odkaz na web autorek→ www.hraodusi.jex.cz
"Takhle prostě bejt nemůže!" začne znovu vyvádět Dex, zatímco přechází po pokoji a mžourá očima do bílého světla žárovky, které momentálně ozařuje celý pokoj. Pro nás upíry to není moc příjemné, ale díky Di jsem si na světlo už trochu zvyknul. "Nebude nás přece vysávat!" vyjekne zuřivě a cení špičáky v naivní představě, že si tak snad uvědomím nebezpečí, které má křehká maličká může ukrývat v sobě. "Je to jenom kořist!" řekne to takovým způsobem, až Di i Des zalapají po dechu a zadívají se na něj s naprostým zděšením. Ukázal jim, kam by měly patřit a přitom … nepatří. "Nemůže si na mě vytasit špičáky, kdy se jí zachce!" snaží se mě přesvědčit o tom, že musím tuhle situaci nějak dořešit. Vztek mu sálá z pichlavých očí a zabodává se do mě pln výčitek.
Di vycení provokativně špičáky ještě více a zavrčí na něj tak hrdelně, až na okamžik ztuhnu a s obavou, že je přeci jen něco hodně špatně, se na ni zadívám.
"Zklidni si ji!" vykřikne nenávistně Dexter a hmátne po ní drápy, až se ke mně přimkne ještě silněji, ale po očku stále shlíží na něj a provokuje.
Když k ní Dick bez obav přistoupí, pustím ji, aby ji mohl otočit čelem k sobě a prohlédnout si ji rentgenovým pohledem. "Jsi pořád stejná," usměje se na ni a dodává jí klid, který potřebuje. "Jen teď budeš víc kousat," zašklebí se a přitiskne ji do náruče jako svůj největší poklad, až nesouhlasně zdvihnu obočí a nabodnu ho na svůj pronikavý pohled. Přátelsky se na mě ušklíbne a pustí ji, zatímco se jí postaví po boku a pobaveně shlíží na prskajícího Dexe. "Nebude žádná další proměna!" vysměje se Dexovi a jasným gestem ho pošle do patřičných míst.
Zatímco Dex znovu pění a Dick se podle všeho baví, ve mně roste vztek.
"Já tady s ní nebudu! Bál bych se, aby přes den nepřišla a nevysála mě jako Mia!" štěkne idiotsky, až odolám nutkání po něm hrábnout. On to všechno vykecá! "Co vůbec to děcko?" tvář se mu rozšklebí. "Nebude taky ňáký divný jako to Miino?" prskne a já bych ho nejraději přerazil vpůli! "Možná byste se ho měli pro jistotu taky zbavit," nezastaví svou nevymáchanou držku.
"Drž hubu!" vyjedu na něj, zatímco ho Dick drapne pod krkem a surově stiskne.
Dexter jako na povel zvedne ruce, jako by tak mohl zmírnit náš vztek.
"Nikdo tě nenutí, abys tu zůstával," ujistím ho a ostatní jeho řeči ignoruju. Oskar mě naučil, že nejlepší je využívat vnitřní chlad a klid, kterým lze zmást jak kořist, tak i pitomé upíry, které mi snad do cesty přihrálo samo peklo!
"Tak jak chcete!" štěkne znovu a odtáhne se od Dicka, který by po něm rád ještě jednou vystartoval.
Nadšeně se šklebí a tváří mu prolétává hravost.
"Ale tuhle si vezmu sebou," sykne náhle Dex a přitočí se k Desire, než stačím jakkoliv zareagovat, vyletí mi Di z náruče jako smyslů zbavená a vrhne se na něj jako šelma.
"Hnedka ji pusť!" křikne vztekle, plná adrenalinu a agresivity, ale Dex tohle přesně očekává. Odskočí i s Desire v náruči a zakousne se jí do krku. Ta vykřikne a z očí jí vytrysknou slzy.
"Pusť ji!" Dick vedle mě hrdelně vykřikne a vrhne se na Dextera s jasnou touhou - zabít ho.
A já bych ho jen podpořil, kdybych Dexovi nebyl tolik dlužný.
Di stojí opodál s naprosto rozechvělým výrazem a já přesně tuším, co pociťuje.
Ta lidská krev je jako droga, které se nedá odolat.
"Des," zašeptá zoufale a padne na rozklepaná kolena, zatímco s úžasem shlíží na její krev, která se řine z krční tepny. Ta vůně mě zaplaví stejně jako ji, jenže já už to na rozdíl od ní umím díky mnohaleté praxi ovládat a navíc jsem rozmlsaný díky Šťastné krvi. Obyčejná lidská už mi nestačí…
Přidám se do rvačky a pomůžu Dickovi odervat Dextera od Desiina těla, jinak by to mohlo skončit špatně.
Zatímco se Dick rve s Dexem, chytím Desire do náruče a položím ji na postel.
Dick je jako smyslů zbavený a kdyby byl Dexter člověk, tak ty násilné rány, kterými ho odrovnává, by nepřežil. Obličej má celý od krve a přesto blonďatý upír nemá dost.
"Des, to bude v pořádku," stírám jí slzy z tváří.
Stále vzlyká a hroutí se mi v náručí podobným způsobem jako Di.
Utěšování naštěstí od té doby zvládám lépe, a po chvíli přece jen slavím úspěch.
"Budu jí to muset vyléčit," obrátím napjatě na Di, která na ni shlíží stále s krvelačným výrazem. "Kousnul ji moc hluboko," řeknu a čekám její reakce.
Šedé duhovky se jí zalesknou v bolesti, ale přikývne a na tváři vykouzlí natolik upíří úsměv, až se zašklebím a raději se věnuju Desire, zatímco Di jde k Dickovi.
"Pomůžu ti," setřu jí slzy, jako bych utěšoval svou Di. Musím se do té role dokonale vžít, jinak bych nebyl schopný jí poskytnout místo bolesti rozkoš. Zakousnu se do ní a ona se rozpláče. V duchu si opakuju Diino jméno, nalehnu na ni ještě víc, aby se mi nemohla bránit, a piju z ní, aby se jí rána zatáhla a já ji mohl svým jedem uzdravit. Naštěstí pro nás oba to netrvá dlouho. Když se od Des odtrhnu, zadívám se provinile na Di.
Sedí v křesle, oči má naprosto vyhaslé a usmívá se na mě, ovšem je to bolestně smutný úsměv. Ona trpí…
Není mi zrovna dvakrát dobře po těle, když vím, že nás celou dobu pozorovala. A i kdyby se nedívala, musela by si zacpat uši, aby neslyšela steny, které Desire neuhlídala a vypustila je z úst.
"Vezmu Des do ložnice," broukne Dick a pomůže jí vstát.
Jsem mu za to vděčný, sám budu mít starosti s Di. Když se rozhlédnu, zjistím, že Dexter naštěstí zmizel, jinak bych ho snad přizabil. Začínám vážně uvažovat o tom, že smetu ze stolu to, co pro mě kdysi udělal, a zbavím se ho jednou provždy…
"Dobře," odpovím Dickovi a sleduju je, dokud nezmizí za dveřmi. Váhavě si ke své Šťastné krvi přikleknu a zadívám se jí do tváře, která zahloubaně pozoruje kliku, jako by snad ještě na něco čekala. "Promiň," položím jí hlavu do klína a poslouchám její stále bijící srdce. Ovšem teď je to jiné. Není to zvonivý niterný tlukot, je to tlumené chvění a mrtvolné dozvuky. I její kůže maličko ochladla, už není tak horká. Pociťuju to uvnitř sebe jako ostré zklamání a mírné zoufalství nad něčím, co jsem tak moc zkazil.
"To je fajn," zavrčí mírně, ovšem od srdce jí to nejde. Odstrčí mě a začne se krátkými bezmocnými kroky procházet po pokoji, zatímco jí kolem tváře vlají havraní prameny. "Co Dex myslel tím, že naše dítě bude divný a budete nás muset zabít?" hodí po mně tvrdým pohledem. Ovšem je to nejspíš jen další maska, za kterou se schovává cit, který já už nepociťuji. Netuším, jestli je to mým rozpoložením nebo delší dobou od posledního sexu, či tou pochybnou proměnou!
"Neomlouvám se ti pouze za Desire, ale i za tohle," povzdychnu si a přijdu k ní. Pohledem zavadím o její špičáky, které stále cení, aniž by chtěla. Působí to maličko komicky, ale mně je z toho mizerně.
Ruce si dá do kapes, zatímco mě probodává zádumčivým pohledem. Dívá se mi do očí s takovou nostalgií a přemýšlivostí, až se musím ošít. Její sivé duhovky jsou náhle plné dospělosti, kterou bych u ní nečekal. Znervózňuje mě to! Ať se snažím, jak chci, nedokážu zjistit, co právě teď skutečně cítí.
"Odpovíš mi na otázku?" řekne bez emocí a odstoupí ode mě o krok, jako by se snad bála. Její tělo svědčí o připravenosti, ať už k čemukoliv. Je naprosto obezřetná a mně to nedělá dobře. Teď už si přece v mé přítomnosti nemusí dávat pozor, neublížím jí a tohle … tohle byla … nehoda. Přešlap. Omyl! Něco, co bych normálně nikdy neudělal…
"S Miou se něco stalo," začnu opatrně a shlížím jí do tváře, ve které se v té chvíli nezračí vůbec nic. Je bez jakékoliv emoce. Zúžím oči a pozorně si prohlédnu její postoj, zatímco pokračuji stejným poklidným tónem. "Čeká upíra, který … pokud se narodí, tak bude hrozbou pro všechny," protnu ji dalším pohledem, zatímco se snažím volit slova co nejopatrněji.
"Co se jí stalo?" trpělivě si mě prohlíží, jako by do mě chtěla nahlédnout.
Prsty se chytím za kořen nosu, jako to dělám vždy, když se snažím soustředit. "Tím, že jsem ji přeměnil, se prostě něco pokazilo," zatnu čelist a potlačím v sobě výčitky, které se na mě začnou sypat ze všech stran.
"Je z ní ještě horší bestie, než byla předtím," ušklíbnu se. Mou vinou se má sestra stala něčím, čeho by se měla obávat nejen Di, ale dokonce i já… "Bohužel nám utekla, a jelikož jsme řešili jiné věci," střelím po ní pohledem, "tak jsme na ni úplně zapomněli a teď nevíme, kde je," pokrčím rameny, zatímco se Di začne šklebit a konečně jí z očí tanou vábivé ohnivé plamínky.
Díky stavu, ve kterém se nyní nachází, je její ďábelská nátura ještě zřetelnější. "Takže Dex se děsí toho, že ze mě může bejt něco horšího?" zavrčí pobaveně, jako by ji ta možnost lákala. Hlas má hrubší, než mívala, a plný upíří agrese. Ten tam je jemný tón s provokativní melodií… "Já jsem sakra pořád stejná! Jen mám stejnej jídelníček jako ty," ušklíbne se a povytáhne na špičkách, jako by to nebylo nic špatného. Zřejmě jí vidina krve nepřijde až tak děsivá, když se jí živila kvůli našemu dítěti už jako člověk. "Ale nebudu kvůli tomu zabíjet lidi nebo někomu ubližovat," broukne a protne mě zúženým pohledem, který odmítá jakékoliv protesty.
Rád bych jí vysvětlil, jak to mezi upíry chodí, ale ona to moc dobře ví a i přesto, nebo možná právě proto, si zachovává svou lidskou stránku. A já jsem tomu v tuhle chvíli rád víc, než bych jakou upír měl být.
"Dex nebyl člověk a navíc ho to nebolelo," mávne rukou, jako by se nic nestalo a ona si své kanibalistické sklony a ponížení, které mu způsobila, snad ani neuvědomovala!
Netrpělivě pošlápnu na místě a zhluboka se nadechnu, jako bych ten fakt, že pila z upíra, znovu vstřebával.
"Aspoň ochutnal svou vlastní medicínu!"
Z jejího přednesu je naprosto jasné, jak moc ji to těší! A já si čím dál víc uvědomuju, jak moc jsem to tentokrát podělal… "Podle všeho jsi pořád člověk," řeknu a přikročím k ní. "Ale Di, budeš se muset smířit s tím, že kvůli krvi budeš muset ubližovat. Jak jsi řekla, máš teď stejný jídelníček jako já," dodám.
Má maličká stojí naproti mně a šklebí se. Obočí má stažené k sobě, jako by vymýšlela jiné varianty obživy. Znám ji alespoň natolik, abych věřil, že tohle je její postup. "Chci být pořád tvoje Šťastná krev," řekne přemýšlivě a její pohled zněžní.
Opět mě překvapila. Čekal jsem, že se se mnou začne dohadovat.
Tvář jí rapidně posmutní, když pronese: "Nechci, aby sis našel jinou..." zadívá se na mě a já očima uhnu, abych se nemusel podívat do těch jejích - náhle tak zoufalých.
"Nevím, jak to teď bude s tvou krví," zamumlám a snažím se rychle koncentrovat, abych její upřený pohled vydržel.
"Měl bys zkusit, jestli mám pro tebe furt šťastnou krev," řekne odhodlaně a nastaví mi krk.
Vidím na ní, jak je nervózní a rozbolavělá z pocitu, že už není tím, čím jsem ji chtěl mít. Sám budu mít problém se s tím vypořádat, když jsem o tu ambrozii, kterou mi poskytovala, přišel vlastní vinou. Raději změním téma, abych ten okamžik oddálil co nejvíce. "Nemůžeš se bránit pití lidské krve," začnu. Raději se s ní dohadovat na tohle téma, než jí utírat slzy díky faktu, že už není poskytovatelkou té nejchutnější krve. Sám bych nad tím brečel. Jak komické!
"Nebudu se bránit," pokrčí rameny. "Jenom nebudu pít lidskou krev, když můžu upíří. Mám tady přece tebe, Dicka i Dexe," divoce se rozesměje, až mi tvář protne starost. "Já prostě nebudu trápit lidi!" ukončí svůj proslov a založí si ruce na prsou.
"A že budeš trápit nás, to ti nevadí?" pozvednu hraně obočí a přiblížím se k ní natolik, až zatají dech. Tvářím se zase jako upír, a ona se přede mnou choulí se značným respektem. Právě teď potřebuju, aby z ní byla poslušná ovečka a nikoliv nevybuchlá mina. "Já nechci, abys z nich pila!" zadívám se jí zpříma autoritativně do očí.
V duhovkách se jí zračí okouzlení spolu s lehkou obavou, které se usmívám.
"Musíš si uvědomit, miláčku, že upíří se mezi sebou nevysávají. Není to přirozené," zavrtím hlavou, zatímco ji k sobě jemně vinu a vysvětluju jí zákonitosti našeho světa, které předtím znát nemusela. "Je to kanibalismus. Jako by se lidé pojídali navzájem." Jemně ji uchopím za bradu a donutím ji, plnou rozněžnělosti, zadívat se mi do tváře. "Pokud budeš mít hlad, budeš chodit pouze za mnou, rozumíš?!" Tvrdě ji uchopím za paže, zatímco svou poslední větu doprovodím varovným zavrčením. Když si představím, že by se živila třeba na Dickovi, ztrácím poslední zbytky soudnosti. Nesnesu, aby se jí dotýkal někdo jiný než já! Ta představa, že jim bude věnovat doteky, které patří jenom mně (!) - ta mě připravuje o rozum.
"Nemůžu pít jenom z tebe," namítne se zamračením. Vyvlékne se z mého sevření a s povzdechem se mi zadívá do očí.
"Prosím tě, sakra, můžeš zkusit, jestli mám furt lidskou krev?" dívá se na mě žalostně.
Zatnu čelist. Právě tomu jsem se chtěl vyhnout. Ještě chvíli jí shlížím do tváře, až to nakonec přece jen vzdám a zakousnu se do ní.

