odkaz na wen autorek→ www.hraodusi.jex.cz
Chester
"To se mi snad jen zdá," syknu potichu směrem k Dickovi. Nejsem si jistý, jestli mě vůbec vnímá, protože vypadá stejně konsternovaně jako Dexer, akorát na rozdíl od něj se nechová hystericky a nesnaží se schovat za křeslo jako ten srab.
"To jsme trochu nezvládli, co?" otočí se na mě konečně náš blonďatý upír.
"O čem to mluvíte?" Nechápe Desire, která se schovává Dickovi za zády.
Jen mávnu rukou, aby to teď neřešila, a škubnu s Di, která zase začíná chytat paranoiu. "Do hajzlu, uklidni se. Nic se neděje," zavrčím a zmáčknu jí surově ruku.
"Co tak všichni vejráte?" kaboní se Mia. Tváří se naprosto normálně, dokonce i ty rudé oči už jí zmizely, ale nenechávám se tím upokojit. Červené vlasy má delší a oči snad i o něco zářivější. A stále vypadá tak nebezpečně přitažlivě, uvědomím si, když si ji prohlédnu. "Myslela jsem, že aspoň jeden z vás bude mít otcovský pudy," odfrkne znechuceně. Pohledem probodne mě i Dexe, který se jako na povel znovu rozklepe, zatímco já trochu ztuhnu a oplatím jí temný pohled.
"Chazzy?" otočí se na mě a natáhne ruce s tím malým stvořením.
"Nechoď k ní," šeptne Dick.
"Máš snad lepší nápad?" ušklíbnu se a zabodnu do ní znovu oči. "Vypadá normálně. Pohlídej Di," vrazím mu ji na starost a dojdu až k Mie.
Usmívá se na mě a čeká, že náš nový přírůstek vezmu do náručí.
Musím se hodně naklonit, abych na dně čehosi, co supluje zavinovačku, uviděl stvoření popelavé barvy s pár tmavými vlásky. Takhle nevypadá nebezpečně… Ba naopak je to celkem malý roztomilý upírek.
"No tak, ty ho ani nepochováš?" zadívá se na mě vyčkávavě. "Bude brečet. Viď, Redeyesku, že budeš plakat, když tě táta nepochová," zadívá se na toho malého a upraví kolem jeho tváře zavinovačku.
"Redeyesek?" zopakuje nechápavě Dick.
"Jo!" oboří se na něj zlostně Mia. "Jmenuje se Redeyes. Máš snad něco proti?!" protne ho zlým pohledem, až Dick protočí oči, ale nic nekomentuje. "No proto!" mračí se Mia jako deset čertů a aby toho nebylo málo, ten malý se vážně rozbrečí.
Ovšem tak silně, že nám to všem začne rvát uši.
"No dobře, já ho pochovám," zavrčím jemně. Uchopím ho za Miiny pomoci opatrně do rukou a zadívám se na něj. Je to …trochu zvláštní pocit, držet najednou v dlaních něco, na čem jsem se při výrobě podílel, i když neúmyslně.
"Je ti podobnej," rozplývá se Mia.
Sice mi to moc nepřijde, ale nehádám se s ní.
Upírek náhle otevře oči. Rudé oči! Dex by ho v tuhle chvíli už asi upustil na zem. Já na něj pouze fascinovaně zírám. Proto to jméno… Redeyes neboli "Rudé oči". Od Mii bych nic nápaditějšího nečekal, ale je pravda, že to jméno se k němu rozhodně hodí. Ovšem on vypadá skutečně neškodně…
Zvědavě si mě prohlíží a kupodivu přestane křičet.
"Poznal tě," usměje se Mia. "Poznal svýho tátu!" Hladí ho po černých vláskách, až malý úží rtíky nadšením.
Jsem svým synem, svým prvním následovníkem, jak podivně to zní, natolik zaujatý a nejspíš i okouzlený, že si až po době uvědomím, že tu nejsme sami a všichni nás pozorují. Vrátím Redeyese Mie a vyhledám v tom chumlu Di.
Tiše na nás kouká a dokonce se v Dickově náručí ani nijak nemela, jenom zatíná čelisti a šedé oči má plné jakési melancholie. Nevydrží můj pohled a uhne.
"Můžeme se chvíli prospat? Jsme po cestě unavení," zajímá se Mia, zatímco s naším synem jemně houpe.
"Připravím vám pokoj," řeknu, ale oči s Di nespouštím. Asi jsem se celou tou situací nechal unést víc, než jsem měl. Na chvíli jsem vážně na všechny téměř zapomněl… A opájel se tím novým životem, který mě doslova okouzlil. Měl by mě nenávidět, ale já necítil jeho nenávist, ale zájem a zaujetí.
"Počkáme nahoře," řekne Mia a sjede malého hrdým pohledem.
"To myslíš vážně?!" sykne bledý Dex, který mě probodává pichlavýma hnědýma očima plnýma strachu. "Vždyť je to Nad-upír!" klepe se, až se musím ušklíbnout.
"Nepřipadal mi tak," pokrčím rameny a nasaju tu novorozeneckou vůni, kterou po sobě můj první následovník zanechal.
Já jsem otec… A jsem z toho vlastně podivně šťastný.
"Jaké má oči?" řekne Dick a já v jeho očích zahlédnu starost.
"Proč se na to ptáš?" ošiju se. Při pohledu do těch zářivě rudých očí jsem se samozřejmě lekl, ale nebyly zlé, ani zlověstné, ale dětsky nevinné…
"Jen tak," řekne, ale modré zorničky se ze mě nespouští. "Jestli se nějak neliší. Víš přece, jaké duhovky měla Mia…" pokračuje a sleduje mé reakce.
"Má rudý oči…" přiznám neochotně.
"Ježíši Kriste, rudé oči?!" vyjekne Desire a ještě víc se přitiskne k Dickovi.
"Ty je tu vážně necháš bydlet?" polkne Dexter a pevně se chopí za opěradlo křesla, jako by ho nohy už nenesly. Všichni na mě teďka shlíží s nepokrytou nechápavostí, ale já přece nemůžu vyhodit svou nevlastní sestru se svým prvorozeným synem!
Dex je vyděšený stejně jako Desire.
Dick má ve tváři naprostou starost a Di sebou v bezbřehém nerozumu trhá. Oči má lesklé, ale snaží se svou slabost nedat najevo. Ostatně jako vždy.
"A co podle tebe mám dělat?!" zavrčím zle a rozhodím ruce. Nenechám je na pospas! On je tak bezbranný a nevinný! Je to můj syn! Můj následovník, tetelí se cosi ve mně hrdě.
"Zabít je!" zašeptá pln upířího chtíče Dexter a vycení na mě špičáky.
"Myslím, že na to už je pozdě," odseknu a jdu za Miou. Je to i jeho syn… A byť jen ta myšlenka mě bolí, ale nevypadá, že by z Dexe měl něco víc, než ty pichlavé rudé oči.
*** *** ***
"Tak co?" zajímá se Dick, když se vrátím.
Jsem toho plný. Nemohl jsem se jaksi vynadívat na ten dětský obličejíček mého i Dexova následovníka. "Šli si lehnout," pokrčím rameny. "Já nevím, ale nemyslí si, že by nám hrozilo nějaké bezprostřední nebezpečí," zadívám se mu do očí.
Chápavě přikývne.
"Stejně bychom se ale měli podívat do knihovny," navrhne kompromis, díky kterému bude přes den lépe spát.
" To měli," souhlasím s ním a zadívám se na svou Šťastnou krev, která je ve tváři celá bílá.
Víčka pevně svírá k sobě, zatímco sebou cuká. Tváří se, jako by ji něco bolelo. Zatíná svaly ve tváři a občas přidušeně zakňourá.
"Jen odvedu Di nahoru. Už ji můžeš pustit," řeknu a pohladím ji po tváři. "Jak ti je?" zašeptám jí do vlasů, když ji přivinu do své náruče. Mám ale pocit, že mě snad ani nevnímá. Když ji pevně přitisknu k sobě, přilepí se na mě ještě víc a bezmocně se mi zadívá do tváře očima plnýma bolesti. "Di, jsi v pořádku nebo budu muset použít hrubou sílu?" Jemně se na ni usměju.
Neřekne nic, jen zkřiví rty v bolesti.
Cítím to. Přiložím jí ruku na podbřišek, abych uklidnil svého druhého syna. "Co mu je?" nechápu to bezmocné bodání do dlaně. Do hajzlu, vždyť já jsem ji vrazil do náruče cizímu upírovi, aniž bych pomyslel na to, jak naše dítě na blízkost jiných reaguje!
"Dick?" houknu bezmocně, když ke mně zvedne oči. "Di, promiň! Neuvědomil jsem si to," omluvně ji hladím přes oblečení a snažím se malého uklidnit. Nechal jsem ji v Dickově náruči moc dlouho a úplně zapomněl na to, že přítomnost jiných upírů snáší těžce. Ba přímo bolestně. Sice chvíli trvá, než se náš syn uklidní, ale nakonec to přeci jen přejde a Di si unaveně položí hlavu na mé rameno. Ta bolest ji zmohla. Položím ji na postel, zatímco se na mě zpytavě dívá.
"Tak co Mia a tvůj…?" zašklebí se a šedé oči jí vyhasnou.
"Ty si také myslíš, že jsem je měl vyhodit?" zvednu obočí a zadívám se na ni.
Ošívá se a chvěje se jako by se něčeho bála. "Ne, mně připadali normální. Normálnější než já," zašklebí se a vyhne se mému pohledu, zatímco jí očima probleskne rychlá bolest. "Patří k tobě," pokrčí rameny a snaží se povzdychnutí, ale mně neunikne. "Nemůžeš se jich zbavit jako…" utichne v půlce věty a já si všimnu, že jí duhovky protne krvelačný lesk. Nenávistně ke mně vzhlédne a její vztek a paranoia ji přepadne v plném rozsahu.
"Klid nebo tě zase budu muset přivázat!" zavrčím mírně a stisknu ji hrubě pod krkem, až se divoce zašklebí a vycení na mě špičáky v komické snaze se mi ubránit. Zesílím stisk a dívám se jí do šedých vzteklých duhovek, jako bych ji tím mohl zachránit. "Teď to s tebou nebudu řešit, protože jsi stejně mimo. Promluvíme si o tom, až budeš zase při smyslech," kousnu jí do rtu, až usykne a přivře víčka. Chytím do ruky řetěz a přivážu jí obě zápěstí k sobě, zatímco druhý konec řetězu přichytím u postele. Opatření, bez kterého se nyní neobejdeme.
Na chvíli její duhovky dostanou normální odlesk. "Přijdeš pak za mnou?" polkne zoufale, když se rychlými kroky ocitnu u dveří. V očích má smrtelnou beznaděj, jako bych ji tu měl navždy nechat a už se nikdy nevrátil.
"Nenechávej mě tady, prosím!" otočí ke mně své hnědé bezbranné zorničky a natáhne ruce v náznaku objetí.
"Musím na lov," zabručím a zúžím oči. Jsem hladový a jsem s ní příliš dlouho! To, co je ve mně upířího, ona pomalu a jistě udupává! Nesmím dovolit, aby mě změnila, protože bych ji nedokázal už nikdy ochránit. Nechci být krutý jako s Oskarem, ale chci být prvotřídní upír, který se o ni dokáže postarat. "Už dlouho jsem bez krve," zamračím se a složím si ruce na hrudi, zatímco přecházím na místě.
Ona jediná mě vždy dokáže vyvést z míry natolik, abych skutečně přemýšlel, zda se nemám raději týrat hlady, než ji opustit.
"Vrátíš se?" zajíkne se a blonďaté dlouhé vlasy se jí rozprostřou po ramenou, zatímco ke mně upíná dětskou tvářičku.
"Susan, nikdy tě neopustím!" zavrčím jí něžně do vlasů. Voní stále tak nevinně a já, když jsem s ní, cítím takové zvláštní trnutí v hrudi, až se toho děsím. Měla to být jen honba za minulostí, ale stalo se z toho něco mnohem víc. Ona se pro mě stala životním posláním, mým osudem a životem.
"Samozřejmě. Kam jinam bych měl jít?" zadívám se na ni nechápavě. "Navíc jdu ti jen pro životabudič. Potřebuješ dávku, takže jsem hned zpátky," vrátím se a lípnu jí rychlou pusu na rty a namířím si to k Des do pokoje.
*** *** ***

