Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

27.kapitola

28. října 2012 v 20:34 | Aranel van de´Corvin |  Město upírů

Z pohledu Abigail

Procházela jsem mnoha ulicemi obrovského a nádherného města.Madrid prostě žije.Jindy bych byla úplně šťastná,že tady můžu být,ale teď.Teď je všechno jinak.

Po tvářích mi tekly slzy.Hlavu jsem měla skloněnou k zemi.Už se stačilo setmít.Bylo mi to úplně jedno.Bylo mi jedno,jestli zabloudím.Musela jsem odtamtud vypadnout.Celá ta věc s Nejvyšším.Podělaný Alex a o T.Sovi už vůbec nemluvím.

Setřela jsem si slzy,ale ty se valily dál.Dítě?Těhotná?To nemůže být pravda.To nesmí být pravda.Já žádné dítě nechci.

Zvedla jsem hlavu.Byla jsem na jedné z těch mnoha rušných madridských ulic.Spousta lidí se hrnulo dopředu a já se tlačila davem někam do neznáma.

Něco mě někam táhlo.Hodně silně mě to něco někam táhlo.A já se tam někam musela za každou cenu dostat.

Rozhlížela jsem se po neonových nápisech.Modrá,zelená,růžová.Už mi pomalu začínalo hrabat.

Netušila jsem a už vůbec bych si netipla,že tady může v tuhle dobu někdo být.Čas utíkal rychle jako voda.Na Madrid padla černočerná tma,kterou pročesávaly jenom blikající nápisy barů a klubů.

Už tam budu.Jsem blízko.Cítím to.

Z pohledu T.S

Kapičky vody mi klouzaly po kůži.Studená sprcha mi pomohla se na chvíli dostat z útrpné reality.

Zavřel jsem oči a opřel se jednou rukou o kachličky.Hlasitě jsem oddechoval.Abigail.Pořád jsem ji měl v hlavě.Neustále jsem ji viděl před sebou zamotanou v přikrývce.Tak nádhernou.Viděl jsem její rudé oči,jak se na mě s lítostí dívají.

Zavrtěl jsem hlavou a vypnul jsem vodu.Vystoupil jsem ze sprchovacího koutu a zamotal kolem sebe ručník.Bylo mi na nic.Cítil jsem se provinilý.Vinný.Vinný za to,že jsem na ni nedal pozor.

Oddechnul jsem si.Zatřepal jsem hlavou,aby se mi z vlasů dostaly kapičky vody.Přešel jsem ke dveřím a vešel jsem do pokoje.Všechno na mě bylo moc bílé.Přidal bych sem něco barevného.

Přešel jsem k nočnímu stolku na kterém jsem měl položený mobil.Vzal jsem ho do ruky a podíval se na displej.Jedna nová SMS.

Položil jsem mobil zpátky.Můj pohled sklouznul na něco,co bylo opřené o vázu,ve které byla fialová orchidej.Jedna z mála barevných věcí tady v pokoji.

Vztáhnul jsem ruku a vzal to do prstů.Nevěřícně jsem se díval na pozitivní výsledek těhotenského testu.

,,Co to má sakra znamenat?" zavrčel jsem.Byl jsem naštvaný a zároveň překvapený.S pohledem upřeným na další bílou věc jsem se odebral do obýváku.

Vešel jsem do místnosti.Všichni tady seděli.Noah zrovna říkal,kdy půjdeme pro klíč.Nebyla tu ale Abigail.

,,Hej parto.Co má tohle kurva znamenat?" zahučel jsem naštvaně.Všichni na mě otočili hlavy.Já jen natáhnul ruku a ukázal jim test.

Přejel jsem je všechny pohledem.A hele kdo tu je.Alex.Seděl na gauči vedle Vanessy.Měl opuchlou tvář a obrovský monokl.Jeho ret byl rozseknutý,jako by mu někdo silou vytrhl piercing.No….vypadal hrozně.Noah a Justin mu asi dali co proto.

Mezi nohama si držel sáček s ledem.Auvajs.

,,T.S co to je?" optal se mě Noah.

,,Na to se ptám já vás." Odsekl jsem.Viděl jsem,jak se Ella kousla do rtu.

,,Elleanoro ty o tomhle něco víš?" probodnul jsem ji pohledem.Nadechla se.

,,Budeš táta." Usmála se na mě.V tu chvíli jako by mi někdo dal pár facek.Srdce mi začalo splašeně bít.Mozek mi našeptával,že to není možné,ale v jádru jsem byl…ani se to nedá popsat slovy.

Díval jsem se na ni,jako na vola.Pusu dokořán a oči vykulené.

,,Jak že bude táta?" otočil se Noah na Ellu.

,,Abigail je těhotná.S ním." Ukázala na mě prstem.

,,To…to…to není možné." Začal koktat Justin.

,,Jak…jak se to mohlo stát?"

Pomalu jsem se beze slova,ještě pořád s výrazem debila,došoural ke gauči a posadil se.Podepřel jsem si rukou bradu a dumal jsem nad tím,co mi teď Ella řekla.Nějak mi to pořád nedocházelo.

,,Ty…ty nejsi rád?" dostala ze sebe Ella.Otočil jsem na ni hlavu a pak se zase beze slova otočil zpátky.To nemohlo být možné.Ne.Ne.To nepřichází v úvahu.To je prostě…padlé na hlavu.

,,Kde je Abigail?" slyšel jsem Noaha.

,,Měla by být ve svém pokoji." Oznámila Ella.

,,Jdi pro ni Justine!" poručil Noah.Justin se mlčky zvednul a odešel.

,,Já budu táta." Šeptnul jsem si pro sebe.Zvednul jsem hlavu a podíval se na Ellu.

,,Já budu táta.Budu táta." Začal jsem se usmívat.Skočil jsem jí kolem krku.Já budu táta.

Postavil jsem se a skočil jsem kolem krku Noahovi.

,,Já budu táta.Chápeš to?Budu mít miminko." Usmíval jsem se.Nevím kde se ve mně ta obrovská radost vzala.Ale vím,že upřímně šťastní jsme byli já a Ella.Nikdo jiný.

Z našeho objímání nás vyrušil vylekaný hlas Justina.

,,Není tady.Abigail tady není."

Z pohledu Abigail

Stála jsem před obrovskou kamennou bránou.Templo de Debod.Co tady dělám?Jak jsem se tu dostala?

Masivní brána z kamenů působila chladně.Celé to tu vypadalo strašidelně,ale bylo to opravdu nádherné.

Prohlížela jsem si konstrukci brány.

Pomalými kroky jsem se vydala po pěšině vedoucí pod branami až k velké kamenné stavbě,která mi připomínala ty starodávné stavby,kde se konaly různé oběti bohům.

Ačkoliv mi něco říkalo,ať tam nechodím,šla jsem.

Prohlížela jsem si prasklinky a strukturu omítky.Viděla jsem dokonce i drobné částečky prachu.Tak dokonalý jsem měla zrak.

Stanula jsem před vchodem do budovy.Páskou byl vchod uzavřen.Zákaz vstupu.Zajímavé,že tu nejsou hlídači.Chtěla jsem se otočit a jít zpátky,ale nějaká neviditelná síla mi to nechtěla dovolit a místo toho mě potlačila k pásce.

,,Tohle dopadne špatně." Šeptla jsem si pro sebe.Otočila jsem hlavu a rozhlédla jsem se,jestli mě někdo nevidí.Ne.Nikde nikdo.

Klekla jsem si na kolena a po čtyřech jsem pásku podlezla.

Ocitla jsem se v naprosté tmě.Cítila jsem,jak se mi zorničky v očích rozšířily a já tak rozeznala obrys chodby vedoucí do jádra kamenné budovy.

Pomalými kroky jsem se vydala dopředu.Z kamenů šel chlad,který se mi rozlézal po celém těle.Srdce mi tlouklo jako o život.Snažila jsem se zadržovat dech,tak jsem byla vystresovaná.Co mě to blbou káču napadlo?Jít sama zrovna tady.Já jsem kráva.

Po asi pěti minutách roztřesené chůze jsem došla do sálu.Byla tady tma jako v pytli.Přivřela jsem oči a snažila se rozeznat alespoň obrysy věcí okolo.

Rozeznala jsem akorát jakýsi stůl nebo něco uprostřed místnosti.Stropy byly vysoké.A za tím stolem jsem poznala obrovskou sochu.Nevím ale čeho nebo koho.

Napravo od sebe jsem najednou zaslechla švihnutí biče.Automaticky jsem vystřelila rukou nahoru ke svému obličeji.Do masa se mi najednou zařezal kožený provaz s ostny.Byl to bič.A vlevo ode mě jsem zaslechla,jak ke mně vzduchem letí dýka.Pro mě ostrý zvuk proříznutí hustoty vzduchu,najednou utichnul.A v tom jsem zpozorovala,že v ruce držím to,co po mě někdo chtěl hodit a chtěl mě tím zabít.

,,Ale podívejme se.Už se stala jednou z nás." Zaslechla jsem hluboký mužský hlas.

,,Kdo..kdo je to?" vykoktala jsem vystrašeně.Ruce se mi třepaly.Najednou mě něco potáhlo za ruku.Klopýtla jsem a vzápětí ucítila,jak se mi ostny koženého biče vyrvaly z masa.Po ruce mi prýštila krev.Rána štípala.Zatím jsem nevěděla,jak je velká.

Jakmile se mi do nosu dostal pach krve,přiložila jsem si ruku k ústům a olízla jsem si ránu.Fuj.Lížu si vlastní krev.Ale…je výtečná.

Najednou se všude rozsvítilo.Světlo se mi zahryzlo do očí.Musela jsem je na okamžik zavřít.Jako štvaná zvěř jsem se přitiskla k chladné zdi.

Otevřela jsem oči a spatřila jsem,jak vepředu před stolem stojí pět postav.Čtyři muži a jedna žena.Ti z letadla.Oni…to jsou ti poskoci Nejvyššího.Ale jeden v tom letadle nebyl.Ten byl nový.

Uprostřed pětice stál straší muž.Měl nagelované černé vlasy,uprostřed měl ale šedý pruh.Oblečený byl celý v černém a kolem krku měl připnutý plášť s červenou podšívkou.Vypadal,jako Dracula.

Měl rysy,které jsem moc dobře znala.Viděla jsem v něm obrázek Alexe a Noaha.Tohle je určitě jejich otec.Nejvyšší.

Oči se mi rozšířily dokořán strachem.Srdce mi vyletělo do krku.Automaticky jsem si sáhla na břicho.Co mám sakra dělat?Rozhlédla jsem se po celém sále.Ta socha.Prohlídla jsem si ji od paty až k hlavě.Podepírala střechu.V hrudníku měla žena vytesaná z kamene uložený mosazný klíč.Na klíči byl zelený diamant.

,,Klíč." Šeptla jsem si pro sebe.

,,Tohle je ta vyvolená?Tohle že je ta,která mě má porazit?Mě?" zasmál se týpek.

Probodla jsem ho pohledem.

,,Pane.Víte,že žijeme ve dvacátém prvním století,že ano?" optala jsem se.Tohle jsem si nemohla odpustit.

,,Hmm je drzá.To se mi zamlouvá." Pousmál se.
,,Co po mě chcete?" optala jsem se se zatnutými zuby.

,,Ten klíč." Zachrčel.

,,A když vám ho dám,ušetříte mi život?"

,,Jaké pitomé otázky."

,,A proč si pro něj vlastně nevylezete sám?"

,,Ten klíč můžeš dostat jenom ty."

,,Co prosím?"

,,Slyšelas."

To ne.Tak to ne.Musím se odsud zdekovat.A to co nejrychleji.Aniž bych nějak uvažovala vrhla jsem se k východu.

,,Seleno." Zaslechla jsem jen.A pak už jsem jen cítila ostny zabodnuté ve svém krku a ostrý kožený bič zarývající se mi do hrdla.

Vyjekla jsem bolestí.Zapřela jsem se nohama a rukama jsem chytla kůži.Do konečků prstů se mi okamžitě zabodly ostny.Ona si ten bič snad vylepšila ta kráva.

Bič se mi zařezal ještě víc do kůže,jak s ním trhla.Pak už jsem jen letěla vzduchem.Narazila jsem zády do tvrdého kamene.Zaúpěla jsem.

Na okamžik mi náraz vyrazil dech.Začala jsem lapat po dechu.Smotala jsem se do klubíčka.Z očí mi vytryskly slzy bolesti.Zvedla jsem hlavu a spatřila jsem,že jsem přímo pod místem,kde byl klíč.Sklonila jsem hlavu.Zamračila jsem se.Chvíli jsem hlasitě oddechovala.Pomalu jsem se začala škrábat na nohy.Z rukou mi crčela proudy krev.Na krku jsem ji taky cítila.

Stále jsem měla skloněnou hlavu.Pomalu jsem ji zvedla a zadívala jsem se svýma rudýma očima do hlubokých černých očí Nejvyššího.

,,Adios." Procedila jsem se zatnutými zuby.

Dívali se na mě,jako na blázna.Ale já nebyla blázen.Zatnula jsem pěsti a koncentrovala jsem veškerou svou sílu právě do rukou.

Otočila jsem se k soše.

,,Omlouvám se." Šeptla jsem a pak z celé síly vrazila pěsti do tvrdého kamene.Kámen začal praskat.Celá socha se začala rozpadat.Praskliny se pomalu rozlézaly od pat až nahoru k hlavě.

Otočila jsem se k Nejvyššímu a celé jeho partii.Natáhla jsem před sebe dlaň.Na tváři mi pohrával šibalský úsměv.Strop se začal bortit.Najednou ženě spadla na zem hlava.

,,Cos to udělala?" zařval naštvaně Nejvyšší.

,,Tohle." Křikla jsem přes padající kameny.Do ruky mi najednou spadl mosazný klíč.

,,Pojďte pane." Křičeli všichni jeho kumpáni a táhli ho pryč.

,,Ten klíč.Ten klíč." Řval Nejvyšší.Oni ho táhli pryč.Já tam stála a sledovala ho.Najednou se otočil a běžel z bořícího se chrámu.

Klekla jsem si na kolena a smotala jsem se do klubíčka.Všude padaly kameny a já se modlila,aby mě nezabili.

Za pár minut vše utichlo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Kolik ti je

8-10 let 3.2% (46)
10-13 let 20.5% (291)
13-16 let 57.3% (814)
více 18.9% (269)

Komentáře

1 Ms.Mee Ms.Mee | 29. října 2012 v 22:12 | Reagovat

No, len aby neprišla o to dieťa. To by bol T.S. zase smutný. Ale smutný bude, aj keby nebolo jeho.

2 Žanda Žanda | E-mail | Web | 30. října 2012 v 18:32 | Reagovat

Tak to je velice zajímavé. Tohle je taky super kapitola, jako ostatní kapitoly.. :) Už se zase těším na další!

3 Gabux Gabux | Web | 31. října 2012 v 22:29 | Reagovat

Dobré, těším se na další :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama