close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

Úvod a historie všeho

6. června 2013 v 17:46 | Aranel van de´Corvin |  Kronika Upírky
Autorka→TeinQa@email.cz

Můj život začal asi tak, jako životy všech ostatních lidí s jedním jediným rozdílem - končit tak neměl. Potkala jsem někoho, kdo prolnul můj život se svým, kdo se mně rozhodl nezabít a dát mi dar o jakém se Vám ani nesnilo - dar věčnosti, mládí, ale také dar vášně a touhy po krvi. Život jehož samotná podstata je podstatou hříšníka a pekla, kam se má duše nikdy neodváží...
Jak to tedy začalo?

Jmenuju se Dasty Harst a jsem upírka. Žiju už víc než sedmdesát lidských let. Nevěříte, ale když jsem začala psát tenhle příběh, bylo mi v lidských letech 65 let a ve vampýřích pouhých 17 roků, což mi je i teď. Většina lidí si myslí, že něco jako upíři nebo vampýři neexistují, ale tak to není. Na světě je přeci tolik důkazů o naší existenci, že by té skutečnosti mohlo uvěřit i malé dítě. Možná se domníváte, že vampýr je jen stejné pojmenování pro upíra, ale opět se mýlíte. Ano, kdysi bych řekla, že máte pravdu, ale někdy před sedmi sty lety nastal ten zlom, kdy se všechno změnilo, a naše budoucnost začala být nejistá.
Upíři se zrodili jako jeden velký národ přirozeně evolucí, stejně jako lidé, ovšem nikdy jim nebyli rovni a to si uvědomovali hned na počátku všeho. Mohli sice ovládnout Zemi a všechno co na ní žilo, oni se však rozhodli žít v ústraní a přenechat své místo, daleko rychleji se rozvíjejícímu druhu - lidem. Ti byli upíří běžnou potravou. To všechno bývaly doby dávno minulé a svět nebyl ještě civilizovaný. Upíři zabíjeli bez rozmyslu, koho chtěli a vůbec nepomýšleli na následky. Vraždění se stalo zábavou a už nikoli podmínkou pro přežití. Lidé byli masakrováni za bezesných nocí plných pláče, křiku a krve. Celá města zanikala a zůstávala po nich jen vypálená jatka. Postupem času a vývoje doby se upíři začali uklidňovat a zabíjet pouze pro potravu. Ale přesto bylo obětí příliš mnoho, než aby se dalo zabránit prozrazení našich řad. Pak, ale přišel někdo s tím nápadem, který měl všechno urovnat. Před sedmi sty lety někdo řekl: "Tohle už musí přestat, musíme se sžít se stále se zvyšujícím pokrokem lidstva. Zabíjení už bylo dost, a proto navrhuji, abychom se ze své kořisti pouze nakrmili a nechali jí na živu. Není nutné vraždit, když máme na výběr." Abych situaci upřesnila, upíři umí vydechovat plyn, kterým svou oběť omráčí a potom vysají. Většina upírů s nadšením souhlasila, ale ta druhá polovina byla zásadně proti. Považovali za neúctu k vlastnímu rodu se z někoho nakrmit a přitom ho nezabít. Nechtěli změny. Proto se po dlouhém dohadování od upírů odtrhli a začali si říkat vampýři. Dál se drželi svých zvyků, ale dávali pozor, aby zabíjeli jen v nutných případech přežití a mrtvoly dobře ukryli před zraky lidí. Upíři se naučili potlačovat touhu po krvi a krmit se s živého člověka. Mezi upíry a vampýry vznikly mírové smlouvy, ale ty nebyly zrovna striktně dodržovány. Jedna rasa opovrhovala druhou, a tak nebyli časté souboje a úmrtí ničím zvláštním. Vampýrů bylo o dost méně než jejich nepřátel, zato se uměli mnohem lépe bránit a strategie jejich boje se podobala válečnému tažení čtvrtého tisíciletí. Válka se ovšem nekonala. Oba klany si slíbili, že se nebudou vzájemně napadat a ani teritoria nebudou mít přesně vymezená. Od těch dob se hodně změnilo. Vampýři vypadají jinak než na začátku. Jejich oči rudě září a kůže se zbarvila do fialova, přílišným pitím krve. Drží se od lidí stranou stejně jako upíři, se kterými se čas od času napadají. Nemají žádné vůdce, až na vysoce postavené jedince, které ostatní respektují, kvůli jejich stáří a moudrosti, ale jinak se chovají naprosto odevzdaně přírodě a svým instinktům zabijáků. To upíři si na rozdíl od nich volí Knížata. To je post, který zastávají jen ti z nich, kteří mají vlivné postavení a jsou rodově významní. Jako například upír, který má vlohy proto stát se vůdcem, je fyzicky zdatný, smýšlí v zájmu celého klanu a má výborné bojové znalosti. Ale abych vás neklamala, takový upíři se nerodí jen tak, vlastně se vůbec nerodí. Celý upíří i vampýří rod je sterilní a zasvěcuje se do jeho řad pouze krví. To je proces, při kterém se rozhodnete změnit člověka v upíra. Ne, nefunguje to kousnutím. Nejprve však musí proběhnout informování. Stvoření noci vypráví vše o svém rodě člověku, a ten pak souhlasí se zasvěcením nebo ne. Když souhlasí, upír nebo vampýr mu svými ostrými nehty prořízne bříška prstů a pak i svoje a následně se prsty obou osob spojí. Krev proudí dokola. Z člověka do upíra a naopak. Ale pak ještě nejste úplný tvor noci. Právě se z vás stal poloupír , nebo polovampýr a za neurčitou dobu, která může trvat, i desítky let se úplně přeměníte. Když se tak nestane přirozenou cestou, tak vás znovu zasvětí ten samí příslušník druhu, jako poprvé, úplně stejným způsobem. V tom věku "polo" stárnete pětkrát pomaleji než běžný člověk a když je přeměna dokončena tak dokonce desetkrát pomaleji. Proto se upíři i vampýři dožívají tak úctyhodného věku stovek let. Pravidlem ovšem bývá, že zasvěcovat se nechávají pouze muži, protože jsou silnější a bojeschopnější než ženy.
Já jsem jedna z mála výjimek. Jak jsem už zmínila, tak je to přes sedmdesát let, co spočívám na této planetě. Narodila jsem se přirozeně jako člověk a mé jméno znělo Diana Greššová. Ale už tenkrát, když jsem poprvé spatřila světlo světa léta páně 1944, jsem byla něčím zvláštní. Ne obyčejný člověk. Mé tělo by jiné než u normálních li, ale to jsem se měla dozvědět o mnoho let později. Žila jsem si spokojeně až do svých třinácti let. Nepovím vám přesně kde jsem se narodila, ale bylo to místo, kde byste rozhodně žít nechtěli. Nebyl to snadný život, zvlášť ne pro malou holku, přesto říkám, že se mi žilo spokojeně. Vzpomínám si na večer, možná už noc 3. května 1957. Bude vám to připadat, jako klasický horor, protože musím přiznat, že silně pršelo, byla tma a já jsem sama běžela domů od jedné z mála kamarádek. Nikdy jsem tam nedoběhla. Zastavily mě dvě rudě planoucí oči přede mnou. Ze tmy vyšla vysoká štíhlá postava muže. Klepala jsem se a přestala jsem vnímat, že jsem promočená na kost. Na útěk jsem nepomýšlela, protože podle jeho výrazu by byl zbytečný. Ten muž měl krátké černé vlasy a byl asi tak ve středních letech. Jeho kůže byla nachová, jakoby mu byla zima. Nezdál se, že mi chce ublížit, proto jsem jen tak stála a nehýbala se. Nepromluvil, jen mě vzal za ruku a vedl mě o pár domů dál do jakéhosi, cizího sklepa. Nechala jsem se tam zavést ze strachu. Tam už sedělo víc, jemu podobných postav. Nikdy jsem nikoho, jako oni neviděla a absolutně jsem netušila, že to jsou vampýři. A pak si mohli vybrat ze dvou možností. Buď mě mohli zabít a já bych se stala jejich potravou, nebo mě mohli zasvětit do tajů vampýří generace. K mému "štěstí" si zvolili tu druhou možnost. Nastala fáze informování. Ten muž, který mě tam odvedl, se jmenoval Gannen Harst a byl jedním z těch vlivných vampýrů, který má moc. Jak velkou, jsem také nevěděla. Vyprávěl mi všechno, všechno co jsem jako správný vampýr, měla znát. Vnímala jsem ho tak napůl. Byla jsem vyděšená k smrti. Plně jsem se mu začala věnovat, až když mi řezal do prstů svými ostrými nehty a nechával za sebou prýštit krev. Vykřikla jsem a řekla. "Au, Vždyť mě to bolí.", on si začal řezat do svých vlastních prstů a přitom bolestivě krčil nos. "Já vím, mě to taky bolí." Usmál se a přitiskl své ruce na mé. To co se dělo pak, nedovedu popsat. Nikdy jsem nic podobného necítila. Palčivá tupá bolest mi projela celým tělem a přecházela v pálení. Jakoby mi ruce hořely. Dalo se to vydržet jen krátkou dobu. Když jsem se od něj chtěla odtrhnout, přišel za mě jiný z těch podivných bytostí a chytil mě za zápěstí. Nedovolil se mi vzdálit a pořád mi tlačil prsty na Gannenovi ruce. Nevím, jak dlouho to trvalo, protože jsem mezi tím vším omdlela. Ano, v tu chvíli jsem se stala vampýrkou, vlastně polovampýrkou. Gannen Harst byl mým stvořitelem a učitelem. Stal se celým mým budoucím světem. Musela jsem se vzdát všeho, co pro mě do té doby mělo nějaký význam. Rodiny, přátel, domova i života. Dal mi také nové jméno. Dasty. Příjmení jsem si směla ponechat. Žila jsem s ním a jeho přáteli přes padesát let. Většinou v přírodě, daleko od lidí. Oni se stali mou rodinou, naučili mě lovit, plížit se, jak se krmit i jak zabíjet. Vysvětlili mi podstatu vampýřího žití i celou jeho historii. Nikdy nelhali. To bylo také vampýří předností, neuměli lhát a vždycky splnili své sliby. Gannen mě tvrdě trénoval, abych získala fyzickou kondici a byla rychlejší. Měla jsem ho moc, moc ráda i přesto jaký byl. Nikdy na mě nekřičel, nikdy mě neuhodil a vždycky mi bezvýhradně věřil. Věnovala jsem mu přívěsek, který jsem dostala kdysi, když jsem byla malá. Byla to hvězda, nebo spíš kříž, s modrým kamínkem uprostřed. Nesundával ho, co jsem ho znala. Začala jsem si všímat, že získávám mezi vampýry své ctěné místo a to i díky svému mocnému stvořiteli. Získala jsem si respekt a uznání a stála jsem hned za Gannenem v možnosti udílení rozkazů. Byla jsem řádným vampýrem a nedělalo mi žádné potíže zabíjet lidi a občas i upíry, ale to jen velice výjimečně. Zkrátka jsem přijala svůj osud se vším co přinášel. Zamilovala jsem si svůj život v divočině, jen s těmi nejbližšími přáteli. Někdy se však konaly takzvané Sněmy. To se sešli všichni vampýři z celého světa, nebo aspoň valná většina, na nějakém hodně odlehlém místě a tam rokovali. Představovali se nově zasvěcení a vyprávěli se historky z dávných dob. Gannen tomu všemu předsedal. Dozvěděla jsem se, že jsem jeho první zasvěcený člověk. Překvapilo mě to. Tím jsem si u ostatních získala úctu, už jen svým původem, neboť Gannen byl pánem všeho. Nikdo ho nezvolil a ani neřekl "Gannen je tím, koho budeme poslouchat." Ne, vampýři si ho vážili proto, jaký byl. Jak viděl daleko do budoucnosti a jaké pro nás měl plány. Jak uměl všechno zařídit a nikdy se nerozčílil. On sám, ovšem mluvil jen velice málo a téměř se nezmiňoval o svém minulém životě člověka. Pro mě byl dokonalý ve všech směrech. Ve všem co dělal. Ty dlouhé roky s ním byly ty nejkrásnější v mém životě až do doby, kdy se u nás objevil upír.
Ale nechoval se jako upír. Přišel jednoho dne z Upíří Hory, sídla upírů. Gannen zprvu myslel, že je to špeh a chtěl ho zabít, On nás však přesvědčil, že přišel vyjednávat v míru a bez zbraně. Jmenoval se Kurda Smolt a byl upířím generálem, to znamená přímý podřízený Knížatům. Mně se moc líbil, měl dlouhé blond vlasy, krásnou tvář, modré oči a světlou kůži, ne jako mi. Přišel k nám, vampýrům, vyjednávat o tom, zda by nebylo možné oba rody opět sjednotit pod upíří křídla. Gannen se tomu jen zasmál, považoval to za nemožné. Stále se podřizoval starým tradicím a v žádném případě neměl v úmyslu je měnit. Ale Kurda se u nás objevoval čím dál častěji, což způsobilo, že jsem dál už nemohla skrývat, co cítím. S Kurdou jsme se sblížili, možná až moc. Pak už přicházel jen kvůli mně. A jak to tak v období zamilovanosti bývá, chtěla jsem být s ním, ať to stojí, co chce. Stala jsem se Kurdovou družkou. Gannen mi to vymlouval, prosil, ať si to rozmyslím, že s tím upírem to nemá žádnou budoucnost. Poprvé v životě jsem ho neposlechla a odešla. Ještě jsem nevěděla, jaké to bude mít následky, ale doufala jsem, že v Upíří Hoře pro nás budou mít větší pochopení než v mém domově. Ale bylo to přesně naopak. Když jsme tam dorazili, Kurda byl nařčen ze zrady, protože upíří klan opouštěl bez dovolení a k tomu se spřáhl s nepřítelem. Já jsem byla jako vampýr odsouzena stejně jako on k smrti. Jak moc jsem tehdy litovala toho, že jsem Gannena neposlechla. V den naší popravy jsme předstoupili před Radu. Tedy před Knížata, která nás měla pevně odsoudit a vynést požadovaný rozsudek, před celou upíří rasou. "Smrt", tak zněl jejich verdikt, když jsme stáli spoutaní vedle sebe, za zády strážné. Ale já to neunesla, nedokázala jsem se smířit s tím, že naše mrtvá těla hodí do tekoucí vody, kde by se nikdy nedostala do Ráje. Tak, jako tak jsem chtěla být s ním, třeba i ve smrti. Už nás skoro odváděli, ale já jsem na poslední chvíli dokázala uvolnit řetězy na zápěstích. Strážným za námi jsem ve spěchu a rozrušení vytrhla z rukou dva meče. Nebylo cesty zpět. Přesekla jsem Kurdova pouta a podala mu jednu ze zbraní. Věděl přesně, co chci udělat. Políbili jsme se těsně před tím, než jsme si vzájemně probodli bušící srdce. Jedině tak jsme mohli být navždy spolu, čistou smrtí. V Ráji, kde už by na nás nikdo nemohl, ale právě tehdy se to stalo. Poznala jsem, proč si mě Gannen vybral i proč mě zasvětil, ovšem pojmenovat jsem to neuměla. Tím bodnutím začal můj příběh.
TeinQa
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gabux Gabux | Web | 11. června 2013 v 23:37 | Reagovat

Super začátek! Jen mě mrzí, že chybí první kapitola :( Prosila bych o její doplnění...

2 TeiQa TeiQa | E-mail | 25. srpna 2013 v 14:54 | Reagovat

tohle je první kapitola :))))

3 Anika Rodriguez Anika Rodriguez | Web | 28. února 2014 v 20:29 | Reagovat

Wow...konečně jsem si něčeho všimla! Vždyť to je FF na Darrena Shana. Výborná práce! :)

4 Claudia Claudia | E-mail | Web | 1. srpna 2015 v 18:44 | Reagovat

skvělé!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama