Autorka→ Tiana.Clark@seznam.cz
Někdo se mnou hrubě zatřásl, a když jsem otevřela oči, oslepilo mě vycházející slunce.
"Vstávat, slečinko," zabručel nějaký zakuklenec a vytáhl mě na nohy. To samé udělal nějaký druhý i Elen.
"Naložte je na vůz. Rychle!" zavelel ten z hostince.
"Co s námi chcete dělat?" zeptala se ho poměrně vyděšeně Elen.
"Do toho ti nic není," obořil se na ni a odešel někam ke koním.
Se svázanýma rukama nás naložili na náš vůz, rychle zabalili všechny své věci a dali koním povel k chůzi směrem, kterým jsme včera přijely. S Elen jsme nebyly schopné slova, jen jsme po sobě nervózně pokukovaly.
Jak by se v mé situaci zachoval takový Táro? Hm, Táro by se do takové situace nikdy nedostal. Ale ne, takhle nesmím přemýšlet. Co kdyby byl na mém místě? Svázaný a obklopený nebezpečnými cizími muži?
Nevím. Nemám ponětí, co by dělal skutečný bojovník. Jsem jen malé hloupé dítě, co mělo sedět doma na zadku a poslouchat svého ochránce. Ale já ne, já si prostě musela dělat všechno po svém. Teď tu díky tomu sedím svázaná na voze a vůbec netuším, co se mnou bude.
Ne! Dost! Musím přestat s tak negativními myšlenkami. Vždycky je nějaká možnost. Duchové nám nějak pomohou. Dají nám nějaké znamení, nebo aspoň připraví nějakou příležitost. Musím být jen dost pozorná a všímat si maličkostí.
Menší nepozornost toho muže, co sedí s námi na voze, by byla určitě dobrá příležitost. Vidím, že má u pasu dýku. A my máme svázané ruce vpředu. Kdyby nedával pozor, mohla bych ho té dýky zbavit. Nejsem si jistá, jestli by nám to pomohlo uniknout, ale za pokus by to určitě stálo.
Celý den jsme nikoho nepotkali a ti muži nás pořád pozorně hlídali. Neměly jsme sebemenší šanci. Když začalo slunce zapadat, byly jsme obě už pořádně hladové. Za celý den nám nedali vůbec nic k snědku, jen kolem poledne nám dali napít.
S Elen jsme mezi sebou neprohodily jediné slovo, pouze jsme na sebe vrhaly zoufalé pohledy. Zajímalo by mě, na co celý den myslela. Já pořád přemýšlela o tom, jak uniknout. Žádný uskutečnitelný plán mě ale nenapadl.
Než jsme se dostatečně přiblížili ke Carnë Nallë, uhnuli jsme z té hlavní cesty na nějakou boční. Byla to pro nás hrozně ponurá cesta. Tedy pro mě a pro Elen - ti muži se pořád bavili a něčemu se hlučně smáli. Nevnímala jsem je.
Na večer jsme se zase utábořili a stejně jsme s Elen nedostaly nic k jídlu. V žaludcích nám kručelo a pozorovat ty muže, jak se cpou masem, pro nás bylo docela utrpení. To nás chtějí opravdu nechat vyhladovět?
Noc jsme strávily každá u jiného stromu, docela daleko od sebe. Obě bez přikrývky. Opravdu jsem si začínala myslet, že je to náš konec. Začínala jsem se proklínat. Kdybych poslouchala Tittona…! Ale ne, musím mít prostě svou hlavu.
Dnešní noc mě opět probudil křik. Chvíli jsem se zmateně rozhlížela kolem, ale rychle jsem rozpoznala hemžící se tmavé postavy, které mezi sebou bojovaly. Cožpak ti blázni dočista zešíleli, že se začali prát mezi sebou?
Řinčení zbraní a bojové výkřiky byly ohlušující. Vůbec jsem nechápala, co se to kolem mě děje.
Najednou jsem ucítila, jak mi někdo povoluje za stromem provaz od mých pout. Když jsem měla ruce volné, rychle jsem vstala a poodstoupila od stromu. K mému překvapení ze stínu vystoupil Dorian.
"Doriane?" vydechla jsem úlevou. "Co tady děláš?"
"Zachraňuju vám krk. Běž pomoct Elen, mám tu něco na práci." S těmi slovy vytáhl z pochvy svůj meč a rozeběhl se k muži, který se k nám přibližoval.
Rychle jsem přiskočila k Elen a začala jí rozvazovat ruce.
"Duchové stojí při nás, věděla jsem, že to nemůže dopadnout tak špatně," šeptala, zatímco jsem se potýkala s provazem.
"Já jsem popravdě už přestala doufat," špitla jsem nazpět a zbavila jí pout.
"Naděje umírá poslední, Marrilo. To si pamatuj," napomenula mě. Potom mě chytla za ruku a odtáhla kus stranou. "Pojď, musíme se skrýt, nechceš se přece mezi ně přimotat."
Doběhly jsme k nejbližšímu keři a za něj se skryly. Z povzdálí jsme sledovaly, jak se ty tmavé stíny vrhají jeden na druhého a jak každou chvíli jeden z nich padne k zemi.
Boj netrval dlouho, ale zdálo se nám, že to trvá celou věčnost. Obě jsme měly strach, ale nikdo si nás nevšiml, všechny souboje se odehrávaly daleko od nás.
"Marillo, Elen!" uslyšela jsem volání, když se řinčení zbraní utišilo. Volal nás Dorian, proto jsme po krátkém zaváhání vylezly z našeho úkrytu a vrátily se na místo, na kterém jsme nocovaly.


super..mkonečně jsem se dočkala honem rychle pokračování