Autorka→ spackova.dagmar@gmail.com
K mému pokoji společně s Jaredem, utíkám celá promočená až na kost a vysmátá. Ze střechy nás vyhnala až bouřka s pořádným deštěm. Déšť přišel pěkně nečekaně,
jak se spustil, nebylo vidět na krok.
"Pochybuju, že by se ti chtělo zajít ještě k nám na tu Whisky." Usmíval se úsměvem, který jsem na něm viděla již 100x a mohla bych ho vidět i 1000x.
"Myslím, že dneska toho mám až po krk." Směju se. Kapky deště co má ještě na sobě mu skapávají do obličeje a na řasách se mu ve žlutém světle zářivek zvláštně třpytí.
"Tak dobrou noc." Loučíme se.
Konec dalšího skvělého naplno prožitého dne. Vejdu do svého pokoje, svléknu ze sebe většinu mokrých věcí a natáhnu se na postel jak dlouhá, tak široká. Vzpomínám na ten den, kdy jsme se s Jaredem a kluky seznámili. Byla jsem zamračená jako kakabus a k tomu jim vylila na trika limonádu, protože se mě snažili rozveselit. Panečku dnes jsem pořádně unavená. Na knihovnu už nemám ani pomyšlení, natož někde se bavit a k tomu opít. Klíží se mi oči, ale nakonec se donutím jít se ještě vysprchovat. V koupelně si dám horkou sprchu, která mě příjemně pálí na kůži. Sprchuju se už skoro nezdravě dlouho. Zabalím se do ručníku a přejdu k umyvadlu, nad kterým je zrcadlo si vyčistit zuby. Po důkladném vyčištění na sebe hodím staré mě vetší tričko a starší roztrhané džínsy. Rozčesávám si mé polosuché vlasy a potom si jdu lehnout do postele.
Konečně teploučká a měkoučká postel. Se zavřením očí téměř hned upadám do bezesného spánku.
Ze spánku mě vytrhne ruka, která mi přiletí na má ústa, aby je přikryla. Nemámčas ani vyjeknout a už mě něco táhne z postele. "Abys nedělala potíže."Řekne ten cizinec, ještě předtím než s prudkou ránou na hlavě upadám do bezvědomí. Cítím už pouze, jak mě vytahuje oknem.
***
Vzbudím se v místnosti kde pořádně ani nic nevidím. Asi v prostředku stropu se houpe malá žárovka, která ale nevrhá světlo moc daleko. Všude to smrdí zatuchlinou a zaschlou krví. Když pořádně otevřu oči, vidím okolo sebe hromadu mrtvol. Nejspíš musím být někde v nějaké kobce nebo sklepení. Vlasy mám slepené od krve, která je všude okolo mě. Teď se mi rozsvítilo. Vždyť mě unesl upír! Ohmatám si krk, ale nikde nemám ani stopy po nějakém kousnutí. Akorát mě nesnesitelně bolí hlava. Je tady nehorázná tma a při pokusu vstát zakopnu o mrtvolu přede mnou. Ještě to stačím vyrovnat, ale málem jsem se mohla válet na těch mrtvolách a v kalužích krve. Pomalu klopýtám a hledám dveře. Rukama nahmatám zeď. Je ledová a mokrá. Postupuju, až narazím na něco jako kliku, vezmu za ní a překvapivě zjistím, že je otevřeno. Nejspíše nepočítají s tím, že by odsud prostě někdo odkráčel asi jako já. Do místnosti vlétne kousek světla. Naskytne se mi téměř nechutný pohled na zohavená poházená těla. Některé mají i utrhané hlavy. Každý ví, že upíři jsou sadistické bestie, ale že až takové to mě překvapilo. Jemně zavřu kovové dveře a vejdu do chodby osvícené loučemi. Jdu lehkým, ale svižným krokem. Moje bosé nohy mě snad umrznou při tom, jak je ta zem ledová. Můj pohled těká chvílemi dopředu a potom skontruju, jestli mě někdo nesleduje. Podlaha a stěny jsou tu pořád vlhké a je tu cítit zatuchlina. Až po chvíli konečně vidím schody. Naposledy se ohlédnu a rozeběhnu se ke schodům, nad nimiž jsou dveře. Modlím se, aby bylo odemčeno. Položím svou ruku na kliku. Ale? Co když někdo stojí za dveřmi a hlídá je? Blbost! Vyženu tyhle myšlenky z hlavy. Chvíli potom stejně stojím jako tvrdé Y s rukou na klice. Pomalu za ní zaberu, přitom zatajuju dech. Kovové dveře se lehce otevřou a já můžu vejít do další chodby. Tahle má pro změnu alespoňvymalováno do béžovo šedivé barvy a rudý koberec.
"Sakra!" zakleju si pro sebe šepotem, když zjistím, že dělám malé krvavéšlápoty. Snažím si nohy očistit na jednom místě. Slušně jim ten koberec zašpiním. Konečně mám čistá chodidla.
(aspoň ta chodidla) Nohy mám od krve, ale džínsy na sobě mají jenom krvavé fleky.
Na stěnách visí obrazy nádherných krajin. Některé jsou tak krásné až se tají dech. "Páni." Vydechnu úžasem a málem přehlédnu upíra, který hlídá teď už třetí dveře v pořadí. Schovám se za roh a čekám. Rozmýšlím, co budu dělat a prostě to nejlepší je útok. Budu dělat, že jsem zmatená oběť, která přežila, ažse přiblíží, ukradnu mu zbraň. Určitě v ní má stříbrné kulky proti vlkodlakům. Sice ho ty kulky nezabijí, ale za to ho na chvíli vyřadí. Přikrádám se kulhavým krokem a přitom koukám do země. Jakmile mě uvidí, zablýsknou se mu teď už vytažené špičáky. Hlasitě polknu.
"Snad jsi neztratila?" zeptá se mě medovým hlasem.
"Pomoc." Šeptnu. Ani nepoznal, že to hraju, spolknul návnadu i s navijákem.
"Neboj se." Blíží se ke mně se svítícíma ledově modrýma očima. Stojím na místějako přibitá, jakmile mi položí jeho ledovou ruku na paži, ucuknu pod tím dotykem.
"Jenom klid." Snaží se mě udržet klidnou, abych nekřičela. Když se mi přiblíží ke krku, vytáhnu mu z pouzdra zbraň.
"Hej, co to-?!" nestačil ani doříct. Střelila jsem ho přesně do srdce. Svíjí se v bolestech.
Ještě ho pro jistotu střelím do kolena.
"Víš, že jsi moc chladnokrevná na to, jak vypadáš nevinně?" ušklíbl se i přes tu bolest.
"Jak se dostanu ven?" řeknu výhružně se zbraní namířenou znovu na jeho srdce.
"I kdybych ti to řekl, stejně se odsud nedostaneš." Posmívá se a u toho se vítězně směje.
"Fajn." Odseknu. "Když mi neřekneš, jak se odsud dostanu, budeš trpět." Střelím ho znovu do srdce. Do srdce, které je plné chladu.
"Zabijeme tě." Sykl.
"Slyšel jsi někdy, naděje umírá poslední'?" šeptnu tiše, ale vím, že jemu moje slova neunikla.
"Běž doleva, doprava a tam je hlavní místnost. Dál už to poznáš." Řekl posměvačně.
Pro jistotu, ho střelím ještě do druhého kolena.
"Tohle bylo za co?!" zaúpí.
"Jistota je jistota." Pokrčím rameny a mizím za dveřmi. Další chodba! To si ze mě už někdo střílí né?! Běžím, jak nejrychleji umím. Ani bych se nedivila, kdyby za mnou byla ohnivá čára. Sakra!
Jak, že to říkal?
"Běž doleva, pak doprava, hlavní místnost, dál to poznáš." Přeříkávám si.
Zbraň v rukou držím v pohotovosti, kdybych někoho náhodou přehlédla. Srdce mi bije jako splašené a já mám co dělat abych nepanikařila. Odbočka doleva. Po asi 15 metrech odbočím doprava. A na konci chodby už vidím velké východové dveře. Rozběhnu se, když jsem ale skoro v hlavní místnosti, zarazím se. Je tady podezřelé ticho… Něco tu nehraje. Kde jsou sakra všichni? U východových dveří stojí akorát dva upíři. Nastavím zbraň. Schovám se do stínu, který mi ale moc nepomůže. Jeden si mě už při vší smůle všiml. Rozejde se proti mně a já bez váhání střelím! Padá k zemi a košile, kterou má na sobě mu začíná protékat krví. Druhý je v mžiku u mě. Vyrazí mi zbraň z ruky, ale já se nedám. Nechám ho přiblížit se mi ke krku, potom ho chytnu za vlasy. Kolenem ho kopnu do břicha a nakonec mu ještě dám pěstí a odhodím ho od sebe. Ze země seberu zbraň, kterou namířím proti němu. Zastaví se. Nechci riskovat, že mě zabije, tak bez rozmýšlení střelím.
"Au!" řekl s překvapením, že jsem ho střelila. Rána do břicha mu sice ublížila, ale stále se drží na nohách. Teď už mě zachvátila panika. Namířím mu na hlavu a vystřelím. Už na nic nečekám. Za sebou slyším hlasité zaúpění bolestí. Utíkám přes velkou hlavní místnost k velkým dveřím. Už mám na dosah dveře. Malinkatý kousíček a budu venku z tohohle pekla! S trhnutím se snažím otevřít dveře.
"Do háje!" jsou zamknuté. Slyším za sebou jenom tlumený smích. Né těch dvou ale z ní to jako větší skupinka.
"Kdopak nám to tady chtěl utéct." Ozve se mužský hlas.
"Zalez." Říkám s tím, jak se prudce otáčím. Stojí tam čtyři upíři.
"Nebo co?" směje ten, co mluvil i předtím. Probodávám ho pohledem, kdybych mohla,
tak mu utrhnu hlavu. No každopádně to je pěkná hlava, to se mu musí nechat. V jedné sekundě stojí těsně přede mnou. Zrychluje se mi dech a údery srdce překračují možné hranice.
"Snad se nás najednou nebojíš." Říká s ledovým úsměvem. Zavírám oči a doufám, že tohle je jenom hodně živý sen.
"Tak se probuď!" Ječím na sebe v mysli.
"Potom co jsi brutálně zranila 3 upíry, bys, aspoň mohla trošku bojovat ne?"směje se znovu tím ledovým úsměvem.
"Tady máš něco na obranu v té zbrani, máš už jen jednu kulku." Řekne, kdyžmi do rukou vkládá větší dýku a zbraň, kterou jsem měla v ruce, hodí na zem a odkopne.
"Co?" vykulím na něj oči, zatímco upíři co jsou tu s ním, nám jdou z cesty.
"Bojuj." Zasyčí a udeří mě prudkou ranou do břicha. Jenom ztěžka to rozdýchávám.
"Prostě mě zabij!" Ječím.
"Né, tak snadný to mít nebudeš." Ušklíbne se.
"Jak chceš." Řeknu a dýku si v ruce srovnám, tak až budu útočit, abych se trefila.
"Mimochodem jsem Lucas." Usměje se.
"Skvěle, ale mě to vůbec nezajímá." Odseknu. Pozorně ho pozoruju. Udělá výpad, který já nečekám a skončím přimáčknutá na zemi. To mě ale rozzuří a úder mu vrátím zpět. Podaří se mi ho několikrát kopnout. Do čeho jsem se to zase namočila? Ptám se sama sebe. Přitom se mi naskytne příležitost, takže ho přirazí zády k zemi a zabodnu mu do srdce dýku.
"Ty malá potvoro!" vyjekne se zaťatými zuby. Vytrhne si ze srdce dýku, kterou hodí na zem takovou silou, že se rozlomí na dvě poloviny. Umím si dost živěpředstavit, jak můžu v téhle chvíli dopadnout já. Z pusy mu začaly trčet bílé špičáky dychtící po krvi. Začínám couvat, až moje bosá noha šlápne na něco jako-!
"Zbraň!" Už se jenom stačí pro ni rychle sehnout. On je příliš zaměstnaný dychtěním po mé krvi. Oči mu žhnou modrou barvou. Jeho pohled se zaměřuje pouze na jedno - tepající krev na mém krku. Má horká tepající krev.
"Teď nebo nikdy!" zakřičím na sebe v mysli.
Seberu ze země zbraň, kterou namířím na něj a téměř bez jakéhokoli zaváhání vystřelím. Tím ho ale více rozčílím! Kulka ho trefila do hrudníku, to ano, ale on je natolik krvežíznivý, že mu to nevadí. Blíží se ke mně a já už ani nedoufám. Nemám šanci. Teď už ne… Zavírám oči a cítím, jak se mi jeho špičáky zabodly do krku. Vidím můj život. Moje rodiče, přátele, můj domov a teď vidím i můj opravdu pravý domov, ve kterém jsem žila s rodiči, než je zabili.
"Ne!" zaječím se vzpomínkou na mé zabité rodiče a bolest, kterou jsem tenkrát prožívala jako malá pětiletá dívka, když je zabili. Odtrhnu ho od sebe. Nedám mu svou krev zadarmo a svoje rodiče pomstím! V tomhle honosném sídle musí být alespoň nějaký upír z té čisté linie. Vytrhávám se mu. On mi však drtí svým pevným stiskem mou paži, kterou nechce pustit.
"Au!" zakvílím. "Pusť mě ty krvežíznivá bestie!" Uklouzne mi z úst. Teď se ještě usilovněji snaží dostat k mému hrdlu. Do rány kde mě kousl, se mi nažene horkost. Zrychlí se mi dech.
"Pusť mě!" tato slova chvíli visí ve vzduchu. Ruku mu přitisknu na hruď, na hruď, kde není cítit žádný tlukot. Zatemní se mu oči, téměř zbarví do černa. Stisk jeho rukou na mé paži se uvolňuje. Vydává nepříjemný chrčivý zvuk. Pusa se mu plní krví, která se mu začíná řinout z úst. Já cítím, jak se do měvpíjí čím dál více jeho energie.
"Dost! Odtrhněte ji od něho!" říká někdo okolo vážným a autorizovaným hlasem. Silné paže mě odtrhávají a ve zlomku okamžiku se ocitám pryč od něho.
"Klid." Uklidňuje mě něčí hlas. K té krvelačné bestii, která nehybněležela na zemi, se seběhla malá skupinka upírů. Snad ho ještě neošetří?!
"Pusť mě!" ječím na toho cizince, který mě drží. Mé ruce mi semkne za záda do neprolomitelného sevření a já ztrácím chuť protestovat. Znovu to zkusím. Tentokrát se mi podaří uvolnit si jednu ruku ale než se stihnu vzpamatovat, dostanu kolenem do zad a ruku mi opět drží. Naschvál se snažím uklidnit.
"Už mě můžeš pustit." Snažím se mluvit klidným hlasem. On mě ale místo toho prudce otočí směrem ke schodům a trpělivě mě táhne nahoru. Dotáhne měk honosným dveřím, nejspíš od nějaké kanceláře. Krátce a rychle zaklepe.
"Pojďte dál." ozve se. Přitáhne mě dovnitř jako kus hadru. Snažím se mu vycuknout, ale jeho sevření se nedá prolomit. Je to kruhová kancelář, a kamenné zdi, které lemují police s knihami, sahají do výšky nejmíň 5 metrů. Přímo naproti dveřím je stůl, který je celý ze dřeva a na něm binec. Papíry jsou poházené všude po stole a koš vedle je téměř plný. Za stolem je veliké oválné okno z venku porostlé břečťanem. Za oknem se rýsuje nádherná krajina. V dálce jsou vidět hory, které mají na vrcholcích sníh a poblíž jsou vidět zelenající se stromy, nad kterými je jasná modrá obloha. Za stolem na černém křesle sedí muž s hnědými vlasy dlouhými skoro po ramena. Přes jedno oko má pásku a Za stolem na černém křesle sedí muž s hnědými vlasy dlouhými skoro po ramena. Přes jedno oko má pásku a Za stolem na černém křesle sedí mužs černými havraními vlasy dlouhými skoro po ramena. Přes jedno oko má pásku a na sobě dlouhý kožený kabát.
"Tak co s tebou uděláme?" vytrhne mě hlas z mého okukování. Vykulím na něj oči a cuknu sebou.
"Seš až moc velké riziko, ale nejdříve mi pověz, jak jsi to sakra udělala?"vyřkne až moc ledově. Pod pláštěm je vidět jeho pás s dvěma zbraněmi a okolo s náhradními zásobníky.
"Jak jsem udělala co?" odpovím mu stejně ledově.
"Zranila jsi 3 upíry a jednoho skoro zabila!" odpoví mi netrpělivě.
"Ty 3 byli moc mimo, takže mi stačil základní výcvik, ale ten 4 mě málem dostal a já nevím, jak jsem ho sakra přizabila!" snažím se mu vysvětlit, že opravdu nemám šajna o tom, co po mě chce.
"I kdybych to věděla, tak vám to neřeknu!" odseknu nakonec, ale to jsem dělat neměla. Jeho ruka vystřelí k mému obličeji a já schytám pěknou facku. I proti mé vůli se mi začnou po lících kutálet malinkaté slzičky.
"Mluv." Zahřmí.
"Já to ale opravdu nevím." Šeptám hystericky a pohled zabodávám do země.
"Pak máš nejspíš smůlu, protože tě budeme muset za-." Nestačí to doříct. Jakoby ho něco zaujalo. Ten cizinec, co mi svíral ruce, mu něco naznačil.
"Jak myslíš." Zasyčí. Ten cizinec mě táhne pryč ze dveří a o jedno patro po schodech ještě výš.
"Kam mě to táhneš?!" vyřknu podrážděně, když zakopnu. Neodpovídá mi.
"Fajn, tak se mnou nemluv." Odpovím jakoby jemu a připadám si jako tydýt. Jdeme dlouhou chodbou a zatáčíme pořád doleva nebo doprava. Jestli chtějí mít jistotu, že odsud neuteču, tak teď ji doopravdy mají - můj orientační smysl je v háji. Už mě začínají celkem po dnešku bolet nohy a hlava. Uvolňuje svůj stisk na mých rukou.
"Skvěle!" rozkřikne se mi myšlenka v mé hlavě. Dupnu mu na nohu a uvolněnýma rukama, které mu vytrhnu, ho odstrčím dost daleko od sebe, abych se mohla rozběhnout pryč. Utíkám prostěnějakým směrem, a při tom si dovolím krátké ohlédnutí. Až teď mám možnost si toho cizince prohlédnout. Na tváři má ale opravdu vražedný úsměv, který upíři mívají při hře 'kočky na myš.'
"No, ošklivý není." Dovolím si malý úšklebek. Doprava, doleva, doleva, doprava a dál si to vážně nepamatuji. Rozběhnu se prostě rovně a doufám, že narazím na nějaký výchozí bod. Zpomaluji své tempo a očima těkám okolo sebe. Otočím se dozadu, ale za mnou také nikdo není. Chvíli jdu pozadu, abych se ujistila. Ve vteřině se objeví na konci chodby, ve které jdu a stejně tak jako se objevil, zase zmizel. Tíživé mrazivé ticho protíná chodbu. Pomalu couvám, když zády narazím na něco, nebo někoho za mnou. Zděšeně se otočím a neudržím v sobě výkřik.
"Ááá!" vykřiknu. Otáčí si mě tak, že jsem zády k němu a přiloží mi ruku na pusu. Druhou ruku mi přitiskne na čelo. V mé hlavě cítím nesnesitelný tlak. Chce se mi spát, ale já bojuju. Oči se mi klíží a víčka těžknou. Jeho ruka na mé puse je najednou pryč.
"Já, já ještě nechci-. Spát." Řeknu s velkou námahou. Mám strach, co se stane, až se vzbudím.
"Prosím, já nechci." Opakuji.
"Musíš." Dostane se mi odpovědi. Ten hlas! Jeho hlas zní jako hlas anděla. Je to hlas, který má jeden člověk z milionu. Jako ta nejkrásnější symfonie, kterou člověk nikdy nedokázal složit. Nadpřirozený hlas.
"A co když se bojím usnout?" zeptám se, se strachem v mých nečekaněunavených očích. Chvíle ticha mě znervózňuje a začínám s nastupujícím pocitem úzkosti panikařit. Přes všechnu tu únavu se otočím čelem k němu a zahledím se mu do očí. Oči má nebezpečně zelené. Probodává mě pohledem a ruce mi přiloží na spánky.
"Omlouvám se." řekne a já cítím, jak se mi podlamují kolena, a upadám do hlubokého spánku.
jak se spustil, nebylo vidět na krok.
"Pochybuju, že by se ti chtělo zajít ještě k nám na tu Whisky." Usmíval se úsměvem, který jsem na něm viděla již 100x a mohla bych ho vidět i 1000x.
"Myslím, že dneska toho mám až po krk." Směju se. Kapky deště co má ještě na sobě mu skapávají do obličeje a na řasách se mu ve žlutém světle zářivek zvláštně třpytí.
"Tak dobrou noc." Loučíme se.
Konec dalšího skvělého naplno prožitého dne. Vejdu do svého pokoje, svléknu ze sebe většinu mokrých věcí a natáhnu se na postel jak dlouhá, tak široká. Vzpomínám na ten den, kdy jsme se s Jaredem a kluky seznámili. Byla jsem zamračená jako kakabus a k tomu jim vylila na trika limonádu, protože se mě snažili rozveselit. Panečku dnes jsem pořádně unavená. Na knihovnu už nemám ani pomyšlení, natož někde se bavit a k tomu opít. Klíží se mi oči, ale nakonec se donutím jít se ještě vysprchovat. V koupelně si dám horkou sprchu, která mě příjemně pálí na kůži. Sprchuju se už skoro nezdravě dlouho. Zabalím se do ručníku a přejdu k umyvadlu, nad kterým je zrcadlo si vyčistit zuby. Po důkladném vyčištění na sebe hodím staré mě vetší tričko a starší roztrhané džínsy. Rozčesávám si mé polosuché vlasy a potom si jdu lehnout do postele.
Konečně teploučká a měkoučká postel. Se zavřením očí téměř hned upadám do bezesného spánku.
Ze spánku mě vytrhne ruka, která mi přiletí na má ústa, aby je přikryla. Nemámčas ani vyjeknout a už mě něco táhne z postele. "Abys nedělala potíže."Řekne ten cizinec, ještě předtím než s prudkou ránou na hlavě upadám do bezvědomí. Cítím už pouze, jak mě vytahuje oknem.
***
Vzbudím se v místnosti kde pořádně ani nic nevidím. Asi v prostředku stropu se houpe malá žárovka, která ale nevrhá světlo moc daleko. Všude to smrdí zatuchlinou a zaschlou krví. Když pořádně otevřu oči, vidím okolo sebe hromadu mrtvol. Nejspíš musím být někde v nějaké kobce nebo sklepení. Vlasy mám slepené od krve, která je všude okolo mě. Teď se mi rozsvítilo. Vždyť mě unesl upír! Ohmatám si krk, ale nikde nemám ani stopy po nějakém kousnutí. Akorát mě nesnesitelně bolí hlava. Je tady nehorázná tma a při pokusu vstát zakopnu o mrtvolu přede mnou. Ještě to stačím vyrovnat, ale málem jsem se mohla válet na těch mrtvolách a v kalužích krve. Pomalu klopýtám a hledám dveře. Rukama nahmatám zeď. Je ledová a mokrá. Postupuju, až narazím na něco jako kliku, vezmu za ní a překvapivě zjistím, že je otevřeno. Nejspíše nepočítají s tím, že by odsud prostě někdo odkráčel asi jako já. Do místnosti vlétne kousek světla. Naskytne se mi téměř nechutný pohled na zohavená poházená těla. Některé mají i utrhané hlavy. Každý ví, že upíři jsou sadistické bestie, ale že až takové to mě překvapilo. Jemně zavřu kovové dveře a vejdu do chodby osvícené loučemi. Jdu lehkým, ale svižným krokem. Moje bosé nohy mě snad umrznou při tom, jak je ta zem ledová. Můj pohled těká chvílemi dopředu a potom skontruju, jestli mě někdo nesleduje. Podlaha a stěny jsou tu pořád vlhké a je tu cítit zatuchlina. Až po chvíli konečně vidím schody. Naposledy se ohlédnu a rozeběhnu se ke schodům, nad nimiž jsou dveře. Modlím se, aby bylo odemčeno. Položím svou ruku na kliku. Ale? Co když někdo stojí za dveřmi a hlídá je? Blbost! Vyženu tyhle myšlenky z hlavy. Chvíli potom stejně stojím jako tvrdé Y s rukou na klice. Pomalu za ní zaberu, přitom zatajuju dech. Kovové dveře se lehce otevřou a já můžu vejít do další chodby. Tahle má pro změnu alespoňvymalováno do béžovo šedivé barvy a rudý koberec.
"Sakra!" zakleju si pro sebe šepotem, když zjistím, že dělám malé krvavéšlápoty. Snažím si nohy očistit na jednom místě. Slušně jim ten koberec zašpiním. Konečně mám čistá chodidla.
(aspoň ta chodidla) Nohy mám od krve, ale džínsy na sobě mají jenom krvavé fleky.
Na stěnách visí obrazy nádherných krajin. Některé jsou tak krásné až se tají dech. "Páni." Vydechnu úžasem a málem přehlédnu upíra, který hlídá teď už třetí dveře v pořadí. Schovám se za roh a čekám. Rozmýšlím, co budu dělat a prostě to nejlepší je útok. Budu dělat, že jsem zmatená oběť, která přežila, ažse přiblíží, ukradnu mu zbraň. Určitě v ní má stříbrné kulky proti vlkodlakům. Sice ho ty kulky nezabijí, ale za to ho na chvíli vyřadí. Přikrádám se kulhavým krokem a přitom koukám do země. Jakmile mě uvidí, zablýsknou se mu teď už vytažené špičáky. Hlasitě polknu.
"Snad jsi neztratila?" zeptá se mě medovým hlasem.
"Pomoc." Šeptnu. Ani nepoznal, že to hraju, spolknul návnadu i s navijákem.
"Neboj se." Blíží se ke mně se svítícíma ledově modrýma očima. Stojím na místějako přibitá, jakmile mi položí jeho ledovou ruku na paži, ucuknu pod tím dotykem.
"Jenom klid." Snaží se mě udržet klidnou, abych nekřičela. Když se mi přiblíží ke krku, vytáhnu mu z pouzdra zbraň.
"Hej, co to-?!" nestačil ani doříct. Střelila jsem ho přesně do srdce. Svíjí se v bolestech.
Ještě ho pro jistotu střelím do kolena.
"Víš, že jsi moc chladnokrevná na to, jak vypadáš nevinně?" ušklíbl se i přes tu bolest.
"Jak se dostanu ven?" řeknu výhružně se zbraní namířenou znovu na jeho srdce.
"I kdybych ti to řekl, stejně se odsud nedostaneš." Posmívá se a u toho se vítězně směje.
"Fajn." Odseknu. "Když mi neřekneš, jak se odsud dostanu, budeš trpět." Střelím ho znovu do srdce. Do srdce, které je plné chladu.
"Zabijeme tě." Sykl.
"Slyšel jsi někdy, naděje umírá poslední'?" šeptnu tiše, ale vím, že jemu moje slova neunikla.
"Běž doleva, doprava a tam je hlavní místnost. Dál už to poznáš." Řekl posměvačně.
Pro jistotu, ho střelím ještě do druhého kolena.
"Tohle bylo za co?!" zaúpí.
"Jistota je jistota." Pokrčím rameny a mizím za dveřmi. Další chodba! To si ze mě už někdo střílí né?! Běžím, jak nejrychleji umím. Ani bych se nedivila, kdyby za mnou byla ohnivá čára. Sakra!
Jak, že to říkal?
"Běž doleva, pak doprava, hlavní místnost, dál to poznáš." Přeříkávám si.
Zbraň v rukou držím v pohotovosti, kdybych někoho náhodou přehlédla. Srdce mi bije jako splašené a já mám co dělat abych nepanikařila. Odbočka doleva. Po asi 15 metrech odbočím doprava. A na konci chodby už vidím velké východové dveře. Rozběhnu se, když jsem ale skoro v hlavní místnosti, zarazím se. Je tady podezřelé ticho… Něco tu nehraje. Kde jsou sakra všichni? U východových dveří stojí akorát dva upíři. Nastavím zbraň. Schovám se do stínu, který mi ale moc nepomůže. Jeden si mě už při vší smůle všiml. Rozejde se proti mně a já bez váhání střelím! Padá k zemi a košile, kterou má na sobě mu začíná protékat krví. Druhý je v mžiku u mě. Vyrazí mi zbraň z ruky, ale já se nedám. Nechám ho přiblížit se mi ke krku, potom ho chytnu za vlasy. Kolenem ho kopnu do břicha a nakonec mu ještě dám pěstí a odhodím ho od sebe. Ze země seberu zbraň, kterou namířím proti němu. Zastaví se. Nechci riskovat, že mě zabije, tak bez rozmýšlení střelím.
"Au!" řekl s překvapením, že jsem ho střelila. Rána do břicha mu sice ublížila, ale stále se drží na nohách. Teď už mě zachvátila panika. Namířím mu na hlavu a vystřelím. Už na nic nečekám. Za sebou slyším hlasité zaúpění bolestí. Utíkám přes velkou hlavní místnost k velkým dveřím. Už mám na dosah dveře. Malinkatý kousíček a budu venku z tohohle pekla! S trhnutím se snažím otevřít dveře.
"Do háje!" jsou zamknuté. Slyším za sebou jenom tlumený smích. Né těch dvou ale z ní to jako větší skupinka.
"Kdopak nám to tady chtěl utéct." Ozve se mužský hlas.
"Zalez." Říkám s tím, jak se prudce otáčím. Stojí tam čtyři upíři.
"Nebo co?" směje ten, co mluvil i předtím. Probodávám ho pohledem, kdybych mohla,
tak mu utrhnu hlavu. No každopádně to je pěkná hlava, to se mu musí nechat. V jedné sekundě stojí těsně přede mnou. Zrychluje se mi dech a údery srdce překračují možné hranice.
"Snad se nás najednou nebojíš." Říká s ledovým úsměvem. Zavírám oči a doufám, že tohle je jenom hodně živý sen.
"Tak se probuď!" Ječím na sebe v mysli.
"Potom co jsi brutálně zranila 3 upíry, bys, aspoň mohla trošku bojovat ne?"směje se znovu tím ledovým úsměvem.
"Tady máš něco na obranu v té zbrani, máš už jen jednu kulku." Řekne, kdyžmi do rukou vkládá větší dýku a zbraň, kterou jsem měla v ruce, hodí na zem a odkopne.
"Co?" vykulím na něj oči, zatímco upíři co jsou tu s ním, nám jdou z cesty.
"Bojuj." Zasyčí a udeří mě prudkou ranou do břicha. Jenom ztěžka to rozdýchávám.
"Prostě mě zabij!" Ječím.
"Né, tak snadný to mít nebudeš." Ušklíbne se.
"Jak chceš." Řeknu a dýku si v ruce srovnám, tak až budu útočit, abych se trefila.
"Mimochodem jsem Lucas." Usměje se.
"Skvěle, ale mě to vůbec nezajímá." Odseknu. Pozorně ho pozoruju. Udělá výpad, který já nečekám a skončím přimáčknutá na zemi. To mě ale rozzuří a úder mu vrátím zpět. Podaří se mi ho několikrát kopnout. Do čeho jsem se to zase namočila? Ptám se sama sebe. Přitom se mi naskytne příležitost, takže ho přirazí zády k zemi a zabodnu mu do srdce dýku.
"Ty malá potvoro!" vyjekne se zaťatými zuby. Vytrhne si ze srdce dýku, kterou hodí na zem takovou silou, že se rozlomí na dvě poloviny. Umím si dost živěpředstavit, jak můžu v téhle chvíli dopadnout já. Z pusy mu začaly trčet bílé špičáky dychtící po krvi. Začínám couvat, až moje bosá noha šlápne na něco jako-!
"Zbraň!" Už se jenom stačí pro ni rychle sehnout. On je příliš zaměstnaný dychtěním po mé krvi. Oči mu žhnou modrou barvou. Jeho pohled se zaměřuje pouze na jedno - tepající krev na mém krku. Má horká tepající krev.
"Teď nebo nikdy!" zakřičím na sebe v mysli.
Seberu ze země zbraň, kterou namířím na něj a téměř bez jakéhokoli zaváhání vystřelím. Tím ho ale více rozčílím! Kulka ho trefila do hrudníku, to ano, ale on je natolik krvežíznivý, že mu to nevadí. Blíží se ke mně a já už ani nedoufám. Nemám šanci. Teď už ne… Zavírám oči a cítím, jak se mi jeho špičáky zabodly do krku. Vidím můj život. Moje rodiče, přátele, můj domov a teď vidím i můj opravdu pravý domov, ve kterém jsem žila s rodiči, než je zabili.
"Ne!" zaječím se vzpomínkou na mé zabité rodiče a bolest, kterou jsem tenkrát prožívala jako malá pětiletá dívka, když je zabili. Odtrhnu ho od sebe. Nedám mu svou krev zadarmo a svoje rodiče pomstím! V tomhle honosném sídle musí být alespoň nějaký upír z té čisté linie. Vytrhávám se mu. On mi však drtí svým pevným stiskem mou paži, kterou nechce pustit.
"Au!" zakvílím. "Pusť mě ty krvežíznivá bestie!" Uklouzne mi z úst. Teď se ještě usilovněji snaží dostat k mému hrdlu. Do rány kde mě kousl, se mi nažene horkost. Zrychlí se mi dech.
"Pusť mě!" tato slova chvíli visí ve vzduchu. Ruku mu přitisknu na hruď, na hruď, kde není cítit žádný tlukot. Zatemní se mu oči, téměř zbarví do černa. Stisk jeho rukou na mé paži se uvolňuje. Vydává nepříjemný chrčivý zvuk. Pusa se mu plní krví, která se mu začíná řinout z úst. Já cítím, jak se do měvpíjí čím dál více jeho energie.
"Dost! Odtrhněte ji od něho!" říká někdo okolo vážným a autorizovaným hlasem. Silné paže mě odtrhávají a ve zlomku okamžiku se ocitám pryč od něho.
"Klid." Uklidňuje mě něčí hlas. K té krvelačné bestii, která nehybněležela na zemi, se seběhla malá skupinka upírů. Snad ho ještě neošetří?!
"Pusť mě!" ječím na toho cizince, který mě drží. Mé ruce mi semkne za záda do neprolomitelného sevření a já ztrácím chuť protestovat. Znovu to zkusím. Tentokrát se mi podaří uvolnit si jednu ruku ale než se stihnu vzpamatovat, dostanu kolenem do zad a ruku mi opět drží. Naschvál se snažím uklidnit.
"Už mě můžeš pustit." Snažím se mluvit klidným hlasem. On mě ale místo toho prudce otočí směrem ke schodům a trpělivě mě táhne nahoru. Dotáhne měk honosným dveřím, nejspíš od nějaké kanceláře. Krátce a rychle zaklepe.
"Pojďte dál." ozve se. Přitáhne mě dovnitř jako kus hadru. Snažím se mu vycuknout, ale jeho sevření se nedá prolomit. Je to kruhová kancelář, a kamenné zdi, které lemují police s knihami, sahají do výšky nejmíň 5 metrů. Přímo naproti dveřím je stůl, který je celý ze dřeva a na něm binec. Papíry jsou poházené všude po stole a koš vedle je téměř plný. Za stolem je veliké oválné okno z venku porostlé břečťanem. Za oknem se rýsuje nádherná krajina. V dálce jsou vidět hory, které mají na vrcholcích sníh a poblíž jsou vidět zelenající se stromy, nad kterými je jasná modrá obloha. Za stolem na černém křesle sedí muž s hnědými vlasy dlouhými skoro po ramena. Přes jedno oko má pásku a Za stolem na černém křesle sedí muž s hnědými vlasy dlouhými skoro po ramena. Přes jedno oko má pásku a Za stolem na černém křesle sedí mužs černými havraními vlasy dlouhými skoro po ramena. Přes jedno oko má pásku a na sobě dlouhý kožený kabát.
"Tak co s tebou uděláme?" vytrhne mě hlas z mého okukování. Vykulím na něj oči a cuknu sebou.
"Seš až moc velké riziko, ale nejdříve mi pověz, jak jsi to sakra udělala?"vyřkne až moc ledově. Pod pláštěm je vidět jeho pás s dvěma zbraněmi a okolo s náhradními zásobníky.
"Jak jsem udělala co?" odpovím mu stejně ledově.
"Zranila jsi 3 upíry a jednoho skoro zabila!" odpoví mi netrpělivě.
"Ty 3 byli moc mimo, takže mi stačil základní výcvik, ale ten 4 mě málem dostal a já nevím, jak jsem ho sakra přizabila!" snažím se mu vysvětlit, že opravdu nemám šajna o tom, co po mě chce.
"I kdybych to věděla, tak vám to neřeknu!" odseknu nakonec, ale to jsem dělat neměla. Jeho ruka vystřelí k mému obličeji a já schytám pěknou facku. I proti mé vůli se mi začnou po lících kutálet malinkaté slzičky.
"Mluv." Zahřmí.
"Já to ale opravdu nevím." Šeptám hystericky a pohled zabodávám do země.
"Pak máš nejspíš smůlu, protože tě budeme muset za-." Nestačí to doříct. Jakoby ho něco zaujalo. Ten cizinec, co mi svíral ruce, mu něco naznačil.
"Jak myslíš." Zasyčí. Ten cizinec mě táhne pryč ze dveří a o jedno patro po schodech ještě výš.
"Kam mě to táhneš?!" vyřknu podrážděně, když zakopnu. Neodpovídá mi.
"Fajn, tak se mnou nemluv." Odpovím jakoby jemu a připadám si jako tydýt. Jdeme dlouhou chodbou a zatáčíme pořád doleva nebo doprava. Jestli chtějí mít jistotu, že odsud neuteču, tak teď ji doopravdy mají - můj orientační smysl je v háji. Už mě začínají celkem po dnešku bolet nohy a hlava. Uvolňuje svůj stisk na mých rukou.
"Skvěle!" rozkřikne se mi myšlenka v mé hlavě. Dupnu mu na nohu a uvolněnýma rukama, které mu vytrhnu, ho odstrčím dost daleko od sebe, abych se mohla rozběhnout pryč. Utíkám prostěnějakým směrem, a při tom si dovolím krátké ohlédnutí. Až teď mám možnost si toho cizince prohlédnout. Na tváři má ale opravdu vražedný úsměv, který upíři mívají při hře 'kočky na myš.'
"No, ošklivý není." Dovolím si malý úšklebek. Doprava, doleva, doleva, doprava a dál si to vážně nepamatuji. Rozběhnu se prostě rovně a doufám, že narazím na nějaký výchozí bod. Zpomaluji své tempo a očima těkám okolo sebe. Otočím se dozadu, ale za mnou také nikdo není. Chvíli jdu pozadu, abych se ujistila. Ve vteřině se objeví na konci chodby, ve které jdu a stejně tak jako se objevil, zase zmizel. Tíživé mrazivé ticho protíná chodbu. Pomalu couvám, když zády narazím na něco, nebo někoho za mnou. Zděšeně se otočím a neudržím v sobě výkřik.
"Ááá!" vykřiknu. Otáčí si mě tak, že jsem zády k němu a přiloží mi ruku na pusu. Druhou ruku mi přitiskne na čelo. V mé hlavě cítím nesnesitelný tlak. Chce se mi spát, ale já bojuju. Oči se mi klíží a víčka těžknou. Jeho ruka na mé puse je najednou pryč.
"Já, já ještě nechci-. Spát." Řeknu s velkou námahou. Mám strach, co se stane, až se vzbudím.
"Prosím, já nechci." Opakuji.
"Musíš." Dostane se mi odpovědi. Ten hlas! Jeho hlas zní jako hlas anděla. Je to hlas, který má jeden člověk z milionu. Jako ta nejkrásnější symfonie, kterou člověk nikdy nedokázal složit. Nadpřirozený hlas.
"A co když se bojím usnout?" zeptám se, se strachem v mých nečekaněunavených očích. Chvíle ticha mě znervózňuje a začínám s nastupujícím pocitem úzkosti panikařit. Přes všechnu tu únavu se otočím čelem k němu a zahledím se mu do očí. Oči má nebezpečně zelené. Probodává mě pohledem a ruce mi přiloží na spánky.
"Omlouvám se." řekne a já cítím, jak se mi podlamují kolena, a upadám do hlubokého spánku.
kluk z kanceláře:

cizinec



Oh, dostať facku od Jareda...kto by nechcel....no, ale tak zaujímava poviedka...akčná kapitola, takže sa teším na ďalšiu. Naozaj by ma zaujímalo, prečo má ten cudzinec zelené oči, keď ostatní majú modré. Takže dúfam, že ďalšia kapitola bude čím skôr. :)