odkaz na web autorek→ www.hraodusi.jex.cz
"Di s ním taky něco má?" probere mne Desire ze vzpomínek, až se oklepu.
Nad tou otázkou svraštím čelo tak moc, až se mi uprostřed objeví hluboká vráska. Tak tohle je zase má achillova pata. "Na to se asi budeš muset zeptat jí … bude to vědět lépe než já," uzavřu debatu, protože to nemíním rozebírat, stejně jako ona nechtěla zpytovat duši v případě Dicka. Odmlčím se. Nějak se to všechno podělalo….
"Promiň mi to," pohladí mě omluvně po ruce, i když ona je tady ta poslední, která by něco takového měla říkat. ,,Di tě určitě moc miluje," snaží se mě utěšovat.
Na tenhle přístup nejsem zvyklý a ani o něj nijak nestojím. Není mi to moc příjemné. Místo odpovědi si ji mlčky prohlížím a přemýšlím, jestli by s ní bylo všechno taky tak složité, jako s Di… Nevím, čím to je, ale líbí se mi být v její blízkosti, vyzařuje jakýsi klid, který na mě působí velmi příjemně. Žádné nervy a stresy jako s její sestrou…
"Neomlouvej se, nemáš za co," řeknu potom a vstanu. "Půjdu se za ni podívat. Chceš jít se mnou?"
Vyskočí na nohy a připojí se ke mně. Vážně má o Di strach. Není to hrané, je to opravdová obava, až mě to trochu zaráží a … rovněž naplňuje jistou lítostí, protože ona Di přijala tak rychle…
"Myslíš, že bude v pořádku?" zvedne ke mně oči, a zatímco mě lustruje pohledem, čeká na odpověď.
"To doufám. Už sice nekrvácí, ale nelíbí se mi, že se ještě pořádně neprobrala," řeknu, když vejdu do pokoje a zadívám se na Diinu drobnou postavu. Skoro se v té posteli ztrácí. Obličej jí svítí smrtelnou bledostí… Vypadá, jako by snad už ani nebyla člověk… Nahnu se k ní a ledovými prsty ji zastudím na tepně na krku, abych zjistil, jestli jí bije srdce, když náhle pod mým dotekem slabě zasténá.
"Di?" skloním se k ní.
Diana
Ztěžka otevřu oči. V mysli mi doznívá zvláštní melodie, která mi připomíná jakési světlé chvilky v mém životě, které nedokážu přesněji určit. Působí na mě známým a bezpečným dojmem a rozplývá se spolu se sílící realitou.
"Chazzy," zašeptám ztěžka a přemýšlím, kde jsem. Ve svém pokoji určitě ne. Zdá se, že jsem v jejím pokoji.
Desire s letmým úsměvem a obavou v očích stojí vedle Chestera. Oba na mě se starostí v očích shlížejí… Je to moc příjemný. Vědět, že nade mnou někdo bdí a… Čeká, až se probudím.
"Jak se cítíš?" Posadí se ke mně Chester na postel a stále tak starostlivě mě pozoruje, že mě to skoro dojímá.
Ve svém stavu reaguju na všechno mnohem citlivěji než normálně, natož když se jedná o péči, kterou mi nikdy nikdo nevěnoval… "Slabě fajn," usyknu tiše. I mluvit mi dělá problém. Sakra, všechno mě bolí. Matně si vzpomínám, co se stalo před tím, než jsem se dostala do tohohle stavu. Zkoumavě se na něj hledím. Proč mě neobejme? Proč mě nepolíbí? Pořád se na mě zlobí? Jasně, jak jinak. V duchu se ušklíbnu. Nic by mu nezabránilo, aby na mě byl pořád naštvaný. Těžce se obrátím na Desire. Postřehnu její téměř zahojenou ránu na krku a zavřu oči. Mia se podle všeho činila. Už stihla napadnout i ji. Sakra, to ji Chester nemůže aspoň trochu ochránit? Vždyť ona je … jako já!
"Nemáš hlad? Měla by ses napít," zahrne mě Chester místo polibků přívalem slov.
Těžce otevřu oči a vyčítavě se na něho zadívám. Copak nechápe, že teď potřebuju něco úplně jiného, než nějakou pitomou krev?! Že to je to poslední, co mě momentálně zajímá? Že potřebuju hlavně jeho? Jeho blízkost? Copak se ani teď nedokáže přenést přes určité věci? Dělat prostě, že nejsou? Alespoň na chvíli? Vždyť všechno je úplně jinak! Celé mé nitro naříká a křičí, ale rty nepropustí nic z toho, co se odehrává uvnitř mě. Jsem tak slabá, že se na nic nevzmůžu. Místo toho sleduju, jak Chester uhne pohledem a zadívá se na Desire.
"Nevadilo by ti to?"
"Určitě ne," vyhrkne a žene se k mé posteli a už automaticky vyhrnuje rukáv, zatímco já ji upřeně pozoruju a pohledem přejíždím po jejím pohmožděném krku.
"Mia tě už taky kousla?" dostanu ze sebe.
Des po mně střelí nervózním pohledem.
"Jako bys ji neznala…" odpoví za ni Chester a věnuje Des krátký pohled. Potom ji chytí za ruku a rychle jí přeřízne žíly, až vyjekne, a nastaví mi její zápěstí k ústům.
Nedůvěřivě ho pozoruju. Chci ze sebe konečně dostat nějaké odmítnutí, ale jakmile ucítím vůni krve, moje myšlenky se přesunou zcela jinam, a já z ní hltavě začnu pít. Ta horká krev, kterou můj syn potřebuje, mi pomáhá postavit se na nohy. Jenže sotva polknu pár doušků, uhnu stranou. Vidím, jak jí tím ubližuju, sakra! A to já prostě nechci. Nikdy jsem nebyla nějaká krvelačná bestie. Netuším, proč právě já si na ni musím hrát a dravě hltat krev, jako by zítřek neměl přijit. Proč by dítě nemohlo být po mně? Mírumilovné a normální.
"Bolí jí to," odvrátím hlavu, když mi Chester znovu nastaví její zápěstí.
Chester
"Ale mně to vážně nevadí, když ti to pomůže," snaží se jí Des nacpat zápěstí zas mezi rty, jenže Di nehne ani brvou.
Vzdychnu. Je mi jasné, že to nemá cenu. Je tvrdohlavá. Když se zasekne, tak s ní nikdo nehne. "Tak ti Des odlije do skleničky, no," řeknu a odejdu, abych pro nějakou došel do kuchyně.
Když se ovšem vrátím, tak nevěřím svým očím. Nevím, jak to Des udělala, ale docílila toho, že z ní Di znovu pije. Koukám, že sestra na ni má větší vliv než kdokoliv jiný…
"Díky," zadívá se na ni vděčně a nechá ji, aby ji hladila po vlasech. Sleduju tu scénu a nestačím se divit. Stačilo pár minut a všechno je jinak.
"Budeš zase v pořádku. Jen musíš nabrat sílu a nesmíš se tomu bránit," usměje se na ni Des a zvedne se.
"Hned jsem zpět," dá jí pusu na čelo a vytratí se z pokoje.
Nejspíš nám chce poskytnout chvíli soukromí. Nevím, jestli za to mám být rád nebo ne…
Di se na mě s tichým povzdechnutím zadívá, a tím mě probere ze zamyšlení.
Posadím se k ní na postel a usměju se: "Jsem rád, že jsi ji k sobě konečně pustila. A … taky jsem moc rád, že už ti je líp," pohladím ji trochu nerozhodně po tváři. Nejradši bych ji k sobě přitiskl, jenže…její zrada stále bolí a hlas, kterým se mi vysmála, mi pořád zní protivně v uších.
"Zlobíš se na mě," zadívá se mi do očí. Neptá se. Oznamuje.
"Ne," zavrtím hlavou, ale přesto pohledem uhnu, protože ty její šedé duhovky na mě zase začínají působit.
"Já s Dickem nespala…" pokračuje, aniž by reagovala na můj odmítavý postoj.
Nechci to řešit, přesto…sedím dál a s očima upřenýma do šera za oknem poslouchám.
"Nechtěl mě pustit. Ale nechal mě být, když…" Odmlčí se a její tvář protne cosi jako zoufalství a vztek.
Rty zúží do komického nazlobeného šklebu, až se musím ušklíbnout.
"No jen to dořekni," usyknu a zamračím se. "Anebo víš co? Neříkej to, není to potřeba, bylo tě slyšet dostatečně…" Unaveně si promnu oči. "Neřeš to… Teď je hlavní, aby ses dala do pořádku."
"Možná mě dohnal k rozkoši, ale byli jsme oba oblečený a já u toho vzdychla tvoje jméno," ušklíbne se a trucovitě si dá ruce přes hruď. "Jen se ho klidně zeptej. Myslela jsem na tebe a věř, že jsem nechtěla, aby to zašlo tak daleko. Chtěla jsem ti jen oplatit pusu, kterou jsi dal mýmu dvojčeti! Jenže Dick chtěl víc a nepustil mě, i když jsem chtěla," pokračuje dál a snaží se mě přesvědčit, že to, co říká, je pravda.
"Ta pusa … byla omyl. Nechal jsem se unést… Tou podobou. Promiň," povzdychnu si. Myslím svou omluvu upřímně. Ona samozřejmě nepochopí, proč je pro mne věrnost takovým problémem. Jsem upír a především jsem muž, který je veden instinktem. Tím prvotním primitivním pudem rozmnožování. Já si prostě nemohu pomoci! "Ale uvědomuješ si, jak jsi tím, že jsi šla za tím volem, ohrozila naše dítě? Díky tomu, že z tebe pil, jsi na tom takhle!" neudržím se a vyjedu na ni vzápětí, protože celou tu situaci, která vznikla jenom kvůli němu, nedokážu překousnout!
"Chtěla jsem ti to jen oplatit. Dát mu pusu a vypadnout! Nenapadlo mě, že toho využije a bude si se mnou dělat, co bude chtít," polkne a vypadá, že ji to vážně mrzí. Jenže to si měla rozmyslet dřív, než mu tam vlezla! Ona nikdy nedomýšlí následky a pak to takhle dopadá! Snad si nemyslela, že Dick se jako upír spokojí s málem!
"Jako člověk byl jinej," zapláče a podivně se prohne.
Pocítím v sobě cosi jako narůstající obavu.
"Malej je v pořádku?" zeptá se tiše. Slzy se jí na řasách smutně třpytí a její tvář nabírá, jako by do pláče neměla daleko. "V knížce psali, že bys s ním měl bejt propojenej, sakra… Cítíš ho? Mám strach, že… Ten jed strašně pálí," polkne a znovu se prohne jako by si tím chtěla z těla tu bolest vymazat.
"Nevím, jestli…" zalapá po dechu a cukne sebou v dalším přílivu bolesti, zatímco se jí na krku objeví krvácející rána.
Ten zkurvený Dickův jed! Zasraný Dick!
"Jak propojení? Necítím nic," zadívám se na ni zoufale.
"To není možný," zavzlyká a schoulí se do klubíčka.
Odhrnu deku, pod kterou leží, a položím svou ledovou dlaň na její podbřišek. Zavřu oči a snažím se…
Vlastně nevím, oč se snažím, ale doufám, že takhle budu našemu dítěti blíž. Je to zvláštní, ale po chvíli mě začne dlaň pálit, jako bych ji strčil přímo do ohně. Nepříjemně otevřu oči. "Vypadá to, že je na tom stejně, jako ty," řeknu znepokojeně. "Budu se z tebe muset napít," zadívám se jí do očí, až mě trochu podiví její odhodlanost.
Láska k dítěti, které se ještě nenarodilo, jí drtí hruď v neobvyklých křečích. Ona se o něj skutečně bojí, natolik houževnatě, že se k mé obavě přidává i ta její jako kuriózní strach o naše nenarozené.
Koho mi ta mateřská láska připomíná?
"Tak na co čekáš! Hlavně mu pomoz!" vyprskne vzlykavě a znovu se prohne v bolestech. "Přece nenecháš malýho…" Nedořekne, protože se jí zakousnu do krku. Zavzdychá a poddá se tomu.
Čím víc z ní piju, tím víc cítím, jak se jí ulevuje a bolest střídá slast, kterou jí pouštím do těla.
Ihned se ke mně přivine ještě blíž. "Lásko… Lásko…" šeptá, když můj jed v jejím těle nahrazuje palčivost jedu toho kreténa a vynáší ji do nebe.
Uvědomím si, jak moc mi tohle všechno chybělo. Její vroucná blízkost. Způsob, jakým mi říká všechna ta láskyplná slova. Její vábivá vůně. Tlukot jejího srdce. Ten zastřený dech… Chuť její krve je až na posledním místě, protože mi jde o ni. Dochází mi, že to, co jsem zažil s Des byla pouhá náhražka… náhražka za ni.
"Omlouvám se…za všechno," zašeptám jí do vlasů, když se od ní odtrhnu a schovám její zesláblé tělo do své náruče. Svědomí mě bohužel doběhlo…
"Taky se moc omlouvám," rozvzlyká se znovu a natiskne se na mě.
Něžně ji začnu líbat na rty i tváře, jako bych tím snad mohl smazat další botu, kterou jsem udělal.
"Vím, že jsem ti teď kvůli Dickovu jedu moc nechutnala… Ale moje city k tobě se nezměnily. Snad jen tím, že tě miluju ještě víc," šeptá a všechny ty jemné polibky mi oplácí. "Jak je na tom malej?" Vezme mě za ruku a položí si ji na břicho. Vyčkávavě se slzami v očích se na mě zadívá.
"Už lépe," usměju se, aby se uklidnila. "A neplač…" setřu jí slzy. "Nedělá mu to dobře," políbím ji na suché rty, a když se chci odtáhnout, chytí mě za obličej a znovu se ke mně přitiskne. Oplácím jí polibky, ale vzadu v hlavě mě kouše červ pochybností, jestli vydrží Des držet jazyk za zuby a nic jí neprozradí, alespoň do té doby, než jí bude dobře a budu jí to moct říct sám… Mohl bych mlčet. V případě kohokoliv bych to udělal, ale Di se všechno prapodivným způsobem doví a pak je to ještě horší. Nic před ní nedokážu utajit, natož aby snad nepřišla na mé malé úlety.

