Autorka→ Tiana.Clark@seznam.cz
O dva dny později venku ustala vánice a dokonce se na nás usmálo i sluníčko. Byl to překvapivě teplý zimní den. V porovnání s předchozími dny to byla krásná změna. Oči nás bolely, jak se ostré světlo odrá-želo od čistého sněhu, který nás při každém kroku zábl do nohou.
Ta přírodní krása ovšem nemohla přebít ostatní hrůzy, které ten den přinesl.
Od východu slunce se na mýtince nedaleko v lese, kde se pořádají všechny Nové počátky, stavěla ob-rovská hranice. Nastal totiž čas rozloučit se s těmi, které jsme kvůli válce ztratili.
Ta hrozná válka. K čemu to vlastně je? Nějaký mocný panovník si prostě vymyslí, že už mu nestačí to, co má, že chce víc. Tím pádem za sebe nechá umírat ostatní. Nevinné vojáky, kteří doma mají rodiny, ženy, děti. Sám přitom sedí chráněný vysokými hradbami v nějakém překrásném paláci a jen vydává roz-kazy.
A ta hrůza se pochopitelně netýká jen jeho lidí. Týká se i těch druhých. Nás. Těch, kteří žádnou válku nechtěli a byli k ní přinuceni jeho nenasytností. Bohužel ale nemáme na vybranou. Chceme-li mít aspoň malou naději na přežití, musíme se do války zapojit.
Zrovna, když jsem nesla velkou hromadu dříví na mýtinu, se ke mně připojil Hérakles.
"Mára arin, Marillo," uklonil se mi.
"Dobré ráno, Hérakle," pousmála jsem se a pokusila se mu úklonu oplatit. Ovšem při tom chabém po-kusu se mi hromada dříví rozsypala po zemi. Okamžitě jsem se k tomu sehnula.
Hérakles se sehnul skoro ve stejnou chvíli jako já. "Ukažte, já vám s tím pomůžu."
"Děkuji vám."
"Přišel jsem se s vámi rozloučit. Bohužel nemůžu zůstat na obřad, i když bych si to přál. Počasí se uklidnilo a já musím vyrazit, dokud to jde."
"Už odjíždíte?" překvapeně jsem se na něj podívala.
"No ano, musím. Povinnosti volají," řekl s úsměvem a vzal mi z náručí dříví, které jsem zatím nasbíra-la. Potom vstal a mně se naskytl skvělý pohled na jeho nohy.
"Jak že se říká těmhle věcem?" ukázala jsem mu na nohy.
Podíval se, kam ukazuju, a trochu se zasmál. "To jsou boty. Měli byste je tu začít taky nosit. V takové zimě by nebyly na škodu."
"Jsou vtipné, ty boty. A to slovo." Zasmála jsem se tomu a také jsem vstala. "Můžu se na něco ze-ptat?"
"Samozřejmě," přikývl.
Společně jsme vykročili na mýtinu.
"Je pravda, že rostlina, kterou nám Duchové přidělují, nám dodává sílu?"
"Ano, to je pravda."
"Sailonova rostlina je černý bez, kdybych mu z něj začala vařit čaj, mohlo by to pomoct?"
"Obávám se, že ne. Tedy nějaký účinek by to mít mohlo, ale nevím jak velký. Nejvíce na nás totiž pů-sobí přítomnost našich rostlin. Například mou rostlinou je javor. Nejlépe se cítím, když si pod takový javor můžu v létě lehnout. Přítomnost toho stromu, živého stromu, na mě má velký vliv. Ale jeho natrha-né listy se mnou skoro nic nedělají. Kde byste teď chtěla najít černý bez, který nespí?"
Veškerá naděje ve mně vyhasla. "Aha. To jsem nevěděla."
"Ale napadlo vás to. Byl to dobrý nápad, bohužel v zimě k ničemu."
"Duchové to nemají moc promyšlené," poznamenala jsem.
Hérakles se zasmál. "Asi by se jim nelíbilo, kdyby vás teď slyšeli."
"Ale jen ať mě slyší. Vždyť je to pravda!"
Hérakles položil dříví na hromadu, ze které ho ostatní brali a stavěli z něj hranici, oprášil si ruce a za-díval se mi do očí. "Jste zvláštní, Marillo. Ještě nikdy jsem nepotkal dívku s takovým odhodláním prosa-zovat si svou."
"Asi žijete ve špatném kraji," poznamenala jsem.
"Je tu víc takových, jako jste vy?"
Spěšně jsem se zamyslela. Ne, není. Je tu Elen, která by si takový přála být, ale je na to podle mě moc velký srab. A neznám žádnou jinou dívku, která by byla jako já.
"Jsem tu já, to nestačí?" řekla jsem s úsměvem.
Hérakles se znovu zasmál. "Pravda, vy možná vystačíte za celé město." Na chvíli se zahleděl na nebe a zhluboka se nadechl. "Měl bych se vydat na cestu. Půjdete mě doprovodit na náměstí?"
"Samozřejmě," přikývla jsem.
"Doufám, že se z toho váš bratr brzy dostane."
"To já taky. Musíme věřit."
Na náměstí stála ta velká, okřídlená chlupatá zvířata s nebezpečně zahnutými zobáky a evidentně na Hérakla čekala.
"Nikdy by mě nenapadlo, že taková stvoření budou ve své podstatě mírumilovná," poznamenala jsem.
"Jsou hodná k těm, kterým věří. A věří jen těm, kteří si to zaslouží. V boji jsou ale dost nebezpeční."
K jednomu ze zvířat došel a pohladil ho po opeřeném krku.
"Myslíte, že se ještě někdy potkáme?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.
Bojovník se vyhoupl zvířeti mezi křídla a podíval se na mě dolů.
"Máme před sebou ještě staletí. Věřím tomu, že se ještě někdy setkáme." Po tváři mu přeběhl trochu pobavený úsměv a já nedokázala říct, proč zrovna pobavený. "Tenn' ento omentuva le, Aranel."
Do příštího setkání, princezno? Jeho rozloučení mě zmátlo ještě víc, než jeho úsměv. Proto jsem ne-stihla ani nic říct a on už pobídl zvíře k pohybu. Během dalších několika vteřin se celé to velké, děsivé hejno rozeběhlo přes náměstí, aby nabralo rychlost, a vzneslo se do vzduchu. Zůstala jsem stát na místě a sledovala, jak mizí v dáli.
Z mého zakoukání mě vytrhl až srdceryvný křik.


Teda tak to utnout, no to teda.......
Doufám že bude brzy pokačování!!! :)