close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

11.kapitola, 2.část

11. července 2012 v 13:01 | Aranel van de´Corvin |  Kniha III. - Jedna vs. druhá
odkaz na web autorek→ www.hraodusi.jex.cz

Shlíží na mě s přivřenýma očima a durtí se. "Tak co mělo znamenat to, co Dick říkal Dexovi?" zavrčí nevrle a probodne nás natolik zlostným pohledem, až se Desire s obavou ve tváři schovává za Dickem.

"Zkoušel jsem ho jenom nějak přesvědčit, aby ti neublížil!" ozve se jmenovaný a láká ji modrým pohledem, ze kterého čiší ta protivná zamilovanost, kterou u něj nemám rád, ale už si na ni tak nějak postupně začínám zvykat… "Vymyslel jsem si to," broukne, zatímco se probodávají přímými pohledy a znovu spolu mluví beze slov, což ve mně vyvolává leda tak vlnu žárlivosti.

"Je to jenom další hra s ohněm. Jenom další přesvědčování, že jo?!" usykne a snaží se z tváře vymazat bolestný výraz.

"Nechci ti ublížit, ale jestli mi nedáš jinou možnost, tak to udělám!" sykne směrem ke mně, když se k ní o krok přiblížím a ona si toho samozřejmě všimne.

"Tak to udělej," řeknu klidně, i když uvnitř moc v klidu nejsem. "Já netuším, jak tě přesvědčit. Ať řeknu cokoliv, tak je to podle tebe jen lež. Jak jinak by Dick přesvědčil Dextera, kdyby mu nepotvrdil jeho vlastní teorii? Kdyby se mu snažil jeho nápad vymluvit, tak už máš dávno kůl v srdci. Ale pokud mi nevěříš, tak pojď a zasaď ho tam mně. Stejně už tam ten pomyslný dávno mám," poukážu poslední větou na její momentální reakce.

Prozíravě se po nás ohlédne a lehkými ostražitými kroky dojde až ke mně.

Nikdo nehne ani brvou, zatímco se mi dívá do očí a náznakem zvedne kůl. Panenky se mi rozšíří, když ho přiloží k mé hrudi, ale nedělám nic. Čekám, jestli to skutečně udělá … jestli mě doopravdy probodne. Polknu a stále jí shlížím do zmatených a na povrchu tak děsivě chmurných duhovek, ale ani se nepohnu.

Všichni čekáme téměř bez dechu, než ruku přeci jen nakonec stáhne a odhodí kůl za sebe.

Vážně se mi uleví. V jednu chvíli jsem si nebyl jistý, jestli ho do mě skutečně nevpraví.

Váhavě mě obejme kolem pasu a vtiskne mi polibek na místo, kam do teď směřovala ten kus dřeva. Po tom, co předvedla, nemám chuť se jí vůbec dotýkat. Nikdy bych netušil, že mě to až takhle zasáhne. Stojím jako solný sloup a čekám, co udělá, ale ona se jen mazlí. Pohledem vyhledám Dicka s Desire.

Oba stojí u dveří jako schlíplý a mlčky nás pozorují. Vypadají stejně otřeseně jako já, na klidu jim to podle všeho nepřidalo.

Desire má zčervenalé oči od pláče, a křečovitě se drží Dicka , jinak by se jí zřejmě podlomila kolena. Zdá se, že ona nebude stavěná na takové akce, ze kterých se Di vždycky tak neskutečně rychle dostala.

"Promiň," šeptne a odpoutá se ode mě, zatímco se mi pohledem zabodne do krvavého hlubokého šrámu na levé paži.
Diana
Když se mu znovu zadívám do očí, i když mi to dělá vcelku problém, protože ta rudá tekutina mne neskutečně láká, tak sebou trochu trhne a poodstoupí ode mě, až se zamračím. Takovou reakci bych po pouhém pitomém pohledu nečekala. Vztekle zatnu pěsti a zamračím se. "Co je, sakra?" zavrčím nepříjemně a s rostoucí nechutí pozoruji, jak se Desire v obavách znovu schová za Dicka. Jen se ušklíbnu a posadím se na měkkou postel. Zády se opřu o zeď a s lačným povzdechnutím sjedu na Chesterovo zranění.

"Chazzy, ale," začne chraplavě Dick, ale nedopoví.

Svraštím obočí. Nemůžu se od té krvácející rány odvrátit. Dohnal mne neskutečný chtíč a hlad! Zhluboka do sebe nasaju jeho okouzlující vůni a ta touha se ještě zvýší! V očích mi lehce škube a tepe, až musím houževnatě mrkat, zatímco sebe sama týrám myšlenkou na tu životadárnou tekutinu.

"Hned jsem zpět," řekne Chester a na chvíli s nimi zmizí za dveřmi.

S nelibostí vítám jeho náhlý odchod a třu si oči, ve kterých mi tepe stále více. Je to jakýsi nepřirozený tik, přímo v mých zorničkách, který sice nebolí, ale je protivný.

"Necítíš se nějak divně?" zeptá se, když se po chvíli vrátí.

"Divně ne," polknu naprázdno a znovu se nechám zlákat vůní jeho krve. "Jen hladově," zašklebím se a poukážu na šrám, který mu zdobí levou paži.

Obezřetně se posadí na postel kus ode mne a já se k němu s chtíčem přesunu, až sebou znovu cukne. "Co je, sakra?!" zavrčím znechuceně a posadím se mu do klína, zatímco se prsty jemně dotknu krvácející rány. Jsem jí naprosto okouzlená.

"Nic," broukne a křivě se pousměje. "Jen mě trochu děsíš," přizná ne zrovna ochotně a shlíží na mě s neobvyklým zaujetím. "Máš velký hlad?" zabodne se mi se zúženým pohledem do očí a roztrhne si rukáv trička, abych se k té laskomině mohla lépe dostat. "Tak se napij," nabídne mi a já naprosto uchvácena se k němu nahnu a něžně olizuju tu opojnou krev.

Jazykem mu rejdím v ráně a snažím se pro sebe vydolovat víc té úžasné chuti! Je to jako tekutá láska, protože právě v tuto chvíli mi šťastnou krev dopřává on sám. Ovšem nechápu tu hořkou příchuť, která ten rudý mok kazí. Jeho životadárná tekutina je svazující a přitom mi tančí v ústech a vybuchuje do sladké majestátné příchutě, jako by byla to nejlepší, co jsem kdy měla možnost polykat. "Chazzy," heknu žádostivě a polibky se dostanu k tepně na jeho krku, do které se bez přemýšlení zakousnu, až ze sebe vydá přidušené povzdychnutí.

"Di," usykne slastně, zatímco se živím sladkohořkým nektarem z jeho žil.

V radosti do sebe dostávám více a více té ambrozie a nechávám se od něj tvrdě tisknout do náruče, když rozkošně povzdychává. Konečně mám dost a pocit hladu z mého těla vymizí tak rychle, jako přišel. "Promiň mi to," pípnu a kajícně ho políbím na krk. "Já se strašně bála. Úplně se mi zatemnil mozek, nezlob se, lásko," zadívám se mu do tmavých zastřených duhovek.

Protne mě nedůvěrivým pohledem.

"Fakt je mi to líto," řeknu sklesle, když vidím jeho reakce a odtáhnu se od něj.

"To mne vážně těší, že je ti líto, že jsi mě chtěla vykuchat kůlem," sarkasticky se ušklíbne, ale jeho oči jsou plné bolesti, až mě bodne u srdce. "Kdo by to byl řekl, že budeš mít nějaké výčitky!" ironizuje dál, zatímco vstává. "Ty se bojíš mně? Já se bojím tebe!" zavrčí naštvaně a třískne za sebou dveřmi.

Schoulím se na posteli do klubíčka a rozbrečím se.

"Nebul," ozve se tiše z rohu, až sebou trhnu.

Úplně jsem na něj zapomněla!

"Nad-upíři neřvou," řekne Dex a s usykáváním se snaží posadit.

Chester mu tu ruku zřejmě zlomil, ale on je upír, brzy bude zas plný vitality a to mě…děsí.

"Nejsem žádnej Nad-upír!" vyjeknu zoufale a rovněž vyjdu ze dveří, protože nechci dávat najevo tu hloupou slabost před někým takovým. Všechno zkazil! Nebo jsem vše zničila já...
Chester
Po dlouhé době jsem opět zavřený v knihovně, kde se nechávám vtáhnout do světa v kůži vázaných knih, ve kterých se chaoticky přehrabuju, abych našel odpověď otázku, která mě tak moc tíží. "Chci o tom svinským Nad-upírovi vědět, co nejvíc!" zařvu na celou místnost, když se mi pod ruku nedostávají ty správné informace, ale nenajdu nic. Sám se probírám v tom, co vím a moc toho bohužel není. Nepříjemně svraštím obočí a zamyslím se.

Možná je to u Di zapříčiněné tím, že je poloviční upír… Všechno u ní může mít jiný průběh, napadne mě. Pochybnosti si nepřipouštím. Ty se snažím zatlačit co nejhlouběji do sebe.

Jenže, co když ne, co když vážně čeká nadupíra jako Mia? Jenže to by znamenalo, že… Do hajzlu!

Bez meškání vyběhnu z knihovny a ocitnu se před Diiným pokojem, kam chci jít už několik hodin, ale nějak jsem na to neměl… "Kde je?!" štěknu na Dexe, když její pokoj zeje prázdnotou a jediné, co v sobě má, je zkroucenina v podobě Dexe.

Sedí opřený o zeď a snaží se rozhýbat rozlámané zápěstí a paži. "Nevím," pokrčí rameny.

Jen odfrknu a vlezu do své ložnice. Tentokrát jsem úspěšnější.

Má Šťastná krev leží na posteli a tvrdě spí. Hlavu má zabořenou v polštáři, jako by i ve snu vdechovala mou vůni pro uklidnění.

Schválně bouchnu dveřmi tak hlasitě, až se s ucuknutím probere a zadívá se do mé navztekané tváře. "Co se děje?" otočí na mě své nevinné oči, až mám chuť z ní vytřást duši.

"Jak jsi mohla?!" procedím skrze zuby a probodnu ji nenávistným pohledem. "Celou dobu mi tu vyčítáš, že se chovám jako děvkař a přitom seš úplně stejná!" vybuchnu a seru na nějaké zásady správného chování a mluvy, které mi Oskar vtloukal do hlavy. "Snažíš se ve mně probudit pocity viny a přitom mě sama podvádíš!" rozkřiknu se na ni, až jí z očí uniknou nechápavé slzy.

"Cože?" Rozechvěje se a stírá si tu protivnou slabost z tváře.

Vadí mi vidět ji brečet, ale v tuhle chvíli si za to může sama, moje věrná něžná maličká!

"Já tě nikdy nepodvedla!" brání se ještě rozespale.

"Ne?!" vystartuju, až se schová pod deku a rozbrečí se ještě víc. "A jak mi do hajzlu vysvětlíš, že se TVOJE dítě i ty měníte v to, co Mia?!" zařvu na ni, plný nepříčetnosti a vzteku, ke kterému mne ona sama dokopala! Je úplně stejná jako moje rozdavačná sestřička, jen si podle všeho hrála na něco lepšího a já vůl jsem jí na to skočil!

"Já se v nic neměním," zavrtí hlavou a všechno popře!

Vztekle zatnu pěsti, až mi klouby zbělají, zatímco mé oči planou neuvěřitelným hněvem.

"Nikdy jsem tě nepovedla. Copak bych se mohla nějakou nevěrou proměnit v něco takového?" shlíží na mě s naprostou nechápavostí, až to ve mně burcuje ještě větší agresivitu.

Dostává se mi do těla jako jed a celého mě spoutává, až se musím držet, abych po ní za ty její omezené reakce neskočil.

"Samozřejmě! Rudnou ti oči, piješ krev upírům! To dítě se nemůže změnit ve zrůdu, v Nad-upíra, pokud nespíš s více upírama najednou!" zavrčím navztekaně. Začínám vidět rudě a přestávám se úplně kontrolovat.

"Zrůda?" šeptá srdceryvně a stáhne se do sebe. "Takže Miino dítě je i tvoje," řekne tupě, zatímco v návalu bolesti cuká tělem.

Kdyby byla člověk, už bych jí křísil, ale teď naštěstí nemusím. To je v tuhle chvíli to poslední, na co bych měl náladu.

"Já vůbec nechápu, o čem to kecáš. Nikdy jsem s nikým jiným nespala. Ta tvoje důvěra, o který jsme mluvili, je fakt cejtit na míle daleko," dostává ze sebe mezi vzlyky. "Jak můžeš bejt tak krutej! Jak můžeš říct, že naše dítě je nějaká zasraná zrůda?!" dostává ze sebe panicky.

"Tu zrůdu jsi z něj udělala ty! Ty a…" Zarazím se. Jasně, kdo jiný by se s ní mohl vyspat než ten kretén Dexter!

"Úžasný!" ušklíbnu se. "Dexovi se podařilo zplodit už druhý monstrum! No, to je vážně nádhera!" rozhodím v patetickém gestu ruce.

"Jak to můžeš říct?!" zařve běsnivě a tupě si mačká podbřišek, zatímco sebou škube a svíjí se přede mnou jako ubohý uzlíček nervů. Brečí v záchvatu pláče natolik, že se chvílemi nemůže ani nadechnout, zatímco já chodím před postelí tak zaujatě a rozčíleně, že si až po chvíli všimnu, jak zkrouceně na té posteli leží.

Zasáhne mě tak intenzivní osten bolesti, až se mi orosí čelo. Není to ovšem jen má bolest a zrada, kterou cítím… Je i její! Myslel jsem, že její pocity už nedokážu vnímat, ale zřejmě jsem se spletl. "Do hajzlu," usyknu a přeci jen uberu. Ať už je to jak chce, pořád je to dítě částečně moje…

Co když se pleteš? Ozve se mi v hlavě přemýšlivý hlas. Co když ty rudé oči způsobuje něco jiného? Vezmeš si na svědomí smrt vlastního dítěte?

Zarazím se a zadívám se na Di. Nahlodal mě dokonale. Jen při té představě se oklepu. Ne, tohle bych nikdy nedopustil. Tohle se nikdy nestane! Opakuju si v duchu pro sebe a posadím se na postel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama