Autorka→ Tiana.Clark@seznam.cz
Když jsem se probudila, venku foukal silní vítr a sněžilo. Kvůli zatažené obloze jsem nebyla schopná odhadnout, kolik je asi hodin. Zůstala jsem ještě chvíli ležet a prohlížela jsem si Tárovo znamení na mé ruce. Kde asi může být? Proč se nevrátil s ostatními muži? Vím sice, že stále dýchá, jen doufám, že nikde netrpí. Snad není zajatý nebo něco podobného.
Teď, když jsou naši muži zpátky, už nejspíš nebude Amil potřebovat, abychom s Elen cestovaly. To je dobré znamení. Počkám, až se bratr uzdraví, a potom osedlám svou Calwen a vyrazím Tára hledat. Jeho i Alcarma. Nemůžu dovolit, abych ztratila ještě někoho jiného kromě otce.
Při vzpomínce na něj se mi oči zalily slzami. Ale ne, v žádném případě jsem je už nepustila. Setřela jsem si jedinou, která mi stekla po tváři a zhluboka jsem se nadechla. Pláč mi ho nevrátí a nikomu nepo-může. Musím být rozumná a musím se postarat o Sailona.
Ano, to tedy musím. Rychle jsem vstala, převlékla se do nějakých jiných šatů a pořádně jsem se zaba-lila do jedné kožešiny, aby mi nebyla zima.
Musím ale připustit, že vzduch v pokoji byl teplejší, než obvykle. Normálně je každé ráno chladno, protože nikdo nepřidává dříví do ohně. Teď se ale zdálo, že vedle někdo musí topit.
A skutečně. Když jsem vyšla z pokoje, uviděla jsem Hérakla, jak zrovna zavazuje Sailonovi ránu.
Hned, jak uslyšel kroky, zvedl hlavu a usmál se. "Mára rë," pozdravil.
"Dobrý den? Snad dobré ráno, ne?" zeptala jsem se místo pozdravu a chtěla jsem jít dát vařit vodu na čaj. Hotový čaj však už stál přichystaný na stole.
"Je skoro poledne," vysvětlil Hérakles.
"Poledne?" překvapeně jsem se na něj otočila. "Duchové, proč jste mě nevzbudil?!"
"K čemu by to bylo dobré? Potřebovala jste si odpočinout. Já se o vašeho bratra dokážu postarat, ne-bojte."
"O tom nepochybuji, ale není dobré, abych vyspávala až do oběda."
"Co je na tom špatného?"
Na tuhle otázku jsem mu zrovna teď nedokázala odpovědět, tak jsem jen pokrčila rameny a šla chystat oběd. Sice by mě napadlo pár věcí, jako že se nestarám o oheň ani o bratra ani o něj, který byl u nás zrov-na něco jako host, ale bylo mi jasné, že by mi to hned vyvracel a já neměla sílu se zrovna teď o něčem dohadovat.
Než jsem si však stihla cokoliv připravit, ozvalo se zaklepání na dveře a hned v další vteřině vklouzl dovnitř Titton s vlasy plnými sněhu.
Hned jak si mě všiml, nejistě se usmál. "Ahoj Mar, jak se cítíš?"
"Odpočatá," odpověděla jsem neurčitě a vrátila se k loupání brambor.
"To je dobře. Hele, něco jsem vám přinesl."
Znovu jsem se k němu otočila a zjistila, že v ruce drží za uši dva zastřelené králíky.
Překvapeně jsem vyvalila oči. "To v téhle vánici dokážeš najít nějaké králíky?"
"Čekal jsem na ně už od svítání, ale vyplatilo se. Na, jednoho si vezmi," řekl a natáhl ke mně ruku s jedním ušákem, kterého jsem hned převzala.
"Páni, tak děkuju. Už jsem myslela, že budu muset Héraklovi nabídnout jen brambory s trochou más-la."
"Ani tím bych nepohrdnul, ale nějaké maso by se opravdu hodilo," poznamenal Hérakles a přešel k nám. "Ukažte, já ho stáhnu z kůže a vyvrhnu, ať vám ulehčím trochu práce."
"Dobrá. Já zatím připravím ty brambory," pokývala jsem hlavou a králíka předala bojovníkovi. Radši jsem se rychle vrátila k bramborám.
Celý ten kraťoučký rozhovor mi přišel takový divný a upjatý. Titton skoro nic neříkal, protože se pravděpodobně bál, jak bych mohla reagovat. Já jsem pro změnu nic neříkala, protože jsem neměla sebe-menší náladu s kýmkoliv komunikovat. Obzvláště tedy s ním, protože jsem se za svůj včerejší ubrečený večer v hlouby duše strašně styděla.
Moje hra na silnou duši se rozbila na kousíčky hned po tom, co jsem se mu svalila do náruče. Vím, že to chápal, v tu chvíli jsem nebyla schopna jiné reakce, ale já se za to stydím. Stydím se kvůli otci. Tolik prolitých slz a promrhané celé ráno - to by se mu nelíbilo. Jsem si tím jistá. Navíc já sama jsem se vždyc-
ky snažila být silná a statečná a jak jsem nakonec dopadla. Na truchlení bude čas jindy, teď mám na sta-rost důležitější věci. Jak už jsem jednou řekla - pláč mi ho nevrátí.
Slyšela jsem, jak se na chvíli otevřely dveře a zvenčí dovnitř zafoukal studený vítr. Dveře se ale zase rychle zavřely. Ohlédla jsem se a zjistila, že neodešel pouze Titton, ale i Hérakles. Pravděpodobně šel připravit králíka ven, aby uvnitř nenadělal nepořádek.
Nechala jsem brambory bramborami a šla jsem se posadit k Sailonovi. Tváře měl rudé a čelo celé oro-sené. Bylo ale vidět, jak se i přes očividnou vysokou teplotu celý třese. Upravila jsem mu kožešiny a čelo mu začala otírat mokrým hadrem, který jsem našla ve džberu s vodou, který stál vedle jeho provizorního lůžka.
Po chvíli se pokusil trochu převalit, ale evidentně ho ten pohyb zabolel, protože se trochu zamračil a pak pomalu otevřel oči. Spěšně se rozhlédl po místnosti, jako by zjišťoval, kde je, a potom se jeho pohled střetl s mým.
Slabě se usmál. "Sestřičko," zašeptal. Jeho hlas byl tak slabý, že ho bylo sotva slyšet.


páni...nádhera
jsem zvědavá kdy se v příběhu ukáže Táro a Alcarmo
jenom doufám, že nejsou moc zranění
