11. srpna 2012 v 18:05 | Aranel van de´Corvin
|
Já vím, já vím! Dlouho mi to trvalo, ale sháněla jsem byt a díkybohu už ho mám! Nebudu vás obtěžovat svými nudnými výklady. Doufám, že se kapitola bude líbit. Limit jako vždy 21. Omouvám se za chyby....a rovnou se omlouvám za ten konec, ale nemohla jsem si pomoc :D
Lucius přišel za dvacet minut. V pyžamu, které se, jako vždy, skládalo jen z kraťasů. Dopis položil na noční stolek a lehnul si vedle mě.
" Hej, vnímáš mě?" zeptal se dotčeně, když jsem deset minut hypnotizovala dopis a jeho si nevšímala. Zamyšleně jsem nakrabatila čelo, posadila se na posteli a vzala do ruky dopis. Neměla bych ho otevřít?
" Haló?" zamává mi před očima. Opět ho ignoruju a civím na dopis. Nakonec ho roztřesenou rukou položím zpátky. Ráno.
" Očekáváš špatnou zprávu od otce?" Povzdechnu si. Měla bych mu začínat odpovídat na otázky, než se mu vrátí špatná nálada. Na ošetřovnu si mi znovu nechce.
" Vím, že to bude špatná zpráva, ale doufám v dobrý obsah..."
" Ty jsi se při tom pádu praštila do hlavy, že?" Dám mu pěstí do ramene, což mu vykouzlí na jeho tváři úsměv. Snad nečekal, že potom, co jsem vyčistila schodiště mým tělem, budu mít sílu jak Rambo. Opřel se o loket a začal mě líbat. Potom se s úsměvem odtáhl a ušklíbl se. Jéje.
" Už se těším na zítřek." Zvědavě jsem čekala, co z něho vypadne.
" Zítra tě ostatním představím jako svou přítelkyni..." Chviličku jsem na něj koukala s otevřenou pusou a veškerou energii vkládala do toho, abych mu nevlepila nebo nezačala nadávat.
" Za prvé, nejdřív by ses mě musel zeptat, jestli s tebou VŮBEC chci chodit a za druhé... to prostě nejede!" řeknu, když překonám první vlnu hněvu. Jak mi může jen tak říci, že jsem jeho holka?! Mě snad zase rupne žebro, od toho ustavičného funění vzteky!
" Proč tě to tak překvapuje? Děláme všechny věci, co přítel a přítelkyně dělají... nebo snad nechceš aby tě tvý nebelvírští přátelé se mno uviděli?!"
" To mi je jedno. Mě jde o to, že ses mohl aspoň zeptat!" řeknu dotčeně. Galantního chlapa v dnešní době potkáte jedině na hřbitově.
" Dobře. Budeš se mnou chodit?" zašeptá mi do ucha a začne se přibližovat k mým rtům.
" Ne!"
" Cože?" Á Lucius už našel svoji špatnou náladu.
" Ne, protože..." Mám mu říct, že se budu vdávat?
" Protože, co?" Sklání se nade mnou jako vlk nad svoji kořistí. Kořist mu asi strčí hůlku do oka a uteče.
" Protože... už mám někoho jiného..." vysoukám ze sebe. Zatne pěsti. Chudák polštář.
" Koho?!" začne syčet," je to Severus, že?!" Nechtěně jsem se zasmála. Trochu. Ale i to stačilo k tomu, abych ho rozčílila ještě víc. Instinktivně jsem vycítila nebezpečí a chtěla ho ze sebe shodit. Jenomže mě chytl za ruce a držel mi je za hlavou.
" Koho?!"
" Já nevím!" řeknu už taky rozezleně.
" Ty nevíš s kým chodíš?! Děláš si ze mě srandu?!" Když se nad tím zpětně zamyslím, tak jsem nejspíš měla zvolit jinou formulaci slov.
" Já, já s nikým nechodím, ale-"
" Nedělej ze mě blbce! Před chvílí jsi řekla, že se mnou nemůžeš chodit, protože někoho máš!"
" Kdybys chvíli držel klapačku, tak by ses dozvěděl, že s tebou nemůžu chodit, protože mám snoubence!"
" COŽE?! Jak to, že nevím, že jsi zasnoubená?!" Ta varianta s přítelem by byla asi lepší.
" Protože je to moje věc! A pust mě!" Konečně uvolní sevření.
" A kdy se dozvíš, koho si bereš?" zeptá se už o něco klidněji. Pohled mi sklouzne na noční stolek. Lucius se natáhne pro dopis, ale chytnu ho za ruku.
" Přečtu si to, až ráno."
" Doufáš, že ti manžel do rána zemře?"
" Nejsem ten typ člověka, kterému štěstí přeje..."
" Kdy jsi mi to chtěla říct?" zeptá se už s klidným hlasem.
" Nevím... na svatbě?" zasměju se, ale když si všimnu jeho ledového výrazu, tak dodám,"sranda,ne?"
" Moc vtipný."
" To ne, poslala bych ti svatební oznámení," zamyslím se nahlas. To bylo asi nejlepší řešení.
" Zajímavý."
" Co?" zeptám se nechápavě.
" To, že tě rodiče nutí vdát se, když jsi jejich nevlastní dcera..."
" Co já vím? Nejspíš v neděli večer neměli, co dělat, tak vymýšleli způsob jak mě nas-" zarazila jsem se v půlce věty. Ano, je divné, že mi otec tak naléhavě začal shánět manžela, ale co je divnější, že Lucius je nějak podezřele zticha, co se týče jeho budoucnosti.
" A ty nejsi zasnoubený?"
" Zatím ne, ale otec mi už prý nějaký sňatek domluvil," pokrčí lhostejně rameny.
" Vidím, že tě to velice zajímá," řeknu ironicky.
" Je mi to jedno. Hlavně ať to není nějaká šereda. Nerad bych se ráno budil s křikem," ušklíbne se.
" Ty jsi ale povrchní! Co když bude hezká, ale jinak úplně blbá?"
" Ty asi neznáš moc lidí, kteří se nevzali z lásky, co?"
" Trhni si!" Otočím se k němu zády a dumám nad dohodnutým manželstvím. Co, když můj snoubenec bude úplně vypatlaný? Nebo starý? A nebo příliš mladý?
" Máme tichou domácnost?" uslyším nad sebou Luciuse.
" My nemáme žádnou domácnost!" opravím ho.
" Ještě zasnoubená nejsi. Co kdybychom spolu chodili do té doby, než se oficiálně zasnoubíš?"
" A co ty? Co když se ty zasnoubíš první?"
" Tak své snoubence vysvětlím, že má držet zobák a nekecat mi do toho s kým se stýkám."
" Ne! Nebudu s tebou, když budeš zasnoubený. Chudák holka!"
" Merline!" zavyje.
" Prostě ne," stojím si za svým. Klidně se s ním budu vídat, ale jenom do té doby, než budu zasnoubená.
" Fajn. Teď to řešit nebudeme. Zatím spolu budeme a pak se uvidí."
" Hm, ale půjdeme na to pomalu. Prvně musím psychicky připravit Lily."
" Proč?"
" Aby lépe jahoda!" zamumlám.
" Cože?"
" Dobrou." Byla jsem unavená z toho ustavičného přemýšlení, co je dobrý a co špatný. Nebudeme si nic nalhávat. Lucius Malfoy není zrovna nejvhodnější kluk na chození. Když jsem ho poznala, tak jsem se ho bála. Bylo na něm něco strašidelného. Dobrá, něco strašidelného je na něm doteď. Jenomže, když jsme sami, je jiný.
" Trucuješ?"
" Ne, spím."
" Nespi. Mám pro tebe překvapení." Ztuhla jsem.
" Nemám ráda tvoje překvapení," zkonstatuju suše.
" Tohle je náhodou hezký překvapení! Když mi dáš pusu, tak ti to možná řeknu už teď." Potichu se zasměju.
" Pusu ti klidně dám, ale za odměnu mě necháš spát. Žádný překvapení nechci."
" Víš, co by za to jiné holky daly?" Otočím se k němu a dám mu pusu.
" Dobrou," ukončím naši debatu.
" Dobrou noc." Položím hlavu na jeho hrudník a spokojeně se protáhnu. Je to krásný pocit usínat s někým. Nemusíte mít strach.
Ráno mě vzbudil budík- který jsem nenatahovala! Otevřela jsem oči a zašilhala na vzkaz, který jsem měla nalepený na čele. S povzdechnutím jsem ho odlepila: Čekám na tebe ve společence. Super. Naspala jsem asi dvě hodiny. Kdyby to bylo na mě, tak bych nevstávala, ale musím na ošetřovnu. Vůbec netuším jak jsem se vysprchovala, oblékla a dostala do společenky.
" Nevypadáš dobře," zamračí se Lucius, když se vymotám ze schodů. V zubech jsem držela dopis a rukama se snažila spravit neposedný culík.
" Potřebuju se konečně vyspat."
" Doprovodím tě na ošetřovnu."
" Tak jo. Dneska se mi hádat nechce."
" Počkej ještě." Zastaví mě u východu ze společenky.
" Co?" otočím se na něj. Lucius se ke mě nakloní a dá mi pusu.
Jen, co jsem otevřela dveře, tak na mě spustila Poppy. Kdybych zůstala v posteli, tak by byl klid. Mohla jsem v klidu dospat svůj deficit. Lucius do mě strčil, což mě probralo. Ou, Poppy domluvila a teď se na mě vyčítavě dívá. Nějak jsem se zamyslela.
" Dneska bude asi pršet," prolomím ticho. Ráda bych navázala na její momolog, ale nevím o čem mluvila.
" Pršet?! Tady budou přímo lítat blesky!"
" Omlouvám se, ale říkala jste, že ráno můžu jít a navíc jsem napsala vzkaz!"
" Ano, ale propustit vás musím já! Mohlo se vám něco stát!" A je to tady. Druhý monolog. Civěla jsem na Poppy, jak otvírá a zavírá pusu. Když její rty zůstávaly dlouho semknuté, tak jsem usoudila, že je konec.
" Omlouvám se." řekla jsem "kajícně" a jí se tak naskytl pohled na mé "štěněčí oči". Její pohled změkl a mírně se usmála.
" Dobře, ale ať už se to neopakuje!" Potom následovala prohlídka a vypití nějakých hnusných lektvarů. Dneska do školy ještě nemusím, takže se začnu stěhovat zase zpátky k Drusile a Narcise.
" Ty jsi neskutečná!" usměje se Lucius, když vylezeme z ošetřovny.
" Proč?"
" Stačí, aby ses zatvářila, jak štěně a všichni roztají."
" I TY?" zeptám se se zájmem.
" Ne." Ale jo. Rozběhla jsem se do boční chodby, kde nikdo nebyl.
" Víš, že se nemáš namáhat a navíc pokaždé, když běháš, tak spadneš."
" To není pravda!" zastavím se o brnění. Sakra. Musím koukat kam běžím. Lucius mě doběhl a vítězně se usmál. Tentokrát jsem se k němu naklonila já. Dlouze jsem ho políbila. Začal mě k sobě tisknout, ale odstrčila jsem ho.
" Víš, co jsi včera slíbil? Ve Velký síni NE!" řeknu s důrazem na poslední slovo. Ve Velké síni jsem se zastavila. Lucius se na mě nedůvěřivě podíval.
" Půjdu jenom něco říci Lily. Za chvíli jsem zpátky." Řeknu jí to raději teď, než jí to vyžvaní někdo jiný. Ve společenské místnosti nás spolu viděli. Nechci, aby si Lily myslela, že jí lžu nebo něco zatajuju.
" Byl bych radši, kdyby jsi šla se mnou."
" Ale taky bys byl radši, kdyby to Lily věděla už teď..."
" Dobře, ale rychle."
" Ahoj, kde máš koště?" pozdravím Lily, která se ušklíbne nad pojmenováním její druhé polovičky.
" Spí. Kluci včera plánovali dlouho do noci nějakou strategii. Budeme hrát proti Mrzimoru," povzdechne si. Soucitně se usměju. James dokáže být otravný, když jde o famfrpál. Jak je znám, tak přijdou až na druhou hodinu.
" Jé, všechno nejlepší! Málem bych zapomněla!" začne mi Lily třást rukou. Zmateně na ni koukám.
" Nemáš 21. listopadu narozeniny?" Konečně mi svitne. Poslední dobou nesleduji datum, takže mi tahle skutečnost ušla.
" Děkuju, úplně jsem na to zapomněla... odkud to vůbec víš?" zeptám se zaraženě. Nikomu jsem to neříkala. U nás doma se nikdy narozeniny neslavily. Vlastně slavily, ale ne ty moje.
" Jako primuska mám přístup k tvým záznamům. Není to tak, že bych o tobě něco tajně hledala, ale když jsi k nám nastoupila, tak nám Brumbál dal složku, abychom tě poznali a dyštak ti vy škole pomohli..."
" MY?" zamračím se.
" Já a Malfoy." No jasně.
" Ehm, když už jsme u toho Malfoye... hm, no, tak to nakonec nebylo tak horký," vydoluju ze sebe.
" Takže se na tebe nezlobil za to, že jsi mu vrazila?" zasmála se.
" Zlobil, ale nebylo to tak hrozný."
" A?"
" A začali jsme spolu chodit." Lily se mi podívala přes rameno. Není pochyb o tom na koho se dívala.
" Nevím, jestli to je dobrý nápad. Malfoy je... prostě Malfoy."
" Já vím, že to není žádný beránek nebo nedej bože romantik, ale... zkusím to. Lily přišel mi dopis od otce, kde bude jméno mého snoubence. Chtěla bych si těch posledních pár měsíců užít a ne sedět skrčená v koutě a litovat se."
" No, po chození s Malfoyem jsi připravena opravdu na všechno," řekne Lily vážně, ale potom se obě začneme smát.
" No to mě poser!" začnu se smát, když si sedám k našemu stolu. Neuvěříte, co máme dneska k snídani. Koblihy. Podívám se k učitelským stolu, kde na mě Brumbál spiklenecky mrkne. Sednu si vedle Luciuse a psutím se do jídla. Prvňáček, který sedí o tři místa dál na mě vyjeveně kouká. Nechápavě se na něj podívám. Chudákovi vypadne rohlík z pusy. Severus, který seděl doteď potichu se zasměje.
" Nejsem mrtvá!" rozhodím rukama. Proč si to pořád všichni myslí? Lucius se o něčem začal bavit se Severusem, takže jsem využila jejich nepozornosti a s odhodláním otevřela dopis. Teď nebo nikdy. Ani jsem nedýchala. Když jsem byla u konce dopisu, tak jsem se začala mračit. Dva? Jak dva snoubence?! A jo, blbě čtu, dva kandidáty na snoubence. Už jsem si myslela, že kašlem na monogamii. Konečně jsem se dostala k dvěma jménům. Hned u prvního mě přemohl neovladatelný výbuch smíchu.
supeeerrr
