Autorka→ spackova.dagmar@gmail.com
Probouzím se ve své pokoji, který je prosvětlený sluncem. Když mi bylo pět let, přišla jsem o svou rodinu. Od té doby bydlím v tomhle "dětském domově." V roce 2050 zahalila Zemi temnota. Po celém světě se začaly potulovat ty nejnebezpečnější, nejkrutější a nejkrvelačnější stvoření zvaní upíři a vlkodlaci. Ve zpustošeném Londýně se začaly spojovat organizace, které přerostly ve velký spolek Lovců.Už od útlého dětství nás učí bojovým technikám, abychom se mohli ubránit. Ti, kteří nějakým způsobem přijdou o své rodiče, jsou dáni do "dětských domovů." I mě sem museli dát. Mé rodiče zabili upíři za nejasných okolností. Nikdy nebyli dopadeni. Upíry, které chytneme, jsou vyslechnuti a upáleni. Není to dlouhý proces. Vstávám z postele a mířím k malé koupelně. Jsem jedna z mála, která má pokoj celý jenom pro sebe. Snažíme se všichni žít nějakým normálním životem. V koupelně je akorát záchod, sprcha a umyvadlo. Cestou do koupelny si ještě zapnu malé rádio. Před nedávnem jsme spustili naši novou první radiovou stanici. Hrají se písničky, které se podařilo nějakým způsobem"dochovat." Při slově dochovat se musím zasmát. Vlezu do sprchy a pustím teplou vodu. Teplé kapky se vpíjí do mé kůže. Hrají něco, co jsem ještě neslyšela. Pomalu si zapamatovávám melodii. Teď už zvládám i slova. Po horké sprše jdu k umyvadlu vyčistit si zuby. Dám do pořádku své po zadek dlouhé hnědé vlasy. Zabalená v ručníku běžím ke skříni, ze které vytáhnu tílko, černou mikinu a roztrhané rifle. Je skoro sedm. Je mi sedmnáct let takže jsem užsložila zkoušky. Mé teď už polosuché vlasy nechávám volně splývající okolo mého obličeje. Začaly se už stáčet do malých kudrn. Vyběhnu ze dveří. Bydlím vlastněv pátém patře. Dolů do jídelny to mám pěknou štreku po schodech, ale aspoňse projdu. Scházím schody a přemýšlím, co by mohlo být dneska k obědu. Zase jsem zaspala snídani, to už podruhé! Rohlík a marmeláda, rohlík s nutelou, nebo dokonce chleba? Ve druhém patře máme knihovnu, spíše jsou tam spisy a hlášení z lovů proti upírům a vlkodlakům. V neposlednířadě tam máme i knihy. Nejspíš se tam zajdu ještě dneska podívat. Už mnohokrát jsem zkoumala minulost mích rodičů, ale nic jsem nikdy nenašla. Sejdu schody a namířím si to do jídelny. Otevřu dveře a vejdu. Jdu na své obvyklé místo. Sedím většinou vedle kluků. U tohohle stolu většinou sedí Jared, Mark, Tom a Matt. Ostatní už pomalu dosnídali. K snídani je skoro jako obvykle rohlík s marmeládou. Dneska si dám výjimečně tři rohlíky. Kluci mají jeden velký pokoj úplně na konci chodby v pátém patře. U snídaně je u našeho stolu neobvyklé ticho. Všichni okolo se baví o něčem dramaticky důležitém, ale my jsme zticha.
"Tak něco povídejte." Prolomím ticho.
Celá čtveřice mi odpověděla úsměvem. "Co máme povídat?" usmál se Jared.
"No to já nevím. Třeba o tom proč jste tak zticha." Namítnu.
"Já ani nevím, proč jsme z ticha." Odpoví Mark. Všichni se na sebe zasmějeme.
"V noci si na vás prý zase stěžovali, že děláte bordel." Řeknu a přitom si ukousnu kousek rohlíku.
"Jo, měli jsme tam nějakou Whisky." Šeptají.
"děláte si srandu? Víte co by se stalo, kdyby se to dozvěděli vedoucí?" šeptám jim nazpět.
"Ale nedozvěděli." Směje se Tom.
"Zbylo vám aspoň něco?" ptám se zvědavě.
"Asi ještě jedna flaška. Já už ani nevím. Mám celkem slušný okno." Směje se Jared.
Celý zbytek snídaně se bavíme o různých věcech, smějeme se a posmíváme těm, co spadl rohlík na zem. Při odcházení z jídelny ještě stihnu špitnout Jaredovy do ucha.
"Večer se stavím, tak mi něco nechte jo?" Šeptám.
"Zajisté." Odpoví s úsměvem a zmizí ven ze dveří. Kluci mají šest dní v týdnu trénink sebeobrany a kickboxu. Všichni až na holky odešli. My máme tréninky pět dní v týdnu. Všechny co ještě nemají složené zkoušky, musí chodit zbylé dva dny na zdravovědu. Mě se to už ale netýká. Mám celý den volno, tak mám aspoň čas na sebe. Jdu po schodech do pokoje, při cestě se ještězastavím u knihovny. Váhám jestli tam půjdu teď nebo až odpoledne, půjdu tam ale až někdy navečer. Když konečně vyjdu schody a zamířím do pokoje, slyším takové neobvykle, divné šuškání z pokoje kluků. Obvykle jsou slyšet přes celou chodbu. Pomalými a tichými kroky zamířím k jejich dveřím. Snažím se jít tak aby dřevěná podlaha nevrzala. Připlížím se k jejich dveřím a zpomaluji dech. Napínám uši, abych něco slyšela, akorát si při tom připadám jako tydýt.
"Není to možný, aby to byla ona!" šuškal Matt.
"Já ti říkám, že zase tolik nemožný to není." šuškal jim netrpělivě Jared.
"Víš, jaký by to byl problém, kdyby to byla Michelle?" zašuškal Matt.
Proč se zmiňují o mně?! Co když… To není možný! Jestli objevili něco o mně! Je to nemožné, všechny spisy z poslední mise mých rodičů jsem přečetla už nejmíň 100x! I když byli nepřehledné a každý spis tvrdil něco jiného, vždycky se v něčem shodovali. V tom, že mé rodiče zabili upíři z té nejčistším linie. Upíři z nejčistší linie se nikdy nezaobírají námi osobně, vždy pošlou nějaké poskoky.
"Proč jsi to vlastně zjišťoval?" ptal se zvědavě Tom.
"Noo… Je to kamarádka!" říkal teď už nahlas Jared.
"Já si myslím, že to není jenom kamarádka!" smál se Mark.
"Je to jenom kamarádka! Sakra!" rozčiloval se Jared.
"Měli bychom jít na trénink, protože jestli přijdeme pozdě, tak nás trenér přetrhne." Usoudil Tom.
Sakra! Musím rychle zmizet! Rychle a tiše jako myška odběhnu do svého pokoje. S jemným zaskřípáním za sebou zavřu dveře. Právě v čas! Opřu se zády o dveře a sesunu se na zem. Slyším, jak kluci procházejí kolem.
"Běžte napřed!" zavolá na ně Jared a jde, zpět.
Někdo zatáhl za kliku u dveří a já s leknutím vyskočím na nohy.
"Ahoj, jsi v pohodě?" Směje se Jared.
"Ahoj. Já jsem úplně v pohodě!" Při těch slovech se ale snažím uniknout jeho pohledu.
"Chtěl bych s tebou večer mluvit, tak jsem si říkal, jestli se nesejdeme na střeše." Usmíval se.
Bude chtít mluvit o tom, o čem se bavili v pokoji?
"No… vlastně." Nestačím to ani doříct.
"Chápu, máš něco jiného, stejně už musím jít." Skočí mi do řeči.
"Počkej, budu tam okolo osmé hodiny." Řeknu v rychlosti.
"Fajn, tak okolo osmé." Řekne a odchází.
Teď už za sebou zavřu dveře a doufám, že mě nikdo nebude rušit. Nikdy jsem neměla takhle volný den. Je okolo jedné hodiny a už teď se nudím. Z nočního stolku u postele vezmu knihu a vyrazím ven si číst. Sejdu schody, na kterých potkám pár lidí. Potom si to namířím k východovým dveřím, rozrazím je a vyjdu na rušnou ulici. Všude jsou nějací lidé. Z hlavní ulice přejdu do menší a ani ne za čtvrt hodiny vyjdu z města. Dojdu k jezeru, kde si sednu a začtu se. Po nejmíň 30 stránkách si lehnu a jen tak poslouchám ticho, zvuky vzdáleného města a šumění listů. Oči se mi klíží. Slunce, mě lehce šimralo na tváři přes větve obalené listím mohutného dubu. Pomaloučku se propadám do spánku. Lehký vánek si hraje s mými vlasy.
Probouzím se, až když slunce zapadá.
"Sakra!" zakleju a vyskočím na nohy. Už nejspíš bude osm. Jared už na měnejspíš čeká. Rozběhnu se směrem k městu. Právě probíhám opuštěnými uličkami. Něco zašramotí v opuštěném domě. Zastavím se a chvíli poslouchám. Slyším akorát vrzání polorozpadlých střech. Ve stínech posledních slunečních paprsků se míhá stín. V tu chvíli zase zmizí, ohlédnu se, a když obrátím hlavu, stojí přede mnou nějaký muž. Usmívá se tajemně nebezpečným úsměvem.
"Jestli mě chceš, jako oběť máš smůlu." Řeknu chladně.
"Správně jsi uhádla." Odpoví bezcitně…
Rozsvítí se mu červeně oči a vrhne se mi po krku. Přirozeně se bráním ale on jakoby to čekal.
"Vy lidé by, jste si měli zapamatovat, že není správné používat pořád tu starou techniku boje."
Usmál se.
"A co tohle?" řeknu s úšklebkem, když ho nečekaně srazím na záda. Párkrát si do něj vší silou kopnu a vytáhnu kůl.
Nemám čas, abych se soustředila na ránu do srdce, tak ten kůl zapíchnu nějak přibližně.
"Au!" zaúpí.
"Patří ti to!" oddechnu a utíkám do hlavní ulice, která je už jen téměř za rohem.
V běhu se ještě ohlédnu. Pomalu vstával a vyndával si kůl z těla. Už je skoro tma, mraky, které jsou v bouřkové barvě, se kupí a plují nad sebou, takže to vypadá, že bude v noci pěkně pršet. Utíkám a konec ulice se míhá okolo mě. Vidím hlavní ulici. Spadne mi kámen ze srdce, když se vmísím mezi skupinky lidí. Dovolím si ještě jedno letmé ohlédnutí. Ten upír se vynořil jako ten nejstrašidelnější přízrak z poza rohu a zmizel.
"Uff…" Oddechnu si.
Na hlavní ulici, by si dovolil, zaútočit jenom hodně hladový upír.
Vyrazím směrem k domovu. Ulice už začínají osyřovat. V běhu rozrazím dveře a rychle za sebou zabouchnu. Je půl deváté.
"Sakra!" Schody běžím po dvou až ke vchodu na střechu. Otevřu ho a Vystoupím nahoru. Je tu krásný výhled na celý Londýn. Na kraji střechy, tak asi 10 metrůpřede mnou sedí Jared.
"Ahoj!" zavolám. "Promiň, ale zdržel mě nějaký pobuda." Řeknu na vysvětlenou.
Jdu si za ním sednout.
"Ahoj. Už jsem myslel, že nepřijdeš." Řekne.
"Co jsi potřeboval?" zeptám se rychle.
Ještě si potřebuju zajít do knihovny, tak doufám, že to hned vyklopí.
"No… Ehm… Jde o tebe." Říkám s opatrným tónem.
"Co je se mnou?" vybídnu ho s úsměvem.
"Tvoji rodiče byli z… Nebo spíše takhle měli zvláštní geny."
"Jaké geny?" řeknu s vážností.
"Takové, které ti pomůžou lépe léčit tvé rány. Něco jako rychlejší regeneraci, proto tě tu ukrývají."
"Ukrývají mě před čím, nebo bych měla spíše říci před kým?" říkám užs větší vážností v hlase.
"Ukrývají tě před jistým rodem upírů, rodem upírů, který je nadřazený těm ostatním." Vysvětluje mi.
"Ale museli, aby tě lépe ukryli tvé schopnosti v tobě nějak zapečetit, proto si nikdo ničeho nevšiml.
K tomu, aby se tvé schopnosti probudili, dojde v okamžiku, kdy tě kousne upír, či vlkodlak." Jeho hlas nedoprovázela ani malinkatá ozvěna ve vzduchu. Bylo tu jedině strašidelné ticho.
"Takže jsem divná! Vždycky jsem se tak cítila." Řeknu s odlehčenou náladou a smíchem.
"Skvěle." Směje se Jared.
"Musím to vyklopit." Začínám pomalu a strašně se křením.
"Po snídani jsem vás poslouchala za dveřmi." Řeknu s psíma očima, kterým každý uvěří a dodám.
"Jsme jenom kámoši, že jo?" řeknu rychle.
"Jasně, a jestli ti jde o to, co říkali o mě a o tobě v pokoji kluci, tak neboj jenom kámoši." Řekne mi s úsměvem.
"Díky." Nastavím pěst a on mi do ní ťukne zase tou svou. "Nejlepší kámoši."Rozesměju se.
Nakonec se zapovídáme ještě na půl hodinky.
***
Schovaný na střeše vedlejšího domu pozoroval ten samí upír, co napadl Michelle a tentokrát se chystal jí opravdu chytit a nepustit.
***
"Tak něco povídejte." Prolomím ticho.
Celá čtveřice mi odpověděla úsměvem. "Co máme povídat?" usmál se Jared.
"No to já nevím. Třeba o tom proč jste tak zticha." Namítnu.
"Já ani nevím, proč jsme z ticha." Odpoví Mark. Všichni se na sebe zasmějeme.
"V noci si na vás prý zase stěžovali, že děláte bordel." Řeknu a přitom si ukousnu kousek rohlíku.
"Jo, měli jsme tam nějakou Whisky." Šeptají.
"děláte si srandu? Víte co by se stalo, kdyby se to dozvěděli vedoucí?" šeptám jim nazpět.
"Ale nedozvěděli." Směje se Tom.
"Zbylo vám aspoň něco?" ptám se zvědavě.
"Asi ještě jedna flaška. Já už ani nevím. Mám celkem slušný okno." Směje se Jared.
Celý zbytek snídaně se bavíme o různých věcech, smějeme se a posmíváme těm, co spadl rohlík na zem. Při odcházení z jídelny ještě stihnu špitnout Jaredovy do ucha.
"Večer se stavím, tak mi něco nechte jo?" Šeptám.
"Zajisté." Odpoví s úsměvem a zmizí ven ze dveří. Kluci mají šest dní v týdnu trénink sebeobrany a kickboxu. Všichni až na holky odešli. My máme tréninky pět dní v týdnu. Všechny co ještě nemají složené zkoušky, musí chodit zbylé dva dny na zdravovědu. Mě se to už ale netýká. Mám celý den volno, tak mám aspoň čas na sebe. Jdu po schodech do pokoje, při cestě se ještězastavím u knihovny. Váhám jestli tam půjdu teď nebo až odpoledne, půjdu tam ale až někdy navečer. Když konečně vyjdu schody a zamířím do pokoje, slyším takové neobvykle, divné šuškání z pokoje kluků. Obvykle jsou slyšet přes celou chodbu. Pomalými a tichými kroky zamířím k jejich dveřím. Snažím se jít tak aby dřevěná podlaha nevrzala. Připlížím se k jejich dveřím a zpomaluji dech. Napínám uši, abych něco slyšela, akorát si při tom připadám jako tydýt.
"Není to možný, aby to byla ona!" šuškal Matt.
"Já ti říkám, že zase tolik nemožný to není." šuškal jim netrpělivě Jared.
"Víš, jaký by to byl problém, kdyby to byla Michelle?" zašuškal Matt.
Proč se zmiňují o mně?! Co když… To není možný! Jestli objevili něco o mně! Je to nemožné, všechny spisy z poslední mise mých rodičů jsem přečetla už nejmíň 100x! I když byli nepřehledné a každý spis tvrdil něco jiného, vždycky se v něčem shodovali. V tom, že mé rodiče zabili upíři z té nejčistším linie. Upíři z nejčistší linie se nikdy nezaobírají námi osobně, vždy pošlou nějaké poskoky.
"Proč jsi to vlastně zjišťoval?" ptal se zvědavě Tom.
"Noo… Je to kamarádka!" říkal teď už nahlas Jared.
"Já si myslím, že to není jenom kamarádka!" smál se Mark.
"Je to jenom kamarádka! Sakra!" rozčiloval se Jared.
"Měli bychom jít na trénink, protože jestli přijdeme pozdě, tak nás trenér přetrhne." Usoudil Tom.
Sakra! Musím rychle zmizet! Rychle a tiše jako myška odběhnu do svého pokoje. S jemným zaskřípáním za sebou zavřu dveře. Právě v čas! Opřu se zády o dveře a sesunu se na zem. Slyším, jak kluci procházejí kolem.
"Běžte napřed!" zavolá na ně Jared a jde, zpět.
Někdo zatáhl za kliku u dveří a já s leknutím vyskočím na nohy.
"Ahoj, jsi v pohodě?" Směje se Jared.
"Ahoj. Já jsem úplně v pohodě!" Při těch slovech se ale snažím uniknout jeho pohledu.
"Chtěl bych s tebou večer mluvit, tak jsem si říkal, jestli se nesejdeme na střeše." Usmíval se.
Bude chtít mluvit o tom, o čem se bavili v pokoji?
"No… vlastně." Nestačím to ani doříct.
"Chápu, máš něco jiného, stejně už musím jít." Skočí mi do řeči.
"Počkej, budu tam okolo osmé hodiny." Řeknu v rychlosti.
"Fajn, tak okolo osmé." Řekne a odchází.
Teď už za sebou zavřu dveře a doufám, že mě nikdo nebude rušit. Nikdy jsem neměla takhle volný den. Je okolo jedné hodiny a už teď se nudím. Z nočního stolku u postele vezmu knihu a vyrazím ven si číst. Sejdu schody, na kterých potkám pár lidí. Potom si to namířím k východovým dveřím, rozrazím je a vyjdu na rušnou ulici. Všude jsou nějací lidé. Z hlavní ulice přejdu do menší a ani ne za čtvrt hodiny vyjdu z města. Dojdu k jezeru, kde si sednu a začtu se. Po nejmíň 30 stránkách si lehnu a jen tak poslouchám ticho, zvuky vzdáleného města a šumění listů. Oči se mi klíží. Slunce, mě lehce šimralo na tváři přes větve obalené listím mohutného dubu. Pomaloučku se propadám do spánku. Lehký vánek si hraje s mými vlasy.
Probouzím se, až když slunce zapadá.
"Sakra!" zakleju a vyskočím na nohy. Už nejspíš bude osm. Jared už na měnejspíš čeká. Rozběhnu se směrem k městu. Právě probíhám opuštěnými uličkami. Něco zašramotí v opuštěném domě. Zastavím se a chvíli poslouchám. Slyším akorát vrzání polorozpadlých střech. Ve stínech posledních slunečních paprsků se míhá stín. V tu chvíli zase zmizí, ohlédnu se, a když obrátím hlavu, stojí přede mnou nějaký muž. Usmívá se tajemně nebezpečným úsměvem.
"Jestli mě chceš, jako oběť máš smůlu." Řeknu chladně.
"Správně jsi uhádla." Odpoví bezcitně…
Rozsvítí se mu červeně oči a vrhne se mi po krku. Přirozeně se bráním ale on jakoby to čekal.
"Vy lidé by, jste si měli zapamatovat, že není správné používat pořád tu starou techniku boje."
Usmál se.
"A co tohle?" řeknu s úšklebkem, když ho nečekaně srazím na záda. Párkrát si do něj vší silou kopnu a vytáhnu kůl.
Nemám čas, abych se soustředila na ránu do srdce, tak ten kůl zapíchnu nějak přibližně.
"Au!" zaúpí.
"Patří ti to!" oddechnu a utíkám do hlavní ulice, která je už jen téměř za rohem.
V běhu se ještě ohlédnu. Pomalu vstával a vyndával si kůl z těla. Už je skoro tma, mraky, které jsou v bouřkové barvě, se kupí a plují nad sebou, takže to vypadá, že bude v noci pěkně pršet. Utíkám a konec ulice se míhá okolo mě. Vidím hlavní ulici. Spadne mi kámen ze srdce, když se vmísím mezi skupinky lidí. Dovolím si ještě jedno letmé ohlédnutí. Ten upír se vynořil jako ten nejstrašidelnější přízrak z poza rohu a zmizel.
"Uff…" Oddechnu si.
Na hlavní ulici, by si dovolil, zaútočit jenom hodně hladový upír.
Vyrazím směrem k domovu. Ulice už začínají osyřovat. V běhu rozrazím dveře a rychle za sebou zabouchnu. Je půl deváté.
"Sakra!" Schody běžím po dvou až ke vchodu na střechu. Otevřu ho a Vystoupím nahoru. Je tu krásný výhled na celý Londýn. Na kraji střechy, tak asi 10 metrůpřede mnou sedí Jared.
"Ahoj!" zavolám. "Promiň, ale zdržel mě nějaký pobuda." Řeknu na vysvětlenou.
Jdu si za ním sednout.
"Ahoj. Už jsem myslel, že nepřijdeš." Řekne.
"Co jsi potřeboval?" zeptám se rychle.
Ještě si potřebuju zajít do knihovny, tak doufám, že to hned vyklopí.
"No… Ehm… Jde o tebe." Říkám s opatrným tónem.
"Co je se mnou?" vybídnu ho s úsměvem.
"Tvoji rodiče byli z… Nebo spíše takhle měli zvláštní geny."
"Jaké geny?" řeknu s vážností.
"Takové, které ti pomůžou lépe léčit tvé rány. Něco jako rychlejší regeneraci, proto tě tu ukrývají."
"Ukrývají mě před čím, nebo bych měla spíše říci před kým?" říkám užs větší vážností v hlase.
"Ukrývají tě před jistým rodem upírů, rodem upírů, který je nadřazený těm ostatním." Vysvětluje mi.
"Ale museli, aby tě lépe ukryli tvé schopnosti v tobě nějak zapečetit, proto si nikdo ničeho nevšiml.
K tomu, aby se tvé schopnosti probudili, dojde v okamžiku, kdy tě kousne upír, či vlkodlak." Jeho hlas nedoprovázela ani malinkatá ozvěna ve vzduchu. Bylo tu jedině strašidelné ticho.
"Takže jsem divná! Vždycky jsem se tak cítila." Řeknu s odlehčenou náladou a smíchem.
"Skvěle." Směje se Jared.
"Musím to vyklopit." Začínám pomalu a strašně se křením.
"Po snídani jsem vás poslouchala za dveřmi." Řeknu s psíma očima, kterým každý uvěří a dodám.
"Jsme jenom kámoši, že jo?" řeknu rychle.
"Jasně, a jestli ti jde o to, co říkali o mě a o tobě v pokoji kluci, tak neboj jenom kámoši." Řekne mi s úsměvem.
"Díky." Nastavím pěst a on mi do ní ťukne zase tou svou. "Nejlepší kámoši."Rozesměju se.
Nakonec se zapovídáme ještě na půl hodinky.
***
Schovaný na střeše vedlejšího domu pozoroval ten samí upír, co napadl Michelle a tentokrát se chystal jí opravdu chytit a nepustit.
***





Hmmn, zaujímavé. Akurát neviem, či má tá fotka toho chalana predstavovať Jareda alebo toho upíra. Som zvedavá na pokračovanie. :)