Autorka→ daniella12345678@gmail.com
"Minervo?" Zeptala jsem se vysoké a přísně vyhlížející ženy s černými vlasy svázanými do drdolu v smaragdově zelených šatech a špičatém klobouku nakloněným na jednu stranu. Minerva mě obdařila jedním z jejích poněkud upjatých úsměvů. Dokázali byste si ji představit jak se na někoho zubí? Já tedy rozhodně ne.
"Ano, Karen?"
"Hm, no, brzy budou Vánoce a já nevím, jaký dárek dát Severusovi." Přiznala jsem.
"Tak nad tím jsem nepřemýšlela… já mu každý rok dávám nový kotlík… Nechceš mu dát třeba nový hábit?" Navrhla mi.
"Dobře, ještě o tom popřemýšlím." Nic proti její osobě, ale asi nemá příliš velkou fantazii. Vsadím se, že Severus každý kotlík co od ní dostane uklidí (zahodí bude asi přesnější výraz) někam hluboko do skříně. Mezitím, co se mé myšlenky ubíraly různými směry jsem nevědomky zamířila k sobě na pokoj. Díky Merlinu mi už skončilo vyučování a zítra je sobota, takže mě nikdo nevytáhne z postele před dvanáctou.
Najednou si mě kdosi přivinul k sobě a zakryl mi oči. Což se mi nelíbilo.
"Hej!" vyjekla jsem a přeměnila se, což dotyčný nečekal, takže jsem mu vyklouzla a otočila se, abych věděla, s kým mám tu čest. Když jsem to zjistila, vyčítavě jsem se na něj podívala a zakroutila hlavou. Přeměnila jsem se zpět v člověka a začala od něj couvat.
"Opovaž se přiblížit, Siriusi Blacku!" Vystrčila jsem bojovně bradu.
"Pořád stejně odolná vůči mému šarmu?" Zeptal se s nadějí.
"Co bys řekl?" Odpověděla jsem mu otázkou.
"Že mně asi nečeká přátelské uvítání v podobě pusy, co?" Navrhnul
"Hm…počkej, znám jednu ženskou, která se celá klepe, bydlí pár dveří odsud. Znáš Trelawneyovou?" usmála jsem se.
Sirius se zasmál… Směje se fakt moc hezky… Vlastně je celej hezkej…a fuj, nad čím to přemýšlím.
Ušklíbla jsem se a couvla ještě o krok. Což jsem asi neměla dělat, jelikož za mnou nebyla chodba, jak jsem se mylně domnívala, ale schody, které vedli do sklepení.
"Aaaah." Zaječela jsem, když jsem se sílou gravitace neodvratně blížila svou hlavou k hraně kamenného schodu. Toto přátelské setkání mé hlavy a ostré hrany schodu by asi nedopadlo nejlépe nebýt výše jmenované postavy, která na mně namířila hůlkou.
"Imobilus!" Čas se zastavil. Alespoň pro mě. Sirius ke mně udělal tři rychlé kroky a vzal mě do náruče. Ve chvíli, kdy mě stavěl zpět na zem kouzlo přestalo účinkovat a já od něj odstoupila.
"Díky." Zamumlala jsem a chtěla kolem něj projít, ale to mi nedovolil.
"No tak, jedno odpoledne v Prasinkách se mnou přežiješ, ne?" Mrknul na mně. Takhle že balí holky? Vždyť na tohle by mu skočil akorát tak někdo totálně vymatlaný a…
Jen si vzpomeň na většinu holek v době, kdy jsi sem chodila. Ozval se ten protivný hlásek v mé hlavě. Hm. Taky pravda.
"Otázkou je, zdali to přežiješ ty." Usmála jsem se na něj sladce.
"O mě se neboj." Věnoval mi svůj zářivý úsměv, využil toho, že stojím tak blízko, vdal mou hlavu do dlaní a políbil mě… bylo to…nepopsatelné. Po chvíli se odtáhl.
"Tak za patnáct minut před branou. A pokud nepřijdeš, tak si tě najdu, jen se neboj… a potom…" Sirius se otočil a s ďábelským muhaha se vydal opačným směrem než já.
To si myslíš, že tam přijdu? Ušklíbla jsem se v duchu.
Jestli ano, tak jsi naivní stejně jako prase, které jde na porážku a domnívá se, že jede na Hawai.
Tak fajn, ale když tam nepřijdu, bude mně hledat. Znám Siriuse dostatečně na to, abych věděla, že se jen tak nevzdává.
Alespoň něco máme společné. Bude mně hledat všude po Bradavicích, bude se určitě ptát u všech mých kolegů… Vlastně až na jednoho. U Severuse by mě přeci nikdy nehledal… Vlastně ani já sama bych se tam nehledala.
***
Buch, buch, buch. Tak nějak zní zvuk mého zoufalého bouchání na vrata vedoucí k Severusovým ložnicím. Proč zoufalého? Třeba proto, že mě Sirius asi tak za tři minuty začne všude shánět?
No tak, Severusi, otevři… No tak…
Dvě minuty… Buch, duch, bum, bum…
Severusi, pokud chceš nárok na stařeckou hluchotu, klidně, já ti ho přeci neodpírám, ale nemohlo by to chvíli počkat?
Jedna minuta… Celou chodbou se ozývá dunění a mně už začínají pekelně bolet ruce.
Severusi, mám tě moc ráda, ale pokud ty vrata OKAMŽITĚ neotevřeš, nechám je vybuchnout!
Nic se neděje. Promiň Severusi. Začnu po kapsách shánět hůlku…aha, tady je. Poodstoupím do bezpečné vzdálenosti.
"Expul…" Vrata se rozevřela a uvnitř stál Severus s nečitelným výrazem ve tváři.
"Jestliže to kouzlo dořekneš, příště až zase propadneš absolutní nenažravosti, a my oba víme, že to zase nastane, nechám tě tu skučet." Přivřel oči.
"Opět ve skvělé náladě?" Otázala jsem se ho.
"To vždy když potkám tvou osobu." Jo, za těch několik měsíců už jsem ho přiměla mi tykat. Ave já. Ticho, ve kterém jsem se usilovně snažila přijít na nějakou vtipnou, případně sarkastickou odpověď přerušilo jakési volání.
"KAREN!"
Sakra! V rychlosti mě vlastní jsem strhla Severuse za dveře a než stihl cokoli namítnout zavřela jsem je a zamkla.
"Omlouvám se, že jsem tě tu vyrušila, ale je to naléhavé." Pokusila jsem se o úsměv.
"To by mělo, pokud nechceš být pohřbena zaživa." Usmál se na mně Severus.
"Přijel Black, pozval mě do Prasinek na rande a já se před ním schovávám, a protože za tebou by nešel ani kdyby umíral a ty jediný ho mohl udržet na živu, napadlo mně, že ty, jelikož velice prahneš po mé okouzlující přítomnosti mně tu rád uvidíš a schováš." Věnovala jsem mu jeden ze svých nejvíce okouzlujících úsměvů.
"Já tu ale odmítám poskytovat azyl pro nevzdělance." Odvětil kousavě.
"Tak to je potom vše v naprostém pořádku."
"Nebudete tu déle jak dvě hodiny." Doslova ta slova vyplivnul. Mě to ale nevadilo. Hlavně když se tu schovám před Blackem.
"Děkuju, ani nevíš, cos udělal." Obejmula jsem ho. Na chvíli strnul, ale nakonec mě odstrčil.
"Ale já to vím. Pozval jsem si k sobě někoho, komu se ani Voldemort nevyrovná." Zamračil se na mně.
"Jdu vedle pracovat. Ty tu nic neproveď." Řekl tónem, jakým většina lidí říká: Do prdele, už zase musím ke tchýni.
"Jistě." Pokusila jsem se ho uklidnit, ale soudě dle jeho výrazu se mi to moc nepovedlo, což se mně dotklo. Proč mi nikdo nevěří?
Jen co se za ním zavřeli dveře tak jsem se vrhla prozkoumávat jeho pokoj, abych zjistila, co mu dát k Vánocům. Knihy na stole mi příliš nepomohly, všechny jenom o lektvarech, kromě jedné o Černé magii. Vybavení bylo strohé, měl tu stůl, dvě židle, skříň, další skříň a knihovnu. Když už jsem z nudy nevěděla co, šla jsem mu prošmejdit šatník.
Hm, vážně hýřil všemi barvami. Měl tu černé kalhoty, černé kalhoty, černé kalhoty, černé kalhoty a pro změnu černé kalhoty. Kromě nich tu bylo několik černých hábitů a potom košile. Pozor! Na pět černých připadla jedna bílá! Košilí měl asi patnáct. Boty byli pravděpodobně z kůže… a zase byli černé. Najednou na mně padla deprese. Ale alespoň už vím, co mu dám k Vánocům. Modré džíny a barevné košile, možná i nějaká trika s potiskem.
Když jsem zavřela skříň sedla jsem si za stůl, kde byla hromada papírů a jakási záhadná lahvička, do které jsem omylem drcla, lahvička se převrátila vylila svůj černý obsah, skutálela se po stole a když jsem se ji pokusila zachytit, rozpraskla se mi v dlaních a střepy se mi zaryli do masa. Potlačila jsem zaskučení a snažila se ignorovat palčivou bolest, zatímco jsem se nešťastně podívala na černý stůl, který byl ještě před minutou bílý a zničené papíry. Snad to nebylo nic důležitého.
"Accio hadr." Mávla jsem hůlkou. Ve chvíli ke mně dolevitoval bílý hadr. Obávám se, že za chvíli už bílý nebude.
"Accio cokoliv tekutého!" Mávla jsem hůlkou znovu. Po chvíli se už přede mnou tyčila sklenka dýňového džusu.
Snad to s tím půjde. Dovolila jsem si zadoufat a namočila hadr do džusu, následně jsem tím začala stůl utírat… Bohužel asi ne s nejlepším výsledkem.
"Co to tu děláš?!" Ozvalo se za mnou.
"Utírám?" Navrhla jsem Severusovi přijatelnou variantu.
"Dýňovým džusem?" Zeptal se nevěřícně.
"Víš ty vůbec, co jsi zničila?" Zařval na mně a máchl rozzlobeně rukou ke štusu papírů.
"Co jsi na to vylila?" Dožadoval se odpovědi.
"Nevím." Přiznala jsem a sklopila hlavu.
"Ukaž mi lahvičku." Nakázal a já jsem mu ukázala své dlaně. Bolelo to tolik, že jsem spolkla svou pýchu a vinu přijímala vyjímečně potichu.
"Evanesco." Sykl Severus a černá barva zmizela.
Cože?! To byl obyčejný inkoust? Já myslela, že to bude něco vyjímečného a nesmazatelného! Zachtělo se mi křičet.
"Pojď se mnou." Poručil mi.
"Já myslím, že půjdu raději na ošetřovnu." Pípla jsem. Severus mi dal facku.
"Hele, já chápu, že to co jsem provedla nebylo vhodné, ale já si vyprošuju, aby ses ke mně choval takhle!" Vykřikla jsem, stoupla si a taky mu dala facku. Severus ji ale přijal bez mrknutí oka, zato já zanaříkala, protože se mi střepy zaryly hlouběji do kůže.
"Konečně se chováte normálně. Na vaše poměry." Ušklíbl se Severus a za ruku mně dotáhl k sobě do koupelny, kde mě posadil na dlaždice na podlaze a podal mi ručník, a odešel. Když jsem se rozhlédla, musela jsem uznat, že to tu má vcelku normálně zařízené, jen kdyby na mně nefoukal studený vzduch z otevřeného okna, které bylo přímo přede mnou.
Po chvíli se vrátil s několika lahvičkama.
"Chystáš se šílenecky experimentovat?" Dobírala jsem si ho, když mi otočil ruce tak, že se teď díval na moje dlaně.
"Ne, chystám se tě otrávit, abych už od tebe měl konečně pokoj." Oznámil mi bez mrknutí oka.
"Hned se cítím lépe." Zamručela jsem. Severus to nebral na vědomí a podal mi první flakónek.
"Vypij to." Poručil mi a vyndal si hůlku.
"Proč bych měla?" Zeptala jsem se ho nedůvěřivě.
"Protože jinak tě to bude bolet daleko víc." Tak jo. To už je pádný důvod, uznala jsem, když jsem do sebe kopla lektvar na utlumení bolesti.
Severus se na mně zvláštně podíval.
"Teď to bude bolet." Oznámil mi a mávl hůlkou.
"Accio střepy!" Severusovu koupelnu naplnil můj křik, když střepy opouštěly mé ruce a brali s sebou i kousky masa. Ze dlaní mi prýštila krev a mně tekly slzy bolesti. Severus si mně přimkl k sobě a jemně mě držel.
Když byly všechny střepy pryč z mých dlaní, Severus přidržel hůlku nad čímsi zkrvaveným co dříve byli mé ruce a zřetelně pronesl:
"Voluma Tesamentum!" Bolest pomalu ustávala až jsem ji už vůbec necítila, což bylo ve chvíli, kdy mé ruce znovu získali svou původní podobu.
Vděčně jsem Severuse obejmula a do jeho hábitu a poznamenala:
"Ten lektvar na utlumení bolesti by jsi mohl vylepšit, nezdá se ti?."
"Prosté děkuji by stačilo." Namítl ironicky.
"Děkuji." Zašeptala jsem, přeměnila jsem se v papouška a vylétla z okna.
Sirius Black
Karen Michaela Blue


judůů
Sevíík
Sirius