http://nelien.blog.cz/
3. kapitola: Podivný spolužák I.
"Do háje," ulevila jsem si otráveně a zastavila se uprostřed schodů. Už jsme byli skoro v přízemí a Rick do mě ze zadu narazil. Málem jsem se skácela dolů jako brambora, ale on mě naštěstí včas zachytil.
"Co děláš, Jully?" mračil se. "Málem jsem tě smet."
"Jo, promiň, ale nechala jsem nahoře mobil."
"Chceš pro něj skočit?" nabídl se hned Matt, ale já zavrtěla hlavou.
"Ne, díky. Běžte napřed, já vás dohoním."
"Tak si ale chvátni, Julles!" křikla ještě Selin, která už stála u recepce a netrpělivě na nás čekala.
Znovu jsem vyběhla schody, zatímco moji přátelé zamířili do druhé budovy. Jako uragán jsem vlítla do našeho pokoje. Ani jsme nezamkly; jsme to ale zodpovědná děvčata, že?
Vrhla jsem se k mé posteli, ale mobil nikde. Zamračila jsem se a začala postel prohledávat, až jsem ho konečně objevila. Zapadlý mezi matrací a roštem.
S úlevou jsem ho popadla do ruky a strčila do kapsy. Znovu jsem si uhladila vlasy a vytáhla klíče a pak jsem vyběhla na chodbu a tentokrát za sebou zamkla. Vrhla jsem se ke schodišti a řítila se dolů jak tajfun, přitom jsem pozorovala ubíhající schody pod svýma nohama. Pak jsem málem do někoho vrazila.
Jen taktak jsem se stihla zastavit a zaskočeně jsem vzhlédla do tváře člověku, kterej běžel po schodech proti mně. V tu chvíli jsem ztuhla.
Srdce se mi rozbušilo jako o závod; slyšela jsem ho bubnovat v uších, cítila jsem ho až v krku. Polil mě studený pot a celá jsem se roztřásla. Dech se mi zadrhával v hrdle a moje ochromená mysl v tu chvíli nebyla schopná normálně uvažovat.
Dívala jsem se na něho a cítila přitom takovou ohromnou změť pocitů, až jsem myslela, že se z toho snad zblázním. Hlavně jsem nemohla zkrotit svoje divoce sprintující srdce. Hleděli jsme si navzájem přímo do očí.
Ani jeden z nás se nezmoh na slovo. Už zase jsem se v jeho nádherných očí naprosto ztratila. Měla jsem pocit, že mě pohltily a já se od nich nechtěla odtrhnout. Jeho oči byly vždycky to hlavní, co jsem na něm zbožňovala. Neuvěřitelně zelené s lehkým nádechem dožluta, velké a kočičí. Střežené nízkým, lehce zešikmeným obočím. Jeho oči, jeho pohled... Byly to oči dravce, šelmy.
Ještě chvíli jsme tam jenom stáli a zírali jeden na druhýho - po dvou měsících. A já nevěděla, jestli cítím bolest nebo radost, asi obojí. Bylo to tak silný... Uvědomila jsem si, že se mu snad poprvý dívám zpříma do očí. Jelikož jsem stála na schodech výš než on. Jinak jsem mu dosahovala sotva k ramenům. Bylo to docela komický- měřila jsem sto šedesát jedna centimetrů a on měl téměř stopětadevadesát. Byl nejvyšší z celého našeho ročníku.
Zhluboka jsem se nadechla a odhodlala jsem se promluvit. Ale on mě zničehonic předběhl.
"Ahoj, Jully," prolomil to napjaté ticho, ale pořád opětovával můj pohled. Zamrkala jsem a zrak sklopila k zemi.
"Ahoj, Chrisi," hlesla jsem a znovu se na něho váhavě podívala. Stále na mě visel pohledem a poněkud dychtivě si mě prohlížel. To mě znervóznilo ještě víc. Zase jsem se zadívala na schody.
"Vypadalo to, že máš na spěch," řekl tím svým drsným, zralým hlasem a já v něm zaslechla lehký pobavení. Znovu jsem k němu zvedla zrak.
"Chvátám na hodinu. Zapomněla jsem si v pokoji mobil, tak jsem se ještě vracela a potom... no..." zdráhavě jsem se pousmála.
Vypadal trochu jinak. Nedokázala jsem to pojmenovat, ale něco se na něm změnilo. Možná... připadal mi podivně bledý. On byl vždycky snědý a opálený. Pod očima se mu držely stejné stíny jako Mattovi s Rickem. Ale jinak... zase jsem z něho byla naprosto mimo.
Dlouhý, kaštanově hnědý vlasy, který mu padaly nad ramena, měl lehce rozcuchaný a rozevlátý; asi od větru a běhu, když sem spěchal. Působil neobyčejně přitažlivě. Prohlížela jsem si dobře známý tvrdý a hranatý rysy jeho tváře, vystouplý lícní kosti, výrazný obočí a plný rty. Kolem krku mu na černé kůžičce visel jeho oblíbený amulet- zkroucený čínský drak.
Pohledem jsem nenápadně zabloudila k jeho tělu. V tmavých, potrhaných džínech skvěle vynikly jeho dlouhý nohy. K tomu měl oblečený černé tílko a přes něj šedou, džínovou vestu s kapucou, díky čemuž krásně vynikly jeho silný paže. Na zápěstí nosil černý potítko a na pravým rameni si nechal v patnácti vytetovat motorku. Chris totiž tyhle příšerný stroje přímo zbožňoval a bylo mu jedno, že já se můžu zbláznit strachy.
Přes rameno měl přehozenou velkou, černou sportovní tašku.
Zase bylo ticho. Díval se na mě a já civěla do země. Přemýšlela jsem, jak mu co nejrychlejc zdrhnout. Tohle pro mě byla učiněná muka. Bála jsem se, co se mnou pohled do jeho očí udělá, ale tohle... jsem nečekala. Ta vlna emocí, která mě zaplavila, byla přímo zdrcující. Myslela jsem, doufala jsem, že moje city k němu ochladly. Spletla jsem se.
"Moc ti to sluší, Jull," opět prolomil ticho. Zdvihla jsem k němu překvapený zrak a byla jsem si jistá, že jsem zrudla. Bože, já chci pryč!
"Díky," zamumlala jsem a snažila se nevnímat fakt, že si mě ještě snepřestal prohlížet. Přitom se tajuplně usmíval.
"Taky vypadáš dobře," pochválila jsem ho váhavě. "A proč jdeš vlastně pozdě?"
Odevzdaně zavrtěl hlavou a hořce se ušklíbl, "znáš strýce... Zase se ožral a snažil se mi vysvětlit, jakej jsem nevděčnej spratek a budižkničemu. Normálka. Chvíli trvalo, než jsem se ho zbavil."
"To je mi líto," hlesla jsem upřímně. Dobře jsem znala Chrisovu nelehkou situaci. Jeho strýc byl příšerný - ožrala a povaleč. Kdyby si Chris přes prázdniny nevydělával v autoopravně, asi by mu nezbývalo nic jinýho, než na ulici žebrat o jídlo. Byl sice silný a vždycky tvrdil, že si na strýcovo ponižování a hádky zvyknul, ale já jsem věděla, že ho to trápí. Vždyť na tohle by si přeci nemohl zvyknout nikdo!
"Podle mě bys mu měl už konečně jednu vrazit, Chrisi," mračila jsem se. "Aby už konečně sklapnul a dal ti pokoj."
Usmál se, "však k tomu jednou dojde, neboj se."
Zase jsem se zadívala k zemi a pohled mi spočinul na mých hodinkách. No super.
"Poslyš, už vážně musím letět. Hodina začala a ty by sis měl taky chvátnout."
"Jasně, jen běž. Já tě dohoním," mrkl na mě a já se snažila ovládnout svá třesoucí se kolena. Uhnul mi z cesty a já jsem klusala jak nejrychleji jsem dovedla, abych dorazila na hodinu včas.
Vystřelila jsem na prosluněný dvůr a ostrý jas mě na okamžik oslepil. Přimhouřila jsem oči a vběhla do školní budovy. První den jsme se pokaždý scházeli v učebně literatury, která se nacházela v druhým patře. Na chodbách vládl klid a ticho, všichni už seděli na svých místech ve třídách. Vyběhla jsem první schodiště a pak ještě jedno a konečně jsem dorazila k učebně literatury.
Přitiskla jsem ucho na dveře a zjistila, že uvnitř panuje hluk. Znovu jsem se podívala na hodinky. Byla jsem si jistá, že jdu pozdě. Ale co... otevřela jsem dveře a vpadla dovnitř. Skoro nikdo si mojí existence nevšiml, jelikož každý hulákal a smál se na celý kolo. Profesorka ještě nedorazila a ve třídě vládlo všeobecný veselí.
3. kapitola: Podivný spolužák I.
"Do háje," ulevila jsem si otráveně a zastavila se uprostřed schodů. Už jsme byli skoro v přízemí a Rick do mě ze zadu narazil. Málem jsem se skácela dolů jako brambora, ale on mě naštěstí včas zachytil.
"Co děláš, Jully?" mračil se. "Málem jsem tě smet."
"Jo, promiň, ale nechala jsem nahoře mobil."
"Chceš pro něj skočit?" nabídl se hned Matt, ale já zavrtěla hlavou.
"Ne, díky. Běžte napřed, já vás dohoním."
"Tak si ale chvátni, Julles!" křikla ještě Selin, která už stála u recepce a netrpělivě na nás čekala.
Znovu jsem vyběhla schody, zatímco moji přátelé zamířili do druhé budovy. Jako uragán jsem vlítla do našeho pokoje. Ani jsme nezamkly; jsme to ale zodpovědná děvčata, že?
Vrhla jsem se k mé posteli, ale mobil nikde. Zamračila jsem se a začala postel prohledávat, až jsem ho konečně objevila. Zapadlý mezi matrací a roštem.
S úlevou jsem ho popadla do ruky a strčila do kapsy. Znovu jsem si uhladila vlasy a vytáhla klíče a pak jsem vyběhla na chodbu a tentokrát za sebou zamkla. Vrhla jsem se ke schodišti a řítila se dolů jak tajfun, přitom jsem pozorovala ubíhající schody pod svýma nohama. Pak jsem málem do někoho vrazila.
Jen taktak jsem se stihla zastavit a zaskočeně jsem vzhlédla do tváře člověku, kterej běžel po schodech proti mně. V tu chvíli jsem ztuhla.
Srdce se mi rozbušilo jako o závod; slyšela jsem ho bubnovat v uších, cítila jsem ho až v krku. Polil mě studený pot a celá jsem se roztřásla. Dech se mi zadrhával v hrdle a moje ochromená mysl v tu chvíli nebyla schopná normálně uvažovat.
Dívala jsem se na něho a cítila přitom takovou ohromnou změť pocitů, až jsem myslela, že se z toho snad zblázním. Hlavně jsem nemohla zkrotit svoje divoce sprintující srdce. Hleděli jsme si navzájem přímo do očí.
Ani jeden z nás se nezmoh na slovo. Už zase jsem se v jeho nádherných očí naprosto ztratila. Měla jsem pocit, že mě pohltily a já se od nich nechtěla odtrhnout. Jeho oči byly vždycky to hlavní, co jsem na něm zbožňovala. Neuvěřitelně zelené s lehkým nádechem dožluta, velké a kočičí. Střežené nízkým, lehce zešikmeným obočím. Jeho oči, jeho pohled... Byly to oči dravce, šelmy.
Ještě chvíli jsme tam jenom stáli a zírali jeden na druhýho - po dvou měsících. A já nevěděla, jestli cítím bolest nebo radost, asi obojí. Bylo to tak silný... Uvědomila jsem si, že se mu snad poprvý dívám zpříma do očí. Jelikož jsem stála na schodech výš než on. Jinak jsem mu dosahovala sotva k ramenům. Bylo to docela komický- měřila jsem sto šedesát jedna centimetrů a on měl téměř stopětadevadesát. Byl nejvyšší z celého našeho ročníku.
Zhluboka jsem se nadechla a odhodlala jsem se promluvit. Ale on mě zničehonic předběhl.
"Ahoj, Jully," prolomil to napjaté ticho, ale pořád opětovával můj pohled. Zamrkala jsem a zrak sklopila k zemi.
"Ahoj, Chrisi," hlesla jsem a znovu se na něho váhavě podívala. Stále na mě visel pohledem a poněkud dychtivě si mě prohlížel. To mě znervóznilo ještě víc. Zase jsem se zadívala na schody.
"Vypadalo to, že máš na spěch," řekl tím svým drsným, zralým hlasem a já v něm zaslechla lehký pobavení. Znovu jsem k němu zvedla zrak.
"Chvátám na hodinu. Zapomněla jsem si v pokoji mobil, tak jsem se ještě vracela a potom... no..." zdráhavě jsem se pousmála.
Vypadal trochu jinak. Nedokázala jsem to pojmenovat, ale něco se na něm změnilo. Možná... připadal mi podivně bledý. On byl vždycky snědý a opálený. Pod očima se mu držely stejné stíny jako Mattovi s Rickem. Ale jinak... zase jsem z něho byla naprosto mimo.
Dlouhý, kaštanově hnědý vlasy, který mu padaly nad ramena, měl lehce rozcuchaný a rozevlátý; asi od větru a běhu, když sem spěchal. Působil neobyčejně přitažlivě. Prohlížela jsem si dobře známý tvrdý a hranatý rysy jeho tváře, vystouplý lícní kosti, výrazný obočí a plný rty. Kolem krku mu na černé kůžičce visel jeho oblíbený amulet- zkroucený čínský drak.
Pohledem jsem nenápadně zabloudila k jeho tělu. V tmavých, potrhaných džínech skvěle vynikly jeho dlouhý nohy. K tomu měl oblečený černé tílko a přes něj šedou, džínovou vestu s kapucou, díky čemuž krásně vynikly jeho silný paže. Na zápěstí nosil černý potítko a na pravým rameni si nechal v patnácti vytetovat motorku. Chris totiž tyhle příšerný stroje přímo zbožňoval a bylo mu jedno, že já se můžu zbláznit strachy.
Přes rameno měl přehozenou velkou, černou sportovní tašku.
Zase bylo ticho. Díval se na mě a já civěla do země. Přemýšlela jsem, jak mu co nejrychlejc zdrhnout. Tohle pro mě byla učiněná muka. Bála jsem se, co se mnou pohled do jeho očí udělá, ale tohle... jsem nečekala. Ta vlna emocí, která mě zaplavila, byla přímo zdrcující. Myslela jsem, doufala jsem, že moje city k němu ochladly. Spletla jsem se.
"Moc ti to sluší, Jull," opět prolomil ticho. Zdvihla jsem k němu překvapený zrak a byla jsem si jistá, že jsem zrudla. Bože, já chci pryč!
"Díky," zamumlala jsem a snažila se nevnímat fakt, že si mě ještě snepřestal prohlížet. Přitom se tajuplně usmíval.
"Taky vypadáš dobře," pochválila jsem ho váhavě. "A proč jdeš vlastně pozdě?"
Odevzdaně zavrtěl hlavou a hořce se ušklíbl, "znáš strýce... Zase se ožral a snažil se mi vysvětlit, jakej jsem nevděčnej spratek a budižkničemu. Normálka. Chvíli trvalo, než jsem se ho zbavil."
"To je mi líto," hlesla jsem upřímně. Dobře jsem znala Chrisovu nelehkou situaci. Jeho strýc byl příšerný - ožrala a povaleč. Kdyby si Chris přes prázdniny nevydělával v autoopravně, asi by mu nezbývalo nic jinýho, než na ulici žebrat o jídlo. Byl sice silný a vždycky tvrdil, že si na strýcovo ponižování a hádky zvyknul, ale já jsem věděla, že ho to trápí. Vždyť na tohle by si přeci nemohl zvyknout nikdo!
"Podle mě bys mu měl už konečně jednu vrazit, Chrisi," mračila jsem se. "Aby už konečně sklapnul a dal ti pokoj."
Usmál se, "však k tomu jednou dojde, neboj se."
Zase jsem se zadívala k zemi a pohled mi spočinul na mých hodinkách. No super.
"Poslyš, už vážně musím letět. Hodina začala a ty by sis měl taky chvátnout."
"Jasně, jen běž. Já tě dohoním," mrkl na mě a já se snažila ovládnout svá třesoucí se kolena. Uhnul mi z cesty a já jsem klusala jak nejrychleji jsem dovedla, abych dorazila na hodinu včas.
Vystřelila jsem na prosluněný dvůr a ostrý jas mě na okamžik oslepil. Přimhouřila jsem oči a vběhla do školní budovy. První den jsme se pokaždý scházeli v učebně literatury, která se nacházela v druhým patře. Na chodbách vládl klid a ticho, všichni už seděli na svých místech ve třídách. Vyběhla jsem první schodiště a pak ještě jedno a konečně jsem dorazila k učebně literatury.
Přitiskla jsem ucho na dveře a zjistila, že uvnitř panuje hluk. Znovu jsem se podívala na hodinky. Byla jsem si jistá, že jdu pozdě. Ale co... otevřela jsem dveře a vpadla dovnitř. Skoro nikdo si mojí existence nevšiml, jelikož každý hulákal a smál se na celý kolo. Profesorka ještě nedorazila a ve třídě vládlo všeobecný veselí.


Dobré, dobré :)) Další!