Emma ležela v posteli a ještě dlouho přemýšlela o Darkovi. Erikovi. Petrovi. Každý je úplně jiný.
Erik. Jeho láská k ní je nejspíš jen kamarádská, i když obráceně to tak není. Pomněnkové oči jsou vždy upřímné.Možná ho ani nemiluju. Možná si to jen namlouvám. Přece jen jsme spolu strávili každý den po celé svoje dětství. Moje láska k němu je ochranitelská a jen tak na ni nezapomenu. Kdybych mohla, zůstala bych s ním a nemusela řešit dilema s dalšími dvěma muži.
Petr. Něco mi tají. Něco podstatného. Jako kuchtík je až moc slušný a vzdělaný. Nevím, kde a jak tráví čas v kuchyni, když je neustále se mnou. Nesmělý kamarád. Nelíbá nejhůř. Dá se s ním zapomenout na nejhorší, ale jen na chvíli. Takovou lásku, ale nepotřebuji. Nevydrželo by to dlouho.
Dark. Přestože ho znám jen několik hodin. Vlastně za chvíli to bude celý den. Stále mě přitahuje. Hned bych se otočila a vrátila se za ním. Moje malá ručka pasuje přesně do té jeho. Jako bychom pro sebe byli stvořeni. Jeho polibek je vášnivý, dech beroucí. Ten pocit plného srdce, jenom když se na mě láskyplně usmál. Když se bál, nebo chtěl vědět něco tajného. Po takové chvilce ho nemůžu znát, a přesto mám pocit jako bychom se znali miliony let. Jako bychom se narodili do jedné postýlky a vyrůstali spolu. Tahle láska byla jiná. Přitahuje mě to tajemno co se za ní skrývá.
Emma stejně nic nevyřešila. Neví kterého má nejraději. Raději to vzdala a šla spát.
Ráno vstávala zároveň se sluníčkem. Pozalévala celou zahradu. Nastříhala růže. Roznesla je po zámku. Natrhala jablka, některé odnesla do kuchyně. Pár si jich však nechala. Chtěla si upéct jablečný koláč. Milovala ho. Vždy když ho dělala babička, mohla se po něm utlouci.
Z kuchyně si půjčila mouku a všechny suroviny, které potřebovala. Všechno smíchala dohromady a položila na plech. Jablka umyla, nakrájela na kolečka a položila na těsto. Potom všechno strčila do pece a už jen čekala až se koláč upeče. Když už byl hotový, Emma koláč položila na stůl a přikryla hadrou.
"Páni co to tady tak senzačně voní?" "Ahoj Petře, dělala jsem koláč. Je ale ještě moc horký." "To nevadí, počkám si na něj až vychladne. Nechceš se jít zatím někam projít??" "Moc ráda."
Petr chytil Emmu za ruku, tak jak to dělával vždy. Ta ho však odmítla. Nechápal to, čekal až mu to vysvětlí. "Musím ti něco říct, ale ne tady. Půjdeme k těm nádherným jabloním."
Šli potichoučku. Emma se bála jeho reakce co na to všechno poví. Petr se posadil pod jabloň a Emma si stoupla před něj. "Chci ti vysvětlit všechno co se tady dělo. Možná ti to bude připadat divný, možná uhozený, ale je pro mě hodně důležité abys to věděl. Mám moc živlů. Dar ohně." Ukázala ohnivou vznášející kouli. Koule se za chvilku přeměnila ve vodní kouli. Šplouchala z ní voda a šumělo moře. "Tohle je moc vody. A poslední je země." Z rukou jí vykvetla růže, kterou darovala Petrovi.
"Páni tak proto jsi dokázala rozdělat oheň, proto máme tak krásnou zahradu. Emmo ty jsi nejmocnější děvče co znám."Petr se zvedl a obejmul Emmu. "Jdi dál!" " Emmo? Co se děje?" "Nejmocnější nejsem. Chybí mi vzduch." Řekla Emma přidušeně. Cítila jak ji vzduch škrtí. Získává poslední živel. Až teď se stává nejmocnější osobou. Emma se nemohla nedechnout. Sípala, nemohla nic říct. Začala se jí motat hlava. Začala se vznášet. Její tělo plulo na větrech. Všude okolo byl klid, ale nad jabloní byl hurikán. Petr nevěděl co má dělat.Nedokázal Emmě pomoci. Nestihl ji chytit. Vznesla se moc vysoko. Vítr ho však také unášel. Chytil se jabloně a čekal až to přejde.
Když vítr začal odcházet Emma padala dolů. Petr ji jen tak tak chytil do náruče. Měla zavřené oči a celou tvář jizviček. Vítr jí udělal památku. Ne však na dlouho,Emma si je nevědomky uzdravila.
"Emmo zlatíčko prober se." "Jsem vzhůru, je ten vítr pryč?" "Je už ti nic neublíží." Emma otevřela oči a zjistila, že všechno je při starém. Měla pocit jakoby se polámaly stromy, ale nic se nestalo.
Získala poslední živel. Teď už dokázala všechno. Může se vrátit za Melindou a úplně ji uzdravit. Dokáže pomoci komukoliv. Teď už jí srdce září celé. Necítila se, ale vůbec unavená. Když získala svůj první živel prospala několik dní. Pak se to postupně zlepšovalo a teď jakoby nepoznala, že něco získala. "Ukaž mi prosím co dokážeš se vzduchem??" "No, ale já to sama nevím." Emma zavřela oči a začala se soustředit. Před ní se ukázala mlha. Mlha postupovala dál až ji i Petra vznesla do oblak. Posadila na nejvyšší větev jabloně a zmizela.
"Wow to bylo krásný. A dolů?" Emma chytla Petra za ruku a přisunula si ho blíž k sobě. Aby seděli na stejné větvičce. Větev se pak začala pohybovat. Petr se bál, ale Emma byla úplně klidná. To ona tu větev ovládala. Když byli na zemi, větev se vrátila do původní polohy a stala se jen jabloňovou větvičkou.
"Páni to je nádherný" "Možná pro tebe, ale pro mě je to spousta zodpovědnosti. Jestli tě můžu ještě o něco požádat. Nikomu to neříkej. Pokud si někdo zaslouží to vědět, poznám to a sama mu to povím.."
Petr slíbil, že to nikomu nepoví. Potom se rozhodl ukázat Emmě království. Nikdy si neuvědomil, že ji neprovedl blízkým okolím. Osedlali si tedy koně a jeli se projet do blízkých vesniček.
Jeli dlouho než narazili zase na les. Všude byla vesnice nebo městečko. Louky, pole, ale žádný les. V lese slezli z koně a lehli si na zem. Bylo to nádherné. Všude vonělo jehličí, houby a kousek od místa kde ležela Emma, se modraly borůvky. Jen tak leželi vedle sebe. Emma měla zavřené oči a odpočívala. Petr ji sledoval.
"Neslyšíš něco? Jakoby někdo volal o pomoc." "Nic neslyším, nezdá se ti to Emmo??" "Ne určitě se mi to nezdá," v tom ucítila pálení ohně. "Zůstaň tady hned se vrátím," řekla Emma a odešla kousek dál, aby ji Petr neslyšel. Myslel by si, že se zbláznila. Měla pocit, že ji někdo volá. Mohly to být však jen dvě osoby. Amy a Jake. Nikdo jiný nevěděl jak ji přivolat pomocí ohně.
"Ohni můj milovaný, ukaž mi kdo potřebuje moji pomoc." Před Emmou se ukázal velký plamen. V něm však uviděla tu tvář. Byla tam Amy. "Emmo prosím pomoc nám, vím, že mě jednou uslyšíš. Slíbila jsi mi to. Prosím pospěš si a přijď k nám. Vesnice se hroutí. Máme tu záplavy a nějaké mořské nemoci. Prosím ohni vyřiď to Emmě." "Děkuji ohni za tvoji zprávu," řekla Emma.
Emma se rozběhla za Petrem, který skoro spal. "Zvedej se a jeď na zámek." "A co ty?" "Já musím jít do své rodné vesnice. Potřebují tam moji pomoc. Ty se beze mě na pár dní obejdeš. Oni jsou v nebezpečí." Objala Petra, sedla na koně a běžela jak nejrychleji kůň uměl. "Neboj se o mě, já se vrátím. Sněz doma ten koláč a králi vyřiď, že se o zahradu bát nemusí," zavolala na Petra, ale byla už daleko. Petr ji možná ani neslyšel.
Kůň proskakoval trnitou cestou lesem, ale stále byl daleko od hranic království. Emma opět ucítila pomocnou ruku ohně a před ní se ukázala opět Amy. "Emmo prosím přijdi co nejrychleji. Máme tu opět potopu. Smetlo to několik dětí na louce a Erik se je snaží zachránit, bojím se, že už je nikdy neuvidím."
"Kdyby tak existoval nějaký způsob jak bych se tam dostala rychleji než na koni. Potrvá to několik dní než tam s ním dojedu. A to si bude muset ještě odpočinout." Najednou měla však zvláštní pocit, že když spojí všechny své živly dokáže to. Nevěděla co s stane, ale musela to zkusit. "Ty můj koníčku, přijdi domů. Cestu k naší chaloupce znáš. Pokud ne voda, oheň, země i vzduch ti nějak pomůžou." Dala mu pusu za ucho a seskočila z něj.
Kůň utíkal dál. Emma se uklidnila a začala v klidu dýchat." Ohni, země, vzduchu, vodo prosím vás o pomoc. Dostaňte mě do mé rodné vesničky co nejrychleji." Všude okolo to začalo zářit. Nejprve několika odstíny modré, potom zelené a nakonec rudě červeně. Z ohnivé barvy vyletěla Emma jako Fénix. Nádherný ohnivý pták. Pomocí všech živlů se z Emmy stalo to co je doopravdy. Někdo kdo je moudrý, upřímný a vždy dokáže rozdat smích. Takový byl i fénix.
Fénix vyletěl z lesa, plul mezi oblaky až přiletěl nad svou rodnou vesnici. "Fénix panebože, štěstí se na nás usmálo," slyšela Emma všude dokola, jakmile ji někdo spatřil. Emma letěla až uviděla Amy. Párkrát se kolem ní obkroužila a potom se vznesla zase do oblak. Z výšky vyhledala místa, kde se topily děti a letěla přesně k nim. Natáhla svoje křidýlka do předu, před zobák. Ve chvíli když mířila do vody se z ní stala zase Emma. Ponořila se do vody a vylovila topící se dítě.
Emma ho vynesla na břeh a vrátila se zpět do vody pro další děti. Nemohla je nechat utopit se. Když vylovila všechny děti, teda myslela si že je všechny vylovila pokoušela se najít Erika. Nemohla ho však nikde najít. Bála se o něj, ale proud vody byl čím dál tím silnější. Vylezla tedy z vody.
Stoupla si co nejblíže to šlo k vodě a zařvala tak aby ji bylo všude slyšet. "Vodo! Vodo! Máš všem pomáhat a ne ubližovat! Nedovolím abys ublížila těm, které mám ráda. Běž a vrať se zpět do moře či oceánu. Běž a už nikomu neubližuj!!" Během chvilky nezbylo z vody vůbec nic. Všechna voda zmizela. Zůstala jenom spoušť. Polámané stromky, keře. Zablácené cesty. A někde musel být ještě Erik.
"Emmo.Panebože já myslela, že mě neuslyšíš.Ani nevíš jak moc jsi mi chyběla." "Amy," vydechla Emma a objala ji. "Zažeň všechny domů. Ať jsou všichni v teple a bezpečí. Musím jít najít Erika. Nevím až kam ho voda odnesla. Nikdy bych si neodpustila kdyby se mu něco stalo." "Udělám přesně to co jsi řekla Emmo."
¬Emma zavřela oči a už letěla jako fénix. Letěla a prohledávala každé místečko jen aby ho našla. Uviděla ho až daleko od vesnice. Ležel tam bezbranný a nehýbal se. Jenom se dotkla země proměnila se zase zpět ne člověka. "Eriku!? Eriku? Prosím promluv!" říkala zoufale Emma a už ho líbala na čelo a držela ho pevně za ruku. "Emmo?" "Žiješ. Panebože ani nevíš jak jsem ráda." "Sbohem Emmo. Byla jsi to poslední co jsem chtěl vidět, než odejdu." "Ne to nesmíš!" To ji však Erik už neslyšel. Pomaličku se mu zpomaloval tep. Umíral. Emma to věděla, ale nedokázala se pohnout.
"Vzduchu, mám tě jen chvíli. Neumím tě ovládat, ale už jednou jsi mě pomocí mlhy dostal do vzduchu. Zkus to znovu. Vezmi si kolik síly potřebuješ. Udělám cokoliv jen nás dostaň opět do vesnice." Jen to dořekla ucítila jak ji něco zvedá. Všude okolo se zatáhlo a byla mlha. Nesla je až do vesnice, kdy se opět rozplynula.
Mlha je položila přímo vedle Amy. "Je v pořádku?" "Já nevím? Pokusím se vrátit mu život, ale nevím jestli to dokážu. Zatím dýchá, ale nevím jak dlouhou to vydrží," plakala Emmy.
Erik ležel na zemi a pod hlavou měl složenou Emminu zástěru. Byl bledý a začínal pomale být studený. Až to Emmu děsilo. Emma položila jednu ruku Erikovi na srdce a druhou na čelo. Zavřela oči a pošeptala: "Moc se omlouvám pokud se mi to nepovede. Miluju tě." Začala se pomalu soustředit. Nejprve začala vzduchem. Jako její nový živel. Neuměla ho používat. Proto použila svoje tělo jako prostředník mezi živlem a Erikem. Nechala vzduchu veškerou moc, kterou měl.
Nevěděla o tom, ale Emma svítila světle modře. Tahle záře se šířila po celém jejím těle. Také zářilo Erikovo čelo a hlavně srdce. Kdyby je někdo pozorněji pozoroval uviděl by jak se záře, tedy vzduch, vlévá do Erikova srdce.
Když vzduch dokonal svou práci sama od sebe jej nahradila voda. Emma nechtěla do tohohle cyklu zasahovat, proto se živlům jen oddala a ony samy vykonaly všechnu práci. Voda zářila tmavě modrou jako moře či oceán. Zářila mnohem více než vzduch. Po ní nastoupila Emmě známá zem. Celá vesnice se rozzářila barvou květin a zelené trávy. Tahle záře netrvala dlouho a už ji nahrazovala barva rudá jako krev, jako spalující se teplo. Oheň zářil nejdéle.
Po barvě ohně přišla duha. Emma cítila jak se Erik uzdravuje. Byl naprosto v pořádku, jen moc živlů ho označila. Oheň mu vytetoval malého fénixe na zátylek krku. Voda vše spláchla. Vzduch odvál a zem uzdravila porušenou kůži. Jakmile byl fénix dokonalý, živly zmizeli. S nimi i záře a Emma s Erikem otevřeli oči.
Emma se cítila jako někdo všemohoucí. Nikdy nedokázala něco takového jako teď. Nebyla vyčerpaná tak jako vždy, když užívala živly. Vždy totiž brala energii ze srdce. Teď ze srdce šla jen láska a obavy. Energii si vzala z půdy, nebe, květin a tepla.
"Emmo?!" "Tady jsem ničeho se nemusíš bát.Jsi úplně v pořádku." Emma sundala ruku z jeho srdce a tou druhou co stále ležela na čela ho pohladila po tváři. Erik si stoupl. Pomohl stoupnout Emmě a pak ji objal. "Neměla jsi to dělat ty můj blázínku. Nevím jak jsi to udělala ale děkuju. Příště to, ale nedělej mohla jsi si ublížit" "Nemohla. To jsem nebyla já, ale moje živly. Nevím jestli to bolelo nebo ne, ale živly ťe vždy ochrání. Tady," a obtáhla mu jeho malého fénixe, "je znak všech živlů. Budou tě chránit po celý tvůj život. V nejhorším mě vždy přivolají. A tady," ukázala mu na srdce. "Máš část ohně, vody, vzduchu a země. Nedokážeš jim poroučet tak jako já, ale budeš k nim mnohem blíž než kdokoli jinačí."
Když Erik otevřel oči stál na kraji vesnice. Nevěděl co se stalo. Natož jak se tam dostal. Když se však pokoušel vzpomenout si, nic nezjistil. Jakoby tam měl prázdnotu.


krásný příběh hezky napsané:) moc se mi líbí :)