Autorka→ ddnb@seznam.cz
Než Petr přiběhl za Emmou, Emma propustila vodu. Potopila se a plavala tak jako normální člověk. Nechtěla, aby ji Petr vyděl na hladině. Z dálky si toho nemohl ani všimnout.
Ve vodě spolu blbli dlouho.Stříkali po sobě. Potápěli se navzájem. Plavali všemi různými směry. Až nakonec plavali se spojenýma rukama. Přeplavali celé jezírko na druhou stranu, kde se uvelebili. Emma byla zmrzlá a celá se klepala. Šaty měla mokré a Petr ji nedokázal zahřát. Posbírali proto dříví. Větvičky, šišky a všechno co by mohlo chytnout. Emma se k ohništi posadila a poslala Petra pro další dřevo. Mezitím co Petr hledal dříví Emma podpálila nachystané ohniště.
Ohněm se zahřála vnitřně a také si nechala usušit oblečení. Emma měla oheň velice ráda. Dokázala s ním spoustu věcí. Tak ráda by o tom Petrovi řekla, ale bála se co by jí na to pověděl . Věděla, že na to není dnes ještě správná chvíle.
Petr donesl poslední kousky dřeva a sedl si vedle Emmy. "Jsi celý mokrý, běž blíž k ohni aby ti to rychleji uschlo," poradila mu Emma. Petr ji poslechl. Stoupl si k ohništi zády k Emmě. Emma v duchu poprosila oheň, aby Petrovi vysušil oblečení. "Jak je možné, že s tebou je to vždy kouzelné?? Ten oheň s tebou vždy víc hřeje. I oblečení mám nějak rychle suché," divil se kuchtík. Emma se jen usmála a nic nepověděla. Neměla co. Petr si sedl a Emma mu ulehla do náruče. V mžiku nádherně odfukovala.
"Kde ty si se tu vzala Emmo?? Jsi tak nádherná. Hezčí děvče jsem neviděl. Umíš snad kouzlit, že sis mě ta přivábila??" Na to, ale odpověď nedostal. Ani ji nečekal.Věděl že Emma už dávno spí.
Ráno byl vzhůru první Petr. Opatrně a pomaličku probudil Emmu. Pohladil ji po tváři a dal jí pusu na líčko. Emma se hned probudila. "Princezničko je čas vstávat. Musíme se dostat ještě zpátky do království," Petr mluvil a zároveň zvedal Emmu. Chtěl jít zhasit oheň, ale než stihl dojít pro vodu poslední plamínky zmizeli. Emma si vzala oheň zase zpět pod svá ochranná křídla.
Oba dva šli vycházkovou chůzí. Bylo ještě brzy jít do práce i když byli ještě daleko od zahradního domku. Šli spolu, v tichosti a měli propletené ruce. Nikdo nemluvil, pouze si užívali přítomnost toho druhého.
Když došli k baráčku na Emmu tam čekala snídaně. Tvarohové a povidlové buchty. Emma je měla velice ráda, ale bylo jich příliš mnoho pro jednoho. Posnídali tedy spolu. Emma i Petr si sedli do trávy a krmili toho druhého buchtou. Smáli se. Den začal tak jak měl. Skvělá snídaně a polibek na rozloučenou.
Emma se rozhodla, že začne s růžemi. Šla tedy do zahrady, kde rostli červené květy. Těšila se až je natrhá a dá do váz po celém zámku. Těšila se na tu jejich omamnou vůni.
Když přišla k růžím byla tam princezna Róza."Mohla by jsi mi Emmo prosím dát jednu růži. Nikdy jsem ji v ruce nedržela. Chtěla bych si přičichnout. Naše chůva vždycky říkala, že je to kouzelná květina. Královna květin. Prosím Emmo,"žadonila malá princeznička. "To víte že ano princezno Rózo.Tak tady to je." Utrhla Emma jednu růži. Tu nejhezčí a podala ji princezničce. "Můžeš mi prosím říkat jenom Rózo?? Chci být tvoje kamarádka. Petr říkal, že si moc hodná kamarádka."Emmu to překvapilo, ale souhlasila. Vytrhávala trávu kolem záhonku. Nejprve se chtěla zbavit veškerého plevelu než začne pracovat s růžemi.
Róza byla s Emmou celý den. Odběhla pouze na oběd a pak se vrátila. Měli si z Emmou stále o čem povídat. Když nastala doba večeře Róza stále držela svoji růži z rána. Přičichla si. "Emmo ,Emmo čuchni si taky. Ta růže stále voní!!" jásala malá princezna. Podala Emmě růži. Ta ji chytla do rukou a přičichla si. Jakmile ucítila její vůni zůstala nehybně stát. Cítila jak se jí pil z růže rozsévá po celém těle. Jak se šíří zároveň s krví. Pak najednou ucítila bodavou bolest. Jakoby se trny z růže rozšířili po celém jejím těle a zařezávali se jí pod kůži. Emma věděla co se to děje, ale nechtěla si to přiznat. Bolest byla čím dál tím větší. Emma se zhroutila na zem a v křečích vykřikovala pouze: "NE?!!!"
Z pohledu princezny Rózy
"Emmo ,Emmo čuchni si taky. Ta růže stále voní!!" jásala malá princezna. Podala Emmě růži. Ta ji chytla do rukou a přičichla si. Emma se usmívala asi jí růže také voněla, pomyslela si Róza. Pak se najednou přestala hýbat. "Emmo!! Emmo?!" Róza na ni stále mluvila, ale Emma neodpovídala. Vypadala jakoby tu vůbec nebyla. Když se jí Róza dotkla Emma se chvěla, zhroutila se na zem a stočila se do klubíčka. Jakoby měla křeče. Róza jí chtěla nějak pomoci, ale bála se. Nevěděla čeho, ale strašně moc se bála. Nevěděla co má dělat. Petr. Blesklo jí hlavou. Jen doufala, že už se Petr vrátil z lovu. "Petře!! Prosím pomoct," volala i když nevěděla jestli dostane nějakou odpověď.
Po chvilce volání slyšela dusot koní.
Z pohledu Petra
. "Petře!! Prosím pomoct," volala Róza. Petr zrovna dojel z lovu. Seděl ještě na koni a chtěl jet do stáje. Jakmile však uslyšel volání, otočil se na koni a cválal k hlasu. Róza utíkala s pláčem ve tváři. " Co se stalo Rózo?" " Emma leží na zemi a nevnímá, strašně se o ni bojím. Nevím co mám dělat. Prosím pomůžeš jí??" pověděla malá princeznička.
Petr posadil Rózu za sebe na koně a ta ho objala, aby nespadla. Jeli až k Emmě. Petr o ni měl velký strach. Nechtě,l aby se jí něco stalo. Kůň běžel co nejrychleji mohl. Petr okamžitě seskočil z koně a klekl si vedle Emmy. Třásli se mu ruce. Emma vypadala jako bez života. Světlou skoro až průsvitnou měla tvář, dýchala ale byla v bezvědomí. Stále sebou jenom škubala a třásla se. Petr na ni mluvil, ale neodpovídala. Když se jí dotkl uhnula a otočila se na druhou stranu. Chtěl ji odnést do zámeckého pokoje, kde by ji ošetřil lékař, ale Emma sebou moc smýkala. Nedokázal ji ani zvednou.
Když jen tak vedle ni seděl promítal se mu celý život s Emmou. Ty chvíle kdy byli spolu. Když mu vrazila facku. Když se usmívala. Když mu poprvé usnula v náručí. Když ji poprvé políbil. Dnes po snídani. Nedokázal si představit kdyby se Emma už neprobrala.
Po nějaké chvíli se Emma uklidnila. Otočila se zpět k Petrovi. Pootevřela oči a usmála se, "Emmo jsi v pořádku?!" Petr nutně potřeboval slyšet její hlas. Chtěl aby byla zase jako dřív. Usměvavá a zdravá. Emma mu stiskla ruku a pošeptala: "Jsem v pořádku. Nic mi není." Petr jí to však nevěřil a už ji odnášel do zámku.
Z Pohledu Emmy
Petr ji uchopil do náruče a odnášel pryč. Nevěděla kam, ale byla si jistá, že to nebyl její domeček. Byla unavená a chtěla se jenom prospat. Nepotřebovala žádného lékaře. Získala pouze nový živel. Zemi.
"Ne okamžitě mě pusť. Petře!!" Nadávala, ale Petr ji nesl dál. Emmě se zdálo že jde směrem k zámku. "Nepotřebuji lékaře slyšíš?? Odnes mě do mého domečku!!" Emma se dál rozčilovala. Petr ji však nechtěl ani pustit ani odnést do domečku. Paličák jeden. "Okamžitě mě odnes do mého domečku. Nebo se neznám," vyhrožovala dál Emma.
Petr ji, ale neposlouchal. Nesl ji do zámku. Emma měla novou moc. I když byla unavená chtěla ji vyzkoušet. Věděla, že Petra nesmí popálit ani polít vodou, proto zavřela oči a představila si malé kořínky. Kořínky, které vyrostli kousek před Petrem, tak aby o ně zakopnul.
Emmě vše vycházelo jak si přála. Kořínky tam byli. Už jen čekala na Petrovu reakci. Petr šel a najednou zakopnul. Chtěl uchránit Emmu, aby nespadla , ale jakmile Petr povolil ruce při pádu. Vyskočila a odkutálela se pryč. Zem jí však nic neudělala. To se nedalo říct o Petrovi.
Petr měl díry na kolenech a odrané ruce. Zvedl se zanadával a došel k Emmě. "Jsi v pořádku??" Strachoval se jestli jí neublížil ještě víc. To by si nikdy neodpustil. Emma si normálně stoupla a s úsměvem Petra ujistila, že je v naprosté pořádku. "Nevím kdo teď potřebuje víc toho doktora. Já jdu do svého domečku. Udělala pár kroků a podlomila se jí kolena. Při získávání země ztratila hodně energie.
"Emmo vždyť se pomale neudržíš na nohách. Potřebuješ jít k doktorovi." "Ne jsem jenom unavená. Opravdu mi nic není. Pomůžeš mi vstát?" " Pojď prosím tě. Když jinak nedáš odnesu tě do domečku. Ale jestli se mi nebudeš zdát dostatečně zdravá potom až se vyspíš půjdeš za doktorem.Je ti to jasné?" "Ano pane," ujistila ho Emma. Moc dobře věděla, že stačí se prospat a bude zase v pořádku.
Emma se probudila s pocitem viny. Nechtěla Petrovi ublížit. Jenom se bránila. Porozhlédla se kolem sebe a nikoho neviděla. Bylo jí to zvláštní, protože ještě před chvílí měla pocit, že v domečku není sama. Vstala z postele a šla podle vůně. Nevěděla co to je, ale krásně to vonělo.
Na stole na ni čekal talíř kouřící se polévky a vdolky s domácí marmeládou. Emma si olízla pusu a hned se dala do jídla. Polévka byla vařící a Emma si spálila jazyk. Chtěla jíst normálně proto poprosila oheň a ten si trochu tepla vzal.Polévka měla hned normální teplotu. Emma snědla polévku a začala si dávat marmeládu na vdolky.
Uslyšela klepání na dveře. S plnou pusou pustila Petra s Rózou dál. Petr se jen divil, když uviděl Emmu. Takhle usměvavou, živou, plnou energie a lásky ještě neviděl. Nechápal co se jí včera stalo, ale Emma vypadala mnohem lépe než předtím.
"Vypadáš skvěle," pověděl Petr. "Říkala sem ti, že se musím jenom trochu prospat, jak dlouho jsem spala??" "Jenom pár hodin. Stalo se ti to včera večer. A dnes ses vzbudila na oběd.Jak se cítíš??" "Skvěla šla bych hned tancovat. Najím se a pak půjdu do zahrady pokračovat s prací. Ne nebudu odpočívat jestli si chtěl říct toto." A políbila Petra, aby nic neříkal. "Taky by jsi měl jít do kuchyně, aby tě pak nehledali."
"Do kuchyně?? Co by tam dělal Vždyť ten neumí oškrábat brambory!?" ptala se malá princeznička."Přece vařit ty malý rozumbrado," odpověděla Emma a už je pakovala ze svého domečku. "Jdeme pracovat!"
Emma celou cestu tančila a zpívala. Když dotančila na včerejší nedodělané místo zastavila se a začala trhat plevel.Petr mezitím zmizel do kuchyně a Róza pozorovala Emmu. Emma ji učila písničky, které znala od své babičky a zpívali spolu. Když Emma měla všechen plevel vytrhaný mezi červenými růžemi, poprosila Rózu jestli by jí nedonesla nůžky na růže. Róza ochotně odběhla pro náčiní. Emma si stoupla nad růže. Zavřela oči. Pozorovala v mysli nádherné červené růže. Byly perfektně sestříhané. Bez jakých koliv škůdců a měly nádhernou barvu.
Vše co si Emma představovala se začalo odehrávat v celé zahradě. Z rukou se jí šířila energie, která vracela zahradě její původní šarm. Zahrada byla během chvíle opět nádherná. Jediné co zahradě přebývalo byl plevel. Ten tam však Emma nechala záměrně. Pokud by za ni veškerou práci udělal živel, neměla by co dělat ona.
Emma seděla na zemi a odpočíval. Zvykala si na svůj nový živel a další ztrátu energie. Róza přišla z nůžkami až za dlouhou chvíli. Tvrdila Emmě, že je nemohla najít. Jenže Emma nebyla tak hloupá. Povidla na tváři Róza nemohla popřít. Emma však nic neřekla a jen se smála.
Emma začala stříhat růže. Nejprve nastříhala červené růže. Pokládala je do šátku, protože jich bylo opravdu hodně. Jakmile však Emma ustřihla jeden květ. Na rostlince se zrodilo nové poupě. Když Emma měla dostatek červených růží, šla stříhat bílé růže. Róza nerozuměla tomu co Emma dělá a pořád se vyptávala, jenže Emma jí nikdy neodpověděla. Pouze se smála a zpívala si se sluníčkem.
S plným šátkem růží. Bylo jich opravdu mnoho. Se Emma vydala s Rózou do zámku. Procházeli každou chodbičkou. Tam kde byla schovaná váza, Emma naaranžovala růže. Někde jenom červené někde bílé a někdy dala kontrast obou barev. Do vázy vždy dala vodu. Tedy ne ona, ale její živel. Vždy když se dotkli růže vázy naplnila se vodou.
Bylo těsně před večeří a Emma chtěla ještě nastrojit jídelnu. Vešla do jídelny a zůstala stát. Takovou krásu ještě neviděla. Všechno se leštilo, všude bylo zlato a ozdoby. Emma dala s Rózinou pomocí růže do všech váz. Potom se šla princeznička nachystat na večeři a Emma zdobila jídelnu sama.
Na stůl položila několik květin. Dala tam pouze bílé. Růže zdobili prostřední část stolu. Bylo jich pár, protože se někam muselo položit i jídlo. Emma chtěla vyzkoušet co všechno dovede. Dotkla se jedné z nachystaných růží : "Růže překrásná přebarvi se vodou. Vezmi si sílu země a vody. Přebarvi se na vznešenou modrou růži.Země má kouzelná přebarvi všechny mé růže. Avšak pozor dej a každé jinou barvou maluj. Světlučko modrou jako letní obláček, modrou jako nebe za parného dne a tmavo modrou jako voda v jezeře."
Vše vypadalo dokonale. Emma rozdala všechny růže co natrhala a zmizela ze zámku. Cítila se tam divně. Tak nějak moc hlídaná , i když nikoho nepotkala. Jakoby ji někdo škrtil. I když se jí nikdo nedotkl. Měla mnohem lepší pocit, jakmile se dostala pryč.
Ve vodě spolu blbli dlouho.Stříkali po sobě. Potápěli se navzájem. Plavali všemi různými směry. Až nakonec plavali se spojenýma rukama. Přeplavali celé jezírko na druhou stranu, kde se uvelebili. Emma byla zmrzlá a celá se klepala. Šaty měla mokré a Petr ji nedokázal zahřát. Posbírali proto dříví. Větvičky, šišky a všechno co by mohlo chytnout. Emma se k ohništi posadila a poslala Petra pro další dřevo. Mezitím co Petr hledal dříví Emma podpálila nachystané ohniště.
Ohněm se zahřála vnitřně a také si nechala usušit oblečení. Emma měla oheň velice ráda. Dokázala s ním spoustu věcí. Tak ráda by o tom Petrovi řekla, ale bála se co by jí na to pověděl . Věděla, že na to není dnes ještě správná chvíle.
Petr donesl poslední kousky dřeva a sedl si vedle Emmy. "Jsi celý mokrý, běž blíž k ohni aby ti to rychleji uschlo," poradila mu Emma. Petr ji poslechl. Stoupl si k ohništi zády k Emmě. Emma v duchu poprosila oheň, aby Petrovi vysušil oblečení. "Jak je možné, že s tebou je to vždy kouzelné?? Ten oheň s tebou vždy víc hřeje. I oblečení mám nějak rychle suché," divil se kuchtík. Emma se jen usmála a nic nepověděla. Neměla co. Petr si sedl a Emma mu ulehla do náruče. V mžiku nádherně odfukovala.
"Kde ty si se tu vzala Emmo?? Jsi tak nádherná. Hezčí děvče jsem neviděl. Umíš snad kouzlit, že sis mě ta přivábila??" Na to, ale odpověď nedostal. Ani ji nečekal.Věděl že Emma už dávno spí.
Ráno byl vzhůru první Petr. Opatrně a pomaličku probudil Emmu. Pohladil ji po tváři a dal jí pusu na líčko. Emma se hned probudila. "Princezničko je čas vstávat. Musíme se dostat ještě zpátky do království," Petr mluvil a zároveň zvedal Emmu. Chtěl jít zhasit oheň, ale než stihl dojít pro vodu poslední plamínky zmizeli. Emma si vzala oheň zase zpět pod svá ochranná křídla.
Oba dva šli vycházkovou chůzí. Bylo ještě brzy jít do práce i když byli ještě daleko od zahradního domku. Šli spolu, v tichosti a měli propletené ruce. Nikdo nemluvil, pouze si užívali přítomnost toho druhého.
Když došli k baráčku na Emmu tam čekala snídaně. Tvarohové a povidlové buchty. Emma je měla velice ráda, ale bylo jich příliš mnoho pro jednoho. Posnídali tedy spolu. Emma i Petr si sedli do trávy a krmili toho druhého buchtou. Smáli se. Den začal tak jak měl. Skvělá snídaně a polibek na rozloučenou.
Emma se rozhodla, že začne s růžemi. Šla tedy do zahrady, kde rostli červené květy. Těšila se až je natrhá a dá do váz po celém zámku. Těšila se na tu jejich omamnou vůni.
Když přišla k růžím byla tam princezna Róza."Mohla by jsi mi Emmo prosím dát jednu růži. Nikdy jsem ji v ruce nedržela. Chtěla bych si přičichnout. Naše chůva vždycky říkala, že je to kouzelná květina. Královna květin. Prosím Emmo,"žadonila malá princeznička. "To víte že ano princezno Rózo.Tak tady to je." Utrhla Emma jednu růži. Tu nejhezčí a podala ji princezničce. "Můžeš mi prosím říkat jenom Rózo?? Chci být tvoje kamarádka. Petr říkal, že si moc hodná kamarádka."Emmu to překvapilo, ale souhlasila. Vytrhávala trávu kolem záhonku. Nejprve se chtěla zbavit veškerého plevelu než začne pracovat s růžemi.
Róza byla s Emmou celý den. Odběhla pouze na oběd a pak se vrátila. Měli si z Emmou stále o čem povídat. Když nastala doba večeře Róza stále držela svoji růži z rána. Přičichla si. "Emmo ,Emmo čuchni si taky. Ta růže stále voní!!" jásala malá princezna. Podala Emmě růži. Ta ji chytla do rukou a přičichla si. Jakmile ucítila její vůni zůstala nehybně stát. Cítila jak se jí pil z růže rozsévá po celém těle. Jak se šíří zároveň s krví. Pak najednou ucítila bodavou bolest. Jakoby se trny z růže rozšířili po celém jejím těle a zařezávali se jí pod kůži. Emma věděla co se to děje, ale nechtěla si to přiznat. Bolest byla čím dál tím větší. Emma se zhroutila na zem a v křečích vykřikovala pouze: "NE?!!!"
Z pohledu princezny Rózy
"Emmo ,Emmo čuchni si taky. Ta růže stále voní!!" jásala malá princezna. Podala Emmě růži. Ta ji chytla do rukou a přičichla si. Emma se usmívala asi jí růže také voněla, pomyslela si Róza. Pak se najednou přestala hýbat. "Emmo!! Emmo?!" Róza na ni stále mluvila, ale Emma neodpovídala. Vypadala jakoby tu vůbec nebyla. Když se jí Róza dotkla Emma se chvěla, zhroutila se na zem a stočila se do klubíčka. Jakoby měla křeče. Róza jí chtěla nějak pomoci, ale bála se. Nevěděla čeho, ale strašně moc se bála. Nevěděla co má dělat. Petr. Blesklo jí hlavou. Jen doufala, že už se Petr vrátil z lovu. "Petře!! Prosím pomoct," volala i když nevěděla jestli dostane nějakou odpověď.
Po chvilce volání slyšela dusot koní.
Z pohledu Petra
. "Petře!! Prosím pomoct," volala Róza. Petr zrovna dojel z lovu. Seděl ještě na koni a chtěl jet do stáje. Jakmile však uslyšel volání, otočil se na koni a cválal k hlasu. Róza utíkala s pláčem ve tváři. " Co se stalo Rózo?" " Emma leží na zemi a nevnímá, strašně se o ni bojím. Nevím co mám dělat. Prosím pomůžeš jí??" pověděla malá princeznička.
Petr posadil Rózu za sebe na koně a ta ho objala, aby nespadla. Jeli až k Emmě. Petr o ni měl velký strach. Nechtě,l aby se jí něco stalo. Kůň běžel co nejrychleji mohl. Petr okamžitě seskočil z koně a klekl si vedle Emmy. Třásli se mu ruce. Emma vypadala jako bez života. Světlou skoro až průsvitnou měla tvář, dýchala ale byla v bezvědomí. Stále sebou jenom škubala a třásla se. Petr na ni mluvil, ale neodpovídala. Když se jí dotkl uhnula a otočila se na druhou stranu. Chtěl ji odnést do zámeckého pokoje, kde by ji ošetřil lékař, ale Emma sebou moc smýkala. Nedokázal ji ani zvednou.
Když jen tak vedle ni seděl promítal se mu celý život s Emmou. Ty chvíle kdy byli spolu. Když mu vrazila facku. Když se usmívala. Když mu poprvé usnula v náručí. Když ji poprvé políbil. Dnes po snídani. Nedokázal si představit kdyby se Emma už neprobrala.
Po nějaké chvíli se Emma uklidnila. Otočila se zpět k Petrovi. Pootevřela oči a usmála se, "Emmo jsi v pořádku?!" Petr nutně potřeboval slyšet její hlas. Chtěl aby byla zase jako dřív. Usměvavá a zdravá. Emma mu stiskla ruku a pošeptala: "Jsem v pořádku. Nic mi není." Petr jí to však nevěřil a už ji odnášel do zámku.
Z Pohledu Emmy
Petr ji uchopil do náruče a odnášel pryč. Nevěděla kam, ale byla si jistá, že to nebyl její domeček. Byla unavená a chtěla se jenom prospat. Nepotřebovala žádného lékaře. Získala pouze nový živel. Zemi.
"Ne okamžitě mě pusť. Petře!!" Nadávala, ale Petr ji nesl dál. Emmě se zdálo že jde směrem k zámku. "Nepotřebuji lékaře slyšíš?? Odnes mě do mého domečku!!" Emma se dál rozčilovala. Petr ji však nechtěl ani pustit ani odnést do domečku. Paličák jeden. "Okamžitě mě odnes do mého domečku. Nebo se neznám," vyhrožovala dál Emma.
Petr ji, ale neposlouchal. Nesl ji do zámku. Emma měla novou moc. I když byla unavená chtěla ji vyzkoušet. Věděla, že Petra nesmí popálit ani polít vodou, proto zavřela oči a představila si malé kořínky. Kořínky, které vyrostli kousek před Petrem, tak aby o ně zakopnul.
Emmě vše vycházelo jak si přála. Kořínky tam byli. Už jen čekala na Petrovu reakci. Petr šel a najednou zakopnul. Chtěl uchránit Emmu, aby nespadla , ale jakmile Petr povolil ruce při pádu. Vyskočila a odkutálela se pryč. Zem jí však nic neudělala. To se nedalo říct o Petrovi.
Petr měl díry na kolenech a odrané ruce. Zvedl se zanadával a došel k Emmě. "Jsi v pořádku??" Strachoval se jestli jí neublížil ještě víc. To by si nikdy neodpustil. Emma si normálně stoupla a s úsměvem Petra ujistila, že je v naprosté pořádku. "Nevím kdo teď potřebuje víc toho doktora. Já jdu do svého domečku. Udělala pár kroků a podlomila se jí kolena. Při získávání země ztratila hodně energie.
"Emmo vždyť se pomale neudržíš na nohách. Potřebuješ jít k doktorovi." "Ne jsem jenom unavená. Opravdu mi nic není. Pomůžeš mi vstát?" " Pojď prosím tě. Když jinak nedáš odnesu tě do domečku. Ale jestli se mi nebudeš zdát dostatečně zdravá potom až se vyspíš půjdeš za doktorem.Je ti to jasné?" "Ano pane," ujistila ho Emma. Moc dobře věděla, že stačí se prospat a bude zase v pořádku.
Emma se probudila s pocitem viny. Nechtěla Petrovi ublížit. Jenom se bránila. Porozhlédla se kolem sebe a nikoho neviděla. Bylo jí to zvláštní, protože ještě před chvílí měla pocit, že v domečku není sama. Vstala z postele a šla podle vůně. Nevěděla co to je, ale krásně to vonělo.
Na stole na ni čekal talíř kouřící se polévky a vdolky s domácí marmeládou. Emma si olízla pusu a hned se dala do jídla. Polévka byla vařící a Emma si spálila jazyk. Chtěla jíst normálně proto poprosila oheň a ten si trochu tepla vzal.Polévka měla hned normální teplotu. Emma snědla polévku a začala si dávat marmeládu na vdolky.
Uslyšela klepání na dveře. S plnou pusou pustila Petra s Rózou dál. Petr se jen divil, když uviděl Emmu. Takhle usměvavou, živou, plnou energie a lásky ještě neviděl. Nechápal co se jí včera stalo, ale Emma vypadala mnohem lépe než předtím.
"Vypadáš skvěle," pověděl Petr. "Říkala sem ti, že se musím jenom trochu prospat, jak dlouho jsem spala??" "Jenom pár hodin. Stalo se ti to včera večer. A dnes ses vzbudila na oběd.Jak se cítíš??" "Skvěla šla bych hned tancovat. Najím se a pak půjdu do zahrady pokračovat s prací. Ne nebudu odpočívat jestli si chtěl říct toto." A políbila Petra, aby nic neříkal. "Taky by jsi měl jít do kuchyně, aby tě pak nehledali."
"Do kuchyně?? Co by tam dělal Vždyť ten neumí oškrábat brambory!?" ptala se malá princeznička."Přece vařit ty malý rozumbrado," odpověděla Emma a už je pakovala ze svého domečku. "Jdeme pracovat!"
Emma celou cestu tančila a zpívala. Když dotančila na včerejší nedodělané místo zastavila se a začala trhat plevel.Petr mezitím zmizel do kuchyně a Róza pozorovala Emmu. Emma ji učila písničky, které znala od své babičky a zpívali spolu. Když Emma měla všechen plevel vytrhaný mezi červenými růžemi, poprosila Rózu jestli by jí nedonesla nůžky na růže. Róza ochotně odběhla pro náčiní. Emma si stoupla nad růže. Zavřela oči. Pozorovala v mysli nádherné červené růže. Byly perfektně sestříhané. Bez jakých koliv škůdců a měly nádhernou barvu.
Vše co si Emma představovala se začalo odehrávat v celé zahradě. Z rukou se jí šířila energie, která vracela zahradě její původní šarm. Zahrada byla během chvíle opět nádherná. Jediné co zahradě přebývalo byl plevel. Ten tam však Emma nechala záměrně. Pokud by za ni veškerou práci udělal živel, neměla by co dělat ona.
Emma seděla na zemi a odpočíval. Zvykala si na svůj nový živel a další ztrátu energie. Róza přišla z nůžkami až za dlouhou chvíli. Tvrdila Emmě, že je nemohla najít. Jenže Emma nebyla tak hloupá. Povidla na tváři Róza nemohla popřít. Emma však nic neřekla a jen se smála.
Emma začala stříhat růže. Nejprve nastříhala červené růže. Pokládala je do šátku, protože jich bylo opravdu hodně. Jakmile však Emma ustřihla jeden květ. Na rostlince se zrodilo nové poupě. Když Emma měla dostatek červených růží, šla stříhat bílé růže. Róza nerozuměla tomu co Emma dělá a pořád se vyptávala, jenže Emma jí nikdy neodpověděla. Pouze se smála a zpívala si se sluníčkem.
S plným šátkem růží. Bylo jich opravdu mnoho. Se Emma vydala s Rózou do zámku. Procházeli každou chodbičkou. Tam kde byla schovaná váza, Emma naaranžovala růže. Někde jenom červené někde bílé a někdy dala kontrast obou barev. Do vázy vždy dala vodu. Tedy ne ona, ale její živel. Vždy když se dotkli růže vázy naplnila se vodou.
Bylo těsně před večeří a Emma chtěla ještě nastrojit jídelnu. Vešla do jídelny a zůstala stát. Takovou krásu ještě neviděla. Všechno se leštilo, všude bylo zlato a ozdoby. Emma dala s Rózinou pomocí růže do všech váz. Potom se šla princeznička nachystat na večeři a Emma zdobila jídelnu sama.
Na stůl položila několik květin. Dala tam pouze bílé. Růže zdobili prostřední část stolu. Bylo jich pár, protože se někam muselo položit i jídlo. Emma chtěla vyzkoušet co všechno dovede. Dotkla se jedné z nachystaných růží : "Růže překrásná přebarvi se vodou. Vezmi si sílu země a vody. Přebarvi se na vznešenou modrou růži.Země má kouzelná přebarvi všechny mé růže. Avšak pozor dej a každé jinou barvou maluj. Světlučko modrou jako letní obláček, modrou jako nebe za parného dne a tmavo modrou jako voda v jezeře."
Vše vypadalo dokonale. Emma rozdala všechny růže co natrhala a zmizela ze zámku. Cítila se tam divně. Tak nějak moc hlídaná , i když nikoho nepotkala. Jakoby ji někdo škrtil. I když se jí nikdo nedotkl. Měla mnohem lepší pocit, jakmile se dostala pryč.

