30. září 2013 v 11:57 | Aranel van de´Corvin
|
Už dělám na další kapitolu k Gigi, komentáře mě motivovaly k psaní :)
Druhý den ráno jsem měla opravdu "výbornou" náladu. Včera večer mě stihl Eragon znovu vytočit a Murtaghovi očividně přišlo líto, že je pozadu. Jediný, kdo si všiml, že mi opravdu tečou nervy, byl Trn, a ten se strategicky stáhl na druhou stranu vesnice. Mít někoho ráno po ruce, nevím jestli by to přežil. Hlavně potom výborným probuzení. Na hlavě mi přistála kočka, která se do pokoje dostala oknem. Už tehdy mi bylo jasný, že dnešní den bude stát za prd. A o deset minut později mi to potvrdilo počasí. Pršelo a byla hrozná zima. Krása. Už jenom potkat někoho, kdo mě naštve, abych krásně završila dopoledne.
Do nedaleké hospody jsem dorazila přesně v poledne. Údajně tady skvěle vaří - ověřila jsem si to u dalších lidí, abych nedopadla jak posledně. Každopádně to tady hezky vonělo a lidi taky vypadali normálně. Sedla jsem si úplně dozadu, kde byl volný stůl, a objednala jsem si nějakou speciální omáčku, kterou kuchař vychvaloval až do nebe. Vytáhla jsem starou knížku, která držela jen silou vůle, a spokojeně se začetla. Cítila jsem, jak se usmívám od ucha k uchu. Takovou pohodičku bych snesla od rána do večera. Pohodička trvala celý dvě stránky. Ani jsem se nesnažila skrýt to povzdechnutí, když jsem uslyšela hlas Murtaghovy společnice. Jak všichni ví, kde se pohybuju? Občas mi připadá, že ostatní ví dřív než já, co budu dělat. Murtagh určitě. Nedivila bych se, kdybych šla na záchod a on už tam čekal s toaletním papírem.
"... a už je vám líp?" zaslechla jsem konec monologu.
"Jo, jo," kývla jsem rozpačitě. Pořád tam stála. A civěla!
"Ještě něco?" Začínalo to být víc než trapný. Snažila jsem se znít mile, ale pochopte, že po dnešním ránu jsem nemohla! Dneska bych nebyla schopná šišlat ani na miminko.
"Omlouvám se. Opravdu. Byla to moje chyba. Neměla jsem tam tak vletět!" Nevymlouvala jsem jí to. Byla to pravda.
"Vy se zlobíte?" přisedla si ke mě. Odsedla bych si, kdybych neměla objednáno.
"Už ani ne," zavrčela jsem nebezpečně.
"A jak bych to mohla napravit?"lomila rukama. Herečka.
"Nijak. Vážně. Stačí mi, když mě necháte v klidu odpočívat."
"Ale to přeci nejde!"
"Proč by to nešlo?!" zaskřípala jsem zuby.
"Musíte být stále otřesená a-"
"Opravdu mi už je lépe! A kdyby něco, tak ozvu," pokusila jsem se o úsměv.
"A nechcete alespoň nějaký obklad na tu hlavu?" zeptala se, ale už se, díkybohu, zvedala ze židle.
"Ne, jeden mám na pokoji." Modřiny se mi hojily pomaleji. Murtagh říkal, že se soustředili na to nejhorší a modřiny nijak neřešil. Osmkrát se otočila, jestli jsem si to náhodou nerozmyslela a potom se za ní konečně zavřely dveře.
"Dobrou chuť," popřál mi kuchař, který mi dokonce osobně donesl jídlo. Divný.
"Děkuji." Nestihla jsem ani spolknout první sousto a měla jsem tu druhého návštěvníka. Dneska si dal načas.
"Už je ti líp?" sedl si naproti mě Murtagh a tvářil se jakoby nic. Snažila jsem se potlačit nutkání umlátit ho lžičkou.
"Hm," zamručela jsem a ochutnala omáčku. Byla výborná, takže se mi úspěšně povedlo ignorovat osobu naproti mě.
"Ty jsi ještě naštvaná ze včerejška?" Má jediný štěstí, že neřekl "ty se zlobíš?". Na tuhle větu začínám být alergická.
"Co myslíš?" položila jsem řečnickou otázku, na kterou jsem ihned dostala odpověď.
"U ženských člověk nikdy neví."
"Nebudu to komentovat."
"Neobvyklý, ale proč ne?" ušklíbl se. Pevně jsem sevřela lžičku a počítala do deseti. Dneska by mě už srát neměl.
"Riskuješ a ani nevíš, jak."
"Vaří tu dobře?" změnil téma.
"Ne," zalhala jsem, protože mi došlo, proč se ptá. Zbytečně. Mávl na hostinského, který už naším směrem házel nějakou dobu významné pohledy. Bezva. Začala jsem do sebe házet jídlo a s kousáním jsem se neobtěžovala, to by zabralo moc času.
"Bacha, ať ti nezaskočí." Dneska je nějaký vtipný. Mělo mi dojít, že po včerejší hádce změní taktiku. Teď se mě bude snažit vytočit, a jestli do pěti minut nevypadnu, tak se mu to povede. Zpět k včerejšku. Eragon odletěl bez rozloučení, což mě docela naštvalo. Přemluvila jsem sama sebe a šla se zeptat, co se mezi nimi stalo. Nic jsem se nedozvěděla, zato jsem si poslechla přednášku o tom, jaká jsem a co bych na sobě měla změnit. Nevím, co si řekli, ale jejich hádka se musela točit kolik zajímavého tématu.
"V kolik chceš zítra odlétat?" obrátil svoji pozornost zpátky na mě. Doteď sledoval brunetku, která seděla u vedlejšího stolu. Asi mě to mělo vytočit.
"Mě je to jedno. Řekni v kolik a já přijdu," pokrčila jsem lhostejně rameny. Nedokážu si představit, jak spolu někam letíme, aniž by jeden z nás nespadl.
"Fajn," zasmál se. " Zítra ve čtyři hodiny ráno." Cože?! Nedala jsem na sobě nic znát. Takovou radost mu neudělám. Stejně to budu já, kdo ho bude budit.
"Dobře. Budu čekat dole u řeky," usmála jsem se. Ve skutečnosti jsem vymýšlela plán, jak ráno vstát. Nejlepší bude nespat. Kéž by na mě zítra v půl čtvrté přistála kočka.
"Kam jdeš?" zeptal se můj společník, když jsem se chtěla nenápadně vypařit.
"Pryč."
"A kam pryč?"
"Co je ti do toho. Už nejsem tvoje služka," prskla jsem naštvaně.
"Je mi do toho hodně, protože-" Nevím, proč, protože jsem zabouchla dveře a místo Murtagha mě začal štvát déšť.
Druhý den ráno jsem se konečně uklidnila. Včera jsem neměla náladu a všechno mě štvalo. Asi se vracím do puberty. V horách jsem byla klidný a vyrovnaný člověk, ale jakmile jsem vylezla ven, byla ze mě zase ta holka, která se snadno rozčílí.
Čekala jsem na Jeho Výsost na smluveném místě. Trn přiletěl před chvílí, bez Murtagha. Jenom jsme se pozdravili. Začínalo jaro. Kytky začaly kvést, ptáci zpívat a ráno byla zima jak v... Začala jsem pohopkávat na místě, abych se aspoň trochu zahřála. Kde je? Má zpoždění pět minut. Doufám, že se nesnaží parodovat Eragona, nerada bych viděla další nahý zadek a rudnoucí tváře. I když pochybuji, že by se Murtagh červenal.
"Jsem tady," vynořil se přede mnou. Spolkla jsem ironickou poznámku a bez mrknutí oka sledovala, jak připevňuje Trnovi sedlo. To bude krásný den. Při troše štěstí zmrznu, jakmile vystoupáme nahoru. Otřásla jsem se. Kdybych nebyla blbá, tak se na cestu do Urubeanu vydám v létě. Když je blbá hlava, trpí celý člověk!
"Pořád jsi naštvaná?"
"Ne." Hledala jsem na obloze slunce a v duchu ho povzbuzovala, ať vyleze o něco dřív.
"Nevypadáš tak."
"Jsem jenom ospalá," odpověděla jsem celkem klidně. Dneska, když jsem vstávala, o půl čtvrté ráno, dala jsem si předsevzetí. Budu v klidu a celkově se vrátím do pohodové nálady. Jenomže při pohledu na Murtagha jsem se bála, že se pro ni budu muset vrátit do Dračích hor.
"Říkala jsi, že je jedno, kdy pojedeme."
"Taky je." V duchu jsem si broukala uklidňující písničku. On si vážně dal za úkol mě vytočit. Prozradil ho jeho úšklebek. Bohužel ho musím zklamat. Neuspěje. Naopak. Já vytočím jeho.
"Když myslíš."
"Myslím." Na rozdíl od tebe. Mezitím, co připevňoval jídlo a naše osobní věci k sedlu, zírala jsem mu na zadek a přemýšlela. Dřív jsem si myslela, že k němu něco cítím. Ale čím déle jsem mu koukala na zadek, tím víc jsem si uvědomovala, že to byla jenom sexuální přitažlivost. Konečně jsem odtrhla pohled a podívala se na Trna, který na mě koukal pomalu s otevřenou pusou. Ušklíbla jsem se a pokrčila rameny.
"Můžeme?" otočil se na mě. Skoro jsem byla přistižena při činu. Kývla jsem hlavou, odlepila nohy od země a přešla k němu. Automaticky jsem k němu vystřelila ruce, aby mi pomohl nahoru.Sedlo bylo studený. Znovu jsem se otřásla. Během hodiny k němu určitě přimrznu - alespoň nespadnu. Murtagh si sednul za mě a obtočil mi ruku kolem pasu. Byla jsem za to vděčná, když se jeho horké tělo přitisklo na mé. Trn roztáhl křídla a mně se jako vždycky rozbušilo srdce. Nejlepší část na létání je přistání. Nic jsem neříkala. Byla jsem ráda za tu chvíli ticha. Kdyby Murtagh nemluvil, tak by z něho byl skvělý společník. Jenomže mlčení mu nevydrželo dlouho.
"Teď trochu té organizační činnosti. Měl jsem v plánu letět přímo do Urubeanu. Samozřejmě, že se zastávkami na spánek a jídlo. Zvládneš to?"
"Proč bych to jako nezvládla?" zamračil jsem se.
"Jsi ženská. Předpokládám, že se budeš chtít vykoupat v teplé vodě, dát si něco dobrého k jídlu, nemrznout někde v poušti a-"
"Chceš mi tvrdit, že v horách jsem měla hospodu, kam jsem chodila na jídlo, a baráček o dvou patrech, kde jsem se schovávala před zimou?" zastavila jsme ho prudce. "Jediný, o koho se tady bojím, jsi ty. Zvyknul sis na to, že ti každý stojí za zadkem a stará se o tebe."
"To není pravda. Jsem muž. Tím pádem jsem silnější, dokážu si něco ulovit a kdyby nás něco napadlo, tak i ubránit."
"Silnější možná jsi. Ale jídlo si klidně ulovím sama. Nebo si snad myslíš, že jsem celou dobu jedla jenom bobulky?"
"Nemusíš se hned urážet," ušklíbl se.
"Jak hned urážet? V jedné větě jsi mi řekl, že jsem fiflena, která může být ráda, že se o ni "velký" dračí jezdec postará. Protože bez tebe bych umřela hlady a nebo se dřív nechala od někoho zapíchnout!"
"Fajn. Myslel jsem to dobře, ale když musíš všechno přetáčet!" "Přetáčet? Dám ti radu! Když už něco myslíš dobře, zformuluj to tak, aby to nikoho neurazilo! A ne každá ženská je taková, jak jsi popisoval. Vyrůstal jsi na hradě! Šel jsi někdy mezi chudinu? Víš, v čem ty lidi žijí?"
"Jistě, já jsem ten zlý!"
"To neříkám. Jenom nedávej ženy do jednoho rance. Je rozdíl mezi paničkami, který znáš, a mezi obyčejnými ženami. A to samý platí o mužích. "
"Dneska jsi nějaká rozjetá."
"Víš ty co? Já ukončím tuhle nesmyslnou debatu. Pojedeme přímo do Urubeanu."
"A to jsi nemohla říct rovnou?" Stálo mě to všechno ovládání, abych mu jednu nevrazila. On mě dokáže tak vytočit! V horách jsem sice mluvila na stromy, ale ty mi, díkybohu, neodpovídaly!
"Jsi naštvaná?" ozval se po delší odmlce. Přísahám bohu, že ho zabiju! Nesnáším, když se mě na to jeden z těch Jelimánů ptá. Jsi naštvaná? Ty se zlobíš? Na tohle byl odborník Eragon.
"Ne, ale jestli se mě na to ještě jednou zeptáš, tak budu." "Tobě ta otázka vadí?" zeptal se hloupě.
"Čím jsem se prozradila?" protočila jsem oči.
"Už se zlobíš?" Nemusela jsem se ani otáčet. Bylo mi jasný, že se šklebí od ucha k uchu. Zatnula jsem zuby a utěšovala se myšlenkou, že jednou přistát musíme. Jestli se mě pokusí znovu vytočit, jdu pěšky!
"Nevšímej si ho. Poslední dobou je náladový. Občas mi připadá, že po porážce Galbatorixe je jak utržený z řetězu," ozval se Trn.
"Tím mi chceš říct, že se vrací zpátky do puberty?"
"Vlastně se to tak dá říci. Musíš ho pochopit. Celý život byl zavřený v hradu a nesměl nic dělat. Teď se konečně cítí volný..."
"Ale mohl si vybrat jiný způsob, jak svoji volnost projevit. Nemůže si hrát na vzdorujícího puberťáka do konce života. I když, je to chlap... takže může."
"On se uklidní. Brzy mu dojde, že tenhle životní styl je k ničemu."
"A proč mu nedomluvíš?" "Kdyby to šlo, už bych to dávno udělal."
"Vy se spolu bavíte?"
"Ne," zalhali jsme oba dva a pokračovali v rozhovoru.
Odvážím si tvrdit, že se Murtagh už trochu uklidnil. Celý dopoledne a ani odpoledne jsem se s ním nebavila. Když se na něco zeptal, tak jsem odpovídala jednoslovně. Hrozně ho to vytáčelo. Snažil se mě všemožně vytočit. Bezvýsledně. Musela jsem uznat, že měl Trn pravdu. Opravdu se nám Murtagh dostal do fáze vzdorujícího puberťáka, který se snaží dospělý jenom vytočit. Když si vzpomenu, jak jsem oplakávala jeho odchod... Myslela jsem si, že mezi námi něco je a on to zahodil, vykašlal se na mě. Kdybych nebyla blbá, držela zobák a byla ráda za to málo, co mám, patřil by pobyt v horách mezi nejlepší část mého života. Vlastně druhou nejlepší část. První je samozřejmě ta s rodiči. Zachvěla jsem se při vzpomínce na mé rodiče. Za tu dobu jsem se naučila nevzpomínat a jít dál, ale čas od času mě minulost dohoní a straší ve snech. Není to tak dávno, co jsem se budila s křikem. Vždycky jsem si myslela, že křičí ONA, ale potom jsem se vzbudila a slyšela jsem jen sama sebe.
"Je ti zima?"
"Ne," zamrkala jsem.
"To se mnou budeš takhle mluvit celou cestu?"
"Ještě nevím."
"Páni, tady někdo řekl dvě slova!" řekl ironicky.
"Budu," opravila jsem se.
"Co jsem zase udělal?"
"Nic." Cítila jsem jak zatnul pěsti.
"Proč se tak chováš? S Eragonem se bavíš jako s nejlepším přítelem."
"Taky bych se s tebou bavila, kdyby ses nechoval jako idiot," pronesla jsem po několika hodinách větu.
"Nechovám se jako idiot. Chovám se tak, jako vždycky."
"Tím bych se moc nechlubila."
Juchůůů!
Jsem zvědavá, jak to s nima dopadne. Z Murtagha se stal pěknej idiot a upřímně vzhlížím k Ellie a jejím pevným nervům!
Budu opět netrpělivě vyčkávat na další kapitolku! ;)Hodně štěstí!