Autorka→ alice.shinshekli@seznam.cz
Tak po dlouhé době přidávám další kapitolu. Je sice dost krátká, ale lepší než nic.
"Do prdele! Už zase jsem prohrála."
Už poněkolikáté ležím na zemi. Už několik měsíců jsme s Danilou trénovali kouzlení, lukostřelbu a všemožné souboje. Před chvíli jsme trénovaly souboj beze zbraní a já opět prohrála.
"Nesmíš se hned vzdávat. V opravdovém souboji znamená vzdát se ve většině případů smrt. Nikdy se nesmíš vzdát, i kdyby si přišla o meč. Klidně si mě mohla porazit i ze země."
"A jak asi?"
"Mohla si mi podrazit nohy, nebo cokoli. Improvizuj."
"Jo, jasně."
Zvedla jsem se a protáhla si rozbolavělé svaly.
"Ale zlepšila si se."
"Díky."
"Nemáš zač. Je to pravda."
"Zastřílíme si ještě?"
"Ok."
Vzaly jsme luky a střílely do terče. To už mi taky docela jde, ale Danila je stále o dost lepší.
Najednou jsem dostala nápad.
"Danilo," oslovila jsem jí.
"Ano?"
"Střílela si někdy z ničeho jiného?"
"Jak z ničeho jiného?" nechápala.
"Třeba z pistole."
"Eh?"
"To beru jako ne."
Odtáhla jsem jí do střelnice.
"Co to je?" měřila si nedůvěřivě revolver, který jsem ji vtiskla do ruky.
"Sleduj," usmála jsem se.
Nandala jsem si přilbu a střílela.
Musím říct, že jsem ve střílení dost dobrá. Trénuji to už od mala.
Sestřelila jsem pár postav a vrátila se.
Danila na mě zírala s vytřeštěnýma očima.
"Jak si to udělala?"
"Tohle," řekla jsem s úsměvem, "je pistole. Je to stroj. Jsou v něm malé díly, kterým se říká kulky. Samy o sobě neškodné, ale když se vystřelí, tak dosáhnou takové rychlosti, že se mění ve smrtící nástroj. Je to jedna z nejpoužívanějších zbraní."
"Super. Můžu to zkusit?"
"Jasně."
Moc jí to nešlo, ale to je jasný, když to dělala poprvé, ačkoli na začátečníka to bylo velmi dobré. Po chvilce se však zorientovala a šlo jí to trochu líp.
"To je úžasné!" vykřikla, když se vrátila. "Je to zábavnější než lukostřelba!"
"Souhlasím, ačkoli lukostřelba je taky super."
"To ano," souhlasila. "Škoda jen, že něco takového nemáme v Alagaësii."
"Tak to tam vem."
"Co?"
"Až se vrátíš do Alagaësie, tak tu pistoli vezmeš sebou."
"To by bylo super!" rozzářila se.
"No jo, pokud se vrátím," zesmutněla.
"Samozřejmě, že se vrátíš."
"Jenom tak vědět jak."
"Určitě na to nějak přijdeš, jen musíš být trpělivá."
"Díky, Vicky. Co bych tu bez tebe dělala?"
"Pěkně se tu nudila, to ti povím."
Zasmála se: "To asi ano. Ještě nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo je jako já."
"To já taky. To bude tím, že jsme tak praštěné, že každá dimenze zvládne jen jednu takovou osobu. Tím, že si se tady objevila si porušila dimenzionální zákony, tak že nastane katastrofa. Můžeme se tedy těšit na obrovské stvůry, které sem přijdou odjinud. Pravděpodobně vzniknou obrovské portály 21. - 22. 12. 2012."
"Proč v tu dobu?"
"Protože má nastat konec světa."
"Fakt?"
"Nemám ponětí. Říká se to. Já se nechám překvapit."
"Souhlasím."
"A já myslím, že bychom měli jít. Dneska bude nový rozpis pokojů," řekla jsem.
Bohužel. Normálně máme pokoje po čtyřech, ale já a Danila jsme měly štěstí, že k nám nikoho nedaly. Teď už to bude něco jiného.
Došly jsme zpátky do děcáku.
U dveřích jídelny se všichni tlačili. To už bude ten rozpis. To kvůli takovému detailu jako odchod osmnáctiletých a příchod nováčků se musí dělat takovejhle nesmysl?
Z masy děcek jsem zaslechla výkřik. To byla Angelika. Museli ji dát do pokoje s nikým, kdo jí neslouží. A to jsem jenom já a Danila.
To nezní dobře.
Rychle jsem jí zaútočila na mysl. Byla na pokoji s otrokyní, Danilou a mnou.
No, to bude ještě zajímavý.


super
teším sa na pokračovanie 