odkaz na web autorek→ www.hraodusi.jex.cz
*** *** ***
"Sakra, Chazzy, polož mě na zem," zanaříká mi v náruči. Nejsme ani kilometr za naším domem a už se jí to nelíbí.
"Co se děje?" zadívám se jí do bledého obličeje.
"Je mi zle," chytí se za pusu, zatímco se dotknu nohama země. Skutečně nevypadá dobře a jen co ji postavím, tak téměř omdlí.
"Di!" na poslední chvíli ji chytím do náruče a opatrně položím na zem. "Do hajzlu, netušil jsem, že to létání snášíš až takhle špatně," usyknu sám pro sebe, zatímco ji letmými doteky probouzím k životu. "Di, slyšíš mě?" svraštím starostlivě čelo a poplácávám ji lehce po tvářích.
"Už je to fajn," tvrdí mi se zamlženýma očima a snaží se postavit na vlastní nohy.
"Nechceš se raději vrátit?" přimhouřím ustaraně oči a pomáhám jí zvednout se.
"Ne, chci se ve městě rozloučit s Dickem," zasípe a zhluboka se nadechne. "Už je mi fajn, fakt," protáhne se, ale je stále nebezpečně bledá. Ta barva se mi nelíbí. Mám rád, když má tváře narůžovělé a v očích své ohnivé plamínky.
"Dobře," pokrčím rameny a vezmu ji do náruče.
Ovšem jen co vzlétnu, omdlí mi v náručí podruhé!
*** *** ***
Sedím v černém koženém křesle naproti Diině posteli a čekám, až se probere. Mám rád tmavou barvu, kdyby bylo po mém, už by žádná jiná ve světě nemusela existovat - tak jsem si to alespoň dříve myslel. Ale teď mám rád popelavou barvu jejích očí, její růžové ruměnce ve tvářích i její bělostnou pokožku…
"Chazzy?" jemně sebou trhne a zamrká do tmy.
"Jsem tady," řeknu a sednu si k ní. Dlaň jí přiložím na čelo, abych jí pomohl se díky mému ledovému doteku probrat. Trochu se rozechvěje a stáhne mi ji z čela, aby mě mohla políbit na hřbet ruky. "Jak ti je?" propletu se jí prsty ve vlasech. Zmateně se rozhlédne po pokoji.
"Fajn," polkne a nadzvedne se na loktech. Pořád je jí jenom fajn. Obávám se, že žádné jiné slovo ohledně toho, jak se cítí, ve slovníku nemá. "Nebyli jsme ve městě?"
Jen němě zavrtím hlavou.
"Co se stalo?" zamžiká očima, když rozsvítím.
"Omdlela jsi. Museli jsme se vrátit," pohladím ji po tváři.
"A co Dick?" zašeptá a probodne mě zoufalým pohledem, jako by měla strach, zda jsem ho snad nezabil! Zamračím se, protože myšlenka, že se o něj zajímá, se mi nelíbí.
"Ten je tady taky," přiznám neochotně. "A konečně dostal i vlastní pokoj, jak sis přála hned první den," nuceně se usměju. "Je trochu pomlácený, ale z toho se dostane," ušklíbnu se natolik výrazně, že se jí v očích objeví zděšení.
"Proč je pomlácenej?" zeptá se opatrně se zajíknutím. Hlas má rozechvělý, zřejmě se o něj skutečně bojí! Báječné zjištění!
"Když jsi omdlela, začal sebou v Dexově náruči tak házet, až ho Dexter neudržel a vypadl mu," řeknu posměšně a přitáhnu si ji k sobě.
Vůl, ušklíbnu se v duchu.
Jemně se ke mně přivine a zhluboka se nadechne mé vůně, kterou se ji snažím uklidnit.
"Už se víš, s kým má Mia to dítě?" Při tomhle dotazu pevně zatnu čelist a vzpomenu si na rozhovor s Dexterem.
"Brácho, je to tvoje," položí mi dlaň na rameno, jako by mě chtěl utěšit.
Zadívám se do jeho pichlavých očí s naprostou tupostí.
"Děláš si ze mě prdel?!" hluboce zavyju a tvář mi protne zoufalý škleb. Svraštím čelo a nejraději bych si nadával do všech jmen, co znám.
"Ale no tak, je to v pohodě," cukne s sebou. Opře se o pronikavě bílou zeď, až na ní jeho tmavá bunda svítí. Na krku i rukou má zaschlou krev z nedávného krmení a dodává mu to na lačném výrazu, který by se maličké nelíbil. "Následovník se vždycky hodí, ne?"
Má pravdu. Upíři si na svých ratolestech zakládají. Rozmnožujeme svůj druh, pokud to jde co nejvíce, abychom měli nad lidmi převahu, ovšem já se díky Di nějak změnil a tahle situace se mi zrovna nehodí!
"Hm, máš pravdu," přiznám nerad a zkusím se na chvíli zatvářit jako krvelačný, těšící se otec. Bude nás zas o jednoho více a já budu mít svého následovníka, prvního ve svém upířím životě, ale radost nějak nepřichází. "Mohl bych tě o něco požádat?" zadívám se na něj.
"O co jde?" zamračí se přemýšlivě a stáhne obočí více k očím.
Jako by mi říkal, že se mám těšit a nemyslet na důsledky, které mi mohou rozházet "poklidný vztah" s mou Šťastnou krví. Kdybych to bral jako upír, s přehledem bych to šel oslavit a zmrzačit pár lidí, ale…
"Mohl bys tu zůstat?" protnu ho vážným pohledem, až jemně zakašle a přešlápne na místě. "Nejspíš se budu muset v mezích postarat o Miu a dítě, tak bych potřeboval, jestli bys mi dohlédnul na Di a toho…vola," ušklíbnu se. Zkrouhnu tak svůj kvalitně strávený čas jen kvůli tomu, že budu chtít být u Mii, aby si na mě dítě začalo zvykat.
U upírů je to jiné než u lidí. Plod upíra musí být před narozením v otcově blízkosti, jinak je pak schopný ho v šarvátce zabít. Pozbyl bych u něj pak veškerou autoritu a byl bych jako každý druhý, jestli by mě nezabil, a to já nechci. Když už mám mít dítě, bude mým následovníkem, i kdybych měl styk s Di do jisté míry omezit. Upíří potomci se projevují už v matčině lůně a obvykle se rodí s emocemi, které získají už v děloze… Pokud na mě můj následovník bude fixovaný, můžu tím jen získat!
"Snad nedělaj problémy?" rozchechtá se protivně.
O problému jménem Dick a Di jsem mu nic neřekl a říkat nebudu. Žárlivost je další lidská slabost, kterou bych pociťovat vážně neměl. Upíří majetnost a hlídání kořisti ano, ale žárlit na něžnosti, které jí ten retard věnuje? Sám nad sebou vrtím hlavou.
"Tak trochu," přiznám neochotně."Tak co, můžu s tebou počítat?" zadívám se mu nenadšeně do tváře, protože sám vím, že Dex není zrovna nejlepší volba, ale co mi asi tak zbývá?!
"Bohužel už se to ví," řeknu a pocítím, jak se ode mne Di odtahuje.
"Bohužel?" polkne a v očích se jí zaleskne. "Takže je to tvoje," uhádne bez další nápovědy a rozbrečí se jako na povel.
Zakousne se mi do hrudi takový pocit frustrace, že se celý napnu a chvíli ty její emoce rozdýchávám. Když se na ni podívám znovu, zjistím, že mi chřadne před očima a celý obličej má krvavý! Naprosto mě to vyděsí!
"Do hajzlu, Di," zavrčím a začnu jí z tváří stírat přebytečnou krev. "Na nás dvou to přece nic nemění! Netrap se tím!" snažím se ji uklidnit. Rána na krku už se jí rovněž otevřela a zanechává na její bělostné pleti rudé skvrny, které jsou pro mě svým způsobem velmi přitažlivé.
"Jak to, že ne!" prskne hněvivě a úšklebkem na rtech pokračuje. "Budeš se věnovat Mie a svýmu dítěti. Na mě ti nezbude čas a budu ti jenom na obtíž! Nakonec se do Mii zamiluješ a mě buďto zakousneš nebo vyhodíš jako nějakou starou nepotřebnou věc," poslední tři slova křičí v panickém záchvatu pláče a zhorší si tím tak svůj zdravotní stav natolik, že ji musím pevně přitisknout k sobě.
Kde se v ní náhle bere takový záchvat hysterie? Ptám se v duchu, zatímco ji k sobě houževnatě vinu a hladím ji po vlasech. Ona vždycky byla emotivní a ohnivá, ale …
"Přestaň si domýšlet takové katastrofické scénáře!" zabručím. "Nic z toho se nestane!" syknu naštvaně. Její představa je naprosto absurdní! "Do Mii se nezamiluju, ani kdybychom spolu měli deset dětí! A ty mi na obtíž nikdy nebudeš, tak přestaň říkat takové věci nebo na tebe budu muset zavolat Dexe, aby mi s tou spoustou krve pomohl, protože na to sám za chvíli nebudu stačit," pokusím se to trochu odlehčit, ale moc se mi to nepovede. Překvapivě…
Na okamžik vyděšeně ztuhne a zadívá se mi s hrůzou v očích do tváře.
"Ty na mě chceš zavolat Dexe?" propukne v jekotu v další pláč, který mi rve bubínky. Ihned mě od sebe začne odstrkovat a drkotat zuby.
"Do hajzlu, přece víš, jak to myslím!" vyjeknu a přitáhnu ji k sobě, zatímco si začínám myslet, že snad ztratila zbytek zdravého rozumu. Nakonec na ni musím nalehnout a i proti její vůli se jí zakousnout do krku, jinak by snad skutečně vykrvácela. Pod taktovkou mého jedu se okamžitě uklidní a začne zhluboka a pravidelně dýchat, už bez dalších uslzených dramat.
"Chazzy," zakňučí rozkoší a přitáhne mě na sebe ještě víc, až mám strach, že jí ublížím. Ale zdá se, že má absolutní blízkost ji nehorázně těší stejně jako mě. Jakmile si dosyta užiju své šťastné krve a jí se zahojí všechny ty palčivé rány, odtrhnu se od ní.
"Jsi v pořádku?" zeptám se udýchaně.
Jen s úsměvem přikývne a prsty mi zajede do vlasů, aby se s nimi pomazlila. Jemně přivřu víčka.
"Ty jsi mi ale dala. Co tě to napadlo?" usyknu, moc rád, že už je zase normální. Nechápu, co se s ní poslední dobou děje, že je tak ubrečená. To nebývala, ani na začátku, když ke mně přišla. Byla plná síly jak psychické, tak fyzické. Byla celá ze zdravé drzosti, vyzdvihnutá svou ohnivou náturou a teď?
"Promiň, já vůbec nechápu, proč jsem tolik vyváděla," pokrčí rameny a upřímně se mi zadívá do očí.
Pociťuju ten známý pád do popelavých duhovek, zatímco ji jemně hladím po tvářích. Lehnu si na bok a přitáhnu ji k sobě do náruče s myšlenkou, že u ní zůstanu, dokud klidně neusne. Drobnými polibky ji rozmazluju a usmívám se, když se lehce chvěje zimou. Raději ji přikryju ještě druhou dekou a s příjemným pocitem uvolnění a odevzdání, které plane z jejího nitra, sleduji, jak se jí klíží oči.
Přemýšlím, kde jsem něco podobného viděl. To její omdlévání. Nesnášenlivost létání. A teď i ty hysterické záchvaty… Ach do hajzlu, moje Eleanor, když onemocněla, měla podobné příznaky…
"Ach, zdá se, že tvé poupátko není zrovna ve své kůži," řekne ledabyle Oskar a píše si něco do svého deníku, do kterého mě nikdy nenechal nahlédnout. Někdy mi to jeho tajnůstkářství vadilo, ale tajemnost k Oskarovi prostě patří asi stejně jako ten klid a temná tepající aura, která se kolem rozprostírá a nutí upíry se mu klanět u nohou.
"Když jsi jí zase znásinil!" zavrčím ostře a v hlase mi vytane žárlivost tak nepokrytá, až ke mně Oskar obrátí své živelně zelené oči, které … přímo podivně dýchají přírodou. Při tom pohledu mě vždycky napadá myšlenka, že je jako sám ďábel a vychází přímo z matičky země, aby lákal zhrzené duše a ničil lidské životy.
"Chestere, majetnost je jedna věc, ale žárlivost druhá…" řekne tichým důrazným tónem. "Nikdy si ke své kořisti nesmíš vytvořit žádné pouto! Je to jenom hračka! Jen lidský tvor, který žije proto, abys ho mohl mučit, zdokonalovat se na něm a lokat jeho horkou krev!" řekne naučeně a já pokorně skloním hlavu. "Všimni si, že neustále zvrací! Je slabší a slabší. Dříve alespoň zvládala létání, při kterém jsi ji mohl děsit, ale nyní ti omdlí při prvním vzletu v náruči!"
Tupě přikývnu a zarazím se. "Vždyť já s ní nikam nelétám!" zavrčím ostře a probodnu ho necitelným pohledem. "Ty ji někam odnášíš?!"
"Jsem tvůj stvořitel. Všechno, co vlastníš je moje, všechno, co máš, si mohu vzít a dělat s tím cokoliv se mi zachce!" usykne klidně, a přesto se mu do tónu vloudí posměšnost, protože já nejsem schopný proti němu udělat nic! Kdybych ho zabil… Byl bych jako on a ztratil svou vlastní přirozenost, svou upíří podstatu a to v žádném případě nechci! Jsem rád sám sebou a navíc se chci mezi upíry proslavit stejně jako Oskar, ale díky vlastním schopnostem a věhlasu, které mi to umučení malých rozkošných stvoření dá!
Odkašlu si a toužebně se na Di zadívám. Líbí se mi, jak jí havraní provázky padají do tváře a dělají ji tak ještě bezbrannější a přímo dětskou, i když se tak rozhodně neprezentuje. Přesto vím, že v ní něco skrytého je. Jakási nejistota. Nevyslyšená touha a bojovnost jí vlastní, ale hluboko uvnitř sebe jako by skrývala svou nevinnost…
Nesmí být nemocná… Ne tak, jako byla Eleanor, protože…


Ahoj. Chtěla bych se zeptat jestli nechceš spřátelit? Dřív jsem měla blog Bary-fantasy a byla jsi mé nejoblíbenější SB jestli si mě pamatuješ.
Ozvi se mi pls do komentářů jestli jo nebo ne.