Autorka→ thesindy.ds@gmail.com
Vzbudí mě něco měkkého, co se přese mě přetahuje. Instinktivně se potom oženu pěstí, ta ale proletí prázdnem a paží se bouchnu do pohovky. S námahou otevřu oči. Nejdříve jedno, a potom to druhé. S překvapením zjistím, že se nade mnou kření Christopher. Takhle po ránu se divím, že jsem vybavila vůbec jeho jméno, ale jednoduše mu budu říkat Chris.
"To jsi mi teda brzo přinesl deku, když je už ráno" prohodím ještě rozespale.
"Můžu ji zase odnést, jestli chceš," řekne a stáhne ji zase ze mě.
"Zas tak jsem to nemyslela," chňapnu po ní zpátky a zachumlám se.
"Mám dneska něco naplánovaného, nebo tady budu zavřená?" Zeptám se ho z lehkého polospánku.
"Chci něco vyzkoušet," řekl trochu vážněji.
"Mohla bys mi ukázat, co umíš," předhodí téma.
"Jak to myslíš?" donutila jsem se otevřít oči.
"Uvidíš odpoledne," řekne tajemně a chystá se odplout z místnosti.
"Počkej! Já mám hlad," přiznám neochotně, že musím prosit o jídlo: "A ještě bych se chtěla umýt."
"Něco ti sem potom donesu," řekne ještě přes rameno a zabouchne za sebou dveře. Vážně milé. Jestli mi sem něco nedonese k jídlu v průběhu dalších několika hodin, tak nejspíš umřu hlady. Stačil by rohlík. A zase mi neřekl o tom umytí. Stejně jako včera si vezmu knížku a začtu se.
Dlouhé ticho prolomí až moje: "Hepčík!"
"Krucinál!" zanadávám si a čekám další pšiknutí.
"Hepčík!" Já se na to vykašlu. Samozřejmě, že se mi spustila rýma. Dalším hlasitým pšikáním strávím celé dopoledne a v posledních chvílích se k tomu přidalo i pořádné kručení v břiše.
"Ahoj," pozdraví mě někdo za mnou a já sebou škubnu leknutím.
"Mohl by ses aspoň snažit chodit jako člověk, a ne jako duch?" prskám po něm.
"Od toho jsem přece upír ne?" řekne s podivně povýšeným tónem.
Dojde ke mně a na stůl položí pár rohlíků s marmeládou.
"No ne, tady se někdo překonal," nemůžu si odpustit poznámku. Zatímco on protáčel oči, já se pustila do prvního rohlíku. Chris si začne sedat na můj gauč.
"Nesedej si na můj gauč!" snažím se znít vážně. Jemu to, ale vykouzlí úsměv.
"Na tvůj?" zeptá se nevěřícně.
"No…" protáhnu.
"A co se stane, když si sednu?" nadhodí naschvál.
"To ještě vymyslím," zahuhlám s plnou pusou. Stejně naschvál si přisedne a já se odtáhnu co nejdál.
"Hm…" spolknu rohlík a dopovím.: "Budu se moct umýt? Nerada bych tady běhala celá od krve."
"Jo…" řekne zamyšleně a dodá.: "dojedla si?"
"Skoro."
"Vám lidem to trvá," řekne netrpělivě.
"Za to vy se s námi nemažete, co?" vyjedu na něj možná trochu víc nabroušeně.
Nevím přesně proč, ale tohle mě naštvalo.
"Jste pro nás jenom potrava," podívá se na mě svýma zelenýma očima.
"Tak proč teda žiju? Proč když jsem jenom potrava?" zeptám se ho.
"Jsi jiná! Nechci tě zabít," probodává mě svýma očima. Tohle mě donutilo trochu přemýšlet. Jiná. Chris se rozvalil na druhém konci pohovky a koukal do prázdna. Asi přemýšlí.
"Dojez to už konečně," poručí mi po chvíli.
"Vždyť jím, jak nejrychleji můžu." Chris si mě přeměřil pohledem. Dobře, možná to trochu zdržuju. Ještě mi zbývá jeden rohlík.
"Už?" zeptá se netrpělivě asi po třech minutách.
"Co?" zeptám se ho na oplátku provokativně.
"Jsi dojedla?" procedí skrz zuby.
"Ne?" ukážu na nakousaný rohlík. Ačkoli jsem nic takového nezamýšlela, tak jsem si ještě několikrát za sebou pšikla. Myslím, že tohle ho vytočilo ještě o trochu víc.
Nejméně dalších deset minut jsem dojídala ten rohlík. Ty jeho naštvané pohledy ale stály za to! Občas zatínal i ruce v pěsti, až mu bělely klouby.
"Konečně," prolomí ticho, když si strčím poslední kousek rohlíku do pusy. Přešel místnost a u zdi přetrhl řetěz, nakonec s ním škubl takovou silou, že jsem slítla z pohovky.
"Tak sebou pohni," zavrčel a otevřel dveře. Po tak dlouhé době se podívám jinam, než na zdi od mého vězení.
"Trochu ohledu," zavrčím na něj zpátky, zatímco se zvedám ze země.
"To bys chtěla, co?" ušklíbne se i přes tu ledovou masku, kterou před chvíli nahodil.
"Jo, to bych chtěla," prsknu po něm.
Když jsem vyšla ze dveří, zastavila jsem se na nějaké chodbě, nucená na něj počkat než zavře. Vzpomínám si trošku, ale jenom matně jak mě sem on touhle chodbou nesl v náručí. Luskne mi těsně před očima prsty.
"Jdeme," řekne ledově.
"Kam?" snažím se vyzvídat.
"To brzy uvidíš."
"A co když zavřu oči?" zeptám se s moc neskrývanou zvědavostí, co mi na to odpoví. Místo odpovědi mě ale však zpražil ledovým pohledem typu: 'děláš si ehm…legraci?' Řetěz drží pevně v pravé ruce a táhne mě hlava nehlava za sebou, ani bych se nedivila tomu, že kdybych upadla, tak by mě táhl prostě dál a nevšiml si toho. Notnou chvíli už jdeme chodbami, už si ani nepamatuji, kolikrát jsme na jakou stranu zatočili. Nakonec jsme stanuli v té velké hlavní místnosti, kde mohl poprvé v mém životě můj život skončit… Zaujal mě upír u velkých vstupních dveří. Vždyť to je ten… Ten co mě chtěl zabít. Postavím se na odpor tomu, jak mě táhne za sebou. Překvapeně se otočí.
"Tak dělej," zavrčí nepříčetně.
"Já tam nemůžu," naznačím mu očima můj důvod.
"Když jsi se mnou, tak si nic nedovolí," zpraží mě znovu nepříčetně pohledem.
"Ale," zarazí mě jeho nepříčetný pohled. Nevím jakou to má logiku, ale právě teď mě chytl způsobem, že mi drží ruce za zády, stojí za mnou a naštvaně do mě strčí, abych šla. Ne jednou jsem málem upadla, naštěstí mě stačil udržet. Schody jsem sešla s ním za zády s "menšími" potížemi. Tím myslím to, že jsem ho málem vzala sebou dolů po schodech, když jsem zakopla. A že jsem zakopla pořádně! Letmým pohledem jsem potom zjistila, že strážím u dveří i tomu upíru co mě chtěl zabít, se zacukaly koutky. Nakonec mě donutil zatočit zády k vstupním dveřím a šli jsme jakoby dozadu. Nakonec jsme zašli za roh a stanuli před celkem velkými masitými dřevěnými dveřmi. Právě teď uvolnil mé sevření a otevřel dveře. Naskytl se mi pohled na zelenou trávu na obrovském útesu a v dáli na tmavě modré moře, které bylo slyšet, jak se rozráží dole o skaliska. Do tváře mě uhodila i vůně slané mořské vody a čerstvého vzduchu. Konečně žádný zatuchlý vzduch. Z mého myšlenkového pochodu mě vytrhl až Chris.
"Máš snad zásek?" luskne mi dnes už podruhé před očima.
"Jo," prsknu po něm. Od těch dveří zatočíme na pravou stranu, kde vejdeme brankou do bujné zahrady ohraničené vysokým živým plotem. Tráva je tu trochu odrostlejší asi mě po kotníky a sochy, jež jsou rozseté po zahradě, jsou porostlé břečťanem a mechem. Jedna ze soch mě zaujala více než ostatní. Je to šachový jezdec a kůň je vzepřený na zadních. Břečťan, jenž je okolo něho obrostlý vyvolává dojem, že ho škrtí. Živý plot je pouze na třech stranách zahrady, čtvrtou tvoří zeď sídla. Páni až teď se mám možnost prohlédnout si tohle honosné sídlo. Zdi jsou šedavé až bílé a nejvyšší věže jsou snad nejmíň třicet metrů nad zemí. Dobře možná přeháním, ale jsou opravdu vysoké. Některá okna jsou zdobena barevně a jiná jsou pouze z průhledného skla. V barevných oknech jsou obrazy - nejkrásnější je nejspíš ten jednorožec. Mezi sochami na zahradě je ještě jedno malé jezírko a na březích jsou vrby sklánějící se nad hladinou. Až teď s lehkým záchvěvem zimy, jsem si uvědomila, že mám na sobě pořád ještě to moje staré tričko na spaní, které mi je díky bohu až po kolena. Chris trhne znovu s netrpělivostí řetězem ve smyslu, ať sebou pohnu.
"To jsi nikdy neviděla zahradu?" řekne s úšklebkem.
"Jo viděla, ale ne tak velikou," naschvál jsem neřekla, že tak krásnou. On se po mě zatím ohlédne přes rameno a dál si to šlape kupředu. S překvapením jsem zjistila, že zahrada se táhne po celé pravé straně sídla. Každou chvíli se každý kousek zahrady střídal se záhony, porostlými sochami či stromy.
"Au," šlápla jsem si na kamínek.
"Už jenom kousek," zamumlá přes rameno.
"To potěší," řeknu ironicky. Vidím za stromy živý plot, který ukazuje, že se blížíme ke konci zahrady. Na onom konci zahrady, už však nejsou ani tolik stromy jenom tráva. Veliký, zelený, travnatý plac. Ale v živém plotě, naproti mně, jsou malá dvířka.
"Co tady?" zeptám se, když jsme zastavili.
"Uvidíš," řekne tajemně.
"Neuvidím," oplatím mu a zavřu oči.
"Nelekni se," řekne varovně.
"Cože?" vyjeknu, když mi něco hlasitě cvakne u nohy. S úskokem do strany otevřu oči a na noze ucítím na chvíli krátkou ostrou bolest.
"Já ti říkal, nelekej se!" S menší úzkostí jsem se podívala na svoji nohu.
"Nechoď ke mně," odstrčím ho pryč, když mi chce pomoc dopajdat na nejbližší pařez. Hrcnu si a otřu si rukou krev. Jsem nadšená! Nejmíň čtyři stehy. Svůj zrak zaostřím na okov ležící v trávě. Nedivím se, že jsem se tak pořezala, když má na roztrhlých stranách ostře vypadající hrany.
"Jsi v pohodě?" řekne se soustředěným hlasem a udělá pár kroků mým směrem.
"Jo, ale drž se dál," odpovím mu.
"Co sis myslel, že budu stát jako přibitá?"
"Počítal jsem s tím," přiznal a šel ke mně pořád blíž. S pohledem na svoji nohu zjistím, že krev se řine pořád víc a víc.
"Ne, vážně nechoď blíž," řeknu trochu s obavami, jak by se choval, kdyby byl ještě blíž.
"Umím se ovládat."
"Ne, já nechci."
Nohu si dám, co nejdál od něho a ruku natáhnu před sebe tak, abych mu pohrozila tím, co umím. I neumím.
Zastavil se.
"Ukaž mi tu nohu, ať vím, co s tím," řekl mi s menší netrpělivostí. Nadechnula jsem se, a i když bych to nepřiznala, dostala jsem strach. Přece jenom mávat upírovi před nosem nohou od krve není kdovíjak chytré.
"Budeme to muset celý odložit," zkonstatoval.
"Co odložit?"
"To je jedno." Není, ale nemám sílu se s ním hádat. Naprosto nečekaně mi dal ruce na spánky. Vypadal, až moc klidně. To mě děsilo, vždyť každý jiný upír, by byl už úplně mimo.
"Hej, ne, běž ode mě," odstrčím ho od sebe. Podíval se na mě. Ne, prosím, už ne!
"Já nechci uspat, jsem v pohodě," ohradím se.
"Máš smůlu," usmál se pro sebe.
"Ne!" prudce ho chci odkopnout zdravou nohou, ale nejspíš vycítil moje úmysly a chytil ji. Cuknu sebou.
"Neper se, takhle to bude lepší," zavrčel. "Když spíš, jsi aspoň z ticha."
"To si beru osobně."
"Dost," sykl jedovatě. Na chvíli se přestanu prát. Usmál se pro sebe.
"Hezký sny."
Ještě mu stačím dát kopanec, ale jeho naprosté sevření mě potom znehybnilo a začaly se mi klížit oči. Nemá cenu s tím bojovat, ale kdo nic nezkusí, nevyhraje. Cítím na sobě pořád větší a větší nátlak. Nikdy bych neřekla, že to může být takhle vyčerpávající. Chci ještě od sebe zkusit odstrčit, ale nemám sílu zvednout žádnou svoji končetinu. Naposledy se na něj podívám, než úplně zavřu oči. Přesto všechno, jak se soustředil, vidím, jak mu v očích hrají plamínky hry a pobavení. Uvidíme, kdo se bude smát naposled. S klidným svědomím, že mu udělám ze života peklo, až se vzbudím, jsem ho nechala mě uspat.
P.S.: Omlouvám se za strašně dlouhej zásek..Všem.:) Doufám, že se kapitola líbila.


Fí ha
už jsem si myslela, že další kapča nepřibude, ale ono jo a hrozně se ti to povedlo. Určitě by to chtělo pokračování. Ráda si to totiž přečtu 