close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

2.kapitola, 1.část

7. června 2012 v 18:07 | Aranel van de´Corvin |  Kniha III. - Jedna vs. druhá
odkaz na web autorek→ www.hraodusi.jex.cz

Chester
"Do hajzlu!" usyknu vztekle, když ji s hraným klidem hledám po domě. Ovšem jako bych náhle bydlel sám. Ta myšlenka na samotu, na kterou jsem byl tak dlouho zvyklý a vyžíval se v ní, se mi najednou nezamlouvá. Tak jsem si zvykl na její přítomnost, že… Uvědomím si, že si bez ní už nějak nedovedu představit svůj život.

"Di?" nahlédnu do knihovny, kde ráda lehává na kožené pohovce a čte si v upířích knihách. Nad některými prská vztekem, nad jinými se blahosklonně uculuje. Dovolil jsem jí číst si literaturu nemrtvých. Uvědomím si další věc - fakt, že kvůli ní slevuju ze svých zásad…

Teď ale knihovna zeje prázdnotou a mně se do hlavy ženou nepříjemné vzpomínky. Snažím se je zahnat, ale marně.

"Sue, miláčku, neplakej," přivinu ji k sobě a nechávám si slzami kropit košili.

Vzlykavě se otřásá a chvěje se chladem, ale nedovolí mi, abych se od ní hnul a donesl jí něco teplého. Křečovitě mě svírá dětskými prsty, zatímco ji častuju drobnými polibky do vlasů.

"Já chci maminku," popotáhne a pohlédne mi čokoládovýma očima do tváře. Jsou lidské skrz na skrz, ale já nevím, jak dlouho ji v tomhle stavu ještě udržím. Chřadne den ode dne, vypadá mnohem mladší, než ve skutečnosti je, a já se děsím myšlenky, že ji budu muset zabít. Že to budu muset udělat, abych ji ušetřil od bolestivého konce, který je pro ni nevyhnutelný…

"Maminka tu není," prohrábnu jí vlasy a snažím se jí neublížit svými drápy.

"A kdy přijde?" zadívá se na mě s nadějí v očích, kterou já chtě nechtě musím zmařit.

"Ona už nepřijde, Susan. Je mrtvá." Můj hlas mi zní natolik cize, když jí ta slova říkám. Ve chvíli, kdy se mi rozpláče v náruči ještě víc, se mi do hrudi zabodne podivná bezmoc.

"Proč umřela? Proč nás opustila?!" Hroutí se jí celý svět a já jako upír ji nezvládám utěšovat a chlácholit.

Vztekle praštím dveřmi knihovny a vydechnu až v obýváku. Rozhodnu se proletět. Tělem mi probíjí nepříjemný pocit. Ona i ten zatracený Dick se poděli kdoví kam a mě začínají sžírat podivné myšlenky. Raději vyletím do mračen. Rád bych si zaskočil na trochu čerstvé lidské krve. Užít si té nadvlády a vybít si tu hořkost na někom jiném…

*** *** ***

Schovám se do košaté koruny vysokého stromu na místě, kde mám nejlepší rozhled. Očekávaná kořist na sebe nenechá dlouho čekat. Už z dálky vidím, jak ke mně se skloněnou hlavou kráčí dívka s dlouhými havraními vlasy. Je oblečena do nenápadných šatů, jako by chtěla zapadnout do davu a nevyčnívat, schovat se, ovšem mně je na očích až příliš! Slyším její tlukoucí srdce, cítím vůni její krve, která se line z bledé pokožky. Vycením špičáky a ztuhnu v naprostém údivu, když zdvihne hlavu a zadívá se zasněně popelavým pohledem do koruny stromu, kde se schovávám. Nemohu uvěřit vlastním očím, když spatřím její obličej.

Tak přece jen zdrhla! Jak se ale proboha dostala takhle daleko?! Prolétne mi hlavou. Ihned mi totiž dojde, že v tom musí mít prsty i ten debil, který by ji jistě rád odnesl kamkoliv by si přála. Hlavně, co nejdál ode mě… Ale tohle jim nevyšlo. V novém přívalu vzteku se snesu k zemi a chytím ji zezadu do své náruče a tvrdě k sobě přitisknu.

"Snad ti ten zmetek vážně nepomáhá v útěku," zavrčím jí do ucha.

"Ježíši Kriste!" zalapá po dechu a snaží se mi vytrhnout. Když neodpovídá, znovu ji stisknu, až zakňourá a panicky začne křičet o pomoc. Obrátím ji čelem k sobě a divoce ji políbím, abych ji umlčel. Nepočítám ovšem s tím, že se jí podaří nakopnout mě mezi nohy. Sice ne tolik, ale stačí to na to, abych ji pustil.

Chce se rozběhnout pryč, ale zakopne a vyválí se v prachu ulice. Jen se šklebivě usměju, když vidím její počínání, zatímco se dávám do kupy, abych ji chvíli na to znovu drapnul do náruče.

"No, tak si budeme hrát," zavrčím jí znovu do ucha, až se celá rozklepe. Pevně svírám její křehké horké tělo a přitom si dávám pozor, abych jí neublížil. Myslel bych, že se sama nebude procházet v temných parcích, ale ona je prostě nepoučitelná. Divím se, že ji tu ten blbec nechal samotnou, že už jí dávno nepřiběhl na pomoc. Zřejmě ví, že nade mnou by nevyhrál!

"Pomoc!" vykřikne na potemnělý park a mele s sebou ve snaze vysmeknout se mi.

"Pššt, no tak, nevyváděj!" zašeptám měkce a snažím se ji ukolíbat svým hlasem a lehkou vůní feromonů.

"Prosím, pusť mě!" vykoktává s očima plnýma slz, zatímco se mě od sebe snaží odstrčit.

"Co to tady na mě zkoušíš?!" Začnu ztrácet trpělivost. "Nějaká hra, kterou jste si s tím debilem připravili? Máš dělat, že mě neznáš?" Drtím ji svým sevřením, i když oblasti jejího břicha se snažím vyhnout. "Oceňuju, hraješ to dobře," vyseknu jí s úšklebkem poklonu. "Jsi vážně nadaná, ale to ty jsi v mnoha ohledech," blýsknu očima a znovu vystrčím špičáky. Líbí se mi, jak vytřeští oči a zalapá po dechu. Ta reakce je tak výmluvná, až se musím rozesmát.

"Co jsi zač?" zašeptá rozechvělým hlasem, až pozvednu obočí.

Uvnitř sebe její strach necítím, ovšem tady je přímo hmatatelný, až se mi ta její hra začíná loudit pod kůži. Prohlíží si mě s takovým údivem, že začínám přemýšlet o jejím duševním zdraví. Vážně reaguje tak, jako by mne viděla poprvé.
V nestřeženou chvíli se jí podaří se mi trochu vyškubnout.

"Kampak?" usyknu se zúženýma očima a přitáhnu si ji k sobě na vzdálenost dvaceti centimetrů. Její srdce bije tak divoce. V naprosto omračujících tónech, až se mi začnou sbíhat sliny. "Snad si nemyslíš, že tě pustím," ušklíbnu se. Žaludek se mi jen při pouhé myšlence na Šťastnou krev sevře. "Jindy bych tě asi prosil, ať se se mnou vrátíš, ale teď na to nemám náladu. Naštvala jsi mě a navíc mám hlad. Takže…" přitisknu ji co nejpevněji k sobě a vzlétnu s ní do vzduchu.

"Ježíši Kriste!" křikne zoufale a zavře oči.

Pobaveně se té její větě zasměju. Takový výraz jsem u ní ještě nezaznamenal. Většinou kolem sebe prská to své "sakra", ale tohle mne vážně pobavilo.

"Já tě vážně neznám," rozbrečí se mi v náruči.

S odfrknutím pozvednu obočí a shlížím jí do tváře, ze které se děsem pomalu ztrácí barva.

"Nikdy jsme se neviděli," pokračuje beznadějně, zatímco uvnitř sebe pěním. "Ani nevím, kdo jsi!" Chvěje se jako by se vážně bála o svůj život.

"Vím, že ti je z létání špatně, navíc teď…" blýsknu očima. Brzy budeme doma a já si od ní i proti její vůli vezmu krev, která mi patří, a dám jí do těla tolik lásky, že se bude zalykat! Dokážu jí, že jsem stejně dobrý, dokonce lepší než ten vůl! "Neboj, poletím pomalu. A už přestaň hrát tu komedii. Stejně ti v ničem nepomůže," zašklebím se na ni. Nechci jí v jejím stavu ještě víc přitěžovat, malému to nepřidá…

"Já nic nehraju," zadívá se mi bezmocně do očí. "Vážně sis mě s někým spletl," houkne zoufale a roztírá si slzy.

Přivřu oči. Nevypadá to, že by jí vadil ten let. Schválně udělám ve vzduchu pár kliček, abych ji potrápil, ale nic to s ní překvapivě neudělá! Svraštím čelo a zadívám se jí do šedých duhovek. Jsou stejné jako vždycky.

"Di, neštvi mě nebo ti to doma spočítám!" zavrčím temně a zahalím ji svými feromony natolik, až zvrátí hlavu a vytřeští oči, jako by snad tenhle výlet zažívala poprvé.

"Ježíši Kriste!" vyjekne slastně a zoufale sebou trhne, jako by ze sebe chtěla tu rozkoš setřást.

Potěšeně se ušklíbnu, tohle ten blbeček neumí! Jen já jsem schopný dopřát jí uspokojení tímhle způsobem a získat nadvládu nad jejím tělem, kdykoliv se mi jen zachce!

"Já jsem Desire," řekne opatrně, když odezní její euforický stav. Těká očima po mém obličeji a tváří se zoufale. Sice mě drží pevně kolem krku, ale rovněž se i strachy odtahuje. "Neznám tě. Nikdy jsem tě neviděla," drkotá zuby, zatímco ji k sobě vinu. "Musel sis mne s někým splést," podívá se mi bojácně do očí.

"Jasně," odfrknu a vletím do obýváku hlavními dveřmi, které jsou otevřené. Strnu v půli pohybu a zaraženě zírám na toho vola a… Mou Šťastnou krev! "Di?!" vyvalím oči a stále nechápavě se dívám na dívku, která přede mnou stojí. Má dlouhé tmavé vlasy, téměř až do pasu a v šedých očích jí plápolají ohnivé plamínky hněvu, jež se odráží v její atypické dívčí tváři. "Co…Co tady děláš?!" dostanu ze sebe rozhozeně.

Vztekle mě probodne pohledem a sjede na osobu, o které jsem si celou dobu myslel něco naprosto jiného!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš u mě na blogu nějakou povídku?

Ano
Ne
Ne, ale přečtu si.
Nečtu povídky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama