výraz, že je mi jasné, že po mě nechce, abych mu zopakovala, že kluk mojí sestry… ale že se ptá, jestli je člověk.
Ušklíbnu se. "Stejně byste mi neuvěřili," odfrknu. Dobře, kdyby mi, dokud jsem byla člověk, někdo vykládal něco o tom, že existují upíři, asi bych se mu pěkně vysmála do ksichtu. Předpokládám, že nějak podobně by Ryan, Eric a Matt zareagovali.
"Zkus to," pobídne mě Eric nebo Matt. Zajímalo by mě, kdo je kdo, protože v tom mám celkem bordel. "Ten", "jeden", "někdo z nich"… Kdo se v tom má vyznat?
"Nebudu riskovat, že mě pošlete do blázince." Po tom, co mě všichni tři protnou prosebným pohledem, se rozhodnu, že to risknu. "Je… ehm. Nezasvěceným se to blbě vysvětluje. Jednoduše… Je ten, kdo tohle," ukážu na svůj krk, "způsobuje běžně. Vlastně… už jsem to předtím řekla." Tak nějak se nemůžu dokopat k tomu, abych před lidmi nahlas vyslovila "upír".
"Takže… pije krev?" ověřuje si Ryan.
Jenom přikývnu, oči pevně zavřené. Jé, to bude zase řevu… Ale co - přinejhorším je všechny zabiju.
"Upír," vydechne jeden z těch dvou, u kterých nevím jistě jméno. Jeho hlas je… nadšený? Být nimi, lidmi, bych se z toho teda moc neradovala.
"Katie… kam šel?" Ryan mi zase pozvedne hlavu, a já pomalu otevřu oči. Ty jeho jsou… věří mi.
"Domů?"
"Ale kam?" zeptá se Kluk 1.
Naježím se. "Neřeknu vám, kde máme…" Ou, sakra! "Kde má dům!" Ne sakra - do prdele! Nechci, aby přišli na to, že i já jsem upír. S jejich zápalem bych je tipla na lovce upírů, ale pokud vím, nic takového neexistuje. A i kdyby něco takového existovalo, a i kdyby něco takového oni skutečně byli, určitě by to na mě už poznali. A co víc - vzpomenu si na jejich ohromené výrazy, když Luka viděli - Luka-upíra s vyceněnými špičáky od krve a vražedným výrazem. Tak jako oni by někdo, kdo ví o upíří existenci, určitě nezareagoval.
"Máme? Ty s ním bydlíš?" otáže se zvědavě Kluk 2.
"Já… ehm, jo," přiznám to narovinu. Proč něco skrývat? Stejně by na to dřív nebo později přišli.
"Kolik vás je?" zajímá se Kluk 1.
"Já… nevím. Nikdy jsem to nepočítala. Je nás tak…" V duchu jsem si rychle spočítala všechny upíry z našeho domu. Já, Mike, Vendy, Sofia, Mates, Luke, Sandra, Laura, Maddex a dalších pět z Lukovi rodiny plus Kim. An asi počítat nebudu… "Patnáct, myslím."
Všichni tři oněmí.
"Hele…" rychle je zarazím, než mi stihnou začít pokládat další dotazy. "Celkem mě bolí krk a ztratila jsem celkem dost krve, a potřebovala bych si ji… doplnit. Asi… musím domů." A nebylo to zas tak úplně jenom kvůli tomu krku. Spíš mi bylo strašně divné před lidmi mluvit o upírech… Teda, mnohem divnější bylo, že mi to, co jsem říkala, skutečně věřili.
"Eh, Katie, promiň. Tak trochu jsme … na tvůj krk zapomněli," přizná Ryan provinile. "Ukaž…" zašeptá a pozvedne mi hlavu (jo, už zase. Za chvíli asi budu vypadat jak žirafa). Zblízka se mi na krk zadívá - a já sebou instinktivně trhnu. Nechci, aby se někdo v blízké, nebo spíš pokud možno v hodně dlouhé době přibližoval k mému krku.
"Neboj se, Katie," usměje se Ryan. "Já vážně nejsem upír." Samozřejmě, že to vím. Když je tak blízko u mě, cítím sladký pach jeho lidské krve - a popravdě se mi sbíhají sliny. Krev jsem neměla ani nepamatuju, a teď ji potřebuju ještě víc. Na rozdíl od ostatních, které při žízni prý děsně bolí krk, mě spíš jen škrábe, ale i tak je to dost nepříjemné.
Nechám ho, aby si dosytnosti prohlédl mé zranění, i když při tom přivírám oči. Jasně, že vím, že není upír, ale copak to znamená, že by mi nemohl ublížit? Ryan se mě ale dotýká tak něžně a jemně, že mě už ani nenapadne, že by mi mohl něco udělat. Ani jednou omylem (a samozřejmě ani naschvál) nezavadí o mou bolestivou ránu.
"Au," poznamená po chvíli, bolestně se zašklebí a konečně mi pustí bradu, takže okamžitě znovu skloním hlavu, abych se vyhnula jejich pátravým a lítostným pohledům. "Asi to hodně bolelo, co?"
"Ani nevíš jak…" zašeptám a pevně zavřu oči.
"Eh, Katie, radši bych se tě ptal za jiných okolností, ale kde bydlíš? Musíme tě tam dovést," podotkne Ryan.
"Já… dojdu tam sama. Nejsem zas tak slabá. A navíc, nemusíte nic." Na důkaz své "síly" se začnu zvedat na nohy, ale přitom se mi děsně zatočí hlava z nedostatku krve, takže bych se asi zase skácela na zem, nebýt Ryanovi rychlé reakce. Pohotově mě zachytí a pevně mě přidrží kolem pasu, abych zase nespadla. Jsem na něm celkem namáčknutá, tak se začnu vzpírat, ale on si mě jediným rychlým pohybem chytne do náruče.
"Hej! Nech toho… Neuneseš mě!" začnu na něho "řvát". Můj momentální řev se ale rovná mému normálnímu tónu, jelikož můj normální tón je teď skoro jako šepot, takže kdybych šeptala, ani sama bych neslyšela. Jsem totiž tak nepředstavitelně slabá… Ale to, že mě neunese, mě popravdě trápí ze všeho nejméně. Přece mu ale nahlas nebudu říkat: "Ryane, radši by ses ode mě měl držet dál, jinak tě vycucnu do sucha, protože jsem taky upír". Připadala bych si jako debil; to si ostatně připadám už i teď, ale mám takové (oprávněné) tušení, že by to pak bylo mnohem horší. Ne, to, že jsem upír, se musí dozvědět v trochu… jiné situaci.
"Ale prosim tě," zasměje se Ryan. "Takže, kde bydlíš?"
Je mi jasné, že ho nepřesvědčím, a tak mu s povzdechem naznačím směr, kterým se hned vzápětí rozejde. Eric s Mattem jdou za námi; ne, že bych je viděla, ale nezapomínejme na můj dobrý sluch, čich a instinkty.
Ani jsem nevěděla, jak krátko jsme na tu mýtinku s Lukem předtím… Luke! Já toho zmrda zabiju! Jen co ho najdu, tak mu rozpárám hrdlo svými špičáky a donutím ho trpět tolik, že si to ani nedokáže představit! Bude ho to bolest, tak zasraně moc, že…
Už mluvím jako An, uvědomím si trochu smutně. Já nikdy nebyla tak sprostá, zato An se v nadávání doslovně vyžívala. Každou chvílí si víc a víc uvědomuju, jak hrozně moc mi chybí. Co bych teď dala za její otrávené komentáře a jedovaté poznámky… Jak ráda bych ji tu teď měla u sebe… jednoduše z toho důvodu, že ji mám tak moc ráda a chci ji tady. Nehledě na to, že ona by, na rozdíl ode mě, Luka mučit dokázala, kdyby jí udělal to, co mě… Ale vždyť ona už to zažila, napadne mě okamžitě. Sebastian ji určitě mučil o tolik víc, než Luke mě, a já si snad ani nedokážu představit její momentální chuť ho zabít, umučit těmi nejstrašnějšími a nejzdlouhavějšími způsoby…
Sakra, Katie! Vždycky jsem si zakládala na tom, že jsem klidná a optimistická. Že nesnáším násilí a že mě nehorázně štve být upírem. Ale teď v mučení a upírství nalézám nečekané klady… Přistihla jsem se při tom, jak přemýšlím nad různými druhy mučení, a který by byl ze všech nejbolestivější…
Kvůli té vnitřní rozmluvě o kladech a záporech mučení (a všeho podobného) si ani nevšimnu, že na mě Ryan mluví. Pochytím to až někde v půlce věty.
"… někdo doma? Samozřejmě kromě jeho, z něho bys asi moc nadšená nebyla. Musíš do sebe něco dostat, abys nevykrvácela. Nahradit krev, víš co. Chlast prý pomáhá, ale ty mi teda nepřijdeš jako typ, co do sebe hodí flašku vodky a ani nemrkne. Měla by sis…"
Asi je na čase jim o tom říct. Přece nechci, aby do mě doma začali cpát všechny lidské hnusy, například ovoce a zeleninu, které by mi prý měli pomoct. A co jiného mi zaručeně dokáže vrátit krev, než krev? "Ryane, já… Myslela jsem to tak trochu… jinak. Ehm… postav mě na zem, prosím." Ryan mě sice protne nedůvěřivým pohledem, ale opatrně udělá to, co po něm chci. Poodstoupím od něj, aby mě nemohl podpírat, a hrdě se narovnám. Jsem přece upír, ne?
"Byla bych vám vděčná, kdybyste tady na mě počkali, ale… jestli chcete jít, nic vás tady nedrží." Otočím se k odchodu, ale zarazí mě hlas Matta. Při tom, co jsem vedla sama se sebou opravdu hlubokomyslnou diskuzi, si spolu kluci povídali, a já pochytila, že ten, co vypadá, že je trochu starší než ten druhý, a má temně černé vlasy a pronikavé šedomodré oči, které mi svou barvou trochu připomínají moře, je Matt. Ten druhý, Eric, má světle hnědé vlasy a hluboké oříškově hnědé oči. Tipla bych mu jen něco málo pod svůj věk, takže tak šestnáct, sedmnáct. Ryan s půlnočně temnýma očima a tmavě hnědými vlasy je ze všech tří nejkrásnější. A taky nejlaskavější. Asi by mě zrovna tato vlastnost, jakožto upíra, přitahovat neměla, ale… asi jsem holt divný upír. Co už. Ryan mi, stejně jako Matt, připadá tak na osmnáct.
"Počkat! Neříkala jsi, že dům je tím směrem? Tak kam jdeš?" Matt pohodí hlavou přesně na opačnou stranu, než jsem se rozhodla vydat, z čehož usoudím, že má dobrý orientační smysl; skutečně to je přesně směr, kterým by jsme se k domu dostali. Ale já přece nejdu domů.
"Doplnit si krev," ušklíbnu se kysele, otočím se na patě a rychle vběhnu do lesa - a když říkám rychle, nemyslím tím pomalou lidskou rychlost. Rozběhnu se přesně tou rychlostí, která je pro mé tělo přirozená, takže za mnou všichni tři kluci jistojistě museli zůstat v šoku zírat, když si pomalu začali uvědomovat, kdo vlastně jsem.
Začnu zoufale přemýšlet nad tím, jestli, až mě zabije, mu to alespoň bude líto. Jestli se alespoň podívá na moji mrtvolu a řekne si: "Škoda.". Přesně v tu chvíli se vzduchem prožene hlasitý výkřik.
"Co jí, do prdele, děláš?!"
Luke sebou škubne a prudce se ode mě odtrhne. Skácím se na kolena, ruce si zoufale tisknu k bolestivé, krvácející ráně, ale stejně mi to nedá a pootočím se - a hned v příštím okamžiku si pomyslím: Já jsem to věděla. Na okraji mýtiny šokovaně stojí ti tři kluci přibližně mého věku, které jsem viděla ve své vizi. Jeden z nich má černé vlasy, a druzí dva hnědé - jeden světle a druhý tmavě. Všichni tři ohromeně zírají na Luka. Taky se na něj obrátím - a zjistím, že je pozoruje s toužebným a lačným výrazem ve tváři, přichystaný se ke skoku. Okamžitě se vymrštím a stoupnu si před něj, nehledě na tu strašnou bolest, která mi pulzuje teď už celým tělem; nehledě na slabost, kvůli které je pro mě udržet se na nohou neskutečně těžký, skoro nemožný úkol; nehledě na strach a taky vztek, když zahlédnu Lukovi špičáky od mé krve, které mi ještě před chvílí bolestivě zarýval do krku. Jde na něm vidět, že na ty tři hodlá každou chvíli skočit a vysát je do sucha. Když se pohne směrem k nim, opřu se mu rukama o hruď a zatlačím na něj, přičemž ho protínám naléhavým pohledem. "Nech je na pokoji," zavrčím na něj potichu.
Luke na mě na chvíli pohlédne a zdá se mi, že mu v očích probleskne i cosi jiného než jen krvelačnost. Zmizí to ale stejně rychle, jako se to objevilo, když mě tvrdě chytne pod krkem a rozedře tak ránu, kterou mi na něm před malou chvílí sám způsobil. Bolestně zakňourám a cuknu sebou; nemám proti němu ale šanci.
"Nech ji být!" uslyším za sebou tentokrát jiný, dospělejší hlas, ale stejně naštvaný jako ten předchozí. Ucítím, že všichni tři přistoupí blíž k nám. "Hej, slyšíš?! Nech ji na pokoji!" Třetí hlas, snad ještě vzteklejší než ty ostatní, a taky ze všech nejhezčí.
Zoufale se Lukovi zadívám do očí. Má budoucnost je pro mě naprosto jasná - zabije mě, a potom i ty kluky… Luke ale předčí má očekávání. Zatímco mu s očima plnýma slz vzhlížím do chladných, zabijáckých očí, v těch jeho probleskne jakési teplo; okamžitě po tom mě pustí. Výraz v jeho tváři bych dokázala popsat jediným slovem - zmatený. Pak taky šokovaný, ohromený a nechápavý. Chvíli mi jen oplácí pohled, ale tentokrát se tváří skoro vyděšeně, bezhlesně přitom otevírá a zavírá pusu - a pak se otočí na patě a upíří rychlostí zmizí. Debil! Jak mám teď těm klukům asi vysvětlit jeho rychlost, špičáky, a krvavou ránu na svém hrdle?!
Padnu na kolena a oběma rukama si pevně svírám palčivou ránu na krku, hlavu skloněnou, aby mi neviděli do obličeje. Debil, debil, debil! Ucítím, že všichni tři kluci ke mně okamžitě přiskočí.
"Jsi v pohodě?" ptá se jeden starostlivě.
"Co ti udělal?" zajímá se ustaraně druhý.
Třetí ani nic neříká, jen ke mně přiklekne a podepře mě, abych se neskácela úplně, k čemuž ostatně nemám moc daleko. Má štěstí, že jsem tak slabá, jinak bych jeho blízkosti, jakožto upír, patřičně využila.
Jenom roztřeseně přikývnu, i když v pohodně rozhodně nejsem; na druhou otázku neodpovím. Tohle bylo teda úžasné učení boje, to se Lukovi musí nechat. Takto se to vážně naučím raz dva.
"Jak se jmenuješ?" zeptá se mě jeden z nich; už od sebe jejich hlasy skoro ani nerozeznám.
"Katie," zašeptám své jméno roztřeseně.
"Já jsem Ryan," řekne ten nejhezčí hlas, ten stejný, co před chvílí. Je ke mně ze všech nejblíže, z čehož usoudím, že je to ten, co mě podpírá. "A tohle jsou moji kamarádi, Eric a Matt." Někdo, řekla bych, že ten, co mě ještě pořád podpírá, což je Ryan, mi pozvedne hlavu, a já se ani nebráním; nemám sílu. Vážně netuším, jak vysvětlím to kousnutí od upíra, co mám na krku…
"No do prdele," vydechne Ryan prudce, až se musím ušklíbnout, i když se celá třesu. "Kluci, tohle musíte vidět." Nadzvedne mi hlavu ještě výš, aby na mou krvavou ránu viděli. Hned po chvilce se ozve dvojí ohromené vydechnutí.
"To… to je…?" zeptá se nejistě jeden, buď Eric, nebo Matt. Ryanův hlas už rozpoznám bez problémů.
"Vypadá to jako…" zašeptá ten druhý, ale zmlkne uprostřed věty. Samozřejmě mám celkem jasnou představu o tom, co chtěl říct.
"Od upíra?" napovím mu potichu.
Vycítím, že všichni tři na mě upřou šokované pohledy. "Cože?" nechápe jeden, i když si myslím, že mi jasně a zřetelně rozuměli. Spíš tomu jen nechtějí uvěřit.
"Katie…" Ryan mi pozvedne hlavu přesně tak, aby mi viděl do očí. Okamžitě před ním uhnu pohledem; nechci, aby mě vidět tak ubrečenou a od krve. Nechápu, proč mi tak záleží na tom, co si o mě pár lidských kluků myslí, ale teď nehodlám řešit důvody. Ryan se skloní a mně hlavu pozvedne ještě výš, takže se v podstatě nemám dívat kam jinam než jemu do očí - do očí nádherných jako temné půlnoční nebe - skoro se mi i zdá, že v nich vidím i hvězdy… Ale to je pěkná blbost. "Kdo to byl?" zeptá se mě.
"No…" Nevím, jak jim to zjednodušeně vysvětlit, aniž bych do toho zatahovala upíry, protože to by mi rozhodně neuvěřili. "Je to… teda, byl skoro kluk mojí sestry, asi tak nějak. Luke."
"Ale… kdo je?" Na slovo kdo položí tak zvláštní výraz, že je mi jasné, že po mě nechce, abych mu zopakovala, že kluk mojí sestry… ale že se ptá, jestli je člověk.
Ušklíbnu se. "Stejně byste mi neuvěřili," odfrknu. Dobře, kdyby mi, dokud jsem byla člověk, někdo vykládal něco o tom, že existují upíři, asi bych se mu pěkně vysmála do ksichtu. Předpokládám, že nějak podobně by Ryan, Eric a Matt zareagovali.
"Zkus to," pobídne mě Eric nebo Matt. Zajímalo by mě, kdo je kdo, protože v tom mám celkem bordel. "Ten", "jeden", "někdo z nich"… Kdo se v tom má vyznat?
"Nebudu riskovat, že mě pošlete do blázince." Po tom, co mě všichni tři protnou prosebným pohledem, se rozhodnu, že to risknu. "Je… ehm. Nezasvěceným se to blbě vysvětluje. Jednoduše… Je ten, kdo tohle," ukážu na svůj krk, "způsobuje běžně. Vlastně… už jsem to předtím řekla." Tak nějak se nemůžu dokopat k tomu, abych před lidmi nahlas vyslovila "upír".
"Takže… pije krev?" ověřuje si Ryan.
Jenom přikývnu, oči pevně zavřené. Jé, to bude zase řevu… Ale co - přinejhorším je všechny zabiju.
"Upír," vydechne jeden z těch dvou, u kterých nevím jistě jméno. Jeho hlas je… nadšený? Být nimi, lidmi, bych se z toho teda moc neradovala.
"Katie… kam šel?" Ryan mi zase pozvedne hlavu, a já pomalu otevřu oči. Ty jeho jsou… věří mi.
"Domů?"
"Ale kam?" zeptá se Kluk 1.
Naježím se. "Neřeknu vám, kde máme…" Ou, sakra! "Kde má dům!" Ne sakra - do prdele! Nechci, aby přišli na to, že i já jsem upír. S jejich zápalem bych je tipla na lovce upírů, ale pokud vím, nic takového neexistuje. A i kdyby něco takového existovalo, a i kdyby něco takového oni skutečně byli, určitě by to na mě už poznali. A co víc - vzpomenu si na jejich ohromené výrazy, když Luka viděli - Luka-upíra s vyceněnými špičáky od krve a vražedným výrazem. Tak jako oni by někdo, kdo ví o upíří existenci, určitě nezareagoval.
"Máme? Ty s ním bydlíš?" otáže se zvědavě Kluk 2.
"Já… ehm, jo," přiznám to narovinu. Proč něco skrývat? Stejně by na to dřív nebo později přišli.
"Kolik vás je?" zajímá se Kluk 1.
"Já… nevím. Nikdy jsem to nepočítala. Je nás tak…" V duchu jsem si rychle spočítala všechny upíry z našeho domu. Já, Mike, Vendy, Sofia, Mates, Luke, Sandra, Laura, Maddex a dalších pět z Lukovi rodiny plus Kim. An asi počítat nebudu… "Patnáct, myslím."
Všichni tři oněmí.
"Hele…" rychle je zarazím, než mi stihnou začít pokládat další dotazy. "Celkem mě bolí krk a ztratila jsem celkem dost krve, a potřebovala bych si ji… doplnit. Asi… musím domů." A nebylo to zas tak úplně jenom kvůli tomu krku. Spíš mi bylo strašně divné před lidmi mluvit o upírech… Teda, mnohem divnější bylo, že mi to, co jsem říkala, skutečně věřili.
"Eh, Katie, promiň. Tak trochu jsme … na tvůj krk zapomněli," přizná Ryan provinile. "Ukaž…" zašeptá a pozvedne mi hlavu (jo, už zase. Za chvíli asi budu vypadat jak žirafa). Zblízka se mi na krk zadívá - a já sebou instinktivně trhnu. Nechci, aby se někdo v blízké, nebo spíš pokud možno v hodně dlouhé době přibližoval k mému krku.
"Neboj se, Katie," usměje se Ryan. "Já vážně nejsem upír." Samozřejmě, že to vím. Když je tak blízko u mě, cítím sladký pach jeho lidské krve - a popravdě se mi sbíhají sliny. Krev jsem neměla ani nepamatuju, a teď ji potřebuju ještě víc. Na rozdíl od ostatních, které při žízni prý děsně bolí krk, mě spíš jen škrábe, ale i tak je to dost nepříjemné.
Nechám ho, aby si dosytnosti prohlédl mé zranění, i když při tom přivírám oči. Jasně, že vím, že není upír, ale copak to znamená, že by mi nemohl ublížit? Ryan se mě ale dotýká tak něžně a jemně, že mě už ani nenapadne, že by mi mohl něco udělat. Ani jednou omylem (a samozřejmě ani naschvál) nezavadí o mou bolestivou ránu.
"Au," poznamená po chvíli, bolestně se zašklebí a konečně mi pustí bradu, takže okamžitě znovu skloním hlavu, abych se vyhnula jejich pátravým a lítostným pohledům. "Asi to hodně bolelo, co?"
"Ani nevíš jak…" zašeptám a pevně zavřu oči.
"Eh, Katie, radši bych se tě ptal za jiných okolností, ale kde bydlíš? Musíme tě tam dovést," podotkne Ryan.
"Já… dojdu tam sama. Nejsem zas tak slabá. A navíc, nemusíte nic." Na důkaz své "síly" se začnu zvedat na nohy, ale přitom se mi děsně zatočí hlava z nedostatku krve, takže bych se asi zase skácela na zem, nebýt Ryanovi rychlé reakce. Pohotově mě zachytí a pevně mě přidrží kolem pasu, abych zase nespadla. Jsem na něm celkem namáčknutá, tak se začnu vzpírat, ale on si mě jediným rychlým pohybem chytne do náruče.
"Hej! Nech toho… Neuneseš mě!" začnu na něho "řvát". Můj momentální řev se ale rovná mému normálnímu tónu, jelikož můj normální tón je teď skoro jako šepot, takže kdybych šeptala, ani sama bych neslyšela. Jsem totiž tak nepředstavitelně slabá… Ale to, že mě neunese, mě popravdě trápí ze všeho nejméně. Přece mu ale nahlas nebudu říkat: "Ryane, radši by ses ode mě měl držet dál, jinak tě vycucnu do sucha, protože jsem taky upír". Připadala bych si jako debil; to si ostatně připadám už i teď, ale mám takové (oprávněné) tušení, že by to pak bylo mnohem horší. Ne, to, že jsem upír, se musí dozvědět v trochu… jiné situaci.
"Ale prosim tě," zasměje se Ryan. "Takže, kde bydlíš?"
Je mi jasné, že ho nepřesvědčím, a tak mu s povzdechem naznačím směr, kterým se hned vzápětí rozejde. Eric s Mattem jdou za námi; ne, že bych je viděla, ale nezapomínejme na můj dobrý sluch, čich a instinkty.
Ani jsem nevěděla, jak krátko jsme na tu mýtinku s Lukem předtím… Luke! Já toho zmrda zabiju! Jen co ho najdu, tak mu rozpárám hrdlo svými špičáky a donutím ho trpět tolik, že si to ani nedokáže představit! Bude ho to bolest, tak zasraně moc, že…
Už mluvím jako An, uvědomím si trochu smutně. Já nikdy nebyla tak sprostá, zato An se v nadávání doslovně vyžívala. Každou chvílí si víc a víc uvědomuju, jak hrozně moc mi chybí. Co bych teď dala za její otrávené komentáře a jedovaté poznámky… Jak ráda bych ji tu teď měla u sebe… jednoduše z toho důvodu, že ji mám tak moc ráda a chci ji tady. Nehledě na to, že ona by, na rozdíl ode mě, Luka mučit dokázala, kdyby jí udělal to, co mě… Ale vždyť ona už to zažila, napadne mě okamžitě. Sebastian ji určitě mučil o tolik víc, než Luke mě, a já si snad ani nedokážu představit její momentální chuť ho zabít, umučit těmi nejstrašnějšími a nejzdlouhavějšími způsoby…
Sakra, Katie! Vždycky jsem si zakládala na tom, že jsem klidná a optimistická. Že nesnáším násilí a že mě nehorázně štve být upírem. Ale teď v mučení a upírství nalézám nečekané klady… Přistihla jsem se při tom, jak přemýšlím nad různými druhy mučení, a který by byl ze všech nejbolestivější…
Kvůli té vnitřní rozmluvě o kladech a záporech mučení (a všeho podobného) si ani nevšimnu, že na mě Ryan mluví. Pochytím to až někde v půlce věty.
"… někdo doma? Samozřejmě kromě jeho, z něho bys asi moc nadšená nebyla. Musíš do sebe něco dostat, abys nevykrvácela. Nahradit krev, víš co. Chlast prý pomáhá, ale ty mi teda nepřijdeš jako typ, co do sebe hodí flašku vodky a ani nemrkne. Měla by sis…"
Asi je na čase jim o tom říct. Přece nechci, aby do mě doma začali cpát všechny lidské hnusy, například ovoce a zeleninu, které by mi prý měli pomoct. A co jiného mi zaručeně dokáže vrátit krev, než krev? "Ryane, já… Myslela jsem to tak trochu… jinak. Ehm… postav mě na zem, prosím." Ryan mě sice protne nedůvěřivým pohledem, ale opatrně udělá to, co po něm chci. Poodstoupím od něj, aby mě nemohl podpírat, a hrdě se narovnám. Jsem přece upír, ne?
"Byla bych vám vděčná, kdybyste tady na mě počkali, ale… jestli chcete jít, nic vás tady nedrží." Otočím se k odchodu, ale zarazí mě hlas Matta. Při tom, co jsem vedla sama se sebou opravdu hlubokomyslnou diskuzi, si spolu kluci povídali, a já pochytila, že ten, co vypadá, že je trochu starší než ten druhý, a má temně černé vlasy a pronikavé šedomodré oči, které mi svou barvou trochu připomínají moře, je Matt. Ten druhý, Eric, má světle hnědé vlasy a hluboké oříškově hnědé oči. Tipla bych mu jen něco málo pod svůj věk, takže tak šestnáct, sedmnáct. Ryan s půlnočně temnýma očima a tmavě hnědými vlasy je ze všech tří nejkrásnější. A taky nejlaskavější. Asi by mě zrovna tato vlastnost, jakožto upíra, přitahovat neměla, ale… asi jsem holt divný upír. Co už. Ryan mi, stejně jako Matt, připadá tak na osmnáct.
"Počkat! Neříkala jsi, že dům je tím směrem? Tak kam jdeš?" Matt pohodí hlavou přesně na opačnou stranu, než jsem se rozhodla vydat, z čehož usoudím, že má dobrý orientační smysl; skutečně to je přesně směr, kterým by jsme se k domu dostali. Ale já přece nejdu domů.
"Doplnit si krev," ušklíbnu se kysele, otočím se na patě a rychle vběhnu do lesa - a když říkám rychle, nemyslím tím pomalou lidskou rychlost. Rozběhnu se přesně tou rychlostí, která je pro mé tělo přirozená, takže za mnou všichni tři kluci jistojistě museli zůstat v šoku zírat, když si pomalu začali uvědomovat, kdo vlastně jsem.


Drsný