1. září 2013 v 20:14 | Aranel van de´Corvin
|
Snažila jsem se to po sobě přečíst, ale už je večer a mozek nechce o přemýšlení ani slyšet... Děkuju za komenty hrozně mě potěšily a nakoply k dalšímu psaní :)
Práskla jsem za sebou dveřmi v domnění, že aspoň trochu utlumí hluk, který přicházel z přízemí. Dobrá zpráva je, že ten opilec měl pravdu. Ano volný pokoj tu je. Špatná zpráva. Radši bych spala v mraveništi, než tady! Už dole mě do nosu udeřil alkoholový opar, ale nevšímala jsem si toho. Víc mě zaujala výbava hospody. Nevím, jestli můžu použít slova jako výbava a hospoda. "Výbava" byla ráda, že se na ni dá sedět bez toho, aniž by se podlomily nožičky. A "hospoda" byl pajzl, kam chodila jen určitá vrstva. A ne zrovna střízlivá. Majitel na mě koukal jak na boží zjevení, celý udivený, že jsem nevzala nohy na ramena už u vchodových dveří. Asi jsem měla dát zpátečku a jít spát pod strom, ale má hlava musela vstřebat všechny smyslové vjemy. Pak už si pamatuji jen to, jak držím v ruce klíče od pokoje a jdu nahoru. V pokoji byla postel. Na ní byl polštář a deka- aspoň si to myslím. Co jiného by to mohlo být? A jako bonus několik druhů hmyzu a vsadila bych se, že nějaký druh tu vznikl samovolně. Nebudu vás zatěžovat myšlenkami o tom, jestli ten flek na stopě je plíseň nebo nějaká odrůda plevele. Co teď? Bojím se tady i posadit. Já chci zpátky do jeskyně za medvědem! Batůžek na zem taky nepoložím. Věřím tomu, že jakmile by se látka dotkla země, tak by ji nějaký škůdce odnesl. Už se nedivím, proč byl pokoj zadarmo. Je tu dost nájemníků i beze mě. Nepovažuji se za citlivku, ale jsou věci, na které nemám. Tohle je jedna z nich. Ani psa bych tady nenechala- to radši ať mokne venku. Otevřela jsem dveře a klika mi zůstala v ruce. Ihned jsem ji pustila na zem. Něco po tom lezlo. Bez váhání jsem seběhla schody a oklepala se. Fuj. Nikdy víc.
" Copak, slečince to není dost dobrý?" ozve se z rohu. Nevím, proč jsem se tam dívala. Starý dědek tam pokuřoval fajfku, kterou měl prostrčenou skrz díru mezi zuby. Krása.
" Slečinka musí jít na čerství vzduch," procedím mezi zuby.
" Snad bys nás neopustila?" zastoupí mi cestu další ze štamgastů. Podívám se na majitele, jestli má v plánu nějak zasahovat. Nemá. Stejně jako ostatní.
" Věřte, že opustila." Opět mi stoupl do cesty. Začínala jsem z toho být trochu nervózní.
" Třeba by jsi změnila názor, kdybys tady s námi chvíli zůstala, co chlapi?" Někteří přikyvovali a někteří jen něco nesmyslného mumlali.
" A co mi objednáš?" ukážu na "hospodského".
" Co by slečna ráda?"
" Co mají?" Muž začal mžourat na etikety lahví. Neviděl tam. Popošla jsem víc k pultu, jako by mě to zajímalo. Muž udělal to samé, co já.
" To budou všechno nějaký utrejchy! Co třeba Medovinu?"
" To by šlo?" Vytasil se na mě s bezzubým úsměvem. Tak zuby mu už asi nevyrazím. Otočil se k hospodskému a začal diktovat objednávku. V nestřeženém okamžiku jsem se rozběhla k východu. Doufala jsem, že je tak opilý, že se mu zamotají nohy. Nezamotali. Ale pořád jsem byla rychlejší. Čerství vzduch mi ovanul tvář.
" Stůj, ty děvko!"
" To jsi uhodl. Strč si medovinu někam!" křiknu za ním a běžím dál. Vplížila jsem se mezi lidi. Tady si už na mě netroufne.
" Aj," vyjeknu, když si všimnu jeho hlavy v davu. Ten má ale výdrž. Nejspíš nebyl tak opilý, jak vypadal.
" Ale né!" zaúpím. Někde jsem ztratila svůj batůžek. Teď si neuvědomuji, jestli jsem ho v hospodě pustila na zem nebo mi vyklouzl někde po cestě. Mám tam všechny svoje věci, jídlo a peníze! Neříkám, že ten, kdo by ho našel bude pracháč, ale jak si koupím další jídlo na cestu? Začínám panikařit. Čert vem toho ožralu! Já chci zpátky svůj majetek! Nikoho tu neznám, kdo by mi mohl pomoci. Vlastně znám. Jenom nevím, jestli to je dobře nebo špatně. Eragon bude ubytovaný zase v tom nejlepším hostinci a beztak zase někde nahoře.
Stála jsem před hostincem, kde podle mých informací měl být Eragon. Možná bude lepší, když se po batohu podívám sama. A když ho nenajdu, tak co? Aspoň se vyhnu tomu trapnému přiznání, že hodinu potom co jsem Eragonovi řekla, že se o sebe dokážu postarat, tak jsem málem byla sežrána hmyzem, obtěžována opilci a ztratila svůj batoh.
" No to určitě," procedila jsem skrz zuby a otočila se k odchodu. Nějak si poradím sama. Přidám se k potulnému cirkusu a do Urubeanu se nějak dostanu. Rozhodně to nebude na hřbetě draka a v doprovodu jednoho z těch jelimánů. Půjdu na to takticky. Půjdu dělat oči na jednoho ze strážných a zmíním se o tom, že se mi ztratily věci- pravděpodobně v tom pajzlu, tak jestli by mi nemohl krýt záda. Strážných tu bylo dost. Většina střízlivých. Zaměřila jsem se na jednoho vysokého, který stál na kraji ulice, která vedla do pajzlu. Rozběhla jsem se jeho směrem a "omylem" do něho vrazila.
" Omlouvám se," vyhrknu.
" Spěcháte někam?"
" Já, musím tam do té hospody. Asi jsem tam nechala tašku, když jsem odtud utíkala," řeknu vystrašeně a snažím se působit jako stěně, co nechali na ulici.
" Proboha a co jste tam dělala? Tam chodí jen lůza."
" Neměla jsem, kde spát a jeden muž mě tam nasměroval. Když jsem zjistila, co je to za místo, tak jsem chtěla utéct, ale v tom zmatku jsem asi upustila batoh. Ještě jednou se omlouvám," řeknu ve spěchu a otočím se zpátky k hospodě. Chvíli jsem si myslela, že mě tam nechá jít samotnou. Naštěstí, v poslední chvíli, mě chytil za ruku.
" Počkejte, půjdu tam s vámi," usmál se. Oplatila jsem mu úsměv. Díkybohu, že slušní lidi ještě nevymřeli.
" Vážně? J-já děkuju!" Měla jsem se dát na herectví.
" Došli jsme k hospodě. Nakoukla jsem dovnitř oknem, jestli neuvidím svoji tašku. Chtěla jsem své hledání vzdát, ale pohled mi padl do rohu místnosti. Seděl tam ten muž, co za mnou běžel a v ruce svíral můj majetek! Prohraboval se v něm a bez pochyby hledal peníze.
" Tady je," vydechnu radostně. Rozešla jsem se ke dveřím, ale strážný mě zastavil.
" Počkejte tady. Ten v rohu?" ukázal na muže. Kývnu.
" Ale je tam moc lidí," chytnu ho za ruku. Neměl by si ještě pro někoho dojít? Co když mu něco udělají? Nechci aby kvůli mé blbosti někdo trpěl.
" Byl jsem už v horších situacích." Zatajila jsem dech, když vešel dovnitř. Nenápadně jsem koukala oknem dovnitř a byla připravena zasáhnout. Sice nevím, jak bych mu pomohla, ale aspoň bych je překvapila a on by mohl utéct. Nikdo si ho nevšímal. Kromě majitele, který mu něco říkal. Strážný nad tím mávl rukou a pokračoval k tomu muži. Sedl si vedle něho a něco mu říkal. Muž si přitáhl moji tašku blíž k sobě. Naval to sem, ty blbče! Čekala jsem nějakou bitku, ale jediný fyzický kontakt byl, když ho strážný chytil pod krkem. Nikdo si jich nevšímal. Muž mu třesoucí se rukou podal batůžek. To bylo všechno? Strážný kývl na hospodského a odešel. Fascinovaně jsem zírala na mého zachránce.
" Děkuju!" přiskočím k němu a pevně sevřu svoje věci. Už vás nikdy neopustím!
" Nic to nebylo."
" Vážně, děkuji. Dneska se už nevidí moc lidí, kteří by tohle udělali." Byl mi sympatický.
" Bohužel. Udělal jsem to rád."Chvíli jsme se na sebe dívali a nikdo se neměl k tomu, aby něco řekl.
" Neměla byste tady zůstávat. Zkuste to na druhé straně," ukáže směrem k hostinci, kde je Eragon.
" Zkusím," zalžu.
" Musím se vrátit na hlídku. Těšilo mě."
" Mě taky."
Do stejného hostince, kde je Eragon a jeho bratr, se mi opravdu nechtělo. Proto jsem se rozhodla, že se vmísím mezi dav a zjistím, co se tu děje. Uprostřed náměstí byli kejklíři a jeden muž tam předváděl show s hořícími konci tyčí. Bylo to moc hezké. Ve tmě to působilo přímo kouzelně. Radostně jsem tleskala s ostatními. Od starší paní, která stála vedle mě, jsem se dozvěděla, že se slaví výročí založení vesnice. Nevěděla jsem, že to někde ještě slaví. Každopádně to byl moc hezký zvyk. Teď přišli na řadu tanečníci. Začala hrát veselá muzika a většina lidí se pustila do tance s ostatními tanečníky. Se smutným úsměvem jsem sklopila hlavu a šla pryč. Taky bych si ráda zatančila, ale nemám s kým. Koneckonců je pozdě. Měla bych se vyspat. Do Urubeanu je dlouhá cesta. Proti své vůli jsem šla k hostinci. K mému překvapení tu bylo ještě volno. Trvalo mi snad celou věčnost než jsem muži podala peníze a vzala si od něj klíč. Nejistota pominula o deset minut později. A vystřídal ji vztek. Nevím, proč jsem se naštvala. Neměla jsem k tomu žádný důvod! Možná to byl jen samotný pohled na Murtagha, který mě rozčílil. Určitě za to nemohla ta holka, kterou právě líbal. Pokoj jsem měla o jedno patro víš, takže jsem dělala, že je nevidím a rychle vyběhla schody nahoru. Moc jsem si nepomohla. O patro víš byl jeho bratr. Sám. Kupodivu. Jakmile mě spatřil, tak se ke mě rozběhl, jako kdybych mu tady měla kam utéct. Ignorovala jsem ho a vyndala klíč z kapsy.
" Kde jsi byla? Nemohl jsem tě najít?" začne do mě hučet.
" Nikde. Jen jsem se dívala po okolí."
" Ty se na mě zlobíš?" zeptá se tím svým štěněčím výrazem. Chtěla jsem mu něco odseknout, ale na ironii jsem neměla náladu.
" A ty se divíš?"
" Jo."
" Ah! Jak sis mohl myslet, že ti to projde?"
" Normálně. Stejně by jste se potkali v Urubeanu. Tam by ses mu vyhýbala do konce života?!"
" Ne, ale aspoň bych měla čas se na něj psychicky připravit."
" Jaký připravování prosím tě?! Víš jak rád by tě viděl?!" vyjede na mě.
" Nevím. A s těmi řeči o tom, jak jsem mu chyběla jdi někam! Před chvílí jsem kolem něj prošla a ani si mě nevšiml. Hm, to bude ale možná tím, že má v puse nějakou brunetku."
" To ti vadí? Vždyť s ní nic nemá! Neřekl bych kdyby měl nějaký vztah ale tohle?! Že si zaplatil prostitutku?!"
" Eragone, mě je jedno s kým v noci trtká!" A navíc tohle nebyla ta samá holka, do které jsem vrazila! Bůhví, kolik holek tady obletuje a nebudu si nalhávat, že to všechno jsou jenom prostitutky. Kolika holkám už asi zamotal hlavu?
" A navíc jsem tě dneska večer kryl! Neřekl jsem, že jsi tady. A když se po tobě otáčel, tak jsem mu řekl, že to je jenom nějaká selka!" To mě trochu zarazilo. Myslela jsem, že mu všechno vykecal.
" Za to ti děkuju, ale i tak jsi mi to měl říct! Nesnáším, když ze mě děláš blbce!"
" Nechtěl jsem z tebe dělat blbce!" zaskučí poměrně nahlas.
" Pst, nemusí o tom vědět celý Daret!"
" Mě to prostě jenom mrzí! Měl jsi mi to říct. Zklamal jsi mě! A já ti věřila, že mi říkáš pravdu." Uvědomuji si, že mám občas sklony k hysterii, ale kdo by neměl s tímhle Jelimánem?!
" Mrzí mě to opravdu." Podívala jsem se mu do očí. Něco se tomu trouby musí uznat. Je hodný a nevěřím, že by mi někdy udělal něco špatného naschvál. Nemluvím o tom našem pošťuchování a dělání naschválů- to je ze srandy.
" Já vím, ale jestli něco podobného zkusíš ještě jednou, tak z toho tak lehce nevyvázneš," ušklíbnu se.
" Co se to-" Bezva, na toho jsme tady čekali. Co to, že se odtrhl od té slečny? Koukali jsme na sebe jako kdybychom se v životě neviděli. Poprvé jsem si ho pořádně prohlédla. Měl víc vypracovanou postavu a připadal mi dokonce i vyšší. Neměla jsem sílu s ním mluvit. Na tváři měl ještě otisk rtěnky. Hodila jsem na Eragona všeříkající pohled a zabouchla za sebou dveře. Vím, je to neslušné, ale účel to splnilo. Slyšela jsem, jak Eragon přešel k němu. Pravděpodobně dostane vynadáno, že mu nic neřekl. Slyšela jsem, jak vyslovil moje jméno, znělo to jakoby se ujišťoval, že to jsem doopravdy já. Víc jsem neposlouchala. Nepochybuji o tom, že brzy dostanu stejnou přednášku. Konečně jsem se zaměřila na pokoj. Tady už to bylo o poznání lepší. Žádní spolunájemníci ani hniloba. Postel byla velká a byla tu i teploučká peřina. Ale to hlavní. Byla tu malá koupelnička s vanou, do které jsem se hned naložila. Nikdo mě odtud už nedostane. Půl hodiny jsem se louhovala v horké vodě, a byla bych tam déle, kdyby mě nevyrušilo klepání na dveře. Zakňučela jsem. Kdo kazí tuhle božskou chvilku? Nikdo! Budu to ignorovat. Nemůže klepat věčně. Po deseti minutách mi došla trpělivost. To nemůžu mít ani chvíli soukromí? Pečlivě jsem se zabalila do osušky a s nadávkami mířila ke dveřím.
" Teď nemám čas," začnu brebentit jakmile zatáhnu za kliku. Sice jsem měla otevřeno jen na malou škvírku, ale i tak jsem poznala nezvaného hosta. Ostatní nadávky mi uvízly v krku. Nebyla jsem schopna ze sebe vymáčknout ani půl slova. Dělám tady ze sebe akorát blbce! zase!
" Nevěděl jsem, že se koupeš," prolomil ticho.
" Hm," chtěla jsem zase zabouchnout, ale dotěrně strčil nohu mezi dveře. Po něm se mi opravdu stýskalo?
" Potřebuješ něco?" snažím se znít klidně.
" Chtěl jsem s tebou mluvit. Nevěděl jsem, že jsi tady. Oh, a to co jsi viděla dole, Eragon říkal, že jsi to viděla, není tak jak to vypadá. Já-"
" Murtaghu, mě je jedno, co jsi dělal. Je to tvůj život."
" Kdybych věděl, že jsi na živu nebo kdyby o tobě byly alespoň nějaké zprávy, tak bych pro tebe přišel," začal se omlouvat. Bylo mi to jedno. Jednu takovou historku jsem už slyšela.
" Ale nepřišel jsi," kvíknu- zatraceně! Kde je mé sebevědomí, když ho potřebuji? A proč nemůžu přestat myslet na jeho horké paže, které jsem kdysi cítila kolem svého pasu?
" Jakmile jsme vyhráli, tak-"
" Já vím! Eragon mi to už převyprávěl. Jsem unavená. Chci si jít lehnout," zadívám se mu do očí. Byl zklamaný. Očividně čekal, že mu padnu do náruče, jako všechny ostatní. Snad si nemyslel, že jsem tak naivní?
" Proč se s Eragonem bavíš a se mnou ne?!" nechtěl odejít.
" Nežij v domnění, že jsem mu hned skočila kolem krku," vyvedu ho z omylu.
" Mě to tak připadá."
" Murtaghu jsi tady?" vystrčí zpoza rohu hlavu jeho potěšení na dnešní noc.
" Dobrou noc," ukončím náš rozhovor. U všeho zase být nemusím.
" Nemohl bych s tebou dneska zůstat? Mohli bychom si promluvit." Jedna moje část křičela ANO, ale do reality mě vrátila jeho prsatá společnice.
" Děje se něco?" stoupne si vedle Murtagha a ž se mu snažila dostat jazykem do krku.
" Ne. Proč by mělo? Užijte si dnešní večer," odpovím ji místo Murtagha.
" Počkej!" zakřičí Murtagh. Místo odpovědi mu popřeju dobrou noc a zavřu dveře. Slyšela jsem za dveřmi jejich hlasy, které se začaly zvyšovat. Najednou ustaly. Převalovala jsem na posteli a nemohla usnout. Hlavu jsem měla plnou myšlenek a nemohla jsem je zahnat. Po dvou hodinách zírání do stropu jsem se odhodlala navštívit Eragona. Vztek mě už přešel a teď bych se s ním ráda domluvila na zítřek. Jestli bych s ním mohla letět dál. Jenom doufám, že ho nepřistihnu zase během jeho radovánek. I kdyby tam měl dámskou návštěvu, tak předpokládám, že se z minula poučil a bude zamčený. Doufám.
Moc hezké
Trošku oddechovka, ale určitě nesměla chybět! Ten strážný se ještě objeví?

Těším se na další kapitolu, konkrétně na Murtagha, toho se nikdy nenabažím