close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

2. kapitola: Střední škola v Moonith I

1. března 2012 v 19:06 | Aranel van de´Corvin |  Prokletí úplňku - Tajemství
Autorka→ http://nelien.blog.cz/

Seděla jsem zabořená na zadní sedačce a poddávala se své depresi. Nechtělo se mi do školy ani za nic. Nemohla jsem uvěřit, že to skutečně tak rychle uteklo. Včera jsem skoro ani nezamhouřila oči. Když mě máma ráno přišla vzbudit, přepadla mě příšerná, ponurá nálada.
Kufry jsem si zabalila večer a velice neochotně. Máma mi s tím musela z velký části pomáhat, až to nakonec vzala celý za mě. Já jsem zarytě dřepěla na posteli a snažila se přijmout ten fakt, že zítra už se skutečně vracím do školy. Ono vlastně ani tolik nešlo o to, že začíná škola, koneckonců to byl poslední rok a na internátu si s holkama vždycky užijeme kupu srandy, ale... šlo o Chrise.
Dneska jsem se s ním měla poprvý po dlouhý době vidět. Cítila jsem se strašně. Vůbec jsem netušila, co to se mnou udělá.
Potily se mi ruce. Dívala jsem se z okénka na ubíhající krajinu, zatímco mi mamka za volantem neustále něco vykládala. Absolutně jsem ji nevnímala. Stačilo jenom pronášet občasný "hmm" a "to jo" nebo "jasně" ve chvílích, kdy se mě na něco ptala nebo udělala mezi svým výkladem pauzu. A já se mezitím mohla utápět ve změti svých myšlenek.
Začínala jsem poznávat okolní budovy. Cukrárnu paní Buchtičkové, náš oblíbený, útulný bar Madrose... po levý straně náměstí a obchodní centrum... Přestávala jsem vnímat. Až příliš rychle jsme se totiž blížily k naší škole. Už jenom pár minut... Začínalo mi bejt špatně. Měla jsem pocit, že se mi samou nervozitou snad zkroutí žaludek a srdce mi vyskočí z hrudi. Modlila jsem se, abych ho nepotkala. Aby se stal zázrak. Jenže jsem až moc dobře věděla, že mně se zázraky nestávají.
Už jsme míjely i Superakcion, místní malou diskotéku (kam jsem vlezla snad jednou v životě) a já věděla, že za chviličku se před námi vynoří prostor naší prostý, Moonithský střední.
"Už jsme skoro tady, zlato," ozvala se vesele máma. Copak ona vůbec nevidí, jak mi je? To nevidí můj zelený obličej a zkousnutý ret? No, asi nevidí, jelikož musí sledovat provoz na silnici před sebou, že? Logický.
"Jully? Vnímáš mě vůbec?"
"Co? Jo, jo, jasně."
"Celou dobu mám pocit, jako bys byla mimo," konečně se máma podívala do zpětného zrcátka, aby si mě mohla prohlídnout. Radši jsem se zabořila hloubějc do sedadla a doufala, že mě nevidí.
"Jen se mi tam zrovna dvakrát nechce, víš, mami?" prohodila jsem na vysvětlenou.
"Všimla jsem si. Je to snad kvůli Chrisovi?"
Ach jo. Jasně, máma o mém vztahu i rozchodu s Chrisem ví. Jak by taky ne? Je to má matka a něco takovýho se přeci nedá utajit. Já bych to navíc ani netajila, s mámou si říkáme všechno. Vždycky jsem k ní byla upřímná, nesnáším totiž lži.
Jenže máma byla, jednalo li se o vztahy, tak trochu... jak to jen říct... lehkomyslná. Od té doby, co nás táta opustil, si nenašla žádnýho chlapa. Teda jo, jasně, pár úletů... ale nic vážnýho. Už se nikdy nezamilovala a abych pravdu řekla, myslím, že na lásku i přestala věřit. Tvrdí, že je to zbytečná věc, která člověku přidělává jen starosti a trápení. V čemž má vlastně pravdu. Jenže jak se máme proti lásce asi tak bránit? Když přijde, nic s ní nenaděláme.
"Dva měsíce jsem ho neviděla, mami," připomněla jsem jí důrazně. "Nemyslíš, že jsem asi trochu nervózní?"
"Promiň, zlato, jistě," vrhla na mě do zrcátka omluvný pohled. "Ale neboj, zůstali jste přeci přátelé, ne?"
"Jo," povzdechla jsem si. "Ale není to tak jednoduchý, víš?"
"Však ty to zvládneš, Jullie, neboj se. Objeví se nějaký jiný kluk, co ti padne do oka."
Jenže já žádnýho jinýho kluka nechci. Vlastně nechci vůbec žádnýho kluka. A to pěkně dlouhou dobu. Na vztahy a všechno s nimi spojený teď vážně nemám náladu ani nervy. Chris mi bohatě stačil, díky.
Pak jsem ztuhla. Je to tady. Už jsem tu. Pane bože, dej mi sílu! Ať ho dneska vůbec nepotkám, prosím!
No jo, ale k čemu mi to bude? Stejně s ním chodím na nejmíň dvě společné hodiny, tak co. Potkávat ho budu denně. Musím se tomu prostě postavit čelem. Přeci nebudu utíkat, ne? Nejsem srab.
Máma zajela na naše školní parkoviště a vypnula motor. Zhluboka jsem se nadechla. Ještě naposledy jsem se kriticky prohlédla a upravila si svůj velký kříž, co mi visel na krku - kříž a pentagram. Na tyhle věcičky jsem totiž silně věřila. Chránily mě před temnými silami, nemoci a negativními vlivy. Dodávaly mi sílu, vyrovnanost a rovnováhu. I když teď jsem se necítila vyrovnaná ani trochu.
"Tak pojď," pobízela mě máma a já konečně vylezla z auta. Máma otevřela kufr a vyndala mi zavazadla. Rozhlídla jsem se po parkovišti a hledala známý auta.
Okamžitě jsem našla Rickův černý mercedes a posléze i Mattovo ferrari. Ale Chrisovu motorku suzuki R GSX, na kterou šetřil snad celý život a kterou upřímně miloval, jsem neviděla. Nesmírně se mi ulevilo. Páni, hned jsem se cítila mnohem líp!
"Co je zase?" ozvala se hned máma, když vytáhla mé přecpané tašky a odhodila si pramen rudých vlasů z čela. Jako vždycky jí to ohromně slušelo. V světle zelenkavém kostýmku vypadala elegantně i svůdně zároveň. "Nejdřív se tváříš jak kakabus a teď se pro změnu culíš jako bys měla první vánoce?"
"Ale to nic," mávla jsem nad tím rukou a popadla jednu ze svých narvaných tašek. Téda, asi bych s sebou vážně neměla tahat tolik krámů. Kam se vypařili všichni gentlameni, když je člověk potřebuje?
Zamířily jsme s mámou na školní pozemky. Na rozlehlý, zelený louce stály jenom tři malý budovy, které tvořily naši skromnou střední školu. Prostřední a nejvyšší stavba, natřená na žluto a s nespočtem malých oken, byla hlavní budova, kde se nacházely třídy, učebny, knihovna a jídelna. V budově napravo, která byla skoro na chlup stejná jako ta prostřední, až na blankytně modrou barvu, se nacházel internát. Naše ubytování. Tři patra stejně obyčejných třílůžkových pokojů. Poslední, nejmenší stavba byla tělocvična. Nad ní, v horním patře se nacházela ošetřovna. Stála tu snad od pravěku a taky tak vypadala.
"Á, není támhle paní Woodová?" zvolala najednou mamka, zatímco jsme se trmácely s mými bágly k volným lavičkám. Všude kolem se trousili, postávali, pobíhali a pokřikovali ostatní studenti, takže tu vládl celkem blázinec. Ale i tak jsem okamžitě poznala Ewil a její mamku, postávající vedle schodů ke vstupu do budovy. Byl tam s nimi i Rick a Selin. Ale Matta jsem nikde nezahlédla. Díky bohu ani Chrise ne. Skutečně to vypadalo, že ještě nedorazil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Gabux Gabux | Web | 2. března 2012 v 12:40 | Reagovat

:) hezké :)

2 Nufina Nufina | 25. března 2012 v 19:58 | Reagovat

Tahle povídka se mi opravdu líbí! :) Těším se na další kapitolu. Doufám že budeš pokračovat v psaní.:) Jde ti to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama