Autorka→ ddnb@seznam.cz
Uplynulo už několik měsíců co Emma byla na zámků.Z jara bylo dávno léto. Sluníčko hřálo a Emma byla den o de dne s Petrem šťastnější. Každé ráno spolu rozdávali čerstvé růže po celém zámku. Potom se rozloučili polibkem a Emma šla do zahrady. Někdy zalévala květiny, stříhala stromky nebo sbírala jablka. Práce v zahradě ji bavila. Bylo to mnohem lepší než u sedláka.
Jednou za čas se Emma schovala na svoji starou jabloň a dívala se do ohnivé tváře svých přátel. Ráda by je viděla, ale měla strach. Bála se, že Amy s Erikem měli už po svatbě. Nevěděla jak by se měla chovat v takovéhle situaci. Ráda by si zase jen tak povídala s Amy. Honila se po lese s Erikem. Sbírala s nimi maliny, borůvky a pak by si pomalovala obličej. Všichni tři by vypadali jako strašidla. Ale to jí právě chybělo.
S Petrem byla ráda, měla ho ráda. Jenže nebyl to Erik. Nechápala jak mohla milovat dva odlišné muže. Když byla s Petrem na Erika měla zakázané myslet. Už si tak nějak zvykla, že není s ním. Jakmile byla však sama měla Erikovu tvář neustále na paměti. Jeho milovala na rozdíl od Petra.
Byla na zámku už dost dlouho, na to aby Petrovi pověděla svoje tajemství. Oddalovala to každičký den. Bylo jí tajemstvím, proč se Petr neptá jak to všechno dokázala, jak podpálila oheň, jak tančila na povrchu vody. Jeho odpověď na to bylo " Jsi moje tajemná kráska. Nedovedu pochopit tvoje tajemství dokud mi ho sama neřekneš. Umíš tolik obyčejně neobyčejných věcí, ani nevím jestli se mi to někdy nezdá." Emma si však dávala pozor na svoje živli v číkoli společnosti. Používala je nenápadně. Přála si však, aby to Petr věděl. Tak jako to věděl Erik, Amy i její ostatní přátelé.
Byl zrovna večer, kdy Petr nedošel. Musel být prý na královské hostině a obsluhovat. Emma nechtěla sedět a čekat jestli přijde. Šla si pro svoji kobylku, osedlala ji a jela se projet. Ještě nikdy nebyla v tomhle království dál než za jezerem. A to vždy jen s Petrem nebo Rózou.
Jela po cestičce, která vedla do lesa. Projížděla vonícím lesem. Když přejela les, jela přes pole. Nebylo to však normální zdravé pole. Tohle pole bylo seschlé a špatné. Úroda na poli byla slabá. Emma nejprve poprosila zemi. Ta dodala zuboženému poli živiny a úroda se za chvilku začala měnit na krásnou a zdravou. Potom si představila vodu. Nádherný lesní vonící déšť. Během chvilky začalo pršet. Emma slezla s koně. Tančila mezi poli. Tančila v obilí i ječmenu. Byla šťastná. Úsměv jí pohrával na tváři. Milovala déšť. Tančila, zpívala a potom nasedla na koně. Představila si sluníčko. Které dalo veškerému ovoci barvu a sladkou chuť.
Jela dlouho, když se jí klížili očka. Slezla z koně. Sundala zástěrku, na kterou si lehla pod strom a spala až do rána. Ráno opět sedla na kobylku a jela dál. Neměla strach, že ji někdo bude hledat. Královské hostiny bývají až do brzkého rána a všichni pak prospí celý den.
Kudy Emma projela, tráva se zazelenala a za ní se nenašlo neúrodné pole. Když vjela do malinkaté vesničky všude panoval smutek. Nikdo se neusmál, nikdo nemluvil. Všichni byli jako bez života. "To je ona. To je ona!!"křičel malý kluk. Křičel to celou dobu dokud nedošel k Emmě. Emma slezla z koně a udiveně se na něj podívala. "Co jsem udělala chlapče??" "Ty.. ty vrátila jsi královskou zahradu do pořádku. Vrátili se tam i ptáčci a je tam slyšet jenom smích a radost." "Ano to jsem já. A co je na tom zvláštního? Zahrada to potřebovala." Chlapec vzal Emmu za ruku a vedl ji pryč. Jeho starší bratr mezitím odvedl koně do stáje.
Chlapec Emmu vedl do malinkaté chaloupky. Byla velice podobná té co měla s babičkou. Než vešla do chaloupky měla divný pocit. V chaloupce bylo všechno ve smutných barvách. Chlapec Emmu dovedl až k malé postýlce, kde ležela malá dívenka. "Toto je moje sestra Melinda. Jednou snědla jablko z naší zahrady. Od té doby je takováhle. Nejí, pomale nespí. Brzo zemře. Takovýchhle neléčitelných nemocí tu každý den přibývá. Melinda není první a nebude ani poslední. Vím, že moji sestru už nezachráníš, ale zkus něco udělat s naší zahradou, abychom přežili i my ostatní. Vím nemáme čím zaplatit, ale nějak bychom to odpracovali." "Chlapče jdi si ven hrát. Chci si s Melindou popovídat. Vím co jsi říkal, ale nech nás tu o samotě, třeba promluví. A s placením si nedělej starost, pomáhat lidem se má z lásky a za úsměv a ne za peníze," pověděla Emma a hnala chlapce ven. Zavřela dveře. Zůstala v chaloupce sama s Melindou. Došla k ní k posteli a přisedla si vedle Melindy.
"Ahoj já jsem Emma. Vím, že nemluvíš, ale mohla by jsi mi aspoň kývnout hlavou?" Melinda kývla ANO. "Dobře, nedokážu tě vyléčit nejsem všemohoucí, ale můžu se o to pokusit. Nikdy jsem to nedělala. Jediné co musíš dělat je věřit mi a nikdy nepovědět nikomu co jsi viděla nebo slyšela." "Ano věřím ti Emmo a nikomu to nepovím," pošeptala Melinda. "Možná to bude trochu bolet, ale za chvíli se ti uleví." Melinda pouze kývla ANO a Emma mohla začít.
Chytla Melindu za ruku. Obě zavřeli oči. A Emma začala prosit svoje živli : "Ohni můj milovaný spal vše zlé co se v Melindě zrodilo. Spal vše co jí ubližuje a bere zdraví. Spal vše za cenu bolesti, kterou si vezmu já za tvoje činy." Jakmile to dořekla ucítila pach ohně. Nejprve vykřikla Melinda, ale pak se uklidnila a všechnu bolest přijala Emma. Nekřičela, nechtěla, aby se Melinda dověděla jakou bolest měla zažít. Když cítila, že se blíží konec vykřikla. Nechtěla, ale její tělo bylo od spalující bolesti zkřehlé a nechtělo ji poslouchat.
V tom uslyšela jak se někdo dostal do chaloupky. Otevřela oči a uviděla tam stát mladého udatného a krásného muže. "Odejdi! Slyšíš odejdi a neubližuj Melindě. Je dost nemocná na to abys jí ještě ubližovala ty!!" Pověděl ten pohledný muž. Přišel k Emmě, zvedl ji z postele a dal jí ruce za záda, které pevně sevřel. Až Emma sykla bolestí.
"Neubližuj jí. Ona mi nic neudělala," promluvila Melinda. "Proboha ty mluvíš?? A dokonce sis sedla??" "Okamžitě pusť Emmu!!" začala řvát Melinda na svého staršího bratra. "Emma mi pomáhá se uzdravit a ty ji tady mučíš."
Melindin starší bratr ji hned pustil." Moc se omlouvám. Nechtěl jsem Vám ublížit.Ukažte, bolí vás to moc?" "Ne to je v pořádku," třela si Emma zápěstí. Nevydržela však na nohách dlouho. Podlamovali se jí kolena. Neměla by používat tolik své živly. Melindin bratr, ale stál ještě stále za Emmou a ta ji chytil a odvedl k Melindiné posteli. Kde se posadila.
"Můžu poprosit o trochu vody??" požádala Emma. "Strašně rád bych Vám ji dal, ale bojím se že je taky otrávená." Přiznal zklamaně bratr. "To nevadí mě ta voda neublíží." Bratr se divil, ale vodu jí podal. Nechtěl ji zklamat. Něco ho k ní strašně přitahovalo. Byla tak překrásná. Tajemná. Kouzelná. Nedokázal s ní spustit oči.
"Emmo vy se ještě neznáte jak vidím. Tohle je můj nejstarší bratr Dark. Darku tohle je Emma," upřesnila Melinda a opět si lehla. "Jsem ráda, že tě poznávám." "Já také. Kouzelná Emmo. Dokážeš asi zázraky co?" Dodal Dark a dal Emmě pusu na tvář. Pak oddálil svůj obličej a podíval se jí do očí.
Darkovi oči byly nádherné. Měli Erikovu barvu, jenže tyhle oči byly jiné. Měli v nich smutek, ale i radost a bolest. Oba dva se dívali zároveň do očí a propadali se do velkého neznáma.
"Emma si představila svoji vodu. "Vodo má vodičko odstraň veškerou jedovatost s téhle vody. Chci se jen napít čisté vody," pomyslela si Emma. A v klidu se napila vody. Vrátila skleničku Darkovi a otočila se zpět k Melindě.
"Musíme pokračovat zlatíčko." "Samozřejmě jak si přeješ Emmo. Darku mohl by jsi prosím jít pryč," požádala Melinda. Emma nevěděla odkud se to bere, ale plně mu důvěřovala. Viděla, že se mu moc odcházet nechce a také věděla, že on by její tajemství nevyzradil. Tak jako Melinda. "Můžeš tu zůstat, jestli chceš. Stejně bych chtěla ještě vědět, jestli je tady veškerá voda co pijete jedovatá nebo ne." "To nikdo neví Emmo. Bojíme se jí všichni napít, ale nikdo neví pravdu." Přiznal se Dark. Emma se tedy zvedla a vzala džbán vody, ze kterého jí Dark naléval vodu. "Vodičko moje. Zda li jsi jedovatá nech uschnou tohle kvítko, které tebou pokropím," pošeptala Emma tak aby ji neslyšel ani Dark s Melindou.
Polila kvítko, které bylo na okně. Kvítko se chvíli drželo a pak začalo uvadat. "Tahle voda je jedovatá. Musí být znečištěná už někde v potůčku či od pramene," informovala Emma sourozence.
Emmě v džbánu zůstalo jenom trošku vody. Poprosila vodu, aby se přeměnila na léčivou. Aby zahojila to co oheň spálil v Melindině těle.
Přišla k Melindě a podala jí džbán." Vypij to. Nic ti to neudělá nemusíš se bát." "Ale vždyť…" nedořekl Dark. To už měla Melinda vodu vypitou. Příjemně ji to chladilo tam kde pocítila oheň.
Emma chytila Melindu za ruku."Země moje milovaná, dej Melindě barvu zralých jablek na líčka. Vrať jí její vůni a půvab. Vrať jí i elán a energii pokud to zvládneš. Vím to by měl dělat vzduch, ale věřím, že část dokážeš i ty." Dark nechápal, proč Emma šeptá natož co to povídá. Nerozuměl jí každé slovo. Melinda však věděla přesně o čem Emma mluvila. Sama to cítila. Cítila jak přes Emminu ruku přechází život.
Jakmile byla Melinda zdravá pustila Emmu. Ta se však vyčerpáním zhroutila do postele. "Pane bože, co se jí stalo. Že ona pila taky tu jedovatou vodu a…"Najdnou se Dark zasekl. Nevěděl co říct. "Nic jí není věř mi. Pouze mi pomohla vyléčit se. Né úplně to ještě nedokáže. Jednou však bude umět.Vezmi ji do náruče a odnes k té nejdravější jabloni co máme. Vezmi ji, ale zadem. Nikdo se to nesmí dozvědět." Dark udělal přesně to co Melinda řekla. Odnesl ji a položil pod nejhojnější strom v sadě. Melinda mezitím vstala z postele a oblékla si šaty. Potom došla k Darkovi.
"Nevím jestli se to povede, ale potřebuji abys šel na chvíli do světnice. Tohle by jsi asi neměl vidět. Vím, že se o ni bojíš. Emma ti věří, možná by to nevadilo, ale raději jdi." Dark se smutně podíval na Emmu a potom na Melindu."Máš ji rád co?" Dark kývl hlavou a odcházel do světničky.
Melinda si sedla vedle Emmy. Jednu ruku položila na zem mezi Emmu a jabloň, druhou ruku vsunula do Emmininé dlaňě. Zavřela oči a začala se soustředit. Nikdy to nedělala, ale zaposlouchala se do Emminaa srdce, aby se mohla spojit se zemí. Když uslyšela pravidelný tlukot, zaposlouchala se do okolí. Nejprve rozeznávala jen ptáčky, pak vítr s listím a pak měla pocit, že slyší růst trávu.
"Země. Země pomož jí prosím. Neumím tě ovládat, ale zkouším to, protože by Emma obětovala život pro cizí děvče. Daruj jí trochu své síly." Melinda tohle opakovala do té doby něž ucítila proud energie a Emma neotevřela oči.
Jednou za čas se Emma schovala na svoji starou jabloň a dívala se do ohnivé tváře svých přátel. Ráda by je viděla, ale měla strach. Bála se, že Amy s Erikem měli už po svatbě. Nevěděla jak by se měla chovat v takovéhle situaci. Ráda by si zase jen tak povídala s Amy. Honila se po lese s Erikem. Sbírala s nimi maliny, borůvky a pak by si pomalovala obličej. Všichni tři by vypadali jako strašidla. Ale to jí právě chybělo.
S Petrem byla ráda, měla ho ráda. Jenže nebyl to Erik. Nechápala jak mohla milovat dva odlišné muže. Když byla s Petrem na Erika měla zakázané myslet. Už si tak nějak zvykla, že není s ním. Jakmile byla však sama měla Erikovu tvář neustále na paměti. Jeho milovala na rozdíl od Petra.
Byla na zámku už dost dlouho, na to aby Petrovi pověděla svoje tajemství. Oddalovala to každičký den. Bylo jí tajemstvím, proč se Petr neptá jak to všechno dokázala, jak podpálila oheň, jak tančila na povrchu vody. Jeho odpověď na to bylo " Jsi moje tajemná kráska. Nedovedu pochopit tvoje tajemství dokud mi ho sama neřekneš. Umíš tolik obyčejně neobyčejných věcí, ani nevím jestli se mi to někdy nezdá." Emma si však dávala pozor na svoje živli v číkoli společnosti. Používala je nenápadně. Přála si však, aby to Petr věděl. Tak jako to věděl Erik, Amy i její ostatní přátelé.
Byl zrovna večer, kdy Petr nedošel. Musel být prý na královské hostině a obsluhovat. Emma nechtěla sedět a čekat jestli přijde. Šla si pro svoji kobylku, osedlala ji a jela se projet. Ještě nikdy nebyla v tomhle království dál než za jezerem. A to vždy jen s Petrem nebo Rózou.
Jela po cestičce, která vedla do lesa. Projížděla vonícím lesem. Když přejela les, jela přes pole. Nebylo to však normální zdravé pole. Tohle pole bylo seschlé a špatné. Úroda na poli byla slabá. Emma nejprve poprosila zemi. Ta dodala zuboženému poli živiny a úroda se za chvilku začala měnit na krásnou a zdravou. Potom si představila vodu. Nádherný lesní vonící déšť. Během chvilky začalo pršet. Emma slezla s koně. Tančila mezi poli. Tančila v obilí i ječmenu. Byla šťastná. Úsměv jí pohrával na tváři. Milovala déšť. Tančila, zpívala a potom nasedla na koně. Představila si sluníčko. Které dalo veškerému ovoci barvu a sladkou chuť.
Jela dlouho, když se jí klížili očka. Slezla z koně. Sundala zástěrku, na kterou si lehla pod strom a spala až do rána. Ráno opět sedla na kobylku a jela dál. Neměla strach, že ji někdo bude hledat. Královské hostiny bývají až do brzkého rána a všichni pak prospí celý den.
Kudy Emma projela, tráva se zazelenala a za ní se nenašlo neúrodné pole. Když vjela do malinkaté vesničky všude panoval smutek. Nikdo se neusmál, nikdo nemluvil. Všichni byli jako bez života. "To je ona. To je ona!!"křičel malý kluk. Křičel to celou dobu dokud nedošel k Emmě. Emma slezla z koně a udiveně se na něj podívala. "Co jsem udělala chlapče??" "Ty.. ty vrátila jsi královskou zahradu do pořádku. Vrátili se tam i ptáčci a je tam slyšet jenom smích a radost." "Ano to jsem já. A co je na tom zvláštního? Zahrada to potřebovala." Chlapec vzal Emmu za ruku a vedl ji pryč. Jeho starší bratr mezitím odvedl koně do stáje.
Chlapec Emmu vedl do malinkaté chaloupky. Byla velice podobná té co měla s babičkou. Než vešla do chaloupky měla divný pocit. V chaloupce bylo všechno ve smutných barvách. Chlapec Emmu dovedl až k malé postýlce, kde ležela malá dívenka. "Toto je moje sestra Melinda. Jednou snědla jablko z naší zahrady. Od té doby je takováhle. Nejí, pomale nespí. Brzo zemře. Takovýchhle neléčitelných nemocí tu každý den přibývá. Melinda není první a nebude ani poslední. Vím, že moji sestru už nezachráníš, ale zkus něco udělat s naší zahradou, abychom přežili i my ostatní. Vím nemáme čím zaplatit, ale nějak bychom to odpracovali." "Chlapče jdi si ven hrát. Chci si s Melindou popovídat. Vím co jsi říkal, ale nech nás tu o samotě, třeba promluví. A s placením si nedělej starost, pomáhat lidem se má z lásky a za úsměv a ne za peníze," pověděla Emma a hnala chlapce ven. Zavřela dveře. Zůstala v chaloupce sama s Melindou. Došla k ní k posteli a přisedla si vedle Melindy.
"Ahoj já jsem Emma. Vím, že nemluvíš, ale mohla by jsi mi aspoň kývnout hlavou?" Melinda kývla ANO. "Dobře, nedokážu tě vyléčit nejsem všemohoucí, ale můžu se o to pokusit. Nikdy jsem to nedělala. Jediné co musíš dělat je věřit mi a nikdy nepovědět nikomu co jsi viděla nebo slyšela." "Ano věřím ti Emmo a nikomu to nepovím," pošeptala Melinda. "Možná to bude trochu bolet, ale za chvíli se ti uleví." Melinda pouze kývla ANO a Emma mohla začít.
Chytla Melindu za ruku. Obě zavřeli oči. A Emma začala prosit svoje živli : "Ohni můj milovaný spal vše zlé co se v Melindě zrodilo. Spal vše co jí ubližuje a bere zdraví. Spal vše za cenu bolesti, kterou si vezmu já za tvoje činy." Jakmile to dořekla ucítila pach ohně. Nejprve vykřikla Melinda, ale pak se uklidnila a všechnu bolest přijala Emma. Nekřičela, nechtěla, aby se Melinda dověděla jakou bolest měla zažít. Když cítila, že se blíží konec vykřikla. Nechtěla, ale její tělo bylo od spalující bolesti zkřehlé a nechtělo ji poslouchat.
V tom uslyšela jak se někdo dostal do chaloupky. Otevřela oči a uviděla tam stát mladého udatného a krásného muže. "Odejdi! Slyšíš odejdi a neubližuj Melindě. Je dost nemocná na to abys jí ještě ubližovala ty!!" Pověděl ten pohledný muž. Přišel k Emmě, zvedl ji z postele a dal jí ruce za záda, které pevně sevřel. Až Emma sykla bolestí.
"Neubližuj jí. Ona mi nic neudělala," promluvila Melinda. "Proboha ty mluvíš?? A dokonce sis sedla??" "Okamžitě pusť Emmu!!" začala řvát Melinda na svého staršího bratra. "Emma mi pomáhá se uzdravit a ty ji tady mučíš."
Melindin starší bratr ji hned pustil." Moc se omlouvám. Nechtěl jsem Vám ublížit.Ukažte, bolí vás to moc?" "Ne to je v pořádku," třela si Emma zápěstí. Nevydržela však na nohách dlouho. Podlamovali se jí kolena. Neměla by používat tolik své živly. Melindin bratr, ale stál ještě stále za Emmou a ta ji chytil a odvedl k Melindiné posteli. Kde se posadila.
"Můžu poprosit o trochu vody??" požádala Emma. "Strašně rád bych Vám ji dal, ale bojím se že je taky otrávená." Přiznal zklamaně bratr. "To nevadí mě ta voda neublíží." Bratr se divil, ale vodu jí podal. Nechtěl ji zklamat. Něco ho k ní strašně přitahovalo. Byla tak překrásná. Tajemná. Kouzelná. Nedokázal s ní spustit oči.
"Emmo vy se ještě neznáte jak vidím. Tohle je můj nejstarší bratr Dark. Darku tohle je Emma," upřesnila Melinda a opět si lehla. "Jsem ráda, že tě poznávám." "Já také. Kouzelná Emmo. Dokážeš asi zázraky co?" Dodal Dark a dal Emmě pusu na tvář. Pak oddálil svůj obličej a podíval se jí do očí.
Darkovi oči byly nádherné. Měli Erikovu barvu, jenže tyhle oči byly jiné. Měli v nich smutek, ale i radost a bolest. Oba dva se dívali zároveň do očí a propadali se do velkého neznáma.
"Emma si představila svoji vodu. "Vodo má vodičko odstraň veškerou jedovatost s téhle vody. Chci se jen napít čisté vody," pomyslela si Emma. A v klidu se napila vody. Vrátila skleničku Darkovi a otočila se zpět k Melindě.
"Musíme pokračovat zlatíčko." "Samozřejmě jak si přeješ Emmo. Darku mohl by jsi prosím jít pryč," požádala Melinda. Emma nevěděla odkud se to bere, ale plně mu důvěřovala. Viděla, že se mu moc odcházet nechce a také věděla, že on by její tajemství nevyzradil. Tak jako Melinda. "Můžeš tu zůstat, jestli chceš. Stejně bych chtěla ještě vědět, jestli je tady veškerá voda co pijete jedovatá nebo ne." "To nikdo neví Emmo. Bojíme se jí všichni napít, ale nikdo neví pravdu." Přiznal se Dark. Emma se tedy zvedla a vzala džbán vody, ze kterého jí Dark naléval vodu. "Vodičko moje. Zda li jsi jedovatá nech uschnou tohle kvítko, které tebou pokropím," pošeptala Emma tak aby ji neslyšel ani Dark s Melindou.
Polila kvítko, které bylo na okně. Kvítko se chvíli drželo a pak začalo uvadat. "Tahle voda je jedovatá. Musí být znečištěná už někde v potůčku či od pramene," informovala Emma sourozence.
Emmě v džbánu zůstalo jenom trošku vody. Poprosila vodu, aby se přeměnila na léčivou. Aby zahojila to co oheň spálil v Melindině těle.
Přišla k Melindě a podala jí džbán." Vypij to. Nic ti to neudělá nemusíš se bát." "Ale vždyť…" nedořekl Dark. To už měla Melinda vodu vypitou. Příjemně ji to chladilo tam kde pocítila oheň.
Emma chytila Melindu za ruku."Země moje milovaná, dej Melindě barvu zralých jablek na líčka. Vrať jí její vůni a půvab. Vrať jí i elán a energii pokud to zvládneš. Vím to by měl dělat vzduch, ale věřím, že část dokážeš i ty." Dark nechápal, proč Emma šeptá natož co to povídá. Nerozuměl jí každé slovo. Melinda však věděla přesně o čem Emma mluvila. Sama to cítila. Cítila jak přes Emminu ruku přechází život.
Jakmile byla Melinda zdravá pustila Emmu. Ta se však vyčerpáním zhroutila do postele. "Pane bože, co se jí stalo. Že ona pila taky tu jedovatou vodu a…"Najdnou se Dark zasekl. Nevěděl co říct. "Nic jí není věř mi. Pouze mi pomohla vyléčit se. Né úplně to ještě nedokáže. Jednou však bude umět.Vezmi ji do náruče a odnes k té nejdravější jabloni co máme. Vezmi ji, ale zadem. Nikdo se to nesmí dozvědět." Dark udělal přesně to co Melinda řekla. Odnesl ji a položil pod nejhojnější strom v sadě. Melinda mezitím vstala z postele a oblékla si šaty. Potom došla k Darkovi.
"Nevím jestli se to povede, ale potřebuji abys šel na chvíli do světnice. Tohle by jsi asi neměl vidět. Vím, že se o ni bojíš. Emma ti věří, možná by to nevadilo, ale raději jdi." Dark se smutně podíval na Emmu a potom na Melindu."Máš ji rád co?" Dark kývl hlavou a odcházel do světničky.
Melinda si sedla vedle Emmy. Jednu ruku položila na zem mezi Emmu a jabloň, druhou ruku vsunula do Emmininé dlaňě. Zavřela oči a začala se soustředit. Nikdy to nedělala, ale zaposlouchala se do Emminaa srdce, aby se mohla spojit se zemí. Když uslyšela pravidelný tlukot, zaposlouchala se do okolí. Nejprve rozeznávala jen ptáčky, pak vítr s listím a pak měla pocit, že slyší růst trávu.
"Země. Země pomož jí prosím. Neumím tě ovládat, ale zkouším to, protože by Emma obětovala život pro cizí děvče. Daruj jí trochu své síly." Melinda tohle opakovala do té doby něž ucítila proud energie a Emma neotevřela oči.

