Autorka→ Tiana.Clark@seznam.cz
Leželo tam několik mrtvých těl, u našeho vozu sedělo pár zraněných a pár mužů vázalo několika na-šim zajatcům pouta na ruce. Dorian na všechno dohlížel. Teprve až když si nás všiml, spustil z ostatních oči.
"Jste v pořádku?" zeptal se nás starostlivě.
"Jsme," přikývla Elen.
"Ten muž," kývl Dorian hlavou k jejich vůdci, "se jmenuje Piers. Je to jeden ze stoupenců krále Hecto-ra - odporného krutovládce, který se snaží podrobit si všechny Elfy. A kdyby jen Elfy, nejraději by si podrobil celý svět. Moc dobře ale ví, že vy, Elfové, nejste snadná kořist. Proto si chce dokázat, že je ne-porazitelný a chce si podrobit nejdříve vás. Muži z vaší vesnice právě nejspíš bojují s jeho vojsky," vy-světlil nám.
"Cože? A proč zajali zrovna nás? Prošli snad celou naši zem a potkali jistě spoustu Elfů. Proč zajali zrovna mě s Marillou? A proč měli namířeno do naší vesnice?" zeptala se překvapeně Elen.
"Nemám tušení. Teď ho společně s jeho muži dopravíme k vašemu vládci a on už určí, co dál."
"Pojedete do hlavního města? Můžeme jet s vámi?" začala jsem se hned zajímat.
"Marillo, ne," zastavila mě rychle Elen. "My teď vezmeme náš vůz a pojedeme rychle do Yestarrë. Musíme splnit náš úkol a co nejdříve se vrátit do Hwarin Palúrë. Už teď budeme mít víc jak den zpoždě-ní. Co myslíš, že na to asi poví Perseus? Tedy chci říct Titton. Ten bude umírat strachy, Marillo."
Povzdechla jsem si. "Máš pravdu. Hned za úsvitu musíme vyrazit, ať jsme co nejdříve doma."
Dorian přikývl. "To je dobrý nápad. My přes Yestarrë pojedeme taky, takže tam vás doprovodíme, zpátky to ale budete muset zvládnout samy."
"My už si nějak poradíme," ujistila ho Elen.
"Jak jste nás vlastně našli?" zeptala jsem se zvědavě.
"Zahlédl jsem ve městě jednoho Piersova muže. Bylo mi to divné, proto jsme se s mými muži raději drželi ve střehu a cestovali jsme spíše přes noc, než přes den. Chtěli jsme se dostat do vaší vesnice, dát Amil zprávu, že jste obě dvě v pořádku a nabídnout menší pomoc. Narazili jsme ale na tuhle bandu a na vás."
"A jak to, že máš tolik mužů? Myslela jsem, že cestuješ sám?"
"No, ve skutečnosti už dlouho necestuji sám, to je ale dlouhý příběh, povyprávím ti ho někdy jindy. Teď si hlavně musíme všichni odpočinout a vyrazit opravdu za úsvitu."
Dorian nám dal nějaké přikrývky a ukázal nám, kam si máme lehnout, potom začal rozdávat rozkazy svým mužům. Nevím, jestli šel pak spát nebo hlídat, ale už jsem ho neviděla. Navíc jsem byla poměrně vyčerpaná a usnula jsem docela rychle.
Další den nám muži pomohli všechno pouklízet a vydali se společně s námi do Yestarrë. Byla to dlou-há cesta a já doufala, že si při ní budu moci promluvit s Dorianem a dozvědět se víc, bohužel se celou cestu staral o zajatce a na mě si čas neudělal. Věřím ale, že to není naposledy, co ho vidím.
Ve městě jsme se rozloučili. Dorian se svou družinou pokračoval dál do hlavního města a já s Elen jsme se věnovaly obchodu. Když jsme splnily vše, co jsme měly, vydaly jsme se na cestu domů.
Do Hwarin Palúrë jsme dorazily s dvoudenním zpožděním. Když jsme vjely do vesnice, začali se oko-lo nás zbíhat snad všichni, kdo byli zrovna přítomni. Vítali nás a děkovali Duchům, že jsme se domů do-staly živé a zdravé.
"Měly jsme o vás strach," řekla nám Amil. Přitom se ale usmívala.
"Omlouváme se, měly jsme na cestě malé nedorozumění s nějakými lidmi," vysvětlila Elen.
"Ano, ale potkali jsme také Doriana, matčina starého známého, a ten nám pomohl," doplnila jsem.
"Doriana?" zamyslela se Amil. "Ach ano, vzpomínám si. Moc milý to člověk. Kéž by jich bylo víc ta-kových."
"Věřím, že je jich víc," řekla jsem.
"Ano, to já také, ale ti, se kterými jsme se na cestě setkaly, moc milí nebyli," připomněla mi Elen.
"Marillo," ozvalo se za mnou.
"Tittone," s úsměvem jsem se k němu otočila.
Byl bílý jak stěna a vypadal i docela vystrašeně. "Kde jste byly tak dlouho?"
"Tys tu do teď nebyl? Právě jsme o tom všem říkaly…" začala jsem hned trochu nabručeně, protože se mi nechtělo vysvětlovat to znovu. Ještě ke všemu jemu - on pro to nebude mít pochopení. Nestihla jsem ale říct skoro nic, protože mě objal. Stiskl mě tak pevně, že jsem skoro nemohla dýchat, natož mluvit.
"Měl jsem strach, Marillo. Tohle mi už nikdy - nikdy - nedělej, rozumíš?"
"Neudělám, slibuju." V jeho hlase bylo tolik upřímnosti, že jsem úplně roztála. Choval s totiž jako můj otec, věčně úzkoprsý a starostlivý - chtěla jsem mu trošku znepříjemnit život aspoň kousavým tónem. Totálně mě ale odzbrojil, nemohla jsem nic dělat. Byla jsem jen ráda, že ho vidím.
Byly jsme doma sotva dva dny a už jsme zase musely na cesty. Tentokrát jsme jely ještě dál, než je Yestarrë. Mě ani Elen to ale nevadilo. Obě dvě jsme se těšily na nové zážitky.
Ve vesnici jsme potom netrávily opravdu víc jak den. Když teď byli muži pryč, bylo nás málo, proto nás nikdo nemohl střídat. Vždy jsme sotva dorazily a už nám nakládali nové zboží a posílali nás s tím do světa. Byla jsem z toho opravdu nadšená.
Je pravdou, že jsme se trochu obávaly, co nás zase může nějakou noc potkat, ale měly jsme štěstí - už nikdy se nám nic nestalo. Jen jednou v noci mě probudila bolest zad, to ale nemohl způsobit nikdo. Prostě mě jen nevysvětlitelně bolela záda. To mám asi z toho, že tolik spím na zemi a na tvrdém kamení a koře-nech. Zase taková tragédie to ale nebyla, do rána bolest ustoupila a já mohla opět normálně fungovat.
S Elen jsme cestovaly už několik měsíců. Léto vystřídal podzim a potom přišla i zima. Cesty byly ob-tížnější, ale pořád nás to bavilo.
Jednoho lednového dne jsme se po dlouhé cestě dostaly konečně domů. Amil pro nás měla milé pře-kvapené - všeho jsme měli dost a proto jsem si mohly dát s Elen po pětiměsíční práci pár dní skutečného volna.


Je to moc pěkné, těším se na další kapitolku!