close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

13.kapitola, 3.část

22. prosince 2012 v 12:47 | Aranel van de´Corvin |  Opuštěná

Zrovna jsem dávala brambory vařit, když se otevřely dveře a dovnitř vklouzl Hérakles, celý obalený sněhem.
"Tedy řeknu vám, takhle krutou zimu jsem už dlouho nezažil."
Nejprve jsem mu nalila čaj a až potom jsem od něj převzala králíka, kterého jsem šla hned připravovat.
"Já popravdě také ne. Vloni to tak hrozné nebylo."
"Nechcete s tím ještě nějak pomoct?" nabídl se ochotně.
"Ne ne, myslím, že to zvládnu sama. Jen se posaďte a dejte si čaj. Musíte být promrzlý."
Chvíli vládlo ticho, ale mě to za chvíli nedalo a musela jsem se zeptat: "Co byli zač ti tvorové?"
"Jací tvorové," zeptal se nechápavě Hérakles.
"No ta zvířata, na kterých jste přiletěli," vysvětlila jsem.
"Jo tahle. To byli gryfové. V horách, blízko kterých se válka odehrává, jich žije spousta. Jsou docela přátelští, když uvěří, že jim nechcete ublížit."
"Jak je dokážete přesvědčit?"
"Chce to trochu trpělivosti a oni na to přijdou sami."
"Jaké to vlastně bylo? Myslím ve válce."
"Věřte mi, to nechcete slyšet."
"Ale chci, jinak bych se přece neptala."
"Ptáte se jen proto, že si nedokážete představit, jak hrozné to je."
Mlčela jsem. Měl pravdu. Musí to být strašné. Vidět ostatní umírat a sám bojovat o holý život. K tomu mít na paměti přesvědčení, že nebojuji jen pro sebe, ale i pro ostatní. A potom případně zemřít s myšlenkou, že to snad nebylo zbytečné.
Ticho mi ale nevydrželo dlouho, na jazyku mě pálila spousta otázek.
"Co se stalo s otcovým zvířetem?"
"Většina zvířat zemře spolu se svým přítelem. Jsou ale výjimky, kdy se zvíře připojí k někomu jinému. Nejčastěji tedy k někomu blízkému, třeba k někomu z rodiny."
"Bojují s vámi?"
"Ano. Vždy nám stojí po boku. Jaké zvíře měl váš otec?"
Zhluboka jsem se nadechla. Minulý čas v té větě mě zabolel. "Vlka," odpověděla jsem. "Otec i mí bratři mají vlky."
"Jaké zvíře měla vaše matka?"
"To nevím. Nikdo mi to nikdy neřekl."
"Neradi se o ní baví, viďte? Brzy pochopíte proč."
"Já myslím, že to chápu. Byla to ale moje maminka. Chtěla bych o ní vědět víc. Znám ale někoho, kdo mi o ní může něco povědět. Proto hned, jak se bratr uzdraví a jak se zlepší počasí, vyrazím na cestu. Čeká mě toho hodně."
"Kdo je to?" zajímal se.
"Člověk," odpověděla jsem krátce.
"Člověk? Odkud ho znáte?"
"Z cest. Cestovala jsem s dívkou svého staršího bratra. Vyřizovaly jsme pro vesnici obchody a na cestě jsme ho potkaly. Nechci ale hledat jen jeho, chci se vydat hledat i svého ochránce a bratra."
Mlčel. Čekala jsem nějakou reakci, ale on neřekl ani slovo, proto jsem se k němu zvědavě otočila.
Měl povytažené obočí a nejasný výraz. "To měl být vtip?" zeptal se nevěřícně.
"Jistě že ne, žádný vtip. Myslíte si, že nechám zbytek své rodiny ztracený duchovévíkde? Ani omy-lem."
"Nemůžete se sama vydat jen tak do světa. Vždyť neznáte nic než tuhle vesnici."
"Já jsem teď cestovala."
"To možná ano, ale o světě nic nevíte. Nevíte co, nebo kdo vás může zranit. Nedokážete si představit, jaké to je strávit týdny v pustině."
"Tak pojeďte se mnou, můžete mě učit," navrhla jsem s mírnou nadějí v hlase. Ve skutečnosti mi ale bylo docela jasné, že v žádném případě nebude souhlasit.
"To přeci nejde, Marillo. Jsem posel a bojovník. Jen co mi to počasí umožní, musím se vrátit zpět do hlavního města. Svůj úkol tady jsem už splnil."
"To je škoda. Potom tedy budu muset cestovat sama."
Hérakles se pousmál. "Jediné, co mě uklidňuje, je to, že vás váš ochránce nikdy nenechá odejít. Roz-hodně ne samotnou. Byla by škoda, kdyby vás roztrhala smečka divokých psů."
"Smečka divokých psů? Prosím vás. Za ty měsíce, co s Elen cestujeme, jsme ještě žádné divoké psy nepotkaly."
"Skutečně? Tak to jste měly velké štěstí," poznamenal.

Po obědě mi bojovník asi pětkrát poděkoval a pochválil mou kuchyni. Potom se se mnou rozloučil a odešel. Zůstával tu totiž jen proto, aby zkontroloval bratra, a aby se ujistil, že už je mi lépe než večer.
Neměla jsem co dělat a ta nečinnost mě ubíjela. Proto jsem pobíhala po domečku a vše jsem přerovná-vala a uklízela a utírala, jen abych se nějak zaměstnala.
Sailon mi dělal pořád větší a větší starosti. Nechtěl nic jíst. Tvrdil mi, že nemá hlad, ale to byla určitě hloupost. Prostě jen odmítal cokoliv pozřít. Jediné, co si nechal vnutit, byl čaj. Tím to ale končilo.
Nakonec jsem se usadila ke krbu a začala jsem si zpravovat rozbité oblečení. Často se mi podaří někde si šaty natrhnout. Jednou to bylo při šplhání po stromě, potom při nošení dříví, pak zase při neopatrném hraní s ostatními dětmi. V poslední době se mi ale často povedlo natrhnout oděv o hřebík, který vyčuho-val z vozu, který jsme s Elen používaly. Odnesly to už nejméně troje šaty. Až do teď jsem se ale nedosta-la k jejich opravě.
Musím uznat, že šití byla má jediná zábava, když jsem musela být doma. Naštěstí vzhledem k tomu, kolik nás je, jsem vždy našla nějaké dvě košile nebo kalhoty, které bylo třeba zpravit.
Často jsem také pomáhala naší švadleně, když potřebovala pomoct. Šití je asi jediná věc, ve které jsem tak nějak od přírody skutečně dobrá. Věčná škoda, že je to taková nepotřebná činnost.

K večeru se u mě ještě zastavil Titton, jestli náhodou něco nepotřebuju. Vše jsem měla hotové - dříví nanošené, okna zateplená, střechu pospravovanou. Jediné, co by se mi hodilo, byla společnost. Bohužel s ním moc řeč nebyla. Byl zamlklý a vypadal, jako by měl strach, že by mohl říct něco špatného.
Radši jsem ho nijak netrápila a poslala jsem ho domů. Pro nás oba nakonec stejně bude lepší, když se nebudeme trápit tichými zíráním jeden na druhého.
Kéž by tu byl Táro. On by věděl co říct. Nemám Tittonovi za zlé, že neví jak se chovat. Je mladý a je toho na něj příliš. A věřím, že časem bude nacházet slova v každé situaci. Teď ale ještě není správný čas. Táro tu byl, už když jsem se narodila. Sdílel se mnou mé první krůčky a má první slova. Byl tu pro mě každý den. Ví o mně první poslední, a proto by přesně věděl, co mi teď říct, aby mě aspoň trochu rozve-selil.
Chybí mi. Strašně moc mi chybí. Chybí mi staré časy, kdy jsme byli všichni pohromadě. Budu si muset zvyknout, že tak už to nikdy nebude.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Týni Týni | 22. prosince 2012 v 12:59 | Reagovat

Krása :) :D

2 Sis Sis | 30. prosince 2012 v 20:14 | Reagovat

Moc se těším na pokračování. Po dlouhé době povídka, která je originální a líbí se mi. :)

3 Nikpší Nikpší | 14. ledna 2013 v 19:43 | Reagovat

krása:D už se těším na pokračování :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama