Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

3.kapitola

15. října 2012 v 15:49 | Aranel van de´Corvin |  Symfonie strachu

Kapitola 3.: Já a neuvěřitelná?
Klimbám v něčí náruči. Občas se probudím. Plně se probouzím, až když mi někdo na nohu připevňuje něco studeného a lomcuje mi s rukama. Zápasím s únavou, ale i tak pootevřu oči. Všude je téměř tma, začíná svítat. Vidím obrys okna, krbu a plápolající plameny, poličku a pohovku? Víčka se mi s těžkou námahou zaklapnou a já znovu usnu. Probudí mě znovu až ostré světlo. Ne tohle nemůže být slunce. Otevřu slepené oči a nade mnou se houpe rozsvícená žárovka. To světlo mě přímořeže do očí. Na chvíli, mě zastíní něčí stín, a já si můžu trochu srovnat svůj zrak. Jakmile poustoupí a stín mě mine, znova nic nevidím. Moje oči si začínají zvykat a já poznávám toho někoho. Je to ten co mě sem donesl.
"Co-, co-," koktám a můj hlas se hroutí, "tu dělám?" Přejde lehkým krokem ke mně a klekne si. Zelené oči mu žhnou.
"A co-, co-," rukou mi ukáže, ať mlčím, ale já to musím dopovědět, "po měchcete?"
"To nemusíš vědět," odpoví a dodá, "zatím." Jsem připravená protestovat, ale znovu se dotkne mé hlavy a uspí mě.
Probouzím se sluncem na obloze. Sluneční paprsky mě hladí po tváři. Co to mám na ruce? A proč mám na noze okov? Vstanu na nohy a zády se opřu o zeď. Prohlížím si levou ruku. Mám na ní něco jako rukavici? Ne to, ne… Na špičkách mých prstů je to zaoblené podle jejich tvaru a nejdivnější je, že to vede po vnitřní straně prstů do mé dlaně, kde to opisuje její tvar. Ale, na to, že je to nějaký kov se dá ohýbat bez jakékoli újmy. Drží to pomocí"náramku," který je také z té stejné látky. Je asi 10 centimetrů široký a je na nějaký zámek. Divný, dost divný. Chvíli si ji prohlížím. Natahuju ruku a různě s ní kroutím. No, nedá se říct, že není pěkná. Řetěz od okovu je celkem silný, takže plán vyrvat ho ze zdi padá. I když, možná by to šlo. Zeď je lehce oprýskaná, ale dřív nejspíš nesla bílou barvu. V krbu dohořívá poslední poleno, lehce doutná. Pohovka stojí uprostřed místnosti. Kruhové místnosti. Přejdu k oknu a rozhlédnu se. Kde to sakra jsem?! Tohle sídlo musí stát někde na útesu, protože přede mnou je moře. Doufám, že jsme na útesu…Vlny se doleje slyšet, jak divoce narážejí. No nejspíš jsem dost daleko od Londýna, podle té modré plochy přede mnou, které se říká moře. Rozhlédnu se po místnosti. Aspoň ke čtení tu je něco. Pomalu se došourám k poličce s knihami. Začnu je probírat. Kdo by to řekl, že upíři čtou fantasy? Třeba Pána prstenů to jsem nečekala. I s knížkou se uvelebím na červené pohovce. Plně se ponořím do děje knihy a snažím se nemyslet na Londýn. Doufám, že už si alespoň všimli, že tam nejsem ale určitě po sobě můj únosce brilantně zahladil stopy, jak to u upírů bývá. I při mé snaze se mé myšlenky občas uberou jiným směrem, než chci. Vlastně ani nevím, proč se chmurným myšlenkám bráním, kdyžmoje nálada nemůže být už horší. Už teď se cítím s mojí vykolejenou, smutnou ašpatnou náladou na dně Mariánského příkopu. Je to, jako bych pomalu klesala ke dnu a voda na mě tlačí čím dál víc ke dnu větším tlakem. S ubíhajícími hodinami jsem už tak na dně, že i ruská ponorka by mi mohla závidět. Naštvaněse zakoukám do ohně a ani nevím, kde se ve mně vzala to zlost, ale mrsknu s knížkou za pohovku. Prostě s ní tam mrsknu jako s kusem hadru.
"Au," ozve se uraženě někdo, "to mrskáš knížkou po každém?" S překvapením,že tu někdo je, odvrátím hlavu od krbu a otočím se. Je to ten cizinec co mě sem donesl.
"Nemrskám a nevěděla jsem, že za mnou někdo stojí," prskám po tom cizinci.
"Špatná nálada?" snaží se mě, ehm, rozveselit?
"Jo a mám pro ni svoje důvody." Přejde ke krbu a položí na něj tác s jídlem a skleničkou vody. Vypadá na to, že chce něco říct, ale zase zavře pusu a nakonec tam stojí jako tvrdý Y a kouká do blba.
"Seš magor nebo jsi chtěl něco říct?" řeknu podrážděně, protože mi přítomnost upíra začíná lézt krkem. To, to tady radši přetrpím dokonce svého života sama a budu si povídat s polenem v krbu.
"Nejsem magor!" rozčílí se.
"Vážně? U některých upírů se mentální postižení projevuje jako vedlejší účinek," řeknu nezaujatě a zvedám se, že si dojdu pro knížku, co jsem odhodila. Takový šoky mi dělat! Jsem zvyklá na ledacos ale tohle.
"Nesnaž se mě naštvat!" zahřmí a objeví se přede mnou. Nebezpečně se mu zužují zorničky u jeho zelených očí a zatíná pěsti, až mu bělají klouby. Očividně měmá chuť přišpendlit ke zdi a vysát ze mě všechen život.
"Nedávej mi důvod," podívám se mu do očí. Už nějakou chvíli se nepřetržitěprobodáváme nenávistnými pohledy. Po chvíli civění mu do očí si uvědomím, že má zelené oči. Teď čekám na něčí výkřik ve stylu: "Postřeh."
"Co?" vyhrknu ze sebe. Jemu se objeví na čele vráska od jeho nechápavého pohledu.
"Co?" zapakuje po mě jako papoušek. Mám nutkání, říct něco neslušného ale teďse zabývám něčím jiným. On je z čistokrevné linie! Já vím, mám dlouhé vedení.
"Ty-," Probodávám ho pohledem a přitom mám otevřenou pusu.
"Co?!" ptá se netrpělivě.
"Běž ode mě ty čistokrevný-," nenechá mě to doříct.
"Co čistokrevný?" ptá se zvědavě.
"pako!" vřísknu. Já jsem tu zavřená s čistokrevným upírem?! Budiž, kdyby to byl "jenom" upír, ale čistokrevný? To je na mě moc. Jak můžu předstírat, jakože nic, když někdo předpokládám jeho příbuzný, zavraždil moje rodiče? Tihle čistokrevní upíři mají tenké rodinné linie. Říká se, že nejmíň 60% jsou spolu příbuzní a 40% vzdálení příbuzní.
"Nezahrávej si se mnou," řekl tak chladně, že by i květiny povadly.
"Nebo co," zašeptám.
"Budeš litovat."
"Čeho?" moje drzost začíná nabírat na obrátkách.
"Že jsi mě potkala," říká skrz zaťaté zuby.
"Toho lituju už dávno," probodnu ho tím nejvražednějším pohled.
"Jak chceš," řekl a odhodil mě na stěnu. Ozvalo se zadunění a následovněkřupnutí. Díky bohu, byla to jenom ta "železná"rukavice. Až tohle skončí, tak se ho zeptám na, co byla - teda jestli budu schopná mluvit.
"Tak co?" ptá se a jde pomalým krokem ke mně, "budeš líp volit slova?" Budu? Zatím si snažím z ruky servat tu věc.
"Co?" zahřmí. Ten tón hlasu mě donutí zvednout mé oči od ruky.
"Nevím?" vykulí na mě oči. Tak tuhle odpověď nejspíš nečekal. Zvedne mě jednou rukou ze země, jako bych byla peříčko a hodí mě na pohovku. Nadsvětelnou rychlostí dopadnu na záda a on se skloní těsně nade mě. Začínám dostávat strach. Vážně z něj začíná jít strach. Jeho zelené oči mě propalují.
"Nezahrávej si se mnou," řekl hlasem plným autority, výhružnosti, vražednosti a já se začnu pomalu stahovat.
"Dobře," vykoktám ze sebe.
"Tak se mi to líbí," odpoví tak spokojeně, že div nepřede. Nejspíš se mu líbí ten strach, který mi nahnal. Nesnáším svoje oči, vždycky mě prozradí. Jared mi jednou řekl, že když se mi podívá do očí, čte za mě jako z knihy. Jared…Cizinec se narovnal a chystal se odkráčet. Já se ještě tak napůl v šoku narovnám a hledím do krbu. Jak se vlastně jmenuje?
"Hej," zavolám ještě tiše přes rameno ale i tak mám jistotu, že mě slyší. Muselo ho to překvapit, chvíli vůbec neodpovídá. Je tu ještě? Otočím se. Je tu. Zírá na mě jako-. To je jedno.
"Žádný poznámky, že na tebe zírám?" zeptá se.
"Měla bych nějaké říkat?" odpovím mu a upřu svůj pohled znovu do krbu, kde užvyhasl poslední plamínek.
"Spíš mě překvapuje, že jsi tak v pohodě."
"Proč?"
"Jiná už by prosila o život a tak dále," říká a poslední slovo nenápadněprotáhne.
"Já nejsem jako ostatní," tím nenarážím jenom na svoje chování ale i na svůj gen.
"Ty jsi jiná a to ne jenom chováním," pochopil, o čem jsem se zmínila.
"To co jsem měla na ruce-," než to stačím dopovědět, skočí mi do řeči.
"Bylo to proto, abys mě nezranila, nebo nezabila," vysvětlí mi. Proč mě to nenapadlo?
"Chtěla jsem se tě ještě zeptat, jak se jmenuješ," přiznala jsem.
"Jsem Christopher," odpoví mi se zájmem. Co to dělám? Dobře, to by stačilo.
"Jak se jmenuješ ty?" on to neví? Podivím se.
"Zjisti si to," dovolím si pro sebe malý úšklebek.
"Můžu ti říkat myšičko?" NE!
"NE," a kladu na to slovo extrémně velký důraz.
"Tak mi řekni, jak se jmenuješ," nepochybně se pro sebe usmál.
"Michelle," odpovím mu otráveně, že musím.
"Nebyl jsem daleko, tak teda myšičko."
"Cože?!" nebylo to snad jenom na chvíli?! Nebude mi říkat myšičko.
"Nebudeš mi říkat myšičko nebo po tobě šlehnu pár dalších knih," vyštěknu na něj podrážděně.
"Tobě ta lekce nestačila? Nevíš, že mě se neodmlouvá?" řekne lehce medovým hlasem. Jako by ten hlas měl být klid před bouří.
"Nezapomněl jsi náhodou, že už nemám na ruce tu, tu, rukavici?" nemohla jsem si vybavit to slovo.
"Chceš mě vyhrožovat?" zeptá se překvapeně.
"Možná."
"Ty si myslíš, že by, jsi mě mohla přeprat?" vykouzlí mu to na tváři úsměv.
"Jo," vyřknu už přímo uraženě a postavím se naproti němu. Radši ale o dva kroky dál.
"Zkus to," zašklebí se.
"Dej mi z nohy pryč tu věc," ukážu prstem na okov.
"A ty utečeš nebo se o to budeš snažit."
"Nejsem zbabělec," založím si ruce na prsou a pohledem si představuju kůl v jeho srdci. Slušel by mu.
"To si nemyslím, ale-," než to dopoví, skočím mu do řeči.
"Ale, ty jsi zbabělec, protože se bojíš mě pustit a bojíš se, že by ti tu tvojí uhlazenou tvářičku natrhla holka," á jsem zase v ráži. On ke mně začnu přistupovat a já začnu ustupovat. Předchozí zkušenost mě před ním varuje.
"Vidíš, bojíš se mě," řekne s chladnou maskou.
"Nebojím," odpovím mu bojácně a udělám krok dopředu. Dělí nás od sebe jenom kousek.
"Nepokoušej mě, tvoje vlasy voní krví."
"Smrdí." Uvědomím si, že jsem neměla možnost si je umýt.
"Budiž," uzná.
"Budu si je moct umýt?"
"Ty jsi neuvěřitelná!" Co to zase mele?
"Cože?"
"Jak to, že najednou jsi v ráži, že slabší povahy by se začínaly bát a potom jsi zase jako, jako-."
"Jehňátko?" odpovím s nadějí v hlase.
"Chtěl jsem říct jako neškodná myšička," zkonstatuje.
"Tu myšičku si strč do-."
"Čeho?"
"Háje!" Možná jsem to znovu přepískla. Přejde ke mně a chytne mě za zády za vlasy a pomalu za ně tahá. No hej!
"To bolí!" vypísknu nasupeně.
"To má bolet," usměje se.
"Vykroutíš mi hlavu! Au!" zajíknu se.
"Ukroutím," obdaří mě dalším chladným úsměvem. Sakra! To se mi ten mozek odkrvil? Vždyť mám volnou ruku! Pomalu ale jistě ji opatrně a nenápadně zvedám. Skoro, skoro už ji mám u jeho hrudi… Připravit, pozor,… vím vůbec, jak se ten gen a schopnost ovládají?
"Hlavně nenápadně?" zeptá se pobaveně.
"Cože? Co hlavně nenápadně?" snažím se dělat, že vůbec nevím, o čem to mluví, a ruku stáhnu podél těla.
"Nedělej, že nevíš."
"Ale já nevím."
"Jak chceš," skroutí mi tu ruku za záda. Zatímco mi jí tam skroutil, tak já jednou nohou couvla a šlápla si na řetěz.
"Au!" vykřiknu nasupeně, "uhni!" Mám toho dost, nenechám se tady ušlapávat někým, jako je on. Celá se mu nějak vykroutím a uštědřím mu kopanec do břicha,že tak dva metry byl nucený odstoupit.
"Dobrá rána, ale co tohle," rozmáchne se proti mně pěstí. Štěstí, že mám dobrý postřeh. Chudák ta zeď. Silné praskliny se teď rozlévají po celé zdi. Začínám mít nutkání vypláznout jazyk, ale místo toho se zašklebím. On se rozeběhne proti mně a další už se nestihnu uhnout. Schytala to levá tvář. No jsem ráda, že si to rozmyslel na poslední chvíli a dostala jsem facku, a ne pěstí. To se ale nedá říct o mně, vrátila jsem mu to přesnou ranou do levé tváře, a to pěstí. Když se vzpamatoval a napřáhl ruku, zarazila jsem ho se slovy: "Holky se nebijí."
"Pozdě, už jsi jednu chytla."
"Právě proto, bys mi neměl dát druhou," s mým překvapením stáhne ruku, otočí se a odchází. On odchází? Mám nutkání zavolat za ním: "Hej!" ale rozmyslím si to. Místnost se zaplnila tichem. Konečně… Dojdu k té knížce co je na zemi, zvednu ji, dojdu na pohovku a začnu číst, kde jsem skončila. Upřímně, po nějakých dvaceti stránkách mě to přestalo bavit ačástečně i kvůli tomu, že si už nevím rady s tím, jak si mám sednout nebo lehnout. Unaveně tu knížku odložím a dojdu se podívat, co mi přinesl k jídlu. Doufám, že to bude k jídlu… Uh, rohlík a vodu? Ještě, že jsem zvyklá na ledacos. Ukousnu si rohlíku, a když to sousto spolknu, ještě ho pořádně zapiju. Zamířím zpátky k pohovce, na kterou si lehnu a sežvykuju pomalu rohlík a k tomu se ještě dívám z okna. Člověk by mohl říct, že jsem blázen. Začínají se kupit černé mraky do velkých mračen a to ráno bylo tak pěkné sluníčko! Po nejmíň půl hodince zírání z okna se na skle objevují kapičky od deště.Venku se pěkně setmělo a krb mi vyhasl. Super, čím dál lepší. Vždyť mi ani potom neřekl, jestli se budu moct umýt! Z malého mrholení se začínal stávat opravdu silný déšť. Poslouchám, jak kapky deště bubnují do okna. Voda dole se rozráží o útesy. Teď už uběhlo několik hodin od jeho poslední návštěvy, takže jsem se rozhodla si trochu odpočinout. Naděje že by mi sem někdo donesl nějaké dřevo, deku či cokoli jiného jsem už dávno nechala plavat, radši jsem se mezitím choulila na pohovce a snažila se usnout. Pokaždé, když se mi to podařilo, jsem se za chvíli probudila zimou a křečovité trhání mých svalů mi taky chuť do života nepřidává. (Aspoň nemám hlad) Po nejmíň dalších dvou hodinách konečně upadnu do hlubšího spánku a odpočinu si.
P.S: Nechte tu prosím nějaký komentář! :)) Čím více komentářů, tím dříve nejspíše napíšu další kapitolu ;)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 M-chan M-chan | 15. října 2012 v 18:18 | Reagovat

Jee , moc hezky , těším se na další kapitolu ,už se nemůžu dočkat.

2 14laura 14laura | 15. října 2012 v 19:46 | Reagovat

Konečně jem se dočkala :D
Vypadá to zajimavě:) Jábýt na jejím mýstě ta nevím, nevím jesli ych myslela na vlasy :-D

3 Saskie Saskie | 16. října 2012 v 13:57 | Reagovat

Super jsem ráda, že si přidala další kapitolu a moc se těším na další!!!! :-D

4 Žanda Žanda | E-mail | Web | 16. října 2012 v 19:12 | Reagovat

Tak na tuhle kapitolu jsem taky čekala a těšila se a stálo to za to! :) Těším se na další.. Krásné to máš!

5 Alice Shinshekli aneb cvok na desátou Alice Shinshekli aneb cvok na desátou | 16. října 2012 v 23:06 | Reagovat

Páni. Ta má ale odvahu. A je p ěkně tvrdohlavá. Už se těším na další.

6 Zuzka Zuzka | 20. října 2012 v 18:39 | Reagovat

Skvělé, nemůžu se dočkat pokračování

7 terka terka | 20. října 2012 v 22:07 | Reagovat

super další další :-D

8 Zuzka Zuzka | 21. října 2012 v 17:14 | Reagovat

Skvělá kapča, těším se na pokračování xD

9 Ms.Mee Ms.Mee | 21. října 2012 v 23:52 | Reagovat

Pekné!! Dobre mu dala. :P Zaslúžil si. :D Bola pekne drzá, tak dúfam, že ďalšia kapitola bude čím skôr. :)

10 kačííííííííííííííííííííííííííí kačííííííííííííííííííííííííííí | 27. října 2012 v 23:42 | Reagovat

Moc pěkná kapitola. Jen tak dál.

11 Mao-hime Mao-hime | 12. listopadu 2012 v 17:03 | Reagovat

To jestrašně hezká povídka doufám že další díl bude co nejrychleji :))))

12 Liquit Liquit | 1. února 2013 v 20:42 | Reagovat

Už ani nedoufám v další díl, škoda :( Bylo to úžasně rozjeté a strašně by mě zajímalo, co se s myšičkou stane :D

13 Nat Nat | 16. března 2013 v 23:45 | Reagovat

Drsná ta holka je. Chtělo by to rychle další. Suprová povídka :D

14 TheSindy TheSindy | 2. května 2013 v 17:39 | Reagovat

Páni lidi!:)) Zírám, kolik lidí to čte a po pravdě, abych se přiznala, tak jsem chtěla tu povídku nedokončit, ale po všech těhlech komentářích..:)) Děkuju za motivaci:P 3. kapitolu jsem (mám) rozepsanou, ale nějak jsem se do toho zašmodrchala a znáte to..:)) Tak já jdu na to, jo? Čestný slovo na to, že bude další kapitola!:P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama