12. května 2013 v 19:14 | Aranel van de´Corvin
|
Komentáře mě potěšily, tak jsem si se psaním pospíšila... další kapitola nevím, kdy bude, protože mi začíná zkouškový a už v úterý mám 2 zápočty a 1 zkoušku. Ale jestli budete zase takhle komentovat, tak mě to možná nakopne...
První věc, kterou jsem ucítila, když jsem se probudila, byl bolavý krk. Příště musím zvolit jinou polohu. Zvedla jsem se na lokty a koukla na Siriuse, který byl rozvalený skoro přes celou postel. Stačilo málo a spala bych na zemi. Se zaúpěním jsem se zvedla.
" Ještě ne," zamumlá Sirius a definitivně se převalí na moji stranu postele. Díkybohu, že jsem už vstala, mohla ze mě být placka.
" Ale jo," drcnu do něho. Kolik je vůbec hodin? Kdy se tady chodí na snídani? Mám hlad. Obejdu postel, abych viděla na budík. Jejda. Jedenáct! Takže... kdy se tady chodí na oběd?
" Siriusi vstávej! Zaspali jsme!" Začnu s ním třást.
" Siriusi!"
" Siriusi!"
" Blacku neser mě!"
" Merline, po ránu jsi na zabití," zaskučí do polštáře.
" Konečně! Prošvihli jsme snídani." Zamračí se.
" Kolik je?"
" Jedenáct."
" Sakra. To bude řev."
" Na řev se vykašli. Nevím jak ty, ale já padám hlady." Vstanu a jdu si vyčistit zuby. V koupelně jsem se ještě převlékla do něčeho reprezentativního.
" V kolik teda obědváte? Půjdeme pro obědě pro Palačinku? Myslíš, že bychom pak mohli třeba do Prasinek? Co tady... Siriusi?" vykouknu zpoza dveří s hřebenem v ruce.
" Siriusi! Ty neposloucháš!" obviním ho.
" Siriusi, ty spíš?" přejdu k jeho posteli.
" Hej, musíme jít na oběd!"
" Siriusi?" nakloním se nad něj. On snad znovu usnul! A to jsem si myslela, že já jsem spáč.
" BAF!" vykřikne a popadne mě za ramena. Díkybohu, že jsem předtím byla na záchodě. Srdce mi spadlo až do kalhot a nebyla jsem schopna se nadechnout. Nechápu, jak v hororech všichni ječí, když na ně někdo vyběhne. Moje první reakce je, že mi ztuhnou nohy a nemůžu ze sebe vydat ani hlásku.
" Ty seš takovej debil!" vydechnu upřímně.
" Oběd je ve dvanáct," ušklíbne se a jde do koupelny. Zabijte to někdo!
Na oběd jsme přišli včas. Dokonce o deset minut dřív. Mlčky jsme seděli a pozorovali, jak Krátura nosí na stůl nádobí. Regulus s paní Blackovou dorazili přesně. Regulus si beze slova sedl. Za to na Blackový bylo vidět, že by nám ráda něco řekla. A mám takový tušení, že to stihne už před hlavním chodem . Sedla si, pokynula Kráturovi, ať donese jídlo a hodila na nás významný pohled. Tady je někdo nedočkavý.
" Slečno, u vás doma je možná zvykem, že vám nosí snídani až do postele, ale tady chodíme na snídani do jídelny a pokud si myslíte-"
" Zaspali jsme, matko. To se stává," skočí jí do toho Sirius.
" Ještě jsem nedomluvila. Jestli si tahle šmejdka myslí, že jí budeme všechno tolerovat, tak to se šeredně plete!" Už jsem se nadechovala, že jí řeknu, co si o ní myslím, ale Sirius mě zarazil.
" Nikdo si nic takové nemyslí. A jediná osoba, která tady zapomněla na etiketu jsi ty. Měla bys lépe volit slova!"
" Já? Co si to dovoluješ?!" zařve a prudce vstane ze židle.
" SEDNOUT!" ozve se nám za zády. Pan Black si sedne na svoje místo.
" Čekáme až nám to vystydne?"
" Samozřejmě, že ne. Už bychom dávno jedli, kdyby slečna Carterová měla alespoň základy slušného vychování."
" Omlouvám se pane Blacku. V noci jsem špatně spala, v novém prostředí se mi vždy hůře spí, a ráno jsem kvůli tomu zaspala," nahodila jsem provinilý výraz. Ledově mě pozoroval. To čeká na dovětek nebo co?
" To se může stát. Ať už se to příště neopakuje. Snídáme v devět. Přesně. Dochvilnost je důležitá." Na jeho pokynutí jsme se pustili do jídla. Blacková vypadala na to, že každou chvíli po mě skočí a umlátí mě vepřovou kotletou.
" Otče, dneska odpoledne bychom se chtěli stavit k Georgianě domů. Něco si tam zapomněla."
" Nikam. Nedodržujete pravidla."
" Pokud se nepletu, drahá, tak se ptali mě," zpraží ji pohledem.
" Ale-"
" Nevidím důvod, proč by nemohli ke Carterovým."
" Děkuji, otče.... a nemohli bychom na chvíli do prasinek?" zkouší to dál.
" Nemohli. Možná někdy jindy. Domluvíme se zítra u snídaně," utne rozhovor. Aspoň, že můžu pro Palačinku.
Dorazili jsem před naše rodinné sídlo. Bylo kousek od Londýna. Otec sem jezdí, když si chce odpočinout. Jinak bydlí, i se svojí novou chotí, v USA. Nemuseli jsme ani zvonit. Skřítek nám otevřel dřív, než jsme došli k vchodovým dveřím.
" Přejete si?" zeptá se vykuleně. Asi mě nečekal. Ví, že se se mnou nemá bavit, tak je z toho chudák celý nervózní.
" Řekni otci, že jsem si jenom pro něco skočila a že hnedka zase půjdu," řeknu mile a už se cpu do domu. Skřítek mi zastoupí cestu.
" Nesmím slečnu pouštět dovnitř. Zavolám pána." A byl pryč.
" Vždycky musíš čekat na svolení, když chceš vejít do vašeho domu?"
" Neřeš to. A technicky vzato to není náš dům, ale jejich dům." Zavřeli jsme za sebou dveře a čekali až nás pán domu poctí svojí přítomností. Bohužel se objevila horší verze mého otce. Jeho žena. Paní Carterová. Ta ženská nemůže přenést přes srdce, že máme stejné příjmení. No co, měla si nechat svoje, tak jako matka.
" JAK SE OPAVAŽUJEŠ VLÉZT DO NAŠEHO DOMU?!" Bože, už jsem zapomněla na ten její příjemný hlásek.
" Stojím v předsíni. Nehledám tady rodinné poklady. Jdu si pro králíka."
" Žádný králík. Padej odsud dřív než se tu objeví tvůj otec. Ten ti ukáže! Říkala jsem mu, že ten ohnivý-" zarazila se v půlce věty. Všimla si Siriuse, který ji doteď naštvaně propaloval pohledem.
" Dobrý den," pozdraví.
" Dobrý. Co ho sem taháš?!" Chytne mě za ruku a přitáhne k sobě. Vážně. Nevím, co na ní otec vidí. Kdyby na sobě neměla tři vrstvy make-upu, tak může jít strašit malý děti.
" Nešahej na mě," zavrčím, když mi zaryje prsty do ruky.
" Nebo co?" V tom se do toho vloží Sirius. Odtrhne ji ode mě a postaví se mezi nás.
" Jdeme si jenom pro králíka. Kdyby jste nám ho dala, tak už jsme dávno pryč."
" Žádnýho králíka vám nedám!"
" Miláčku, máme návštěvu?" ozve se ze schodů. A jsme komplet.
" Neřekla bych," procedí skrz zuby macecha.
" Co tady děláš?" zeptá se ledově otec, když mě pozná. Neznatelně kývne hlavou na Siriuse a dál mu nevěnuje pozornost.
" Přišla jsem si pro králíka."
" O tom jsme už mluvili. Nebudeš s sebou tahat králíka, jako nějaká mudlovská husa. Jakoby nestačilo, že už teď nám děláš ostudu!"
" Nemyslím si, že je na tom něco mudlovského. Sova, krysa, kočka nebo králík, není to jedno?" prolomí Sirius ticho.
" To je váš názor pana Blacku."
" A ten králík taky bude v mém domě, takže vám to může být jedno. Navíc vám tady nebude překážet."
" Proč by překážel? Vyhodím ho ven a je to."
" To teda ne! Proč mi ho prostě nedáš? Co si tím dokazuješ?!" vyprsknu.
" Jak to se mnou mluvíš?! Myslel jsem, že jsem ti minule vysvětlil, jak se mnou máš mluvit!"
" Prostě mi ho dej! Jestli mi ho nedáš, tak sem budu chodit každý den a akorát tě otravovat. Takhle mi ho dáš a už mě neuvidíš!"
" Jestli sem ještě přijdeš, tak tě přivítám s ohnivým bičem v ruce, rozumíš tomu?" sykne mi do ucha.
" Tak ať!" odstrčím ho od sebe a zamířím ke schodům.
" Řekl jsem, že máte vypadnout!" Strhne mě ze schodů.
" Nechte ji na pokoji!"
" Ty se do toho nepleť."
" Nešahejte na ni! A dejte nám tomu blbýho králíka. Rád bych už odsud vypadl!"
" Co ti brání? Víš, kde jsou dveře. Já tady zatím něco tvé snoubence vysvětlím a ona potom za tebou přijde."
" Bez ní nikam nejdu. Dejte nám toho králíka!" řekne ledově. Aj, Sirius se naštval. Tady budou létat kletby.
" Merline, tak jim ho dej. Už mě to nebaví. Za chvíli přijde Samantha a nepotřebuju, aby ji tady vyděla. Taková potupa!" povzdechne si.
" Fajn!" prskne a luskne prsty. Objeví se vedle něho skřítek.
" Přines tu chlupatou kouli z jejího pokoje!" Během deseti vteřin byl zpátky i s Palačinkou. Díkybohu je živá a zdravá! Už jsem se pro ni natahovala , ale otec mě předběhl. Vzal si ji od skřítka a ledově se na mě podíval. Potom ji hodil na zem dva metry ode mě! Vyhrkly mi slzy do očí, když jsem uslyšela tu ránu.
" Zbláznil ses?!" vyjedu a jdu k Palačince. Byla jsem od ní sotva metr, když jsem za sebou uslyšela otcův ledový hlas.
" Avada kedavra!" Nestihla jsem ani vykřiknout a proud zeleného světla zasáhl Palačinku. Chvíli mi trvalo než jsem vstřebala ten šok. Potom jsem se rozzuřeně vrhla na vysmátého otce a častovala ho všemi možnými urážkami. Sirius mě pevně chytil a táhl pryč. Jediný, co jsem zaregistrovala bylo jak říkal " Nashledanou". Naštvaně jsem kopla do všeho, co jsem našla.
V tichosti jsme došli domů. Nechtělo se mi o tom mluvit, ale na Siriusovi šlo vidět, že by něco chtěl říct. Cestou k nim jsem se alespoň trochu vyvztekala. Nejradši bych otce zabila! Beze slova jsem zapadla do našeho pokoje a svalila se na postel. Teprve teď jsem začala plakat. Byl to hrozný pohled na to ztuhlé tělíčko a očka bez výrazu. On moc dobře věděl, co ten králík pro mě znamená. Byl to dárek od Luciuse! Ten nejkrásnější jaký jsem kdy dostala. Sirius za mnou nešel. Nejspíš šel říct, že jsme zpátky. Vstala jsem a převlékla se do pyžama. Dneska už nikam nejdu. Ani na večeři ne. Ke všemu se začínají ozývat zase záda. Nevšímala jsem si toho. Zavrtala jsem se pod peřinu a tiše plakala.
Sirius přišel deset minut po mě. Nevím, co dělal, protože jsem měla hlavu schovanou pod peřinou, ale slyšela jsem jak přechází po pokoji a potom si pravděpodobně sedl ke stolu. Kapesníkem jsem si usušila slzy a vystrčila hlavu zpod peřiny. Seděl za stolem a něco psal. Zase. Mám dvě teorie. Buďto si píše tajní deníček nebo se dal na dráhu spisovatele. Zajímalo by mě, co by si Sirius mohl psát do deníku... Milý deníčku, dneska jsem měl sex s jednou zrzkou, který stál za nic, ale na druhou stranu jsem dostal volňásky na famfrpál, takže dnešek hodnotím jako pozitivní...
" Co píšeš?" houknu.
" Myslel jsem, že spíš. Už jsem se chtěl podívat, jestli jsi se pod tou peřinou neudusila."
" Furt jsi neřekl, co tam smolíš," upozorním.
" Píšu Jamesovi," zamručí a otočí se zpátky ke stolu Vstanu a dojdu k němu.
" Už je u něj Lily? Budeš je pozdravovat?" Změřil si mě pohledem. Měla jsem na sobě jenom kalhotky a jeho tričko.
" Lily tam měla přijet dneska... jsi v pohodě?" Je mi jasný, že mám oči rudý jak angorák.
" Jo," zalžu.
" To vidím. Vypadáš jak po týdenní pařbě."
" Hm," pokrčím rameny. Zalezu si zpátky do postele s knížkou v ruce. Jakmile jsem otočila na druhou stránku, tak se mi do očí zase draly slzy. Nemůžu se zbavit toho pohledu. Neměla jsem se vůbec dívat! Ten prázdný pohled. Já vím, já vím! Je to JENOM králík, ale hrozně mi přirostl k srdci. Navíc mi připadá, že jakmile Palačinka umřela, tak jakoby všechno s Luciusem bylo definitivní. Nevím, jak to popsat. Ale jako by ani nic nebylo. Jenom sen, z kterého jsem se probudila.
Chudák Palačinka :( tak tohle jsem teda vážně nečekala. Sirius ale byl úžasný