Autorka→ Tiana.Clark@seznam.cz
"Ššššt, nemluv." Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem šeptala taky. Něžně jsem ho vzala za ruku a on mi ji slabě stiskl.
"Tak jsem konečně doma. Dokonce jsem to stihl i před tvým Novým počátkem," zachraptěl a u toho se usmál.
"Ano, to jsi stihl. Jsem moc ráda, že tě tam budu mít."
"Snad," řekl neurčitě.
"Jak snad? Budu tě tam mít," bránila jsem se okamžitě. Nechtěla jsem od něj slyšet žádné pesimistické řeči. Bohužel jsem se jim ale nevyhnula.
"Jsem slabý, Marillo. Špatně se mi dýchá."
"Řekni mi, co pro tebe můžu udělat a já to udělám." Slyšela jsem ve svém hlase paniku.
"Dnes ráno tu byla léčitelka…" řekl a odmlčel se.
Chvíli jsem čekala, ale má netrpělivost ho nenechala ani nabrat dost sil, aby mohl pokračovat. "A dál?" naléhala jsme.
Nad mou nedočkavostí se usmál. Zhluboka se nadechl a pokračoval. "Mám otravu krve."
"Tak tě ale určitě vyléčí," řekla jsem přesvědčeně.
"Mám jí už déle…"
Nejspíš chtěl ještě něco dodat, ale já mu rychle skočila do řeči: "To mě nezajímá. Uzdravíš se. Ty mu-síš, víš?"
Možná se mi to zdálo, ale po tváři se mu rozlil pobavený výraz. Lehce přikývl. "Dobře."
Proč jen mě to nijak neuklidnilo?
Periferním viděním jsem zaznamenala, jak zvedá ruku, ale radši jsem se dál soustředila na kapičky po-tu na jeho čele a vlhkým hadříkem jsem mu je stírala.
Něžně mě zatahal za pramínek vlasů. "Usměj se."
"To je jako chtít po květinách aby v tomhle počasí začaly kvést," poznamenala jsem tiše a nepřestávala se soustředit na jeho čelo.
"No tak, sestřičko. Usměj se," zaškemral znovu.
Nijak jsem nereagovala. Do smíchu mi nebylo ani v nejmenším. Spíš jsem měla co dělat s tím, abych udržela slzy, které jsem rozhodně pustit nechtěla.
Znovu mě něžně zatahal za vlasy. "Chci vidět tvůj úsměv. Prosím."
Zavřela jsem oči a párkrát jsem se zhluboka nadechla. Cítila jsem, jak mi vlhnou oči. Levý koutek mi lehce zacukal, jak jsem se snažila o úsměv. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem své rty stočila do jakési polohy, která mohla připomínat úsměv. Spíš jsem se ale cítila jako v křeči.
Když jsem znovu otevřela oči, Sailon se tiše rozchechtal. Jeho smích ale rychle přešel v ošklivý kašel, který ale naštěstí brzy pominul.
Unaveně položil hlavu a zavřel oči. Čekala jsem, že ještě něco řekne, ale on mlčel.
"Sailone?" oslovila jsem ho nejistě a trochu jsem mu zatřásla s ramenem, protože jsem začala mít zlé tušení.
"Hm?" zabručel.
"Já jen…napadlo mě jestli…ujišťovala jsem se, že nespíš," vykoktala jsem.
Sailon se znovu usmál, ale nechal oči zavřené. "Neboj, ještě jsem neumřel."
"Sailone," zasténala jsem tiše. Tohle přece nesmí říkat! On nikdy nepřetékal vtipem, tak proč si teď dělá legraci?
Podíval se na mě a v jeho modrých očích se odrážely plamínky z ohniště.
"Pamatuješ, co jsem ti říkal, než jsme odjeli? Že jsem tě chtěl vzít do světa?"
Přikývla jsem. "Ovšem že si to pamatuju. Pořád s tím počítám."
"Hrozně rád bych ti to splnil," zašeptal.
"Tak přestaň být takový pesimista a splň mi to," řekla jsem stejně tiše jako on.
"Marillo, nalijme si čistého vína. Nemám velkou šanci. Cítím se pořád hůř a hůř…"
Rychle jsem mu skočila do řeči: "Ale šance pořád jsou a léčitelka tě třeba uzdraví!"
"Nech mě prosím chvíli mluvit. Jsi na mě až příliš rychlá. Ostatně jako obvykle, ale dnes opravdu ne-mám šanci ti stačit." Když jsem mlčela, pokračoval. "Jak tedy říkáš, je šance, že se uzdravím. Taky se ale může stát, že se neuzdravím. V tom případě chci, abys mi něco slíbila. Slib mi, že za své sny budeš bojo-vat. Poznáš svět. Najdeš svůj způsob, jak pomáhat ostatním. Naučíš se lovit a podobné věci. A hlavně…"
Odmlčel se a zadíval se mi do očí. Vždycky mu stačila jen chvilička a poznal, co si přeju. Znal všech-na má tajná přání a sny. Věděl o nich. A stačil mu jediný pohled.
"A hlavně to buď pořád ty. Nenech nikoho a nic, aby tě změnili. Věř svému instinktu. Vím, že všechno co si přeješ, se ti splní. Stačí jen, když budeš trošku chtít. Slib mi, že za to budeš bojovat."
Cítila jsem, jak se celá třesu. Bylo to, jako by se se mnou navždy loučil. "Slibuju," zašeptala jsem sko-ro neslyšně.
Bratr se spokojeně usmál a znovu vzal mezi prsty můj pramen vlasů.
"Vypadáš jako máma. Aspoň podle toho, co si pamatuju. Byl jsem ještě malý. Každopádně nás umíš všechny hezky srovnat, tak jako ona."
Musela jsem se pousmát. "Vidíš to a ty jsi zase celý otec."
"Konečně ses usmála. To jsem potřeboval. Teď si můžu konečně zase trošku odpočinout."
Přikývla jsem. "Musíš odpočívat. Spi. Potřebuješ nabrat sílu. Ale počkej. Ještě než usneš, se aspoň napiješ čaje."
"Jak si přejete, má paní," zasmál se. V tu chvíli se ale zase ošklivě rozkašlal. Tentokrát to trvalo déle než předtím. Rád se napil. Teplý čaj mu ten krk určitě dokáže zklidnit.
Potom ulehl zpátky do kožešin a zavřel oči. Pořádně jsem ho zachumlala, aby mu nebyla zima, a ne-chala jsem ho spát. Vrátila jsem se zpět ke stolu a pokračovala v loupání brambor. Za chvíli se od krbu začalo ozývat tiché oddechování.

