odkaz na web autorek→ www.hraodusi.jex.cz
Prolog
Seděla jsem na oprýskané lavičce a pozorovala hlouček chlapců a dívek opodál. Bavili se, škádlili a dívky co chvíli vybuchovaly v hlasitý smích. Chtěla jsem se zvednout a jít za nimi, ale jako vždy jsem si to nakonec rozmyslela a dál je jen hltala pohledem, zatímco jsem si představovala, jak mezi ně přijdu a oni mě radostně přivítají.
Bylo to pouze moje zbožné přání někam patřit. Být oblíbená, mít chlapce, jako ho měli ostatní. Přitom jsem si až moc jasně uvědomovala, že bych se nikdy takové reakce nedočkala, kdybych se skutečně zvedla a šla za nimi. Dívali by se na mě jako pokaždé. Jako na tu, která se snaží dostat někam, kam se nehodí. Jako ta šedá myška, která si hledá cestu k voňavému sýru, ale místo něho ji čeká pouze pastička, aby ji klepla přes prsty a ukázala jí, na co má a na co nemá nárok.
Nebrečela jsem. Nelitovala jsem se. Brala jsem to už jako pouhý fakt. Zvykla jsem si, že jsem většinou sama. Že si s málokým rozumím, že nezapadám. Že se pohledy chlapců nezastaví na mně, že se jejich zájem obrací zcela opačným směrem…
Už jsem se netrápila. Všechny ty probrečené noci, kdy jsem si přišla tak opuštěná, mi teď připadaly jako hluboká minulost. Jako něco, co se stalo tak dávno, že jsem si občas říkala, jestli jsem to doopravdy prožila a není to pouze můj pocit.
Ne, nebyla jsem tak silná, aby mi to bylo jedno. Byla jsem smířená. To smíření mi přinášelo jakousi úlevu a schopnost jít dál. A doufat, že snad jednoho dne se něco stane… že se můj svět přece jen změní, že se můj život zlepší…
Nic jiného jsem neměla. Jen tu jiskřičku naděje, kterou jsem si dovolila uchovat hluboko v sobě a nechávala ji hřát mě, když jsem se cítila nejhůř.

