Autorka→ majakmaj@seznam.cz
Prolog
Athény - 800 let př.n.l.
No super. To mi ještě scházelo. Další oslava. A já tam samozřejmě budu muset jít, tančit, usmívat se a mluvit s lidmi. Nemyslete si, já jsem společenská a mám ráda lidi a ráda s nimi mluvím a ráda tančím a taky se ráda usmívám.
Ale ne s těmi hlupáky. Mně se totiž fakt nechce poslouchat ty jejich nafoukaný řeči, že jsme lepší než ostatní. Já si nic takového rozhodně nemyslím, a když jsem byla malá, tak jsem jim vždy řekla, co si myslím a bylo mi úplně jedno, jestli to je třeba Thébský a Krétský král, kteří k nám přijeli na návštěvu, nebo jestli je to samotný Zeus, i když ten u nás nikdy nebyl. Vždycky jsem říkala, co si myslím. Teď už tolik ne, protože mi ty otcovi kázání a tresty za to nestojí, takže si před někým urozeným dávám pozor na jazyk.
"Diano, můžu dál?" ozval se známý hlas za dveřmi.
Usmála jsem se.
"Samozřejmě, že ano, Thalio."
Vešla dovnitř. Okamžitě se mi zlepší nálada, když jí vidím. Nevím proč, ale myslím, že je to prostě proto, že vždy ví, jak mě rozesmát, takže pokaždé, když jí vidím, si vzpomenu, co dělala nebo říkala minule a to mi tu náladu zvedne.
Když otevřela dveře, zavanul dovnitř průvan, který jí rozcuchal její rozpuštěné tmavé vlasy.
Řeknu vám, že jí závidím. Já musím mít vlasy vždy sepnuté, tak pevně, až mě z toho bolí hlava. Ale to je každému úplně jedno. My ženy totiž musíme především dobře vypadat, mít peníze a dobré vychování, aby si nás vzal nějaký zámožný muž. V mém případě nejlépe král, nebo korunní princ.
I když vlastně si nejsem jistá, jestli jí závidím. Kdyby neměla to štěstí, že jsem přemluvila otce, aby mi jí na trhu koupil, tak by se klidně mohla dostat k nějakému kruťákovi.
"Nesu ti ty šaty na ten ples."
"Aha," řekla jsem ne příliš nadšeně.
Pousmála se.
"Než se oddáš trudomyslnosti, tak se na ně podívej."
Vzala jsem si od ní balíček a rozbalila ho.
"Ty jo," zalapala jsem po dechu.
Byly nádherné. Vyrobeny z hedvábné červené látky a zdobeny černými kameny, které jsem tipovala na hematity.
"Královna původně měla v úmyslu vám nechat ušít ty samé, co princezně Emmě, ale řekla jsem jí, že máte speciální přání a popsala jí tyhle."
"Děkuji ti moc, Thalio. Ani nevíš, jakou si mi udělala radost."
"Nemáš zač. K tomu tady přeci jsem. Abych sloužila své paní."
Má pravdu. Thalia je otrokyně, která mi má sloužit. Já jí tak ale neberu. Pro mě je to má druhá nejlepší kamarádka.
"Ale Thalio, moc dobře víš, že tě jako služku neberu.
Usmála se, až se ní zablesklo ve zlatých očí. Nikdy jsem úplně nepochopila, jak je možné, že její oči mění barvu ze zlaté na černou a naopak. Thalia tvrdí, že je to nějaká porucha způsobená tím, že nechodila na slunce. Teď na něj ale chodí strašně moc. Říká, že si užívá, že na něj může. Ale když jsem se jí ptala, proč by na něj nemohla, tak se jen zasmála a neřekla nic. Taky nechápu jak to, že má tak bledou kůži. To je u Řeků velmi neobvyklé. Zvlášť u těch, co chodí, tak často na slunce jako Thalia. I když já mám co říkat. Se svou bílou pletí, tmavě modrýma očima a černými vlnitými vlasy si o mě říkají, jestli moje matka nezahnula otcovi s Poseidonem. Je to dobrá představa. Nebylo by špatné být dcerou boha, ale nejsem takový snílek, abych tomu věřila.
Pak jsem si oblékla ty šaty, namalovala jsem se, ověsila se šperky a s Thaliinou pomocí jsem se učesala. Musím říct, že jsem vypadala dobře. Sice to nebylo úplně to, co jsem chtěla, ale kalhoty a rozpuštěné vlasy by mi neprošly.
Thalia mi do vlasů včesala rubíny, takže jsem byla dokonale sladěná do černé a červené barvy. Moje oblíbené. Jediné, co mi vadilo, byly moje tmavě modré oči. Mnohem radši bych měla černé jako občas Thalia.
"Diano, už jsi hotová?"
Vtrhne do pokoje moje jednovaječné dvojče a současně nejlepší kamarádka Emma.
"Jo jsem," odpověděla jsem.
Emma se okamžitě naštvaně podívá na Thaliu. Ty dvě se nemají moc v lásce, ale já nechápu proč. Vždyť jsou obě dvě super, tak proč si nepadly do oka?
"Co ta tady dělá?" zeptá se Emma.
"TA tady pomáhá své paní. Já se spíš ptám, co tady děláte vy."
"Co si to dovoluješ?"
Ajéje. Už je to tady zase. Ony se prostě musí hádat.
"Tak dost uklidněte se!"
"Až se mi omluví," řekla Emma.
"No, to si ještě počkáme," usměje se Thalia nevinně.
Sakra. Thalia je schopná čekat věčně. Je straně tvrdohlavá a trpělivá. Nechápu, kde tu svou tvrdohlavost sebrala.
"Emmo, my musíme na tu oslavu."
Zamračila se a bylo vidět, že se v ní odehrává vnitřní boj. Nakonec přikývla, hodila po Thalie poslední naštvaný pohled a odkráčela z místnosti.
Ještě jsem se v rychlosti rozloučila s Thalií a pak následovala Emmu.
"Musíš být na ní tak hrubá," vyjedu na ní okamžitě.
Emma se zatváří provinile a omluvně.
"Promiň. Já se snažila, ale ta otrokyně se mi prostě nelíbí."
Já si povzdechla. Kéž by se spolu také spřátelily.
"No, nedá se nic dělat. Radši půjdeme, abychom nepřišly pozdě."
Pokračovaly jsme v cestě a cestou jsme zahlédly vzdálený Artemidin chrám. Chodím tam jednou týdně stejně jako Emma, abychom se pomodlily a přinesly oběť. Teda vlastně bych tam měla chodit jednou týdně, ale chodím tam mnohem častěji. Artemis a Athéna jsou mé oblíbené bohyně a já jsem v jejich chrámech pečená vařená.
Vlastně je to zvláštní. Emma stejně jako ostatní dívky uctívají především Afroditu, bohyni lásky a krásy, aby byly krásné a zamiloval se do nich nějaký bohatý krasavec. Ale mně na tom nikdy tolik nezáleželo. Krásná jsem, když mi dovolí se upravit po svém jako například dnes, což byla výjimka. A láska? Otec mi stejně vybere manžela, kterého bude považovat za vhodného, takže mně se určitě líbit nebude. Ale to už je život Athénské princezny. Takže mnohem více než lásky a krásy si cením moudrosti. (Jo uznávám jsem divná.) Athéna má totiž vždy nějaký plán. To mi připadá úžasné. A co se týče Artemis, tak ona se stará o ženy, ale ne tak jakože je třeba je víc ochraňovat. Podle ní jsou stejně dobří jako muži, jestli ne lepší. Má vlastní skupinu Lovkyní a muže do ní nepřijímá. Ale uctívají jí i muži, protože je bohyní lovu.
"Víš, že otec včera uspořádal bohatou oběť Artemis?"
Coo? To mi ušlo.
"Nech mě hádat. Zítra jede na velký lov."
"Jo, přesně."
"Jednou na ten oltář dá nás, aby měl dobrý úlovek."
Emma se zasmála.
"Ale no tak, víš přece, že se to stalo jen jednou. A král Agamemnón to udělat nechtěl."
"Chtěl, nechtěl, Ifigenii to život nevrátilo. A to jen proto, aby mohli zabít spoustu lidí."
"Ale princ Paris unesl Helenu."
"Ale ona chtěla být unesená. Tak proč jí nemohli dát pokoj?"
A tak je to s muži pořád. Všichni si vyprávějí o jejich velkých činech. A přitom úplně vynechají, že se chovají jako potomci. Zabíjejí, i když nemusí, obětovávají vlastní dcery, využívají ženy, které pak odkopnou.
Třeba u nás v Athénách všichni hrozně obdivují Thésea, protože zabil Minotaura. Uznávám, že to od něj bylo statečné. Ale nikdo se nepohoršuje nad tím, že to dokázal jen proto, že mu pomohla Ariadna, což mi nevadí, aspoň přijal pomoc, takže není zas tak blbej, aby mu nedošlo, že by tam bez pomoci zemřel.
Ale to že jí sliboval lásku a věrnost až za hrob a pak, když se kvůli němu vzdala všeho, jí zdrhnul, rozhodně moc obdivuhodné není.
"No, to nevím, ale vím jedno. Artemis by nikdy nepřijala ženskou oběť."
"Taky pravda. To musí otci kazit plány, jak se mě zbavit. Teda pokud si to uvědomuje."
"Vždyť otec se tě nechce zbavit. Má tě rád."
Ironicky jsem se na ní podívala.
"To myslíš vážně?"
"Samozřejmě."
"Tak to jsi mnohem naivnější, než jsem si myslela. Otec mě nesnáší. Jsem drzá a nechovám se tak, jak chce."
"Ale za to umíš dobře manipulovat s lidmi," řekne závistivě.
To je pravda. Kdyby někdo popisoval mou povahu, tak by to měl těžké, protože jsem hodně nečitelná. Ale pět vlastností by měl jistých. Jsem drzá, společenská, paličatá, energetická a umím manipulovat s lidmi.
S tou energií a schopností manipulace jsem se už narodila. Už jako malá holka jsem dokázala lidi přimět, aby udělali to, co chci. Bohužel spousta věcí, co jsem nechtěla dělat (většinou šlo o to, co si obléknu), nařídila matka nebo otec chůvě a ta nemohla neposlechnout. Takže mi moje nadání bylo k ničemu. Ale Emma mi ho stejně hrozně závidí. A snaží se mi v něm vyrovnat tvrdým trénováním (což se jí nedaří), i když neustále tvrdím, že bych jí ho klidně přenechala, kdybych mohla. Já o nic takového nestála.
Ale na rozdíl od manipulace, mám energii ráda. Skoro nikdy nejsem unavená, i když ostatní už padají únavou.
"Ale jsem hrozná ve spoustě jiných věcí. Slyšela si mě někdy hrát na harfu?"
Při té vzpomínce se začne smát. No jo. Já a harfa (nebo taky lyra) nejdeme k sobě, ačkoli se na ní učím hrát už spoustu let. Když jsem na ní hrála naposledy, využila jsem chvilkové nepřítomnosti učitelky, vytrhala všechny struny a zkusila je dát do luků. A řeknu vám, že ty struny měly sloužit k lukostřelbě a ne hraní. Střílelo se z nich jedna báseň. Na rozdíl od hraní.
Mnohem víc mě baví matematika. Ale u té jsem se bohužel mohla naučit jen základy, a to jen proto, že jsem princezna, takže bych měla mít obecnou znalost. Ženy prostě ve vědě nemají, co dělat. Stejně jako ve hraní. To je ovšem hrozně nefér. Vždy jsem ráda chodila do divadla. Chci se stát herečkou. Jenže to nemůžu. Přitom mi připadá, že kdyby hrály ženy, tak by to vypadalo ještě líp. Taky si myslím, že ty masky jsou blbé. Herec tak nemůže projevovat svůj talent výrazem. Masku si dokáže nasadit každý. Já jsem zkoušela hrát různé osobnosti (bez masky) a Thalia mi řekla, že jsem hodně dobrá. A jedna z vlastností, které mám na Thalii ráda je upřímnost. Navíc ty muži, i když jsou třeba tanečníci, tak v ženské roli prostě nedokáží pořádně tancovat. To dokáží jen ženy. Mimochodem zbožňuji tancování. Což je divné vzhledem k tomu, že nesnáším cokoli, co zahrnuje přísná pravidla. Ale tancování mě prostě baví i tak. Samozřejmě bych byla radši, kdybych mohla tancovat, jak bych chtěla, ale tohle je taky dobrý.
Emma se najednou přestala smát a zatvářila se přísně.
"Nebyla jsi na minulé hodině hraní."
"Nějak se mi nechtělo."
A komu by se chtělo? Odpověď je krátká, ale jasná. Emmě.
"Pokud přestaneš chodit na hodiny, tak tě otec zabije."
Nevěřícně na ní pohlédnu.
"Vždyť o tom tady celou dobu mluvím."
Emma se zatváří pobaveně.
"Takhle jsem to nemyslela, a ty to dobře víš."
"Jsi si absolutně jistá?"
"Jsem."
"No, jak myslíš."
Emma se najednou zase zatvářila vážně.
"Slyšela jsi to?"
"Co?"
"O tom démonovi."
"Jo, jak chytili nějakého démona. Tak to jsem slyšela."
"A slyšela jsi, že utekl?"
Překvapeně se na ní podívám.
"Ne, neslyšela."
"No, tak utekl asi před pár hodinami."
"Ale co. Stejně to byl nějakej chudák, kterej je prostě trochu odlišném, ale jinak neškodnej."
Nevěřícně se na mě podívá.
"Ty prostě nic nebereš vážně."
"Ale beru."
Povzdechla si a zavrtěla hlavou. Dál už jsme se o tom nebavily.
Zaslechla jsem hlasy. Už jsme se blížily. Bohužel. Vešly jsem a vmísily se do davu.
Asi po pár hodinách jsem se pokoušela najít i Emmu. Nacházela se zrovna ve skupině, kde právě promlouval Thébský král.
"…a tak jsem ho nechal zbičovat. No co byste udělali s otrokem, který pracuje tak pomalu?"
Všichni souhlasně přikyvují.
V tom na mě Emma pohlédne. Oči se jí rozšíří zděšením, protože podle mého pohledu okamžitě ví, že to nenechám bez poznámky. Bezhlasně křičí: "Ne, nedělej to! Jen se dostaneš do problémů!"
Ale já se nedokážu ovládnout a je mi jednou, jestli mě za to otec fakt obětuje bohům.
"Zajímalo by mě, jak rychle byste pracoval vy, kdyby jste byl na jeho místě."
Emma tiše zaúpí, ale nikdo si toho nevšiml, protože na mě všichni zírají a několik lidí dokonce zalapalo po dechu.
Thébský král zrudne a nevěřícně na mě kouká. Tohle mu asi nikdo nikdy neřekl. Ani mě to nepřekvapuje. Všichni mu jen podlézají. Já ale ještě neskončila.
"Ano, opravdu by mě zajímalo, jak rozmazlený fracek, který nikdy nepohnul ani prstem, aby udělal nějakou práci, dokáže vykonat i jen tu práci, která mu připadá nedostačující."
Tak a je to. Právě jsem strašně urazila mocného krále. A tamhle jde můj otec, který musel nějak vycítit, že se něco děje. Sakra, on má snad nos určený pouze k čichání mých problémů. Ale když jsem se podívala na obličeje všech přítomných, tak mi hned došlo, odkud vítr vane.
"No," prohlásila jsem s veselým výrazem. "Doufám, že nikomu nebude vadit, když se na chvíli vzdálím."
Nechci, aby otec udělal naší rodině ostudu tím, že mi tady udělá scénu. To by bylo společensky nepřijatelné.
"Nenápadně" jsem se odkráčela pryč. Uvažovala jsem, kam se skrýt, aby mě otec nenašel. Nějaké místo, kde by mě nikdy nehledal.
Už to mám. Kuchyně. Tam jsou teď jenom otrokyně. Možná tam bude i Thalia.
Vplížila jsem se do kuchyně. Když jsem řekla, že se chci schovat před otcem, tak chápavě přikývly. Mě mají všechny rády, protože se k nim chovám hezky. Otce všechny nesnáší.
Po chvíli jsem zaslechla starou kuchařku Aleu, jak volá, aby někdo došel do studně pro vodu. Okamžitě jsem vyskočila a nabídla se. Alea o tom nechtěla ani slyšel, ale já jsem naléhala tak dlouho, až mě nakonec pustila.
Vzala jsem karafu a vyšla ke studni, která byla docela daleko v zahradách. Nechápu, proč udělali studnu tak daleko od kuchyně. No jo. Chlapská logika. Je prostě ani nenapadne, že v kuchyni tu vodu potřebují nejvíc. A samozřejmě nepustili k plánům žádnou ženu.
Jakmile jsem vyšla ven, uhodil mne do tváře chladný noční vzduch. Ach. Jak já miluju tuhle dobu. Mám ráda tmu a v noci je navíc takový čerstvý vzduch. Jako po dešti.
Alea
"Celý den jsem v jednom kole. To si ti bohatí nemůžou pořádat své hostiny jinde? Nohy už ani necítím, ale to samozřejmě krále nezajímá. To za mých mladých let to bylo jinak. Panovníci si svých služebníků vážili. I králův otec byl takový. To jednou…"
Můj rozhovor s mísou na vaření přerušil třeskot keramiky. No to mi ještě chybělo.
Rozbitá karafa. Chtěla jsem pořádně vyčinit té ničitelce, ale k mému překvapení, to byla Thalia. Ta holka ještě nikdy nic nerozbila. Vždyť je šikovnější než my všichni dohromady. Ona na mé nadávky vůbec nereagovala. Jen se dívala na zeď před sebou.
Pohlédla jsem na ní také, ale nic zvláštního jsem na ní neviděla. Zeptala jsem se, co je tak poutavého na zdi polité červeným vínem, ale ona pořád nic. Pak sebou nečekaně škubla a pak se prostě změnila v rozmazanou šmouhu a zmizela. Protřela jsem si oči, ale tam opravdu nebyla. Pozoruhodné.
"Ti mladí dneska pořád někam spěchají," postěžovala jsem si své míse. Ta nic neřekla. Mlčení znamená souhlas. Aspoň někdo mě chápe.
"To za mých mladých let…."
Diana
Nabrala jsem vodu do karafy a vracela se zpět.
Najednou jsem zaslechla tiché zaúpění. Šla jsem po sluchu a narazila na krčícího se muže. Vypadal zničeně.
"Žízeň," zachroptěl. "Já chci pít."
Přiblížila jsem se k němu na dosah a podala mu karafu, aby se napil. Bylo mi ho líto a já si klidně mohla dojít pro další. Těch pár kroků mě nezabije.
Když jsem se sklonila, tak mě najednou chytil a přitáhl k sobě, až se vylila voda z karafy.
Vyděšeně jsem na něj pohlédla a spatřila nepřirozeně ostré zuby.
Pak jsem si to uvědomila. Démon je skutečný. Ó jak jsem se mýlila, když jsem si myslela, že není nebezpečný. To jsem vyčetla z jeho krutých očí.
"Pít," zašeptal ještě a sklonil se k mému krku.
Jakmile se do mě zakousl, ucítila jsem nesnesitelnou bolest.
Pak jsem ucítila, jak ho někdo odtrhává.
"Nech jí!" zaslechla jsem ženský hlas. Zněl mi nějak povědomě.
"Proč bych měl?" uslyšela jsem tak krutý a chladný hlas, že bych se zatřásla, kdybych právě neumírala.
"Ona ti nepatří, tak odsuď koukej zmizet."
Tak jo. Ten hlas fakt znám. Jen si vzpomenout, čí je. Ale to jsem teď rozhodně nemohla. Vždyť už si ani nepamatuji, jak se jmenuji.
"Ona je jídlo. Tak mě nech, ať se najím a ty si jdi lovit veverky."
Otevřela jsem oči a pohlédla na něj. Jeho oči už nebyly černé, jako před tím. Nyní byly krvavě červené.
Pak už byla jen tma.


Hmn, som zvedavá, ako to bude pokračovať. :)