21. září 2012 v 15:22 | Aranel van de´Corvin
|
Slíbená kapitola je tady. Nevím, kdy napíšu další kapitolu, protože ve škole to bude asi hustý... Třeba středu mám školu až do 20:45. Uvidíme.
P.S.: Omlouvám se za chyby a limit jako vždy
" Náročný týden," zamručím a konečně se mu podívám do obličeje. Poznala jsem ho už předtím. To držení těla. Hábit. Luciuse Malfoye musí poznat i slepý.
" Mám nápad," zašeptá mi do ucha. To tu ještě chybělo.
" Hm."
" U sebe v pokoji mám něco, co ti zvedne náladu." Překvapeně se na něj podívám.
" Jestli tím překvapením myslíš Rudolfuse, tak to ti pěkně děkuju!" založím protestně ruce.
" Ne. Rudolfus šel na ošetřovnu za Bellou. Dneska ji pouští." Super. Čím dál tím lepší. Lucius si všimne mého frustrovaného výrazu.
" Přece bys nebyla smutná na svoje narozeniny."
" A víš, že byla?" ušklíbnu se. Lucius mě natočí k sobě, aby mi viděl do očí. Chvíli na něj smutně koukám.
" Pojď ke mě. Uvidíš, že ti zvednu náladu. Mám pro tebe dárek k narozeninám."
" Ani mi o tom nemluv. Takhle si zjišťovat informace za mými zády!" vzpomenu si na náš rozhovor s Lily.
" Já? Kdepak! To Brumbál mě to donutil číst." Zasmála jsem se. Úplně to vidím. Lucius stojí v rohu ředitelny a vehementně se brání, že nebude narušovat něčí soukromí. Stoupla jsem si na špičky a jemně ho políbila. Musím si nějak spravit náladu. Dostrkala jsem ho až do rohu, kde se opřel o stěnu.
" Tady?" ušklíbl se.
" Jestli se ti tady nelíbí, můžeme jít k protější stěně..." pokrčím ledabyle rameny. Lucius se pousměje a přitiskne mě k sobě. To beru jako souhlas. Užívala jsem si první pohodou chvíli za dnešní den. Jenomže, když jsem začala Luciusovi rozepínat košili, tak jsem něco uslyšela.
" Počkej. Slyšíš to?" zamračím se. Lucius se už nadechoval k nějaký ironický poznámce, ale ozvala se rána- jako kdyby někdo spadl. Lucius, ač nerad, se ode mě odlepil.
" Kdo si myslíš, že to byl?" zeptám se a mezitím mu začnu knoflíčky zase zapínat.
" Nevím a co to děláš?"
" Jdeme do společenky. Veřejný sex není nic pro mě," vypláznu pobaveně jazyk.
" Škoda."
Společně jsme vešli do společenky. Moc lidí tu nebylo. Vlastně jenom Severus, který něco kuchtit. Proč to tahá sem? Merline, to je puch. S Luciusem jsme se na sebe chápavě podívali. Proto tu nikdo není.
" Nechceš jít smrdět někam jinam?" zeptám se zamyšleného Severuse a přitom si nos zakrývám rukávem. Lucius stojí hrdě vedle mě. Přece si aristokrat nebude zakrývat nos rukávem!
" Ne," zazněla krátká odpověď.
" Proč nejsi u sebe v pokoji?" zeptá se ledově Lucius a lehce nakrčí nos.
" Abych potom musel v tom smradu spát? To určitě!" nadzvedne obočí. To je náš Severus. Pro ostatní by se rozkrájel.
" Co to vůbec je?"
" To bys měla vědět vzhledem k tomu, že je to náš úkol do lektvarů." Jejda. Kouknu na hodiny. Osm. To je času! Ráno si přivstanu.
" Nevěděla jsem, že máme dělat i vzorek."
" Nemáme. Jenom mě to zajímalo." Protočím oči.
" Nemůžeš se jít zajímat někam jinam?"
" Ne." Poraženecky zvednu ruce. To nemá cenu. Chtěla jsem jít do pokoje, ale Lucius mě chytil za rukáv.
" Pojď na chvíli ke mě."
" Ale jenom na chvíli!" Změnila jsem směr.
V pokoji mě čekalo příjemné překvapení v podobě Rudolfuse a jak se v zápětí ukázalo, tak i Bellatrix. Vypadala zdravě. Až moc zdravě. Nebezpečně okolo mě začala kroužit.
" Šmejdka dorazila. Už jsem se bála, že mě ochudíš o svoji přítomnost."
" Jak vidíš, tak ses bála zbytečně."
" Okamžitě přestaňte. Bolí mě z vás hlava," zavrčí nebezpečně Lucius a chytne mě kolem pasu. Na chvíli jsem ztuhla. Nejsem zvyklá na to, že se mě dotýká na veřejnosti- i když mluvit o Belle a Rudlovi jako o veřejnosti, je taky přehnaný výraz.
" Předpokládám, že chceš, abychom vám poskytli trochu soukromí?" ušklíbne se Rudolfus a už tahá Bellatrix pryč z pokoje. Moc se jí to nelíbí. U dveří prskla ještě nějakou poznámku o tom, že jsem kurva a už jsem měla zase chuť strčit ji ze schodů. Možná bych to i zkusila... ale dvakrát v jednom týdnu? To přišlo blbý i mě. Každopádně Lucius se všimnul jak mi automaticky vystřelila ruka směrem k Belle. Chytil ji a objal mě. Nezapomněla prásknout dveřmi.
" Ať přemýšlíš nad čímkoliv, říkám ne!" řeknu rázně, když si všimnu jak se Lucius tváří.
" Nad čím myslíš, že přemýšlím?" zajiskří se mu v očích.
" Nevím, ale nelíbí se mi tvůj výraz."
" Zítra si s Bellatrix promluvím o tom, aby ti neříkala šmejdko. Nelíbí se mi to." Zaúpím.
" Jestli jí to řekneš, tak si piš, že mi tak bude říkat naschvál. Sice ne před tebou, ale bude."
" Ale-"
" Vyřídím si to sama." Umlčela jsem ho polibkem dřív, než stihl mít nějakou jízlivou poznámku. Nechala jsem se dovést k posteli. Snažila jsem se zadržet smích, když si Lucius rozepínal košili. Chvátal a nešlo mu to.
" Nech toho. Tohle si ta košile nezaslouží," zasměju se a stáhnu k sobě. Převalím se na něj a sednu si. Pomalu mu rozepnu košili. Sadista. Jeden knoflík už stihl urvat.
Spokojeně jsem se protáhla. Lucius si lehl vedle mě a přitiskl mě k sobě. Odtáhla jsem se.
" Co se děje?"
" Musím si odskočit." Oblíkla jsem si jeho košili a zapadla do koupelny. Nikdy jsem si nevšimla jak tu mají uklizeno. Ručníky pečlivě srovnaný, šampóny na jedné straně, sprcháče na druhé. Co si budeme vykládat. Psycho. Možná by u nás mohli v sobotu uklidit. S úsměvem na rtech jsem skočila do postele a zahrabala se do peřiny. Teprve teď mi cvaklo, že tu něco chybí. Kde je Lucius?
" Žiješ?"
" Počkej chvíli," ozve se od skříně. Už ho vidím. Je schovaný za dveřmi od skříně a něco z ní vytahuje. Zvědavě natáhnu hlavu. Co by mi mohl Lucius dát? Helmu na hlavu? Příručku o tom, jak se chovají čistokrevní kouzelníci?
" Všechno nejlepší," dá mi pusu a na klín mi postaví úhledně zabalený dárek. Už jsem mu chtěla poděkovat, ale krabice se začala hýbat. Vytřeštěně jsem to sledovala.
" Nenakupoval jsi u Taškáře, že ne?"
" Ne. Dělej otevři to." Krabici postavím, co nejdál od sebe a otevřu víko. Nic. Žádná rána. Žádný zápach. Opatrně se nakloním. To, co jsem viděla mi vyrazilo dech. Šťastně jsem Luciuse objala a přiznám se, že mě v očích začaly štípat slzy. Pustila jsem ho ze svého smrtícího objetí a znovu se podívala na chlupatou kuličku, která se na mě zvědavě dívala. Je nádherný! Vyndala jsem ho z krabice a začala se s ním mazlit. Má úžasný uši!
" Hrozně moc děkuju," řeka jsem dojatě. Znovu jsem ho objala- tentokrát i s králíkem, kterého jsem málem rozmačkala.
" Nemáš zač. Tobě je lehké se zavděčit. Obvykle jsou ženy náročnější. Pamatuju si, že Rudolfus musel Bellatrix koupit náhrdelník snad za tisíc galeónů," zasmál se Lucius," pokud si dobře pamatuju, tak ho měla na sobě dvakrát. Rudolfus ji tenkrát málem zabil." Zasmála jsem se s ním. Mám živou představu.
" Jak mu budeš říkat?" Zamyšleně pozoruju kuličku na svém klíně.
" Palačinka." Jo, to k němu sedí.
" Palačinka? Jako to jídlo?"
" Palačinka je hezký jméno! Sedí k němu. Buď rád, že nevíš, jak se jmenoval můj pes."
" Nech mě hádat. Zmrzlinový pohár?" Dotčeně ho bouchnu do ramene.
" Ne. Jmenoval se Štika." Štika byl výborný pes. Škoda, že umřel. Lucius se začal smát.
" Hej!"
" A co se mu stalo?"
" Utopil se." Tehdy byly povodně a rodiče naznali, že nemá cenu vracet se pro psa. Proplakala jsem tři noci. Když už se na to nemohli dívat, tak mi koupili rybku, která za dva měsíce stejně chcípla. Soucitně jsem se podívala na Palačinku. Bude to mít se mnou těžký.
Do pokoje jsem se dostala později, než jsem plánovala. Palačinka mi už spala v náručí. V
pokoji byla tma. Potichu jsem se blížila k mě posteli. Přichystala jsem pelíšek. Nevím, jak se mi podařilo vysvléci. Jediný, co si pamatuju je moje hlava, která dopadla na polštář.
" Gigi, vstávej! Musíme na hodinu!" Něco jsem zahuhlala.
" Merline, co to je?" zavřeštěla Narcisa.
" Palačinka," zamumlám.
" Kde jsi to vzala?"
" Lucius... já vás dohoním," odeženu je pryč a znovu se svalím do peřiny. Prý "ráno si přivstanu". Křiklan mi může políbit... Stejně nechápu, proč máme lektvary dvakrát týdně. Chápu, že letos končíme, ale takhle nás týrat? S podobnými myšlenkami jsem usnula. Vzbudila mě až Palačinka, která mi přistála na obličeji.
" Ech," hýknu. Jak se dostala ven? Drusila nejspíš zapomněla zavřít ohrádku.
" Vždyť už jdu," zavrčím a vyhrabu se ven. Palačinku vrátím do ohrádky a protáhnu se. Ztuhnu.
" Do prkenný ohrady!" zavyju a začnu chaoticky běhat po pokoji. Očividně mě už lektvary trápit nemusí. Ty jsem v klidu prospala. Stejně tak i byliny. Právě mi začínají dějiny. Sakra, kde mám sukni? Kašlu na to. Čapnu rifle, tričko a bílou mikinu.
" Taška, taška!" plácnu se do čela a vběhnu zase do pokoje. Vzala jsem si rovnou i polštář, protože vím, jak to u Binnse dopadne. Palačinka na mě kouká, jak na totálního magora. Schody beru po dvou. Málem jsem prorazila portrét- má se otvírat rychleji, jeho chyba. Něco na mě ještě křičel, ale koho to zajímá?! Proč máme společenku v podzemí? Než jsem vyběhla schody, tak bylo deset minut pryč. Už jsem se řítila chodbou, která vedla k učebně dějin. Jenomže byla mokrá podlaha a mě to trochu podklouzlo. Podařilo se mi udržet na nohách. Opatrně jsem se dala zase do běhu. Dvacetiminutový skluz, to nic není- když nepočítám předešlí dvě hodiny.
" Co to?" ozve se těsně vedle mého ucha. Zaraženě zvednu hlavu. Omylem jsem proběhla duchem. Jedním. Druhým a nakonec třetím.
" Koukej na cestu!" zakřičí na mě Protiva. Jejda. Třeba mě nepoznal. Zbylý dva duchy jsem neměla čas si prohlédnout. Od učebny mě dělilo posledních sto metrů, ale to bych nebyla já, kdybych se nesvezla po zemi. V poslední zatáčce jsem dostala smyk a po zadku dojela až k nohám našeho milovaného školníka. To je den! A to jsem ještě neviděla Bellatrix!
" To je nehoráznost! Kdyby to bylo na mě-"
"Jo, já vím!" vybafla jsem na něj a zvedla se ze země. Do učeny jsem doběhla dřív, než se stihl vzpamatovat. Udýchaně jsem rozrazila dveře. Binnse jsem vůbec nevyrušila, ale ostatní se na mě vykuleně podívali. Snažila jsem se zklidnit, ale moje plíce byly na pokraji zhroucení. Pohledem jsem zabloudila ke svojí lavici. Místo Drusily, tam seděl Rudolfus. Paráda. Někdo tam nahoře se musí bavit. Kecla jsem si na židli vedle Rudolfuse, hodila polštář na lavici a následně si něj se zaduněním položila hlavu.
" Uhodil do tebe blesk?" Potichu zavyju, když uslyším Rudlův hlas. Unaveně se na něj otočím- hlavu stále na polštáři.
" Proč?" zeptám se dutě. Rudolfusovi vystřelily ruce k hlavě. Dával ruce od hlavy a zase zpátky.
" Vysadil jsi prášky?"
" Ach jo, zapomínám jak jsou mudlovští šmejdi nechápaví," povzdechne si.
" Rudolfusi, udělej nám všem laskavost a sklapni!" Ironie je, že nemůžu usnout.Proč na mě pořád všichni civí? Původně jsem si myslela, že je to kvůli mudlovskému oblečení, ale koukají mi na hlavu. A pak mi to cvaklo. Taky jsem se mohla učesat. Občas zapomínám, jak vypadám, když se vzbudím. Jako když strčím prsty do zásuvky. Konečně jsem pochopila Rudlovu narážku- nahlas to nikdy nepřiznám. Možná tady bude mít nějaká slepice hřeben. Podívala jsem se na blondýnu, která seděla přede mnou a měřila si mě naštvaným pohledem. Blbý fanklub! Normální kluci sbírají modely nebo autíčka. Jenom ON musí sbírat slepice! Když už jsme u Siriuse, tak ten se taky dobře baví. No co, sranda musí být. Zabořím hlavu zase zpátky. Mohla bych si vytáhnout pergamen- ať alespoň projevím nějakou snahu. S novým cílem zvednu hlavu a natáhnu se pro tašku.. .která tam není! Naštvaně se otočím na Rudolfuse.
" Máš krámy, nebo co? Dneska jsi nějaká náladová!" nadzvedne obočí. Chvíli si ho měřím naštvaným pohledem. Výjimečně je v tom nevinně. Začala jsem se soustředit na ostatní spolužáky. Mohl by to být kdokoliv, kromě Lily. A pak mi došla další věc. Je sice moc hezký, že jsem z té země zvedla polštář, ale tašku jsem zapomněla! Sakra! Teď už ji má nejspíš Filch. Prudce jsem vstala, až židle spadla na zem. Binns dál mlel svoje a mého, mírně vyšinutého, výrazu si nevšímal. Vyběhla jsem ze dveří stejně rychle, jako jsem tak vběhla. Polštář jsem pevně svírala v rukou, připravena na další pád. Doběhla jsem na místo srážky, ale po Filchovi ani jeho chlupatý kouli ani stopy. Stejně v té tašce nebylo nic důležitého. Do třídy jsem se vrátila přesně na konci hodiny- ani jsem tam nestihla vejít a už mě dav znuděných děcek tlačil ven. Odevzdaně jsem se vydala na oběd, nebo-li v mém případě snídani. Bellatrix na sebe nenechala dlouho čekat. Sedla si na proti mě a začala si ze mě utahovat. Chvíli jsem to její žvatlání tolerovala, ale když si vedle mě sedl Lucius a snažil se mi něco říct a já ho neslyšela, protože NĚKDO neumí zavřít pusu, tak jsem se naštvala.
" Silencio," mávla jsem ledabyle hůlkou. Bellatrix se na mě snažila křičet, ale marně. Škoda, že se takhle nenarodila. S tím svým ječákem by mohla jít dělat do Azkabanu místo mozkomorů. Nestihla jsem s Luciusem prohodit ani tři slova a přistála přede mě sova. Překvapeně jsem se dívala na dopis, který mi poslala Lily. Stálo na něm, že se mám jít rychle převléct, než mě zahlídne někdo z profesorů. Podívala jsem se k učitelskému stolu. To už asi nestihnu. Všichni na mě koukali. Třeba se koukají na můj nový účes.
" Au!" chytnu se dotčeně za hlavu. Něco do mě narazilo. Na pohlavek to bylo až moc... měkký. Otočila jsem se a uviděla sovu. Jakmile se vzpamatovala, tak vyletěla na stůl vedle té první. Co těm sovám dávají pít, že neumí lítat rovně? Vzala jsem si druhý dopis. Tentokrát od Brumbála. Prý se mám po vyučování zastavit do ředitelny. Super. Se zaúpěním sleduju další sovu, která letí mým směrem. To snad ne! S takovouhle budu muset sedat u vlastního stolu. Jenom já a... sovy. Teď jsem ale s jistotou věděla, kdo mi píše. Otec. Sova mého otce se vecpala mezi první dvě. Severus, kterého jsem si doteď nevšimla, začal naštvaně mručet.
" To si nemůžeš korespondenci řešit někde v soukromí, jako normální lidi?"
" Ne," odpovím mu stejně jako on včera mě. Lucius si posune talíř, aby se mohl v klidu najíst. Dám sovám něco dobrýho, aby konečně odplachtily. Severus si dotčeně vyndával peří z brambor.
" Příště sedíš s Mrzimorem!" prskne Severus a vymění si svůj talíř za můj. Hlavně, že on si ve společence jedy kuchtit může!
Palačinka:
ha sem první jako vždy užásné