Autorka→ ddnb@seznam.cz
Emma už měla sbalené všechno do ranečku a čekala až jí vystydne chleba. Pouklízela chaloupku, naskládala dříví do kůlny zametla všude podlahu a zastlala postele. Její chaloupka byla malinkatá. Měla tam jenom dvě postele jednu její a druhá byla babiččina. Malé kamna stáli v malém pokojíčku hned za dveřmi a dřevěný stůl se čtyřmi židlemi.
Emma strašně ráda malovávala a jako malá si nakreslila podobiznu maminky a tatínka, které má do dnes jako jedinou památku. Babičku ovšem nikdy nekreslila. Její babička si nepřála, aby si ji Emma pamatovala s utrápeným obličejem. Emmě, to bylo vždy líto a chtěla si jeden takový obrázek namalovat. Neměla však žádnou předlohu. Už to bylo několik dní co měla svou schopnost ohně a každý den se zkoušela naučit něco nového. Zkoušela ohnivé koule, které se časem začali vznášet. Oheň byl skvělý živel a díky němu se Emma necítila tak sama. Od té doby co Erika odehnala se tu Erik neukázal. Amy tu byla už několikrát a vždy se pokoušela z Emmou promluvit, ale ta ji nějak odbyla a utekla do lesa.
Když se naučila ohnivé koule zkoušela ohnivý kruh kolem ní. Povedlo se to celkem rychle. Emma se oheň naučila ovládat skvěle během několika dní. Uměla oheň, který nepálí jen žhne nebo nepoškodí ani lidskou kůži. Uměla ale i plameny několik metrů vysoké, které by spálily všechno živé. Jediné co zatím nezkoušela byl obrys lidského obličeje. Věděla, že čím víc využívá svůj živel tím víc se cítí unavená, ale za pokus to stálo.
Natáhla před sebe levou ruku a v mysli si představovala ohnivou kouli. Jakmile se koule vytvořila i nad její dlaní začala si představovat jak se ohnivá koule mění na obličej její babičky. Nejprve si představila oči. Dvě malinkaté mandličky, upřímné a laskavé. Potom její nos, který padl přímo mezi oči. Malinkatý s bambulkou. Rty vždy červené a plné. A nakonec zavřela oči a představila si babičku v její plné kráse. Když se smála a v očích měla hvězdičky štěstí.
Když zase otevřela oči nad její rukou se vznášela přesná kopie její babičky. Emma byla šťastná a proto tiše zašeptala : "Děkuji. Takhle si ji vždy budu pamatovat. Šťastnou a bez utrpení."
Emma si sedla k vysokému dubu a podle ohnivé předlohy začala kreslit. Kreslila nejprve oči pak ústa a když začala kreslit nos slyšela volání: "Emmo vím, že tu někde jsi. Emmo! Kde jsi?."Volala Magdaléna. Když uřícená doběhla k Emmě málem se složila jak byla udřená z cesty. "Bála jsem se že se mnou taky nebudeš mluvit, ale potřebovala bych pomoct. Sedlák přikázal že musíme dneska všichni do práce, ale mám nemocnou holčičku a tak tě prosím jestli by jsi za mě nezaskočila dneska. Samozřejmě ti to zaplatím." "Ale to víš že za tebe zaskočím a nic po tobě nechci, hlavně když se malá uzdraví," odpověděla Emma.
Emma schovala tužku a papír do chloupky a šla pro koně. Nevěděla jestli by Magdaléna zvládla cestu zpět. Sedla si na koně za sebe posadila Magdalénu a jeli do vesnice. Emma to brala tou nejkratší cestou, kterou znala. Byla trnitá a zarostlá, ale kůň proběhl jakoby nic. Emma dovezla Magdalénu domů a sama jela k sedlákovi.
Sedlák ji okamžitě poslal do stáje. Emma nejprve musela svého koně přivázat ke stromu a pak se dala do práce. Musela jí udělat opravdu spoustu. Nejprve musela všechnu slámu odnosit na dvorek, kde se potom spálí jako každou druhou sobotu. Potom musela podlahu ve stáji vydrhnout a nanosit novou a čistou slámu. A to věděla, že až to bude mít tak jí sedlák najde další práci.
Dělala poslední kout ve stáji, když něco ucítila. Bylo to něco v podvědomí, ale věděla, že je to blízko. Nijak se tím nezaobírala a drhla podlahu dál. Věděla, že to je oheň, který spálí starou slámu. Asi po půlhodině slyšela pláč a křik. Vyběhla ze stáje na dvůr a uviděla hořící slámu.
Nehořela však jen sláma, ale i malé dítě a všechno okolo. Věděla, že to nezvládne, ale musela to zkusit. Rozběhla se k malému dítěti. Dotkla se jeho ruky a vzala si oheň k sobě. Dítě už neplakalo jen Emmu objalo a poděkovalo. Emma vzala dítě do náruče a odnesla ho do stáje kde nehořelo zatím nic. Když se však vrátila na dvůr místo slámy ležela kopa popelu. Oheň se rozšířil na střechu sedlákova domu. Oheň se šířil dál nekončící lavinou. Čeledíni nosili vodu, hasili, jenže oheň měl mnohem větší moc.
Emma se zhluboka nadechla. Zavřela oči a začala mluvit: "Ohni můj vrať se ke mně.Pojď a přestaň ubližovat." Emma tyhle věty stále opakovala a v mysli si představovala jak oheň odchází a vsakuje se do ní. Nejprve si představila místa kde jsou lidé. Potom sedlákovu střechu a stromy. Oheň ji poslouchal. Přestal se šířit dál a začal ustupovat. Emma cítila známé teplo, které se jí vsakovalo pod kůži a ubíralo energii.
Oheň mizel lidem před očima. Každou vteřinou ohně ubývalo a Emma byla čím dál slabší. Věděla že to nezvládne, ale snažila se dál. Cítila ohnivou lávu, která jí vstupovala pod kůži. Ohnivý vánek, který jí cuchal vlasy. Ale také moc ohně. Hřejivou a bolestnou stránku jejího živlu.
Emma byla bezradná. Měla poslední možnost zachránit půlku vesnice. Jenže to nedokázala. Cítila se příliš unavená. Tak tak vydržela stát. Ohně bylo moc i na její osobu. Oheň jí pomalu zabíjel. Pod tíhou ohně se jí podlomila kolena a spadla na zem.
Pokoušela se vstát, jenže to nešlo. Neměla dost síly. Všude okolo slyšela plno hlasů, ale rozuměla jen pár z nich. Slyšela křiky údivu a vzrušení. Štěstí a radosti. Ale také bolest a utrápené hlasy, které na Emmu neustále mluvily. Nechtěla je poslouchat. Pokusila se vstát. Po pár minutách co stála, opět spadla na zem.
Cítila se příšerně unavená. Jenže stále tu byl oheň. Musela se ho zbavit. Najednou cítila jak ji zvedají nějaké silné ruce. Daniel. "Neboj všichni ti pomůžeme. Kouzla živlů známe, musíš si od nás vzít energii. Sama na to nezvládneš. Nevím jak. To musíš už sama. Jen to zkus," pošeptal Daniel.
Emma neměla dobrý pocit s toho co Daniel říkal. Nemohla ublížit dalším lidem. Ne těm, které měla ráda. Otevřela oči a podívala se do hořící kupy slámy. Pomale si začala brát oheň a ten se začal se strašlivou rychlostí šířit po jejím těle. Emma nechtěla, aby někdo zjistil, že trpí. Aby jí někdo dával energii. Bylo tam spousta malých dětí, ale i starších babiček.
Emma nevnímala okolí. Soustředila se na to aby se jí nezavírali oči a neupadla do bezvědomí dřív než bude všude klid a pořídek. Daniel ji, ale stále držel a musel na ni řvát aby jej vůbec uslyšela: "Tu….vem si….okamžitě …..energie."Víc toho Emma nepochytila. Musela to však zkusit. Pokusila se zařvát přes celý dvůr, jenže z toho byl pouze tichý šepot. "Chytněte se všichni za ruce"
Všichni. Malí i velcí se pochytali za ruce a utvořili kruh kolem ohně. Bylo jich spousta. Emma zavřela oči. Její energie se napojila na Danielovu a ta na tu vedlejší. Jakmile měla Emma pod kontrolou všechnu energii v kroužku půjčila si od každého trochu. Nevěděla jak. Ale prostě jen půjčila. Moc dobře věděla že jim ji vrátí. Čistou a bez bolesti, kterou jim oheň způsobil.
Emma cítila jak se do ní vlévá nová energie a tok cizí bolesti. Bolest potlačila a nechala novou energii kolovat po těle. Začala se soustředit na zbylý oheň . Zmizel během chvíle. Emma se cítila velice silná a tak se rozhodla energii vrátit.
Půjčená energie se vracela ke svým pánům a Emmin stav se zhoršoval. Místo energie cítila jen vnitřní oheň a bolest. Ema se začala svíjet v silných křečích. Daniel ji nemohl udržel a tak ji položil na zem. Okolo svíjející se Emmi bylo spousty lidí, které jí chtěli pomoci. Mezi nimi byl i Erik. Jakmile se prodral přes celý dvůr až k Emmě, chytil ji za ruku a šeptal, že to bude dobré.
Emma cítila proudící teplo a bylo jí to nepříjemné. Všechno ji bolelo a jediná věc, která ji držela při životě byl Erik. Byl tu pro ni když to opravdu potřebovala i přesto všechno co si řekli. I přesto tu zůstal s ní a nezapomněl.
Emma cítila, že už tu dlouho na světě nebude a chtěla se rozloučit. Když v tom najednou nevědomky zařvala: "Voda!"
Emma strašně ráda malovávala a jako malá si nakreslila podobiznu maminky a tatínka, které má do dnes jako jedinou památku. Babičku ovšem nikdy nekreslila. Její babička si nepřála, aby si ji Emma pamatovala s utrápeným obličejem. Emmě, to bylo vždy líto a chtěla si jeden takový obrázek namalovat. Neměla však žádnou předlohu. Už to bylo několik dní co měla svou schopnost ohně a každý den se zkoušela naučit něco nového. Zkoušela ohnivé koule, které se časem začali vznášet. Oheň byl skvělý živel a díky němu se Emma necítila tak sama. Od té doby co Erika odehnala se tu Erik neukázal. Amy tu byla už několikrát a vždy se pokoušela z Emmou promluvit, ale ta ji nějak odbyla a utekla do lesa.
Když se naučila ohnivé koule zkoušela ohnivý kruh kolem ní. Povedlo se to celkem rychle. Emma se oheň naučila ovládat skvěle během několika dní. Uměla oheň, který nepálí jen žhne nebo nepoškodí ani lidskou kůži. Uměla ale i plameny několik metrů vysoké, které by spálily všechno živé. Jediné co zatím nezkoušela byl obrys lidského obličeje. Věděla, že čím víc využívá svůj živel tím víc se cítí unavená, ale za pokus to stálo.
Natáhla před sebe levou ruku a v mysli si představovala ohnivou kouli. Jakmile se koule vytvořila i nad její dlaní začala si představovat jak se ohnivá koule mění na obličej její babičky. Nejprve si představila oči. Dvě malinkaté mandličky, upřímné a laskavé. Potom její nos, který padl přímo mezi oči. Malinkatý s bambulkou. Rty vždy červené a plné. A nakonec zavřela oči a představila si babičku v její plné kráse. Když se smála a v očích měla hvězdičky štěstí.
Když zase otevřela oči nad její rukou se vznášela přesná kopie její babičky. Emma byla šťastná a proto tiše zašeptala : "Děkuji. Takhle si ji vždy budu pamatovat. Šťastnou a bez utrpení."
Emma si sedla k vysokému dubu a podle ohnivé předlohy začala kreslit. Kreslila nejprve oči pak ústa a když začala kreslit nos slyšela volání: "Emmo vím, že tu někde jsi. Emmo! Kde jsi?."Volala Magdaléna. Když uřícená doběhla k Emmě málem se složila jak byla udřená z cesty. "Bála jsem se že se mnou taky nebudeš mluvit, ale potřebovala bych pomoct. Sedlák přikázal že musíme dneska všichni do práce, ale mám nemocnou holčičku a tak tě prosím jestli by jsi za mě nezaskočila dneska. Samozřejmě ti to zaplatím." "Ale to víš že za tebe zaskočím a nic po tobě nechci, hlavně když se malá uzdraví," odpověděla Emma.
Emma schovala tužku a papír do chloupky a šla pro koně. Nevěděla jestli by Magdaléna zvládla cestu zpět. Sedla si na koně za sebe posadila Magdalénu a jeli do vesnice. Emma to brala tou nejkratší cestou, kterou znala. Byla trnitá a zarostlá, ale kůň proběhl jakoby nic. Emma dovezla Magdalénu domů a sama jela k sedlákovi.
Sedlák ji okamžitě poslal do stáje. Emma nejprve musela svého koně přivázat ke stromu a pak se dala do práce. Musela jí udělat opravdu spoustu. Nejprve musela všechnu slámu odnosit na dvorek, kde se potom spálí jako každou druhou sobotu. Potom musela podlahu ve stáji vydrhnout a nanosit novou a čistou slámu. A to věděla, že až to bude mít tak jí sedlák najde další práci.
Dělala poslední kout ve stáji, když něco ucítila. Bylo to něco v podvědomí, ale věděla, že je to blízko. Nijak se tím nezaobírala a drhla podlahu dál. Věděla, že to je oheň, který spálí starou slámu. Asi po půlhodině slyšela pláč a křik. Vyběhla ze stáje na dvůr a uviděla hořící slámu.
Nehořela však jen sláma, ale i malé dítě a všechno okolo. Věděla, že to nezvládne, ale musela to zkusit. Rozběhla se k malému dítěti. Dotkla se jeho ruky a vzala si oheň k sobě. Dítě už neplakalo jen Emmu objalo a poděkovalo. Emma vzala dítě do náruče a odnesla ho do stáje kde nehořelo zatím nic. Když se však vrátila na dvůr místo slámy ležela kopa popelu. Oheň se rozšířil na střechu sedlákova domu. Oheň se šířil dál nekončící lavinou. Čeledíni nosili vodu, hasili, jenže oheň měl mnohem větší moc.
Emma se zhluboka nadechla. Zavřela oči a začala mluvit: "Ohni můj vrať se ke mně.Pojď a přestaň ubližovat." Emma tyhle věty stále opakovala a v mysli si představovala jak oheň odchází a vsakuje se do ní. Nejprve si představila místa kde jsou lidé. Potom sedlákovu střechu a stromy. Oheň ji poslouchal. Přestal se šířit dál a začal ustupovat. Emma cítila známé teplo, které se jí vsakovalo pod kůži a ubíralo energii.
Oheň mizel lidem před očima. Každou vteřinou ohně ubývalo a Emma byla čím dál slabší. Věděla že to nezvládne, ale snažila se dál. Cítila ohnivou lávu, která jí vstupovala pod kůži. Ohnivý vánek, který jí cuchal vlasy. Ale také moc ohně. Hřejivou a bolestnou stránku jejího živlu.
Emma byla bezradná. Měla poslední možnost zachránit půlku vesnice. Jenže to nedokázala. Cítila se příliš unavená. Tak tak vydržela stát. Ohně bylo moc i na její osobu. Oheň jí pomalu zabíjel. Pod tíhou ohně se jí podlomila kolena a spadla na zem.
Pokoušela se vstát, jenže to nešlo. Neměla dost síly. Všude okolo slyšela plno hlasů, ale rozuměla jen pár z nich. Slyšela křiky údivu a vzrušení. Štěstí a radosti. Ale také bolest a utrápené hlasy, které na Emmu neustále mluvily. Nechtěla je poslouchat. Pokusila se vstát. Po pár minutách co stála, opět spadla na zem.
Cítila se příšerně unavená. Jenže stále tu byl oheň. Musela se ho zbavit. Najednou cítila jak ji zvedají nějaké silné ruce. Daniel. "Neboj všichni ti pomůžeme. Kouzla živlů známe, musíš si od nás vzít energii. Sama na to nezvládneš. Nevím jak. To musíš už sama. Jen to zkus," pošeptal Daniel.
Emma neměla dobrý pocit s toho co Daniel říkal. Nemohla ublížit dalším lidem. Ne těm, které měla ráda. Otevřela oči a podívala se do hořící kupy slámy. Pomale si začala brát oheň a ten se začal se strašlivou rychlostí šířit po jejím těle. Emma nechtěla, aby někdo zjistil, že trpí. Aby jí někdo dával energii. Bylo tam spousta malých dětí, ale i starších babiček.
Emma nevnímala okolí. Soustředila se na to aby se jí nezavírali oči a neupadla do bezvědomí dřív než bude všude klid a pořídek. Daniel ji, ale stále držel a musel na ni řvát aby jej vůbec uslyšela: "Tu….vem si….okamžitě …..energie."Víc toho Emma nepochytila. Musela to však zkusit. Pokusila se zařvát přes celý dvůr, jenže z toho byl pouze tichý šepot. "Chytněte se všichni za ruce"
Všichni. Malí i velcí se pochytali za ruce a utvořili kruh kolem ohně. Bylo jich spousta. Emma zavřela oči. Její energie se napojila na Danielovu a ta na tu vedlejší. Jakmile měla Emma pod kontrolou všechnu energii v kroužku půjčila si od každého trochu. Nevěděla jak. Ale prostě jen půjčila. Moc dobře věděla že jim ji vrátí. Čistou a bez bolesti, kterou jim oheň způsobil.
Emma cítila jak se do ní vlévá nová energie a tok cizí bolesti. Bolest potlačila a nechala novou energii kolovat po těle. Začala se soustředit na zbylý oheň . Zmizel během chvíle. Emma se cítila velice silná a tak se rozhodla energii vrátit.
Půjčená energie se vracela ke svým pánům a Emmin stav se zhoršoval. Místo energie cítila jen vnitřní oheň a bolest. Ema se začala svíjet v silných křečích. Daniel ji nemohl udržel a tak ji položil na zem. Okolo svíjející se Emmi bylo spousty lidí, které jí chtěli pomoci. Mezi nimi byl i Erik. Jakmile se prodral přes celý dvůr až k Emmě, chytil ji za ruku a šeptal, že to bude dobré.
Emma cítila proudící teplo a bylo jí to nepříjemné. Všechno ji bolelo a jediná věc, která ji držela při životě byl Erik. Byl tu pro ni když to opravdu potřebovala i přesto všechno co si řekli. I přesto tu zůstal s ní a nezapomněl.
Emma cítila, že už tu dlouho na světě nebude a chtěla se rozloučit. Když v tom najednou nevědomky zařvala: "Voda!"

