3. června 2012 v 15:58 | Aranel van de´Corvin
|
Jásejte. Po nekonečně dlouhé době další kapitola. Nebudu to nijak rozebírat. Pusťte se do čtení. Limit 21. Omlouvám se za chyby...
Stála jsem za dveřmi a potichu poslouchala. Slyšela jsem Luciuse, jak něco říká Rudolfusovi. Bellatrix už je taky vzhůru. Sem tam Luciusovi skočí do řeči. Pravděpodobně se na ně dívá tím svým "pípni-a-zabiju-tě" pohledem, protože hrdličky jsou až moc potichu. Poodstoupím ode dveří, když uslyším kroky. Lucius za sebou zabouchne dveře. Připadá mi, že je v horší náladě než předtím. Co zase ta koza řekla? Beze slova mi podá věci a jde po schodech dolů.
" Rudolfus nepůjde pryč?" zeptám se, když se Lucius zastaví v půlce schodů.
" Ne. Pojď se mnou do naší ložnice," řekne, až mě zamrazí v zádech.
" Ne, já se převleču a potom počkám do snídaně ve společence."
" Ve společence, kde by tě každý viděl?" zavrčí nebezpečně. Chtěla jsem mu jen tak ze srandy navrhnout, že bych mohla jít k Severusovi do pokoje, ale dneska by to asi nevydýchal.
" Nebo si to vyříkáme uprostřed společenky, aby nás všichni slyšeli?!" pokračuje dál, když nereaguju. Co bychom si měli vyříkávat? Vždyť jsem nic neudělala. Nebo jo? Teď nevím, jestli jsem něco neslíbila. Na snídani jsme byli a nepamatuji se, že bych mu slíbila i něco jiného.
" Fajn," rezignuju nakonec. Jestli na sebe budeme křičet, jak dvě hysterky, tak to nemusí slyšet celá kolej. Před schody do chlapeckých ložnic zamumlal nějaké kouzlo. Potichu! Protože ví, že já ho nevím! Ráno se musím zeptat Drusily.
" Jdu se obléct," řekla jsem a zapadla do koupelny. Nezamykala jsem se. Nemělo by to cenu. Hůlku mi samozřejmě nevzal a i kdybych se zamkla, tak by si hravě odemkl. Oblékla jsem si tričko, červená tanga- něco pohodlnějšího na noc nenašel?- a kraťásky. Otevřela jsem dveře.
" Sakra! Proč stojíš hnedka za dveřmi?!" vyjedu na něj. Chyba. Oči se mu nebezpečně zúžily.
" Dneska ti to moc sluší," řeknu mile a doufám, že ho tím obměkčím. Neobměkčím.
" Kde jsi dneska celý den byla?" vrátí se k předchozímu tématu, který jsem už považovala za vyřešený.
" S Lily! Říkala jsem ti to!" Může člověk vrčet? Připadá mi, že vrčí.
" I dopoledne?"
" Dopoledne ne," přiznám.
" S kým jsi byla?"
" S nikým a co je ti do toho?!" řeknu ostře. Nikdo tady se mnou vytírat podlahu nebude! Ani Malfoy!
" Chovej se trochu slušněji. Dneska nemám dobrou náladu."
" Toho jsem si všimla." Už mě bolí nohy. To musíme stát ve dveřích? Kde nechal vychování? Zkusila jsem mu pohnout rukou, kterou měl opřenou o futra, ale bez výsledku. Chvíli sledoval moji snahu. Pak mě pustil.
" Jdu se vysprchovat. Buď tady, nikam nechoď." Pohrávala jsem si s myšlenkou, že bych odešla, ale něco mi říkalo, ať to nedělám. S povzdechem jsem se doploužila k jeho posteli a lehla si. Měla jsem zůstat v komnatě do snídaně. Aspoň bych se podobné situaci vyhnula. Uslyšela jsem, jak pustil vodu a napadla mě ujetá myšlenka. Se smíchem jsem potřásla hlavou. Ne, to už by mě vážně zabil. Hm a nebo ne? Třeba by si mě ani nevšiml a jako bonus bych zjistila, co je pravdivého na pomluvách o jeho přirození. Bohužel jsem přemýšlela moc dlouho. Než jsem se odhodlala vstát z postele, tak zastavil vodu.
" Georgiano, kde jsi byla?" zeptá se potichu a sedne si na kraj postele.
" Dopoledne jsem byla sama a odpoledne s Lily," řeknu pravdu.
" Co jsi dělala celý dopoledne sama?"
" Luciusi, tohle je moje věc!" Nelíbí se mi, že se tak vyptává.
" Jak jsi přišel na to, že jsem dopoledne nebyla s Lily?"
" Bellatrix mi to řekla." Aha, to by vysvětlovalo to, proč byl naštvaný, když vycházel z našeho pokoje.
" Celý den tě nikdo neviděl. Merlin ví, co jsi dělala," řekne svým typickým ledovým hlasem. Nemám ráda, když takhle mluví. Jde z něho strach. Rozhodla jsem se pro impulzivní jednání, které by mohlo zabrat. Vylezla jsem z pod peřiny a zezadu ho objala kolem krku. Hezky voněl. Zatřásla jsem hlavou.
" Přece bys nežárlil na opuštěnou chodbu?" zašeptala jsem mu se smíchem do ucha a doufala, že to zabere. Kupodivu zabralo. Aspoň si to myslím, protože na mě promluvil jemnějším hlasem.
" Tím mi chceš říct, že jsi celý dopoledne byla na chodbě? Sama?"
" Jo, četla jsem ten dopis od otce." Pustím ho, když považuji situaci za vyřešenou.
" Četla jsi dopis celé dopoledne?" nevěří mi.
" Byl to hodně dlouhý dopis..." ušklíbnu se. Chytí mě za ruku a stáhne k sobě na klín, jako kdybych vážila jen pět kilo.
" Opravdu nemám dobrou náladu," zopakuje.
" Já ti opravdu věřím," přikývnu rádoby vážně.
" Ne, já... potřebovala jsem být chvíli sama,"řeknu, když si všimnu, jak mu opět ztvrdly rysy.
" A proto jsi šla za... tvojí kamarádkou?"
" Po dlouhém přemýšlení jsem dospěla k názoru, že se někomu musím svěřit..." Připadalo mi, že jeho pohled se stal ještě víc nepřístupný a tvrdý- a to jsem si myslela, že to víc nejde. Co jsem zase řekla?
" Takže, když máš problém, tak jdeš za... NÍ?"
" Jo, je to moje kamarádka! Za kým jiným bych měla jít?"
" Třeba za mnou." Neudržela jsem se a vyprskla smíchy. Prý "za mnou"!
" Proč bych to dělala?" vyslovila jsem svoji otázku nahlas. Díval se na mě bez mrknutí oka. Začíná to být děsivý.
" Vždyť ty za mnou taky nechodíš! Tak se netvař dotčeně!" Myslím, že se tváří dotčeně. U něj to nejde poznat, ale zatím tomu všechno napovídá. Měli by k němu dávat návod na použití. Kdo má poznat emoce sochy?
" Stejně tě moje problémy nezajímají, tak proč bych ti je měla říkat!" řeknu už naštvaně. Od teď máme tichou domácnost, nebo co? Ale to bychom prvně nějakou museli mít!
" Zajímá." To vidím. Unaveně jsem mu položila hlavu na rameno. Takové konverzace by se neměly vést ve čtyři hodiny ráno.
" Jdu spát jsem unavená," oznámím suše a zachumlám se do peřiny. Jenomže spánek se rozhodo, že mě dnes nenavštíví. Místo toho jsem měla možnost dvě hodiny přemýšlet. Výsledek? Zjistila jsem, že jsem totálně v loji. Navíc mě z ustavičného přemýšlení rozbolela hlava. Perfektní začátek nového dne. O deset minut později se začala vrtět ta osoba vedle mě. Čas odejít. Ano, sice bude další přednáška, ale koho to ještě zajímá?
Po úspěšném vloupání do SVÉHO pokoje, kde jsem si vzala hůlku a v koupelně se převlékla, jsem vyrazila na snídani. Neděle. Nesnáším neděle! S ponurou náladou jsem vešla do velké síně. Nikdo tam nebyl. Hlavní je, že na stole bylo jídlo. Přešla jsem k havraspárskému stolu, kde jsem už z dálky uviděla koblihy. To je nějaký vtip? Každý má koblihy jenom Zmijozel ne? Až uvidím nestranné vedení školy, tak si budu stěžovat. Mezitím udělám jedinou správnou věc. Přenesu koblihy k našemu stolu. Popadla jsem obrovské mísy s koblihami a donesla je tam, kam patří.
" Co tady blbneš?" ozve se mi za zády. Málem jsem to nejcennější, co tahle škola nabízí, vysypala na zem.
" Beru si, co je naše," otočím se na Severuse, který mě zamračeně pozoruje. Natáhne ruku k jedné z mís. Plácnu ho po ruce.
" Ukradni si svoje." Severus pokrčí rameny a z havraspárského stolu si vezme toasty s marmeládou.
" Ty tady máme."
" No a?" ušklíbne se.
" Lucius včera vypadal jako anděl pomsty,když jsi se do dvanácti nevracela," začne Severus nenápadně.
"Neboj, vypadal tak i v ranních hodinách a mám takový pocit, že ani dneska ho to nepřejde."
" Co jsi provedla?"
" Nepřišla mu říct, co mě trápí." Severus se upřímně začal dusit kouskem toastu, který mu uvízl v krku. Pořádně jsem ho poplácala po zádech, aby mi tady nenatáhl bačkory.
" Cože jsi?"
" Opakovat to nebudu."
" To chápu," pokývá hlavou a potom se mu na rtech usadí podivný úšklebek. Děsivé, ale zajímavé.
" Copak? Nějaká vtipná poznámka?"
" Kdyby jen jedna," mávne nad tím rukou a dál soustředěně přežvykuje. Nejspíš mi neřekne, co se mu honí hlavou.
" A hlava nebolí?" zeptá se z ničeho nic. Zamračeně se na něj podívám. Jak tohle zase ví?
" Nebolí! Kdo mě prásknul?"
" Nikdo. Šel jsem okolo čtvrtý ráno po chodbě, když jsem narazil na Jamese a Lily." Jestli byla Lily v tokovém stavu, v jakém si ji pamatuju, tak to muselo být opravdu zajímavé setkání.
" Hm," zabručím a zakousnu se do koblihy. V tichosti přežvykuju moji oblíbenou snídani. Po třetím soustu unaveně vzdechnu. Už mi ani nechutná. Otec pošle jeden dopis a co to se mnou udělá... Myšlenky mi opět zabloudí k nabídce, kterou mi rodiče, tak "štědře" učinily. Ironií všeho je, že ji asi přijmu. Co jinýho?
" Neříkej, že budeš zvracet!" ozve se vyděšeně Severus. Úplně jsem na něj zapomněla!
" Proč?"
" Zničehonic jsi zbledla a vydalo to, že tady sebou sekneš." Kéž by.
" Hm."
" To musela být pecka," ušklíbne se.
" Cože?!"
" Říkám, že ať už v tom dopise stálo cokoliv, tak to muselo být... šokující."
" Jo, to jo."
" Svěříš se?" zeptá se napůl zvědavě a napůl ironicky.
" Paradovat Luciuse ti moc nejde," zavrčím.
" To nikomu." Na chvíli náš hovor utichne.
" Dobrá, když se mi nechceš svěřit, tak já jdu. Ale věř, že to v mém srdci udělalo velkou díru, kterou už jen tak někdo nezaplní," řekne s rádoby smutným hlasem.
" Blbec," zaprskám. To mám z toho, že se někomu svěřuju! Podepřela jsem si hlavu rukou a znuděně sledovala velkou síň. Po pěti minutách konečně vešel první student. Sedl se k mrzimorskému stolu a nejistě se pustil do jídla. Mohl chodit tak do třetího ročníku.Sledovala jsem ho jako ostříž, což je patrně důvod, proč do sebe jídlo rychle naházel a zmizel ze síně. Po ránu nevypadám moc přívětivě.
Vzbudil mě hluk. Někdo vedle mě silně uhodil pěstí do stolu. Unaveně jsem otevřela oči a začala zvedat hlavu ze stolu. Bolí mě za krkem. Podívala jsem se, kdo mě budí. Jejda. Lucius se už vzbudil a dopravil se na snídani i se svým dvorem, včetně Bellatrix a Rudolfuse.
" Zapomněla ses přepudrovat?" zasměje se skřehotavě Bella. Co? Drusila, která se objevila naproti mě, mi naznačila, že mám něco na obličeji. Podívala jsem se na stůl. Místo polštáře jsem použila koblihy. Rozespale jsem si začala utírat moučkový cukr z tváře. Luciusovi se na tváři objevil škleb. Když dokončím ranní hygienu, tak si naliju kafe, abych znovu neupadla do kómatu uprostřed snídaně.
" Kde jsi včera byla? Postrádala jsem voji přítomnost v pokoji," rýpne si Bella.
" To si dokážu představit." Naposledy jsem si protřela oči a zadívala se na druhou stranu síně, kde na mě už pokukovala Lily. Když si všimla, že jsem konečně vzhůru, tak na mě kývla. Snažila jsem se kývnout na pozdrav, ale ruplo mi za krkem.
" Severus říkal, že tu sedíš minimálně od šesti ráno," ozve se poprvé Lucius. Jednou to přijít muselo.
" Tak nějak."
" Takže Severus ti dělal společnost, zatímco jsi tady spala?"
" Ne. Byla jsem vzhůru. Usnula jsem až potom, co jsem Severusovi zlomila srdce," zavzpomínám. Lucius se naježil.
" Cože?!"
" Dlouhý příběh," odbyla jsem ho a zvedla se od stolu. Snažil se mě chytit za rukáv, ale byla jsem rychlejší. Bylo mu vidět na očích, že by se za mnou nejraději rozběhl, ale to mu nedovoluje etiketa. Jeho problém. Došla jsem pokojně k Lily a zeptala se, jestli nemá pět minut. Mezitím, co jsem se bavila s Lily, jsem si všimla, že James na mě významně kouká. Otevřela jsem pusu dokořán. Ona mu to řekla!
" Ty jsi mu tu vykecala!" zafuněla jsem. Lily se zatvářila provinile.
" Já to nikomu neřeknu," snaží se mě uklidnit, ale moc to nezabírá.
" Jestli to práskneš Blackovi-"
" Co mi práskne?" ozve se mi za zády.
" Že ti táhne z pusy, slyšela jsem to od Parksový, " vypláznu jazyk, chytím Lily za ruku a táhnu ji z dohledu všech zvědavých očí.
" Jak jsi mohla?" začnu teatrálně.
" Promiň, když on mě tak dlouho přemlouval a moc hezky se usmíval..." Včas ji zastavím.
" Teď už je to jedno! Půjdeme se projít?" navrhnu.
" Určitě."
" Ty se zlobíš?" zeptá se opatrně Lily.
" Ne, jenom přemýšlím."
" Uděláš to?"
" Jo," řeknu vážně. Lily se zatváří překvapeně.
" Cože? Prostě si vezmeš někoho na koho ti ukážou?!"
" Svatba je ve fázi řešení. Zatím to vidím tak, že nabídku přijmu, počkám koho mi vyberou a pak se teprve rozhodnu dál."
" Na základě čeho se rozhodneš?"
" Lily přemýšlej! Jsem adoptovaná a pravost mojí krve není ověřena. Takže můj manžel nebude z vysokých kruhů. A když nebude z vysokých kruhů, třeba bude relativně normální a bude chápat moje postavení..."
" Jsi si jistá?"
" Jo, kdybych odmítla, tak mě šupem přemístí do jižní Evropy, kde mě nechají osudu. Neměla bych u sebe ani vindru, nikoho bych tam neznala ... a bez hůlky." O kolik může být horší manželství?
" Třeba to bude fešák," drcne do mě Lily, když uvidí, že se znovu mračím.
" A s mozkem v hlavě," dodám už veseleji.
" S mozkem? Nechtěla bys toho už moc?"
" Jsem náročná!"
Aáá nová kapitolka! A já mám mít první komentář
Kdyby teď viděl někdo můj fanaticky usmívající se obličej, asi by zdrhl
Kapitolka byla překvapivě...dokonalá, vtipná, sarkasticky nabitá a všechno možné
Lucius, nevěřím, že to řeknu, ale je tady hrozně roztomilý, to jak žárlí a jak to Gigi ještě nepochopila
Severus byl melodramááckéj jako obvykle a scéna s koblihami byla dokonalé, to jim havraspáři ještě oplatí
Jinak, předpokládám, že když si nás poctila kapitolkou, tak jsou zkoušky úspěšně hotové? Doufám že jo, jinak mi dej adresu vaší školu, půjdu si to s nimi z důvodu nepřidaných kapitolek vyřídit 