close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

10.kapitola

22. prosince 2012 v 12:39 | Aranel van de´Corvin |  Deník upíří teenagerky 2

Z pohledu Kellana

Narážel do mě prudký vítr.Vlasy mi lítaly kolem hlavy,jako hadi.Musel jsem sklonit hlavu.

Máchnul jsem svými křídly.Sledoval jsem kluky v jejich vlčích podobách,jak běží uspořádaní v šipce.

Cher.Moje Cher.Co to sakra udělala?Ten vzkaz.Skoro mě ranila mrtvice,když jsem to zjistil.Šla za Corym.Šla ho vysvobodit.

Mířili jsme ke kolejím,vedoucím z hlavního vlakového nádraží.Měli bychom stihnout vlak,kterým by měla Cher jet.Doufám,že se nám to povede.Musíme ji dohonit.Hrozí jí velké nebezpečí.

Zvednul jsem hlavu a zadíval se daleko do krajiny.Spatřil jsem koleje.A na nich vlak.Dvě přední světla zářila ve tmě a vypadala,jako oči nějakého přízraku.

Musíme ho stihnout.Stáhnul jsem křídla a volným pádem jsem padal k zemi,jako stíhačka.Těsně nad zemí jsem udělal jakoby kotrmelec a roztáhnul jsem křídla.Prudký vítr mě nadnesla trochu víc než jsem měl v plánu a tak jsem máchnul křídly a dostal se trochu níž.

Slétl jsem nad Sebastiana,který byl ve velitelské pozici.

,,Musíme dohonit ten vlak.Myslíš,že to dokážeme?" snažil jsem se překřičet ohlušující prudký vítr,který nám oběma hučel v uších.Sebastian se na mě podíval.Jeho zelené vlčí oči s úzkou čočkou,která měla tvar štěrbiny, probodly ty mé.Jedním koutkem úst jsem se pousmál.Cítil jsem vrásky,které se mi vytvořili kolem úst.

Ticho,které panovalo v údolí najednou proříznulo zavytí.Sebastian zaklonil hlavu a zavyl na Měsíc.Odpovědí bylo zavytí dalších pěti vlků.

Vzlétnul jsem výš a pořádně mávnul křídly.Prudký poryv větru rozcuchal vlkům kožichy.Svět se kolem mě jen míhal.Vnímal jsem šedé šmouhy.Byli to kluci.Vyrazili jsme jako střely k vlaku.

Z pohledu Charline

Otočila jsem hlavu a přimhouřila oči.Prohlédla jsem si okolí.Zdálo se mi to,nebo jsem vážně slyšela Sebastianovo zavytí?

Šlachy na dlaních mi vystouply na povrch kůže.Pevně jsem se držela.Přes hluk větru jsem slyšela opravdu jenom hodně málo a proto nedokážu určit,jestli to nebyl pouhý sen.Pouhá touha po tom,aby tady se mnou kluci byli.

Ne.Nikde ani živáčka.Teda jestli jsem přes slzy v očích dobře viděla.Otočila jsem hlavu zase před sebe.Nevím,jestli by nebylo pohodlnější,kdybych nějak nevklouzla dovnitř do vlaku,ale nakonec jsem si řekla,že tam je riziko,že bych potkala někoho,koho bych teda rozhodně nechtěla,větší.

Sklonila jsem hlavu.Zima mi prolézala celým tělem.Srdce se mi svíralo neskutečnou bolestí.Co když na téhle výpravě zemřu?Jsem sama.A co budu dělat,až přijdu na místo?

Najednou mě někdo chytnul za vlasy.Vykřikla jsem.V další sekundě jsem se ocitla na zádech.Znovu jsem zakřičela.Začala jsem se kutálet po střeše dolů.Jen tak tak jsem se zachytila okraje střechy.Tělo mi spadlo dolů z vlaku a já se držela křečovitě střechy.

Dech se mi splašil.Srdce mi snad znovu začalo tlouct.V krku jsem měla velký knedlík.Podívala jsem se dolů.Vlak se řítil nejméně dvě stě padesát kilometrů v hodině pokoleních.Zem se pode mnou jenom míhala.Neumím si představit,co by se se mnou stalo,kdybych spadla dolů.Okamžitě by mi praskly všechny kost v těle a nic by ze mě nezůstalo.

Zvedla jsem hlavu.Spatřila jsem,jak se na mě s krutým úsměvem dívá Dagon.

,,Ale podívejme se.Asi nejsi zas tak dobrá v boji a vůbec obezřetnosti,jak si každý myslí." Zařval na mě svým hlubokým hlasem.

,,Dagone.Pomož mi nahoru.Prosím." zaječela jsem hystericky.V uších mi zazněl jeho krutý smích.

,,Děláš si ze mě srandu?Haló to já tě dostal do týhle situace.A teď škemráš,abych ti pomohl?To už jsi zapomněla,co jsi mi udělala?" zamračil se na mě.

,,To,že jsem ti jednou nakopala zadek přece nic neznamená."

,,Zabila jsi mi tátu.A teď zabiju já tebe." Zařval na mě se skelnýma očima.Zvednul nohu a položil ji na mé prsty.Potom silně šlápnul.

,,Ááá Dagone prosím." Vyjekla jsem bolestí.Kromě toho,že se mi pomalu kloubila ruka mi na ni ještě šlápl.Žilami mi projela ostrá bolest,která mi mířila až do žeber.

,,Prosíš zbytečně." Řekl a ještě přitlačil.Jedním prstem jsem se pustila.

,,Dagone ne.Prosím." sípala jsem.Z očí mi vyhrkly slzy a kutálely se mi po tvářích.

Díval se na mě ledovýma modrýma očima.

,,Sbohem." Šeptnul,zvednul nohu a celou silou,kterou měl mi na ni dupnul.Údolím se rozlehl můj pištivý výkřik.

Okamžitě jsem vystřelila druhou ruku nahoru a nějak zázračně jsem se jí zachytila okraje.Sebrala jsem poslední sílu,kterou jsem v ruce měla a rozhoupala jsem se.Potom jsem nějak zázračně dostala nohu na střechu a vzápětí už jsem klečela před Dagonem.

,,Ale co…?" díval se na mě.Hlasitě jsem s očima doširoka otevřenýma oddechovala.Hlavu jsem měla skloněnou dolů.Dívala jsem se na střechu.Jak…jak se mi to podařilo?Vzápětí jsem si uvědomila,co mi chtěl udělat.

Pomalu jsem začala zvedat hlavu.Probodla jsem ho vražedným pohledem.On přivřel oči.
,,Argh." Zavrčela jsem jako šelma a vrhla jsem se proti němu.Pravou rukou jsem mu chtěla dát box,ale on se naklonil na levou stranu.Zkusila jsem to levačkou.Ale dopadlo to stejně.Vykryl to.

Zvedla jsem nohu a šlápla mu na špičku nohy.Potom jsem mu dala koleno do břicha.Chytla jsem ho kolem krku a trochu ho od sebe odžduchla.Potom jsem se zavrčením vystartovala proti němu.Vykroutila jsem zápěstí prsty dolů a pak dlaněmi narazila do jeho žeber.Poté jsem mu prsty zadřela do kůže a chytla ho pod žebry.Zavyl bolestí.Zvedla jsem ruce,ale to už on bleskově reagoval a já cítila,jak dostávám ránu do čelisti.Projela mi jí neskutečná bolest až dolů do krku a klíční kosti.

Ale já byla zvyklá.Trochu jsem zakolísala dozadu a skoro jsem spadla z vlaku,ale to už mě Dagon chytil za ruku a vrazil mi ještě jednu z druhé strany.Rovnou do oka.Z očí mi vyrazily slzy.Chtěla jsem vyjeknout,protože ta bolest byla fakt velká,ale já pevně semkla ústa a nenechala jsem výkřik proniknout skrze má ústa.

Cítila jsem,jak mi Dagonova ruka sevřela krk.Sevřel ho ve své ruce a pak mě vytáhnul nad zem.Kopala jsem nohama.Chytla jsem ho za ruce a zadřela jsem mu do nich své nehty.Začala jsem je tahat od sebe aby mě pustil.

,,Dagone prosím pusť mě.Já ho nezabila.Přísahám.Vždyť to byl můj přítel." Chrčela jsem.

,,Nevěřím ti." Vyštěknul.

,,A víš ty co?Vím,že jsi ho nezabila.Ale já potřebuji nějakou záminku k tvému zavraždění.Chápeš?Vlastně jsi mi tím,že jsi tehdy utekla prokázala laskavost."

,,Cože?"

,,Poslal mě za tebou Mantus.Věděl,že neposlechneš toho andílka a půjdeš za Corym sama.Nesmíš se tam dostat.Protože tam jede někdo mnohem důležitější.A ten někdo sedí v tomhle vlaku." Odmlčel se a pak se zákeřně pousmál.

,,Eleni."

,,Neee." Vyjekla jsem a pustila se jeho rukou.Své ruce jsem napřáhla k jeho obličeji.Nevím,jak se mi to podařilo,ale nějak jsem ho do toho jeho obličeje škrábla.Dlouhá rýha táhnoucí se mu od čela až po nos přes jedno oko mu asi navždycky zůstane.

Zavrčel.Najednou mě prudce hodil na zem.Narazila jsem si kostrč a celou páteř.Silně jsem se uhodila do hlavy,takže se mi na okamžik zatmělo před očima.Než se mi ale vrátil zrak,stál už Dagon nade mnou.V ruce držel meč.Ostrá čepel se leskla v měsíčním světle.

Pomalu jsem se loučila se životem.Nedokážu se postavit.Opustily mne všechny moje síly.Smysly se mi otupily.Zavřela jsem oko.To jedno jsem měla už tak strašně opuchlé,že jsem moc dobře neviděla.Hlavu jsem obrátila na bok a čekala jsem na smrt.Jediný způsob,jak mě Dagon může zabít je ten,že mi usekne hlavu.A lepší bude,když to nebudu vědět.

Modlila jsem se k Bohu,aby ta smrt byla rychlá.Aby to moc nebolelo.Zažila jsem i větší bolest,teda alespoň si to myslím.
Dagon se napřáhnul.Najednou mýma ušima projel svist meče.Ale vzápětí jsem zaslechla cinkot oceli.Zvedla jsem hlavu.Naskytl se mi pohled na obrovského vlka,který stál nad Dagonem a výhružně vrčel.

,,Sebastiane?" šeptla jsem a úlevně se začala smát.Začala jsem se hrabat na nohy.Když jsem se ale postavila,podlomila se mi kolena a já jen zaregistrovala,jak letím vzduchem a padám k zemi.Zavřela jsem oči a znovu se rozloučila se životem.Psychicky jsem se připravovala na nesnesitelnou bolest.A po té bolesti extázi v podobě nebeského ráje.

Na bolest jsem ale čekala marně.Ne a ne se dostavit.Celé tělo se mi třáslo strachy.Konečně jsem se odvážila otevřít oči.

Letěla jsem.Já jsem letěla.Ale…jakto?Zvedla jsem hlavu.

,,Kellane?" špitla jsem.Tělem se mi rozlehlo neskutečné teplo,které mířilo z mého srdce.Začala jsem se smát.A pak jsem upadla do bezvědomí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gabux Gabux | Web | 9. ledna 2013 v 20:55 | Reagovat

Krásné :)

2 lenka lenka | E-mail | 13. ledna 2013 v 13:49 | Reagovat

moc heské bude další kapča?

3 Pavla Pavla | 14. ledna 2013 v 17:59 | Reagovat

Pěkný, doufám, že bude brzo další kapitolka :-) http://bs.jxs.cz/ublog/emoticons/smile.gif

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama