autorka→ daniella12345678@gmail.com
Vzbudilo mně bouchnutí dveří. Oči jsem nechala pevně zavřené a zamručela:
"Ráno být ještě nemůže, tak mně laskavě nechte dospat. Noc je ještě mladá." Zakňučela jsem.Něco na mně skočilo a já pod tou tíhou zalapala po dechu. Zděšeně jsem otevřela oči s podezřením, že mně chce někdo zabít a využít k tomu nedostatek vzduchu v mých plicích. To jsem se spletla. Za všechno mohl velký černý pes usazený na mém hrudním koši.
"Siriusi slez ze mě." Hekla jsem, zavřela jsem oči a pokusila se ho prostě ignorovat. Najednou na mně ležel Sirius ve své lidské podobě.
"Chceš to zopakovat? Slez ze mě, nemůžu dýchat!" Otevřela jsem oči a přejela ho zlým pohledem. Sirius se zasmál, překulil se vedle mě a obejmul mně.
"Když se zlobíš, vypadáš legračně." Informoval mě a já ucítila, jak se mu rozvibroval hrudník neúspěšně potlačovaným smíchem.
"To není to, co bych chtěla slyšet." Zavrčela jsem a pokusila se od něj odtáhnout. Ve výsledku mě Sirius držel ještě blíž u sebe a měl zabořenou hlavu v mých vlasech. Znovu mě obklopila vůně skořice, ale cítila jsem v ní ještě podtón něčeho jako hřebíčku. Začal fetovat?
"Kolik je hodin?" Otočila jsem se na něj.
"Něco po jedné." Odpověděl mi se zavřenýma očima.
"Cože?!" Vykřikla jsem, "To si děláš srandu?" Začala jsem do něj mlátit. Sirius mě ale převalil na záda a začal předstírat že mně škrtí.
"Až se zaplatíš výkupné, pustím tě." Zákeřně se na mně usmál. Zašklebil by bylo přesnější. Začala jsem pravou rukou šmátrat po posteli a tou levou jsem ho chytila za tričko a přitáhla si ho k sobě blíž. Byl tak blízko, že mně jeho dech šimral na tváři. Konečně jsem pravou rukou nahmátla polštář a bouchla s ním Siriuse do zad. Ani to s ním nehnulo.
"Má to asi tak stejný účinek, jako kdybys na mně položila peříčko. Zklamalas mně, doufal jsem, že přijdeš na něco originálnějšího." Dobíral si mně.
"Ty jsi ale vtipnej." Zašklebila jsem se.
"To já vždycky." Informoval mně a uvěznil mně pod sebou. Zachytila jsem ho za ruku a překvapeně vyjekla, protože jsem na ní nahmatala něco, co tam vůbec být nebylo. Hrbolatou čáru vedoucí přes předloktí. Jizvu. Popadla jsem hůlku, kterou jsem měla pod polštářem a zašeptala:
"Lumos."
Místnost ozářilo světlo a já se chtěla podívat podrobněji na Siriusovu ruku. Ten mi ji ale vyškubl a odvrátil se ode mě.
"Dobrou noc, Karen." Popřál mi naprosto bezbarvým hlasem, kterým mi dal najevo, že už se nechce o ničem bavit. Je vidět, že mně nezná. Já jsem se k němu přikulila, vzala opatrně do dlaní jeho hlavu a otočila ji svým směrem. Podívala jsem se mu do očí.
"Co se ti stalo?." Udělala jsem psí oči.
"Vypadáš jako veverka." Usadil mně nabubřela.
"Tak fajn, trhni si!" Naštvala jsem se na něj a odsunula se na svou stranu postele. Zbytek noci proběhl v tichosti.
***
"Ahoj Danielo!" Křikla jsem na postavu která se přede mnou mihla. Využila jsem jejího zastavení a doběhla ji. Daniela se na mně usmála.
"Ahoj, děje se něco?" Jo, ale to tu s tebou rozebírat nebudu.
"Ne, ani ne. Co ty a Severus?" Daniela si povzdechla a posadila se do rohu chodby, kde jsme právě byli.
"Nevidí náznaky?" Tipla jsem si a posadila se vedle ní.
"Ne." Daniella se smutně podívala na protější stěnu.
"Jsou vůbec nějaký?" šťouchla jsem do ní loktem.
"To víš že jo..." začala si pohrávat s pramínkem vlasů, "Jenom, on je asi nevidí, nebo…já nevím. Je úžasný , je inteligentní, vtipný a krásný…" Zasnila se. Začínala jsem mít pocit, že obě dvě myslíme jiného člověka.
"Mám mu něco naznačit?" Navrhla jsem jí. Daniela se na mně výhružně podívala.
"Ať tě to ani nenapadne!" Vyjela na mně.
"Ptala bych se nenápadně a vychytrale." Zkoušela jsem to.
"Stejně jako včera? Málem jsi ho zabila." Asi se snažila tvářit naštvaně, ale to by jí nesměli cukat koutky.
"Ale to byla nehoda…" Kála jsem se zkroušeně.
"A tvá vražda bude taky náhoda?" Nadhodila a zkoumavě se na mně podívala.
"Nějaká vtipná." Ušklíbla jsem se. Potom jsem zpozorněla.
"Ty nejsi z Anglie, co?" Zeptala jsem se jí. Daniela se zavrtěla.
"Popravdě…ne… Ale neříkej to Sevovi, on…nevím jak by na to reagoval." Ha! Měla jsem pravdu! Bude ze mě Sherlock Holmes.
"Tak Sevovi? Mě trvalo dva měsíce, než jsem ho přiměla mi tykat a ty mu už po dvou dnech říkáš Seve?" Zakroutila jsem s afektovanou nevěřícností hlavou.
"Nezačíná ti náhodou hodina?" Sakra! Má pravdu.
"Začíná… Já ale ještě neskončila, já si tě najdu a podrobně vyzpovídám." Varovala jsem ji a přeměnila se. Několikrát jsem máchla křídly a už jsem prolétávala chodbami hradu. Do třídy jsem doletěla s několikaminutovým zpožděním, ale to snad nevadí. Jen co jsem stanula za katedrou jsem začala mluvit.
"A protože zítra začínají vánoční prázdniny, dnešní dvě hodinu se budeme věnovat praktickým kouzlům. Potkal už někdy někdo z vás mozkomora?" Zeptala jsem se třídy. Zvedlo se několik rukou.
"Dobře, slečno Grangerová, povězte mi o něm něco." Vyzvala jsem Hermionu.
"Mozkomor se živí šťastnými pocity a vzpomínkami, které vysává z lidí. Mozkomorové jsou jedny z nejobávanějších nestvůr kouzelnického světa. Dříve byli využíváni Lordem Voldemortem, po jeho pádu se ovšem přidali k ministerstvu kouzel, a působili jako strážní v azkabanské věznici.
Do Azkabanu byli zavírání kouzelníci a čarodějky, ať za použití neprominutelné kletby což jsou kouzla, jehož příčinou může být člověk či jiný živočich mučen, ovládán či zabit, nebo jiného prohřešku hodného potrestání. Mozkomorové vysávají z vězňů každou dobrou vzpomínku, pocit naděje či štěstí a nechávají je pomalu uvadat ve světě zoufalství a zármutku. Většina uvězněných zešílela nebo zahynula z čistého smutku.
Nejhorší zbraní mozkomora je "mozkomorův polibek", při němž mozkomor své oběti vysaje duši a zbude jen živé, ale prázdné tělo.
Mozkomoři nosí rozedraný, černošedý plášť s kápí. Z pláště vystupují slizké, jakoby se rozkládající ruce. V místě, kde mají být oči a nos je jen kůže, jediná věc na obličeji jsou velká ústa, kterými vysají své oběti duši a udělají z ní něco podobné sobě. Kápi si ale sundávají pouze provádějí-li "polibek". Mozkomoři nechodí po zemi, ale vznášejí se nad ní. Je-li na jednom místě více mozkomorů, vzduch se ochladí, objeví se mlha a začne vát studený vítr." Vychrlila ze sebe Hermiona a já si uvědomila že v učebnici je naprosto stejný text.
"Správně, deset bodů pro Nebelvír." Usmála jsem se na ni a chtěla pokračovat, když jsem uslyšela arogantní hlas Malfoye juniora.
"A to jako za co? Za odříkání encyklopedické kapitoly?" Zeptal se a z jeho hlasu kapal sarkasmus. Dva holomci doprovázející ho na každém kroku kterým stále nejsem schopna přijít na jméno se hlučně rozřehtali.
"Ne, za to že něco věděla. Povězte mi pane Malfoyi něco o testrálech. Pokud mě paměť neklame, tak jsme toto učivo probírali před dvěma měsíci." Sladce jsem se na něj usmála.¨
"Uhm, no, jsou to neviditelní pakoni kteří zabíjejí pro potravu…" Začal sebevědomě, ale já ho zarazila.
"Pane Malfoyi, zabil jste to dnes vy. Srážím Zmijozelu deset bodů za vaše kecy a urážení spolužačky. Slečno Grangerová, povězte prosím panu Malfoyovi něco málo o testrálech." Požádala jsem ji.
"Testrálové jsou neobvyklá zvířata, asi nejvíce se podobající koním, bez masa, potažení jen černou kůží, pod níž se jasně rýsuje každá kost. Na hřbetech mají obrovská černá kožnatá křídla, podobná těm netopýřím, ovšem mnohonásobně větší. Mají hlavy podobné dračím, bílé oči bez zorniček a jsou to masožravci.Mohou je spatřit jen ti, kdo viděli někoho umírat. Žíně testrála bývá používána jako jedna z mnoha substancí do jáder kouzelnických hůlek." Odříkala Hermiona.
"Správně. Dalších deset bodů Nebelvíru. A teď, jak jsem řekla se naučíme v praxi používat kouzlo, které vás ubrání před vlivem mozkomora. Pane Pottere?" Podívala jsem se na brýlatého chlapce s rozcuchánými vlasy, který seděl vedle Rona.
"Remus, chci říci pan Lupin mně informoval, že vás ho již učil. Proto mi pomůžete s výukou. Pojďte prosím sem." Vyzvala jsem ho. Harry se s rozpaky postavil a došel ke mně.
"Kouzlo Expecto patronum vykouzlí patrona, pozitivní sílu,ochránce, který má v případě, že je opravdu mocný podobu zvířete a je velmi účinný proti mozkomorům a dalším nebezpečným magickým tvorům. Podoba ochránce je charakteristická pro každého kouzelníka, ale po výrazné změně osobnosti se může změnit. Je možné do patronova zaklínadla nahrát i stručný vzkaz a doručit ho na určité místo.Patron je velice složité zaklínadlo, patřící do vysoké úrovně magie a lze ho vykouzlit jen se silnou vůlí - mimo formule je k jeho vyčarování potřeba aktivně myslet na nějakou velice výraznou a šťastnou vzpomínku. Expecto znamená latinsky "očekávám", patronum znamená "ochránce". A teď se pozorně dívejte." Poručila jsem jim, vytáhla z opasku hůlku, mávla s ní a zašeptala:
"Expecto patronum." Z hůlky za proudu jasného světla vyběhl velký pes, který skočil a "dopadl" na první lavici. Rozhlédl se okolo sebe, otočil se, přiběhl ke mně, klekl si na zadní a opřel se předníma tlapama o mé ramena. Podíval se mi do očí a zmizel. Jak je to možné? Ne, teď o tom nebudu přemýšlet!
"Viděli jste? Teď si to zkuste a nezapomeňte, musíte myslet na nějakou šťastnou vzpomínku!" Oznámila jsem jim. Poté jsem se podívala na Harryho.
"Víš, co to znamená?" V šoku jsem mu zapomněla vykat.
"Vypadal jako Sirius ve své zvířecí podobě…ale to…" Harry se zarazil a pohlédl na mně. "Ty jsi se zamilovala do mého kmotra?" Vytřeštil na mně oči.
"Ne, musí to být nějaká chyba… Poslouchej mně Harry, ty o tom nikomu neříkej, ano? Jinak strhnu Nebelvíru sto bodů!" Jeho otázku jsem ignorovala. Harry se na mně zašklebil a přikývl. Proč mám pocit, že to stejně vyžvaní každému na potkání?
Takhle nějak by Karen mohla vypadat: http://nd05.jxs.cz/005/371/767c1a018f_85174793_t1.jpg


Tak to bylo super doufám že bude brzo další díl!!!!
