odkaz na web autorek→ www.hraodusi.jex.cz
Epilog
Otevřeným oknem ke mně doléhalo hlasité burácení hromu. Po každé, když se obloha rozsvítila bleskem, jsem schoval hlavu pod peřinu a schoulil se do sebe. Nikdy jsem se moc nebál, byl jsem přece už velký kluk, ale tahle divoká bouřka mi přišla přímo zlověstná. Něco se zákeřně neslo tmou a já nemohl přijít na to, co to je. Už dávno jsem nevěřil na bubáky a jiná strašidla, i když jsem ještě pochyboval o tom, zda existuje Ježíšek…
"Vinnie!" vyjekl jsem, když se ozval tichý pláč a moje mladší, tříletá sestřička se jako na povel rozplakala. Vykouknul jsem zpod deky a zatvářil se jako můj oblíbenec Donatelo, který mezi želvami Ninja exceloval a pro mě byl hrdinou.
"Pššt, chlapečku," zašeptal temný stín a vinul k sobě mou malou sestru. Její blonďaté vlasy měl přiložené u nosu a vdechoval jejich vůni. "Tak dětská… Tak nevinná…" šeptal zvráceně, zatímco Vinnie tiše plakala a chvěla se strachem.
Byl jsem úplně ztuhlý šokem! Ten muž stál u otevřeného okna a byl více jako stín, než jako člověk. Měl tvář celou schovanou v temnotě noci, a když ho ozářil blesk, tak se můj pohled stočil na ty ostré, dlouhé špičaté zuby!
"Tvoje sestřička je teď moje," zachraptěl pobaveně a pohladil ji po vlasech a náhle jako by se propadl do té temnoty a zmizel spolu se závanem větru, který rozevlál záclonu.
Seděl jsem tam takhle vystrašený a bezmocný ještě několik minut, než jsem začal křičet na celý dům a probudil své rodiče… Ale po Vinnie, mé malé sestřičce s blonďatými vlásky a nevinným obličejíkem, se slehla zem.

