close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

12.kapitola, 3.část

28. října 2012 v 20:41 | Aranel van de´Corvin |  Opuštěná

Byla už noc, když se ozvalo tiché zaklepání u našich dveří. S tichým zaskřípěním se pootevřely a ob-jevila se v nich rozcuchaná zasněžená hlava mého ochránce.
"Ještě nespíš?" zeptal se, ale nezněl u toho nijak překvapeně. Rychle se protáhl dovnitř a zavřel dveře, aby se do domečku nedostalo moc zimy.
"Nemůžu ho nechat bez dohledu," povzdechla jsem si.
"Musíš si taky odpočinout," posadil se vedle mě ke krbu.
"Má horečku," špitla jsem. Pořád jsem bratrovi omývala čelo vlhkým hadříkem. Pořád a pořád. Už ně-kolik hodin.
"Do té rány se mu dostala infekce, viď?"
"Podle té horečky asi ano. Nedívala jsem se, jak to vypadá. Stejně tomu nerozumím," povzdechla jsem si. "Přijde sem Amil nebo nějaká léčitelka?"
"Hérakles za chvíli dorazí."
"Hérakles? No, aspoň někdo."
Jistě že jsem z toho nebyla moc nadšená, ale pořád tomu rozuměl víc než já.
Titton mě objal kolem ramen. Nic neříkal. Žádné utěšování, žádné ujišťování, že bude všechno dobré - nic. Byla jsem za to ráda. Oba jsme moc dobře věděli, že je tohle velice vážné, a oba jsme tušili, že naděje jsou malé. Byly by to jen plané lži a ty teď nikdo nepotřeboval. Stačila mi jeho přítomnost, pocit, že nej-sem sama. A nebudu, ať se stane cokoliv.
Ne! Na co to zase myslím?! Jistě že se Sailon uzdraví. Nesmím si vůbec připustit, že by to mohlo do-padnout nějak jinak! Všechno bude v pořádku, prostě musí být!
Kam se podělá má bezstarostnost a optimismus? Pohřbil je snad sníh, nebo odvála vichřice, která ven-ku řádila? Co se to se mnou děje? Taková jsem nikdy nebyla. Nelíbila se mi změna, kterou jsem u sebe pozorovala.
Ozvalo se další tiché zaklepání a hned po něm dovnitř rychle vklouzl Hérakles.
"Mára undómë," pozdravil nás.
"Dobrý večer i vám. Dáte si čaj?" zeptala jsem se, a aniž bych čekala na odpověď, šla jsem dát vařit vodu. "Tittone ty taky?"
"Moc rád," odpověděl Hérakles a posadil se na zem vedle Sailona. Titton jen němě přikývl.
"Jak se mu daří?" zeptal se po chvíli ticha bojovník.
"Moc dobře ne. Pořád celý hoří."
"Musíme mu srazit tu horečku."
"Jak to chcete udělat?" zeptala jsem se nechápavě.
"Persee, pomůžete mi?" otočil se Hérakles na Tittona. "Vezmeme ho ven."
"Cože? Ven? Vždyť tam mrzne!" zděsila jsem se.
"A o to přeci jde, Marillo. Musíme mu srazit horečku. Na chvíli ho položíme do sněhu," vysvětlil mi.
"Ach jo. Můžu vám nějak pomoct?"
"Stačí, kdy nám přidržíte dveře. Jinak zůstaňte v teple, my se hned vrátíme."
Společně s Tittonem zvedli Sailona a vynesli ho ven. Skutečně nebyly venku dlouho. Akorát jsem do-dělala čaj, když se začali dobývat dovnitř. Šla jsem jim opět přidržet dveře, aby mohli co nejsnáze projít. Bratra znovu uložili na místo před krb a Hérakles ho zabalil do kožešin. Potom se oba posadili ke stolu, kde už byl připravený čaj.
Sailon se třásl a zároveň se potil. Vypadal hrozně. Při dýchání nepěkně chrčel a občas se mu dech za-sekával. Jeho rudé tváře byly v jasném kontrastu se zbytkem jeho kůže, která byla bílá jako ten sníh.
"Marillo," oslovil mě po chvíli Hérakles. Zvedla jsem k němu oči. "Měla byste si jít odpočinout. Můžu tu zůstat a několik hodin Morfea hlídat. Potom mě může Perseus vystřídat."
"Nemám na spaní pomyšlení. Když se mi zrovna chvíli daří nemyslet na Sailona, myslím na zbytek své rodiny a na svého staršího ochránce. Kdo ví, kde je jim konec." Na konci věty se mi trochu zlomil hlas, protože pomyšlení na to, že nemám sebemenší ponětí, co s mým bratrem, otcem a Tárem může být, bylo opravdu mučivé.
"Váš starší ochránce je přeci na živu," řekl Hérakles, jako by nic.
"Co prosím?" překvapeně jsem se na něj podívala.
"Říkám, že váš starší ochránce žije," zopakoval.
"Jak to víte? Dorazil? Je ve vesnici?"
Okamžitě ve mně vzplanula naděje.
"Není," zavrtěl hlavou a trochu zmateně se na mě zahleděl. "Cožpak nevíte, k čemu všemu jsou dobrá naše znamení?"
Nechápavě jsem na něj zírala a snažila se pochopit, proč zrovna teď začal mluvit o našich znameních.
"Má pravdu, Marillo," ozval se najednou Titton. "Naše znamení! Je-li znamení červené, jeho vlastník je mrtev. Je-li ale černé, je v pořádku. Tedy - minimálně je na živu. Podívej se na svou ruku."
Zadívala jsem se na své pravé předloktí. Kromě Tittonovi černé kovadliny tu byly i Tárovi váhy a by-ly… černé! Skutečně! Znovu ve mně vzplála naděje.
"On žije! Duchové, on je skutečně živý!" vyskočila jsem na nohy a samou radostí se zatočila dokola. "A co můj otec a bratr?"
Pustila jsem kožešinu, kterou jsem měla přehozenou přes záda, na zem, a přiskočila jsem blíž k Tittonovi. Shrnula jsem si vlasy stranou a spustila jedno ramínko svých šatů, abych mu odhalila svá záda.
Mlčel.
To ticho nevěstilo nic dobrého. Dostala jsem strach.
"Tittone?" oslovila jsem ho po chvíli.
"Bratr je živý," oznámil tiše.
"A otec?" zeptala jsem se, i když byla ta otázka naprosto zbytečná. Kdyby byl v pořádku, řekl by mi to přece rovnou.
"Váš otec je mrtvý, Marillo," řekl místo něj Hérakles. Jeho hlas zněl tak něžně a zároveň ztrápeně.
Zalapala jsem po dechu. Slyšet tu krutou pravdu bylo strašné. Roztřásla se mi kolena a já se radši rych-le posadila na zem.
"Marillo," vyjekl Titton a rychle ke mně přiskočil.
Cítila jsem, jak mi po tváři stekla první slza.
Tohle přeci nemůže být pravda. Jak může být můj otec mrtvý? Kdo se o nás postará, když ne on? Co když je to nějaký omyl?
"Víte to jistě?" zeptala jsem se. Můj vlastní hlas mě vyděsil. Zněl velmi slabě a třásl se.
Cítila jsem, jak mi někdo přes záda opět přehodil kožešinu.
"Je rudé, Marillo," řekl tiše Titton a objal mě kolem ramen.
"Cožpak jste to necítila, když se to stalo?" podivil se Hérakles.
"Jak to myslíte?" zeptala jsem se ho nechápavě.
"Když váš blízký zemře, cítíte to. Taková ostrá bolest. Nikdy to netrvá dlouho, ale je to velmi nepří-jemné. Jako by vám do místa toho znamení někdo zabodl dýku."
V tu chvíli mi to došlo. Ona noc na cestách, kdy mě vzbudila nepříjemná bolest zad. Myslela jsem, že jsem si lehla na nějaký kámen nebo něco podobného. Jak já byla hloupá. Jak jsem na něco takového moh-la zapomenout? Už jsem o tom slyšela. Dokonce sám otec mi to vyprávěl.
Teď byl pryč. Už mi nedá žádnou radu, nevynadá mi, nepochválí mě, neusměje se na mě. Už nikdy neuvidím jeho oči, které mají barvu letní oblohy.
Propukla jsem v hlasitý pláč. Schovala jsem tvář do dlaní a opřela se o Tittona, který stále seděl vedle mě. Přepadl mě obrovský smutek a pocit prázdnoty.
Můj ochránce u mě zůstal nějakou dobu sedět a snažil se mě utěšit. Když se mu to nedařilo, odnesl mě do postele a na radu Hérakla mě nechal o samotě.
Tu noc jsem usnula až k ránu, až když jsem se tím nepřetržitým pláčem připravila i o poslední zbytky sil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kdo se ti nejvíc líbí z Twilight?

Jacob Black 9.4% (225)
Edward 50.9% (1224)
Bella 7.5% (180)
Jasper 6.9% (165)
Carlisle 3.9% (95)
Rosalie 2.2% (52)
Emmett 5.2% (125)
Esme 2.1% (51)
Alice 9.5% (228)
James 2.5% (61)

Komentáře

1 Šárka Šárka | 28. října 2012 v 21:31 | Reagovat

Chudák :-( Ale doufám, že ostatní z její rodiny budou v pořádku :-) Jinak pěkná kapitola, ale ke konci docela smutná.

2 Seléna Seléna | 29. října 2012 v 9:39 | Reagovat

jaj souhlasím chudák holka, ale aspon ze zaim ma stratu en jednoho clena rodiny...no tesim se na dalsi dil

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama