Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

1.kapitola

28. října 2012 v 20:40 | Aranel van de´Corvin |  Push off!
Autorka→ laivine@atlas.cz

"Hell is empty and all the devils are here." (Shakespeare) Co je vlastně správné?

Povídka nebo román, nevím. Záleží na tom, zda vůbec budu pokračovat. Název je zatím pracovní, může se stát, že ho změním. Jelikož se jedná o moje teoreticky první delší dílo, předem upozorňuji na chyby, popřípadě nesmyslné věty, apod.
Zveřejňuji to, proto, abych se dozvěděla názory jiných. Byla bych ráda, za komentáře, ať už kladné či záporné - samozřejmě i kritiku. Přeji, doufám, hezké čtení.
PS.: S vysokou pravděpodobností se v povídce budou vyskytovat vulgární či nespisovné výrazy. Snažím se to psát tak, jak to postava cítí. S tím souvisí, taktéž její nevědomost o okolním dění. Se svými se odmítá jakkoli spojovat.

Svět je pro všechny jeho obyvatele příliš malý. Nebo si to alespoň jedni z nich myslí. Hrozí prozrazení odlišné rasy, než je ta lidská a co především, válka. Válka s nadpřirozenými bytostmi. Většina se přiklání na tu dobrou stranu. Ale… Která strana je vlastně ta dobrá? A co se stane, až Reedová zjistí, že se uchyluje k zániku existence lidské rasy?


Bytem se roznesl zvonek. Kdo co zase chce? Namáhavě jsem se zvedla ze sedačky připravená jít vynadat tomu inteligentovi, co na mě zvoní v devět večer. Jestli kvůli němu prošvihnu důležitou část Všemocného, kdy se zrovna dozvím, co všechno umožňují ty zázračné pilulky, které bych mimochodem brala okamžitě, rozkopu mu zadní partii, jakože se Reedová jmenuji. Nechtějte vědět moje křestní jméno, nesnáším ho… Jsem pokud možno jenom Dee.

Dobelhám se ke dveřím a půl hodiny odemykám těch deset tisíc zámků. K čemu je sem dávají, když stejně bydlíte dost vysoko na to, aby se nějaký zloděj namáhal kvůli vašemu bytu, že? Pár měsíců nazpátek jsem si přesně tohle myslela. Než mě vykradli. V Chicagu se očividně dějí všelijaké věci… Bydlím v posledním patře a přijde mi dost divné vykrást jenom jeden byt, ke všemu takměř poslední byt. Teda, vykrást… Vlámat se do něj. Nejspíš se ten dotyčný velmi rád prochází po schodech. A víte, co je nejhorší? Ono by mě to sice mělo víceméně potěšit, ale to, že se dostanete dovnitř a nic nevezmete, to je nad moje "logické" chápání. Jasně, můžete hledat určitou věc a nenajít ji (Netuším, co u mě hledal…), ale jestliže se teda dostanu do cizího bytu, vybílím aspoň ledničku nebo spíž, ne? Já bych to teda udělala…

Když mluvíme o jídle, úspěšně jsem otevřela dveře a momentálně se mi naskytl pohled na poslíčka. A co je ještě lepší, na poslíčka s PIZZOU! Jak jsem jenom mohla zapomenout na jídlo? Zářivě se usměji a poslíček mi úsměv oplatí prazvláštním šklebem, u něhož si nejsem vůbec jistá, zda se dá nazývat úsměvem. Nejenom, že mu uniklo, že ten úsměv jsem věnovala spíše úžasně vonící krabici než neurčitému zjevu přede mnou, jelikož si kšiltovku narazil snad až k bradě, ale jakmile jsem chtěla popadnout krabici, rychle s ní ucuknul se slovy "Nejdřív peníze.". Chápete to? Jako kdybych vypadala,
na to, že nemám čím zaplatit… No, ono stát před cizím člověkem v pyžamu skládajícího se z krátkých černých kraťasů a hodně vytahaného trička bílé barvy nepůsobí zrovna… řekněme, civilizovaně. Zamračila jsem se a zabouchla dveře.
Nenechte se zmást, pouze jdu hledat peněženku. To samé jsem oznámila i poslíčkovi, jenom se mi to nějak vypustilo z hlavy, protože můj mozek se začal zabývat tím, kam jsem tu peněženku vlastně dala. V následujících minutách se můj život točil kolem tří místností vhodně kandidujících na případný nález ony peněženky. A to ložnice, obýváku a kuchyně. Záchod jsem vynechala rovnou, tam si beru jenom mobila…

Rezignovaně jsem si sedla doprostřed chodby a vzpomínala, co jsem s ní naposledy dělala. Už se skoro zdálo, že se ta věc, jež jí lidé říkají mozek, rozhodla spolupracovat, jenže to by nějaký dement nesměl začít bouchat do dveří. Pochybuji, že zrovna teď jde poslíčkovi s pizzou o život… Přesto jsem šla otevřít. Nadechovala jsem se k mimořádnému proslovu o dnešní netrpělivosti lidí počkat pár (Cca patnáct) minut. Místo poslíčka jsem však stihla zahlídnout jakousi rozmázlou zelenou čáru, co třetí světelnou vtrhla do mého bytu, třískla s dveřmi a zmizela v útrobách… Záchoda? Myslím, té místnosti… Co to do…?!

Znovu jsem otevřela dveře a opatrně nakoukla do chodby. Až na hádající se sousedy, tuším o salám, je ticho jako v kostele. A poslíček taky nikde. Takže zdrhnul. Ta dnešní uspěchaná doba… Řekla nervní osoba, která vše nechává na poslední chvíli. Nicméně, měla bych zjistit, kdo mi doslova vlítnul na hajzl. Snad průjem? A to musel běžet do posledního patra? Asi silná hnačka…

"Ehm," odkašlala jsem si. Přece jen, nevím, jak bych to měla zjistit. Třeba tam někdo sedí s kalhotama na zemi (Pokud se je tedy obtěžoval sundat.). Nemůžu jen tak otevřít a říct: "Hele, je mi sice líto, že to na tebe takhle přišlo, ale tohle nejsou veřejný záchody." To by bylo poněkud nevhodné. Navíc, nepříjemné pro oba. Nebo… Co když otevřu a dotyčný mě napadne štětkou do záchoda?! Věřte nebo ne, ale i štětka se dá využít jako zbraň.
Poslední myšlenka mi nahnala trochu strach. Vzala jsem kovovou (!) lžíci na boty a vydána na milost a nemilost objektu sloužícímu k čištění záchodů, rozrazila dveře do místnosti nejvyšší potřeby. Čekalo mě nemilé překvapení. Nacházela se v ní totiž jen osamělá záchodová mísa. Nikde žádný vetřelec. Hm. Musel běžet do obýváku…
Ještě než jsem se vydala do obývacího pokoje, zkontrolovala jsem, zda je štětka na svém místě. Jenom pro jistotu.

***

Potichu jsem se plížila směrem k jedinému světlu. Vycházelo z televize, a protože se v září začíná stmívat ještě před desátou, bylo už celkem šero. Dalo mi hodně práce, abych nezakopla o žádnou z věcí rozházených po podlaze. Uklízet se mi nechce, víte… Zhruba metr před vchodem do obýváku mě to přestalo bavit a rozhodla jsem se tam napochodovat rovnou. Jak jsem to domyslela, hned to i uskutečnila.
Pozvedla jsem lžíci k vypínači a rozsvítila. Prudké světlo zaútočilo na mé oči a já na chvilku zpanikařila z možného oslepnutí. Už jsem domovníkovi říkala, ať vymění ty žárovky. Tyhle jsou moc ostré.



Potom, co mě světlo zákeřně oslepilo, jsem před sebou radši začala máchat lžící na boty. Muselo to vypadat vtipně, protože jsem uslyšela tlumený smích - v tu chvíli jsem opravdu zapochybovala o svém duševním zdraví. Ale bohužel jsem strefila jedinou kytku, která u mě dokázala přežít. Nevadí, stejně usychala…

Hned jak jsem se začínala trochu orientovat, rozhlídla jsem se po pokoji. Můj pohled padl na sedačku. Zarazila jsem se a podívala se z okna. Žádné elfíky nevidím. Halušky tedy nemám. Co ten tady dělá?
"Těžký den?"
Abyste dobře rozuměli, můj úžasný bratr mi vtrhl do bytu, odehnal jídlo, bezcitně obsadil sedačku a naprosto neslušně odhodil zelenou mikinu kamsi do háje, jako by tu už tak nebyl bordel.
Neviděla jsem ho snad půl století. Přeháním, trošku jsem to zaokrouhlila. Přesně asi… padesát let? Fajn, zaokrouhlila jsem to trochu víc, no… Rozhodně se neděste, padesát mi není… Tedy, je, ale vypadám pořád na jedna-dvacet. Jakožto energetický upír se dožívám vysokého, hodně vysokého věku, to znamená, že "půl" století je relativně krátká doba. É, to jsem asi na začátku nezmínila, co?

Jak jste jistě postřehli, živím se energií. Je jedno jakou, nemusím nutně vysávat lidi, stačí mi elektrika. Docela výhodné oproti "knižnímu" druhu, co potřebuje k nesmrtelnosti a i k potravě krev. Ovšem, někdy musím za tu elektriku doplácet… To už se mi moc nelíbí. Pro zajímavost, s bratrem jsme upíry už od narození. Geny jsou geny.

Ano, existují upíří. Ano, začíná to být klišé, obzvlášť potom, co nás nějaký idiot kdysi prozradil, naštěstí pouhou část, a začali se psát knihy, nemluvě o určitých "kultech", nebo jak to můžu nazvat, stejně též o super schopnostech všech vampýrů. Ne, Slunce nás nezabíjí, Slunce nás dobíjí. Nejsme kyber rychlí, řekla bych spíš kyber líní - můj případ, a naše smysly se nijak nezlepšily, maximálně tak citlivost na druhy energie plus větší přívaly emocí. Menší upozornění, vycházím z vlastních dosavadních zkušeností.

O našem druhu toho moc nevím, nikdy jsem po tom nijak nepátrala a přeci jen jsem poměrně "mladá". Tak ono to nebude jenom tou mladostí… Neoplývám moc vysokou inteligencí. Nicméně, o energetičtích se téměř nemluví, což je vlastně jedině dobře. Aspoň máme víc "klidu".

"Ségra?" ozval se znova Spencer. Možná bych měla přestat čumět z okna, za nímž mimochodem zrovna prolítla mikrovlnka. Svraštila jsem čelo. Mikrovlnka? Vážně? Panejo, myslím, že u sousedů jde o víc, než salám… Sněží od nich věci.
"Co ty tady děláš?" promluvila jsem konečně. Pozorně jsem si ho prohlídla. Nijak extra se nezměnil, maximálně víc dospěl. Zmužněl, vytanulo mi na mysli. Hnědé vlasy, šedé oči, pořád stejně dementní ksicht… Ale něco mi na něm nesedí.
No, kurňa! Odstřihl si culík!
Když jsem totiž svého bratra naposledy viděla, nacházel se zrovna v nejvyšším stádiu hippie. Vlasy měl delší než já. Lituji, že v té době neexistovaly kvalitní foťáky. Rozhodně by mu to pak neprocházelo u holek. Vypadal vážně strašně. A to jsem ještě milá.

Teď se tu v šedém tílku drze rozvaluje po MOJÍ sedačce ukázkový lamač srdcí. Určitě je to pořád stejné prase… Ach, proč já mám za bratra takovou sviňuchu?
"Nesu psaní," zazubí se a já opět málem oslepnu, tentokrát díky jeho bělostnému chrupu. Aby ti ty zrcadla nevypadly… Samozřejmě si dělám srandu, mám ho ráda, jako každý svého sourozence. Koneckonců, vždyť mi ze všech blízkých zbyl jenom on… Bohužel.

Strašně nerada podstupuju seznamování s lidmi a táhnu s sebou nějaké riziko nebezpečí - zvláštním způsobem přitahuji pozornosti jiných pijavic plus dalšího odpadu na Zemi.
Kromě nás tu jsou potom i lidé s genem navíc… Takzvaní mutanti, co sem tam mají zvláštní schopnosti… Oba "druhy" se navzájem nepoznají. Mutanti ani nevědí, že existují ti druzí. Tedy, jak kteří, evidentně se pár z nich přidalo ke spolku jednoho pro mě velice nepříjemného pána (Snažím se být slušná. Jinak, též pijavice.), jež zavinil mou a bratrovu ztrátu rodiny. Vůbec by nemuselo dopadnout dobře, kdybych ho potkala. Nechci ani vědět, co by udělal Spence…

A upíři… Upíři pocítí leda jemnou změnu síly energie. Čím mocnější, tím silnější. A v tom spočívá moje neustálé stěhování. Poznám nebezpečí. Ehm, jak kdy… Přesně proto nemám žádné přátele. Vystačím si sama. Výjimku činí jistá Tess Greyová, proč si nechám na později… Kurnik, zase jsem vás zahltila informacemi a zakecala všechno okolo…

Spencer vytáhne ze zadní kapsy (No fuj!) obyčejnou pomuchlanou obálku.
"Ses dal na kurýra?" optám se a přivřu oči. Nikdy nepracoval, obzvlášť ne pro naše. Nás myslím, energetický pijavice. Vždy si něco někde "sehnal" a já to "shánění" ovládám po něm. Skromně hlásím, že jsem mnohem lepší, ale před bratrem to s úcty k mužskému egu neříkám. Neunesl by to.
"A ty na plameny?" vrátí mi otázku. Chvíli na něj zírám pohledem typu co-to-kurde-meleš-za-hovadiny, než mi s pomocí zběsilých posunků směrem k mé hlavě, dojde jeho narážka na vlasy. Obarvila jsem si je na červeno. Prostě mi vadila má přírodní barva. Na rozdíl od něj, já měla vždycky takové dokonale bezbarvé vlasy. Ani hnědé, ani blonďaté, snad špinavá blond? Nevím. A na červenou jsem chtěla dlouho. Navíc, plánuji černé podbarvení, ale na to času dost.
"Novej styl…" ceknu a vytrhnu mu obálku z ruky. Všemocného dneska očividně nedokoukám.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Gabux Gabux | Web | 31. října 2012 v 22:42 | Reagovat

Velice dobré :)

2 DraMa/Tix DraMa/Tix | 4. listopadu 2012 v 22:40 | Reagovat

Po nekonecne dlouhe dobe nejaka povidka ;)

3 Linda Linda | 12. listopadu 2012 v 22:18 | Reagovat

Hahah! :D Pokračuj.. :D Mikrovlnka? Vážně? :D mě dostalo nejvíc :D

4 linberg linberg | Web | 19. června 2015 v 3:42 | Reagovat

půjčka 50000 [:tired:]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama