Autorka→ G.G.Grind.Girl4ever@seznam.cz
Z pohledu Alexe
Křečovitě jsem se držel auta.Do obličeje mě šlehal prudký vítr.Jeli jsme směrem k městu.Nevím,co tam Abigail chtěla,ale každopádně tam chtěla být co nejdřív,soudě podle toho,jak rychle jela.
Chvílemi jsem myslel,že se prozradím,že udělám nějakou blbost a prohne se pode mnou kapota,nebo do ní prostě nějak praštím a ona se rovnou protrhne,ale naštěstí ne.
Už jsme jeli asi půl hodiny,když tu najednou auto zastavilo.Myslel jsem,že to Abigail udělala naschvál,že něco potřebuje a tak jsem chvilku se zadrženým dechem čekal.Najednou vážně vylezla z auta.
Prudce otevřela dveře a pak jimi silně třískla.Musela být naštvaná.Určitě jí došel benzín.
Vystoupila z auta a šla k městu.Sednul jsem si a svěsil jsem nohy dolů ze střechy.
,,Hele můžeš mi říct,co to mělo znamenat?" promluvil jsem na ni.Zastavila se a pomalu se otočila.
Když mě spatřila vykřikla a spadla na zem.Tak to jsem vážně nechtěl.Neměl jsem v plánu ji takhle vylekat.Chtěl jsem seskočit dolů a pomoct jí vstát,ale musel jsem být tvrdý.Měl jsem o ni strach.
Je snadným terčem pro otcovy kumpány.Ona…tahle tvrdá holka….je jedinou záchranou planety.Jen ona může mého otce porazit.Jen ona ho může zabít.
Abigail se vyškrábala na nohy,otočila se a rozběhla se pryč.Bylo vážně legrační dívat se na ni,jak kulhavě běží.Musel jsem se pousmát.Bohužel jsem ji musel zastavit a tak jsem seskočil z auta.
Rozběhnul jsem se k ní a během dvou vteřin jsem se ocitnul před ní.Jediné plus na tom být upír.A ještě se mi líbí můj Dar.Ale to je teď nepodstatné.
,,Chtěla jsi utéct.Copak si se zbláznila?Chceš aby tě někdo zabil?Myslíš si,že tě nedokážou najít?"
Držel jsem ji za ruce.Cítil jsem horkost jejího těla a tlukot jejího srdce.
,,Nech mě být.Já nejsem věc.Vypadni.Zmizte mi ze života ty,Noah i Justin.Nechci s vámi mít nic společného.Pusť mě.Pomóc." začala sebou škubat a trhat.Nechtěl jsem ji svírat moc silně a tak jsem ji chytnul kolem pasu.
Byla tak sladká.Nevydržel jsem to.Přitáhnul jsem si ji k sobě a políbil ji.Cítil jsem její lesk na rty s jahodovou příchutí.Cítil jsem její rozpálené rty.
Nejprve mě od sebe odstrkovala,ale já jsem se nedal.Svaly na těle měla napnuté,ale když spatřila,že se jen tak nevzdám,uvolnila se a nechala mě její rty znovu zkusit.
Nechtěl jsem,ale musel jsem se od í odtrhnout.Ona…byla tak sladká.Byla tak krásná.Její bujné tmavě hnědé vlasy tak úžasně voněly.Ona celá voněla.
Nemůžu popsat co přesně k ní celou tu dobu cítím,ale vím,že je to mnohem silnější než moje touha po její krvi.Nedokázal bych jí nikdy ublížit.
Chvíli jen tak zaraženě stála a někam koukala.
,,Co to mělo znamenat?" optala se šokovaně a zároveň rozpačitě.Přiznávám…teď nevím,co jí mám říct.
"Bylo to to nejlepší,co jsem mohl udělat,abych tě umlčel." Slyšel jsem se říkat.
,,Ne to teda nebylo." Odvětila.Tak a teď jsem v koncích.Mám se jí přiznat?Povzdechnul jsem.
,,Máš pravdu.Nebylo."
Podíval jsem se na ní a viděl jsem na jejím pohledu,že mě pobízí,abych pokračoval.No tak jsem pokračoval.
,,No…víš…Strašně se mi líbíš.Opravdu.A…to co jsi udělala v tom obchoďáku.To nebylo jen proto,že se ti nelíbilo to,co o mě říkali.Už jsem se tě chtěl zeptat v sídle.Proč jsi to udělala?Co to mělo znamenat?"
Zarazila se.Asi nevěděla ,co říct,ale já to potřeboval vědět.Potřeboval jsem to vědět proto,abych si nedělal zbytečné naděje.
,,Nic." Řekla tvrdě.Na její tváři se nedal rozpoznat žádný cit a tak jsem byl na pochybách.
,,Abigail já vím,že za tím bylo něco víc.Cítím to." Naléhal jsem.
,,Ne." Odvětila prudce.
,,Jenom mi tě bylo líto."
,,Cože?"
,,Slyšíš dobře." Vmetla mi do tváře,otočila se a šla směrem k městu.
,,Líto?Víš ty kdo já jsem?" otázal jsem se jí a připadal jsem si,jako totální macho,protože jsem teď působil,jako kdybych si o sobě myslel bůh ví co.
,,Ne to opravdu netuším.Neznám tě ještě natolik,abych mohla posoudit,co jsi za člověka.No…vždyť víš,jak to myslím."
,Ale já tě miluju´ pomyslel jsem si.
Co?Co že ji?Podivil jsem se.Jak ji můžu milovat?Jsem vážně cvok?Vždyť tuhle holku miluje můj vlastní brácha.Jak…jak jsem mohl dopustit,aby mi tak popletla hlavu jedním jediným polibkem.
To jsem se vážně zbláznil?
Když jsem se z myšlenkového světa vrátil zpátky do reality,zjistil jsem,že už je pěkně daleko ode mě.
,,Kam to jdeš?" zavolal jsem na ni.
,,To ti může být ukradené." Zavolala ona.
Rozběhnul jsem se za ní a během sekundy jsem byl vedle ní.
,,Ne to mi nemůže být ukradené.Tak kam?" naléhal jsem.
Najednou se zastavila a otočila se na mě.
,,Hele proč se o mě tak zajímáš?Proč ti tak záleží na tom,abych žila?To máte vy upíří doopravdy tak rádi lidi?Vždyť vy je máte zabíjet.A najednou je chcete zachraňovat?To chceš,aby mě nezabili teď,ale až potom?" vychrlila na mě.Nevěděl jsem,co jí na to mám říct tak jsem mlčel a díval se jí do tváře.
,,Alexi mě je sedmnáct.Já…já se chci bavit se svými kamarády a ty mi v tom bráníš.Chci si užít poslední chvíle života.Ty a Noah mi v tom stále zabraňujete.Zavřeli jste mě do domu z pátého století a chcete mě poslat za nějakým maxi silným chlápkem,který mě stoprocentně zabije.Cítím se jako vězeň.Takže tak či tak umřu.Tak o co ti jde?"
Viděl jsem,že se přemáhá,aby nezačala brečet a aby se tu nesesypala.Já se taky přemáhal abych ji zase neobjal a nezačal ji líbat.Přemáhal jsem se,abych jí neřekl,co k ní cítím.
,,Já…mám o tebe strach.Dovol mi jít s tebou.A pak se se mnou vrať.Udělám,co budeš chtít." Přemlouval jsem ji.Mlčela.To ticho mě pomalu zabíjelo.
,,Tak dobře.Ale…do toho domu mě už zpátky nedostaneš.Pojď se mnou,ale pak mě nepřemlouvej,abych se tam vrátila."
,,Kam jdeme?" optal jsem se jí.
,,Jdu do Trafficu za kamarádem."
Pousmál jsem se na ni a ona na mě.Potom se otočila a šla do města.
,,Počkej." Chytnul jsem ji za ruku.
,,Než bychom tam došli,byla by to hodina."
,,No a jak se tam teda chceš jinak dostat?" optala se mě.
Pousmál jsem se na ni a přehodil si ji přes rameno.
,,Co to děláš?Pusť mě!" škubala sebou,ale já ji neposlechl.Rozběhl jsem se nocí rovnou k městu.
,,Ty jsi se vážně zbláznil." Vypálila na mě,když jsme stáli ve stínu vysokého domu před barem.Sundal jsem si ji z ramen a postavil ji před sebe.
Když jsem ji spatřil,vyprsknul jsem smíchy,ale hned jsem se uklidnil,abych ji nenaštval.Bohužel si toho všimla.
,,Co je?Co se směješ?" optala se.Zavrtěl jsem hlavou.To,co jsem měl na jazyku by bylo surové.
Zavrtěla hlavou,mávla rukou a šla směrem ke vchodu.Přeběhla přes cestu.Přitom ji skoro srazil náklaďák,ale já ji včas z cesty sebral.
,,Ježiš.Co furt máš s tím nošením mě na svých zádech?" optala se mě.
,,Pomáhám ti." Pousmál jsem se na ni.
,,Tak si to užij." Odsekla a otočila se ke vchodu.Dveře byly lesklé a tak se v nich odrážely naše odrazy.
Jakmile se Abigail spatřila,zhrozila se.Pořádně se prohlédla a pak se na mě podívala.
,,Ty…ty…proč jsi mi neřekl,že vypadám,jako kdybych dostala elektrošok?Vždyť vypadám jak ten Artur z tý pohádky…jak se sakra…a jo.Z té pohádky Artur a minimojové." Řekla naléhavě.A vážně.
Vlasy měla kolem hlavy postavené,jako bodliny.Trčely jí postavené do všech stran.Asi to bylo tím prudkým větrem.
,,No jo.Vážně vypadáš jako Arthur." Přitakal jsem a začal se řehtat.
,,Ha ha ha.Faaaakt vtipné.Vždyť vypadám jako nějaký cvok." Nemohl jsem se přestat uculovat.Chtěl jsem se na celé kolo řehtat.Myslel jsem,že to vydržím,ale po chvilce jsem to nedal a začal jsem se chlámat.
Když mě viděla,jak smíchy nemůžu popadnout,začala se taky řehtat.Vypadali jsme,jak nějací psychopati.
Z klubu najednou vyšli nějací kluci.Když nás uviděli,jak se chlámeme na chodníku před klubem,nevěřícně zavrtěli hlavou.Abigail stála zády k nim.Pokynul jsem hlavou,že za ní někdo je.
Vykulila oči a pomalu se otočila.Její vlasy neměly jedinou chybičku.
,,Ježiš marjá.Dostala jsi elektrošok?" optal se jí ten jeden.
Podíval jsem se na ni.
,,Ne," zavrtěla hlavou ,,ale potkala jsem Arthura." Vyprskla smíchy.Kluci se na ni podívali,jako na blázna,kterého by měli zavřít do blázince,zavrtěli hlavami a odešli.Otočila se na mě.
,,Mysleli si,že jsem cvok,že?"
Kývnul jsem hlavou.
,,Nevadí.Jdeme." pokynula hlavou,uhladila si vlasy a vešla do dveří.


Haha, to nemalo chybu. Už sa teším na pokračovanie. :)