11. července 2013 v 21:29 | Aranel van de´Corvin
|
Shrnu to. Omlouvám se za chyby. Užívejte léto :)
Ráno mě probudilo sluníčko. Překvapeně jsem otevřela oči. Rozespale jsem došla k oknu. Sníh už pomalu roztál. Není na co čekat. Umyju se a půjdu říct Loringovi, že odcházím. Zaplatím mu za azyl a hurá do světa! Nevím, jestli mám jásat nebo brečet. Zvykla jsem si na hory a na lidi naopak odvykla.
" Dobrý ráno," zavolám, když vejdu do hospůdky.
" Ellie! To jsem se lekl! Otvírám až za hodinu. Včera večer se to tu pěkně rozjelo, tak tu musím uklidit," zafuní Loring bez toho aniž by se zastavil.
" Já vím. Jenom jsem ti přišla říct, že dneska mám plánu vyrazit na cestu." Konečně se zastavil.
" Dneska?"
" Ano, dneska."
" Není to nějak brzy?"
" Brzy? Už před týdnem jsem měla odejít!" Před týdnem jsem měla takovou malou rozlučku s místními obyvateli a původně jsem chtěla odejít hned druhý den ráno, ale nějak jsem nebyla ve stavu, kdy bych mohla cestovat.
" Přijdeš se ještě rozloučit?"
" To víš, že jo. Jenom si ještě skočím pro nějaké věci, co mi zůstaly v horách," usměju se.
" A nechceš odjet až zítra?"
" Ne, už to nebudu dál odkládat."
" To je škoda. Chtěl jsem ti někoho představit."
" Neboj, však já vám občas přijdu navštívit. Zatím," zamávala jsem a svižným teplem zamířila do hor. Pískala jsem si svoji oblíbenou písničku a rozdávala úsměvy na všechny strany.
Zkontrolovala jsem, jestli mám všechno. Moc toho nebylo. Alespoň nebudu muset tahat zbytečné věci. Když jsem chtěla jít s věcmi do hostince, tak mě z ničeho nic přepadl sentiment. Musela jsem se tu naposledy projít. Slíbila jsem si, že se sem ještě někdy vrátím. Do vesnice jsem kvůli procházce dorazila až v poledne. Hned na kraji vesnice mě zarazil ten rozruch, co všude panoval. Co to? Copak se všichni zbláznili? S úsměvem na rtech jsem rozrazila dveře. Loring běhal sem a tam. Jeho synové mu pomáhali, ale i tak nestíhali. Odkdy chodí všichni na oběd? Takhle narváno tu bylo naposled po obnovení vesnice.
" Podáváš nějakou specialitu? Že jsi se nezmínil," zasměju se, když kolem mě proběhne.
" Ne, říkal jsem ti přece, že budeme mít hosta!"
Rozloučení jsem nijak neprotahovala. Využila jsem toho, že jsou všichni pohromadě a rychle se rozloučila. Byl tam šílený frmol. Navíc Evellin už začínala natahovat. Začala vzpomínat jaké to bylo v horách a jak ji budu chybět. Ještě chvíli a ronily bychom slzy obě. S úsměvem jsem vystřelila ze dveří. Zabouchla jsem za sebou. To byl řev! Musí je slyšet i v sousední vesnici! Se smíchem jsem se rozeběhla prázdnou vesnicí. I když zas tak prázdná nebyla. Zpoza jednoho domu vyšel nějaký muž. Už jsem to nestihla ubrzdit a vrazila do něj. Slušně jsem se omluvila a šla dál. Teprve pak mi došlo, že ho neznám. Z vesnice není určitě. Otočila jsem se. Muž tam stále stál a koukal na mě. Přišel mi nějak povědomí. Tulák to určitě nebude- na to má až moc hezký šaty. Pokrčila jsem rameny a šla dál. Divný.
Večer jsem se utábořila v horách. Seděla jsem u ohně a přemýšlela kudy půjdu. Nevěděla jsem, jestli jít podél hor a potom přes Dras-Leonu nebo naopak přes Yazuak. V horách jsem si připadala bezpečněji, ale taky by to byla delší cesta. Po jídle jsem se rozvalila vedle ohně a koukala do korun stromů. Byla jsem na samém kraji hor. Překvapilo mě, že se necítím ospalá. Vytáhla jsem z batohy malou knížku. Čtení mě vždycky uspí. Během čtení mě ale něco zarazilo. Uvědomila jsem si, že je tady ticho. Až moc velký ticho. Ostražitě jsem pozorovala okolí. Připadalo mi, že slyším křupnutí větvičky. Vyskočila jsem na nohy a popadla luk. Tentokrát se hluk ozval za mnou. Prudce jsem se otočila, připravena vystřelit. Bylo to za mnou. Nevěděla jsem, jestli to je člověk nebo zvíře. Vyšlo to ven. Snažila jsem se zaostřit, abych spatřila obrys vetřelce. Člověk.
" Co chceš?" zeptala jsem se tiše, stále připravená vystřelit. Nikdy nevíte na koho narazíte. Po válce se situace sice uklidnila, ale i tak tu nebylo bezpečno. Stejně si nemůžu zvyknout na to, že už je po válce. Celý můj život Galbatorix a jeho vojáci tyranizovali obyčejné lidi a teď je král mrtvý a místo něho vládne Roran. Všechno to šlo tak rychle.
" Ellie?" zeptal se muž. Zamračila jsem se. Jak to, že zná mé jméno? Nebo to je snad někdo z vesnice? Ale ten hlas neznám.
" Kdo jsi?"
" Ty mě nepoznáváš?" Co je to za hloupou otázku?! Proč bych se jinak ptala?
" Vypadám na to?" odpovím otázkou. Muž vystoupil zpoza stínů. Oheň mu osvítil obličej. Byl to ten muž, do kterého jsem vrazila ve vesnici. Na to naráží? Že jsme se viděli ve vesnici? A potom mi pohled padl na jeho uši. Srdce mi začalo splašeně tlouct. Nepřestávala jsem na něj mířit. Tohle musí být nějaký přelud.
" Nemůžeš odložit ten luk?"
" Ne. Co potřebuješ?" Můj hlas se ani nezachvěl. Přistoupil o krok blíž. Byl to on. Vůbec jsem ho nepoznala! Už nemá dětský obličejíček. Dospěl.
" Chtěl jsem tě znovu vidět a promluvit si." Má tři roky zpoždění.
" O čem?" Odložila jsem luk, jinak bych ho musela zabít. V hlavě jsem měla zmatek. Zlobila jsem se na ně, že mě tady nechali! Slíbili, že přijdou a místo toho letěli na opačnou stranu! Ale na druhou stranu byla válka a oni jezdci- kromě Aryi, to byla kráva. Jestli tu ženskou ještě někdy potkám, tak za sebe neručím. Při troše štěstí padla v boji.
" Měli jsme se pro tebe vrátit," zašeptá. Nic jsem na to neříkala. Nebylo co.
" Chtěli jsem, ale nebyl čas. Galbatorix přišel na to, co hledáme a-"
" Eragone, mě to nezajímá," utnu ho v půlce věty.
" Murtagh si vydupal, že poletíme okolo Nardy, ale Arya-"
" Řekla jsem, že mě to nezajímá!"
" Ale mě to zajímá!"
" A co já s tím? Mám tě uchlácholit nebo co?"
" Ne, jenom jsem chtěl..."
" Co jsi chtěl?" protočím oči, když nic neříká.
" Odpuštění," zašeptá. Překvapeně nadzvednu obočí.
" Víš jak jste mě naštvali?"
" Mám představu," zamumlal.
" A víš jak jste mě zklamali?" Provinile sklopil hlavu dolů. Nevím, co mám dělat.
" Co Arya? Žije ještě?" zeptám se zvědavě.
" Jo... bohužel," dodá potichu. Tohle mě překvapilo. Vzpomínám si, že byl z ní úplně mimo. Kdyby mu řekla, ať nedýchá, tak by byl schopný se klidně udusit.
" Copak se stalo? Princezna tě viděla jak potají jíš králíka?"
" Princezna není ta, za kterou jsem ji považoval," zavrčí.
" Nepovídej," ušklíbnu se. Rozhostí se mezi námi ticho. Nikdo neví, co říct.
" Změnila ses," osmělí se Eragon a pokusí se o úsměv.
" Já jsem pořád stejná. Zato tebe jsem nepoznala! Hrozně jsi vyrostl."
" A to jsi neviděla Murtagha," zasmál se Eragon. Smích mě přešel. Teprve teď si uvědomil, že jeho jméno měl raději vynechat.
" Hledal tě." Povzdechla jsem si. Tohle nechci slyšet. Lži! Proč prostě neřekne, že na mě zapomněli a jeli dál. Bolelo by to o hodně míň, než tyhle výmysly!
" Eragone, sklapni!"
" Proč? Chci ti to jenom vysvětlit!"
" Já nechci nic vysvětlovat! Nechci slyšet žádný výmluvy!"
" Museli jsme hnedka odletět do Surdy a-"
" Já to chápu! Jenomže válka skončila už před rokem!" vypěním. Kde teda byli, když mě tak sháněli?!
" Jakmile se situace uklidnila, tak se byl Murtagh podívat k Nardě. V žádným městě tě nenašel a nikdo o tobě nevěděl!"
" A co bych jako dělala v Nardě?!"
" Tak do nějaké vesnice jsi jít musela! Kde jinde bys byla? Kdo měl vědět, že lítáš někde po horách?"
" Nevím, jestli si to pamatuješ, ale Murtagh je jezdec. Tím pádem má draka. Kdyby se snažil, tak by mě našel! Ale to je vlastně jedno! Stejně jsem naštvaná na Aryu, protože její debilita to všechno zavinila!"
" To ano. Jakmile jsme unikly z vesnice, tak nás donutila sednou na draky a o tebe ztratila úplný zájem. Myslel jsem si, že to bylo kvůli našemu úkolu, ale později, když jsem se o tobě zmínil, tak řekla, že je aspoň klid a ať mě ani nenapadne jít tě hledat!" Jo, to zní jako Arya. Nevím, co má ta holka za problém. Tak nejsem úžasný elf, který jí jenom zeleninu, ale to neznamená, že jsem něco míň. Začala jsem chodit okolo ohně, abych se trochu uklidnila. Jakmile slyším její jméno, tak to ve mě začne vřít.
" A co vůbec dělá? Vrátila se do toho jejich lesa?"
" Ne. Zatím je v Urubaenu. Zvykla si na lidi," pokrčí rameny. Začala jsem se smát. Prý zvykla na lidi!
" Náhodou mi přijde, že už se trochu vzpamatovala a nechová se tak povýšeně." V úžasu jsem na něj zírala.
" Neříkej mi, že do ní pořád děláš?!" zapískala jsem. Někdo by mu měl jednu vrazit, ať se vzpamatuje.
" Ne, já jen, že-"
" Jen myslíš rozkrokem. Mě je to jasný! Bože, tak si na sex najdi někoho jinýho!"
" Zaprvé do ní nejsem zamilovaný a zadruhé se sexem to nesouvisí."
" To povídej někomu jinému. Moc dobře si pamatuju, jak ti byly těsný kalhoty pokaždé, když se zmínila o koupání." Nelžu. Opravdu jsem to viděla. Chlapy jsou tak průhlední.
" To není pravda!"
" Ale je a jak tak koukám, tak tě to červenání pořád nepřešlo!" Zasmála jsem se. Přece jen to byl Eragon. Už nemám pocit, že stojím před nějakým cizincem.
" Nejsem do ní zamilovaný," zavrčel.
" Sex s láskou má málokdy něco společného."
" Jo? A jak to víš?"
" To je jedno," zamračím se. Nálada mi klesne zas o něco níž, když si vzpomenu na svoje první "milování". Ale už se mužů neděsím tak jako dřív. V horách jsem se seznámila s Jorahem. Stali se z nás dobří přátelé a časem i něco víc. Jenomže potom se naše cesty rozešli. Já jsem chtěla zůstat v horách a on chtěl jít bojovat. Rozešli jsme se v dobrém. Jenom mě trápí, že nevím, kde je teď. Už jsem ho neviděla rok a půl.
" Neměl bys být v Carvahallu?"
" Chvíli se tam beze mě obejdou. Safira letěla na lov. Cestou zpátky mě vyzvedne."
" A co teď vůbec děláš?"
" Většinou létám od jednoho města k druhému. Ve spoustě městech jsou ještě nějací zastánci Galbatorixe, kteří by mohli dělat v budoucnu problémy. A co ty? Prý máš namířeno do Urubaenu."
" Jo. Hledám nějakou práci."
" Jestli chceš tak já ti něco seženu."
" To je dobrý. Podívám se sama."
" Cesta do Urubaenu je dlouhá. Nebojíš se, cestovat takhle sama?"
" Ne. Nejsem žádný amatér."
" Nechtěla bys letět se mnou?" Jeho nabídka mě překvapila.
" Ani ne." Vypadá uraženě.
" Takže budeme dělat, že se neznáme?"
" Prostě jenom všechno nedokážu hodit za hlavu! Zaskočil jsi mě! Myslela jsem, že se už nikdy neuvidíme a ty tu teď stojíš a čekáš, že ti padnu kolem krku a poletím s tebou kamkoliv?"
" Kamkoliv ne. Jenom do Yazuaku a pak možná do Urubaenu. Zkrátil bych ti cestu."
" Možná, se tam potkáme," pokrčím rameny. Opravdu se mi s ním nechce cestovat. Musím to všechno nejdřív vstřebat.
" Mám to brát tak, že se ještě uvidíme?"
" Když tomu štěstí pomůže..."
" Nemám tady s tebou zůstat přes noc?" zamračí se.
" Ty svůdníku!" začnu se smát.
" Tak jsem to nemyslel! Není to tady v noci bezpečné."
" Zatím," zamávám. Kývne a potichu odejde. Přiložím do ohně. Zamračeně pozoruju plameny. Musel to být sen. Není možný, aby se tady z ničeho nic objevil! Připadala jsem si, jako kdybych se vrátila o tři roky dozadu.Zahřálo mě u srdce, když jsem viděla, že toho lituje. Ale myslel to upřímně, nebo to říkal jen tak? Kdyby mu to nebylo líto, tak proč by sem chodil? Mohl předstírat, že mě nepoznal. S povzdechem jsem si lehla na deku. Možná by nebylo špatný necestovat sama. A navíc by to bylo rychlejší. Myslela jsem si, že mě ten vztek už dávno přešel. Očividně se jenom dobře schoval.
Božííí
Aryu jsem taky nikdy neměla ráda tak by se jí mohli nějak zbavit
už se nemůžu dočkat co bude dál těším se jak malé děcko
Prosím další kapitolu :)