close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

9. kapitola, 3.část

10. března 2012 v 17:25 | Aranel van de´Corvin |  Opuštěná


"Všechno tohle má vlastně na svědomí Salmóneus. Když jsem byla malá, byla jsem jako ty. Chtěla jsem cestovat, být jiná než ostatní, mít vlastní pravidla. Dokonce jsem všechny oslovovala jejich pravými jmény. Ale Salmóneovi se to nelíbilo, tak si mě, jednoduše řečeno, vycvičil přesně tak, jak chtěl. Navykla jsem si na způsob života, jaký uznával. Co mi také zbývalo? Nejsem moc emancipovaná a mám sklon k podřizování se.

Takže jsem se okolo patnáctého roku zklidnila. Přestala jsem dělat hlouposti, už jsem netrávila tolik času sama v lesích a všechny jsem začala oslovovat jejich získanými jmény. Cítila jsem se sice jako v kleci, ale Salmónea respektuju, proto tohle všechno.

Dřív jsem opravdu plánovala, jak odsud odjedu, budu cestovat a tak, ale jak vidíš, nic z toho se nestalo." Na chvilku se odmlčela a podívala se na mě. "Vždycky jsem ti trochu záviděla. Tu tvou nespoutanost a dětskost a lehkomyslnost. Neber to nijak špatně, ale taková opravdu jsi. A já taková chtěla být.

Od té doby, co jsem s Héliem, tě chci poznat blíže. Problém byl v tom, že jsme před Salmóneem tajili, že spolu máme vztah, proto nebylo moc bezpečné se stýkat s tebou, protože, jak tvůj bratr říká, jsi hodně všímavá a navíc získáš vždycky to, co chceš. Kdyby tě někdy náhodou napadlo, že se máme rádi a chtěla bys po nás odpověď, tak bys určitě nepřestala, dokud bys ji nedostala. Nemám pravdu?"

Překvapeně jsem jí musela dát zapravdu. "Ano, přesně tak. Kdybych dostala podezření, asi bych byla trochu otravná," zasmála jsem se a Elen se mnou.

"Jsem ráda, že ses přihlásila o tuhle práci. Sama bych si to nedovolila, ani když u mě Salmóneus není. Síla zvyku."

"To je ale chyba. A víš, co je taky chyba? Je to Mi-ri-mo!" jeho jméno jsem hodně zdůraznila.

Elen se zasmála a pokývala hlavou. "Máš úplnou pravdu. Vzpomínám tu na to, jak jsem všechny ráda oslovovala pravým jménem a jak jsem špatně nesla, že jsem s tím musela přestat a teď, když mám možnost se vrátit do starých kolejí, se tomu nepochopitelně vyhýbám. Takže ode dneška s tím končím. Kdykoliv to řeknu špatně, hezky mě na to upozorni."

"Tak na to se můžeš spolehnout. Budu otravná, dokud se to zase nenaučíš používat." Společně jsme se znovu zasmály. Duchové, tak holka je skvělá!

"A co Alcarmo? Jsi s ním šťastná?" zeptala jsem se po chvíli mlčení.

Její úsměv mluvil za vše. "Ano, jsem. Je to zlatíčko. Dělá pro mě první poslední. Nevím, co bych bez něj dělala. Díky němu se zase směju."

Tahle poslední informace mě opravdu překvapila. "Cože? On se s tebou směje?" zeptala jsem se překvapeně.

"No, ano. Co je na tom divného?"

"Alcarmo se skoro vůbec nesměje. Je snad nejvážnější z celé mé rodiny. On mě napomíná víc než otec."

Elen se tomu zasmála. "Já vím. On mi to říkal. Divila by ses, co všechno mi řekl. Vyprávěl mi, jak moc jsi je všechny změnila, jak jsi je zase naučila smát. Ale on je muž, Marillo, proto se před tebou snaží chovat vážně. On se stydí za to, že jsi ho změnila. Navíc si před tebou chce zachovat autoritu, proto se chová tak dospěle. Ale se mnou se stále směje a vtipkuje - je to nepopsatelné!"

"Autoritu u mě nikdy neměl, takže nevím, o co se to snaží," zasmála jsem se. "Ale asi na tebe začnu žárlit, protože chci svého veselého bratříčka s ďolíčky ve tvářích. Ne toho brumlu, na kterého se musím každý den koukat. Pořád nad něčím hudruje, jako nějaký stařec, kterému se špatně vstává z postele."

Po tváři jí opět přeběhl úsměv. "Až se vrátí, tak mu řekneš, že ho chceš veselého a s tím vším vtipem. A já mu to budu každý den připomínat. A potom musím napravit i Salm- Mirima," opravila se rychle, "protože on je také hrozný morous. Ale věřím, že se mi to podaří, když mi s tím pomůžeš."

"Spolehni se. Na kažení bratrů a ochránců jsem opravdu expert," ujistila jsem ji.


Pořád jsme si povídaly, když se začalo stmívat. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle nám ta cesta utekla.

Utábořily jsme se u cesty a daly si něco malého k večeři. Opět jsme si povídaly - mohla být půlnoc, když jsme se rozhodly, že půjdeme spát. Elen řekla, že bude lepší, aby jedna z nás zůstala vzhůru a hlídala. Nebylo by dobré, kdyby nám někdo něco ukradl. Musela jsem s ní souhlasit.

Přemluvila jsem jí, aby si šla lehnout a první hlídku nechala na mě. Přibližně po třech hodinách jsem jí vzbudila a vystřídaly jsme se.

Zdál se mi krásný sen - byla v něm Elen s Alcarmem, Sailon a můj otec, Táro i Titton. Všichni jsme byli doma, v naší vesničce a všechno bylo nadmíru skvělé. Popíjeli jsme mátový čaj a uzobávali lesní plody. Typická rodinná pohodička. Už se na takové časy těším!

Elen mě vzbudila asi v šest ráno, když už bylo docela světlo. Sbalily jsme přikrývky a znovu se vydaly na cestu.

Není potřeba popisovat, co se dělo, protože jsme si jen povídaly o ní a Alcarmovi. Bylo to dlouhé, ale opravdu jsme si dobře rozuměly.

Okolo poledne jsme vyjely z lesa a před námi se objevila brána Carnë Nallë.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Seléna Seléna | 10. března 2012 v 22:04 | Reagovat

to je tak krásny tenhle dilek je pohodový:-) těším se na další kapitolky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama