close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

37.kapitola: konečně zpátky

6. října 2013 v 12:50 | Aranel van de´Corvin |  Kouzla jsou pro slabochy!
A jsme zpátky ve škole :) Děkuju za komenty, dokopaly mě k psaní.Děkuju za beta-read :)


Po několika hodinách, které mi připadaly jako věčnost, konečně nastala TA chvíle. Hosté se pomalu ale jistě začali rozcházet domů. Se Siriusem jsme stáli u východových dveří a zdvořile se loučili. Nejraději bych je chytla za límec a se slovy "těšilo mě a teď vypadněte" je vyhodila ven. Bohužel mi v tom bránil můj otec, který na nás přísně dohlížel. Když k nám přišli Malfoyovi, připadalo mi, že přistoupil ještě o kousek blíž. Pravděpodobně vycítil, jaký vztah mám k Luciusově otci. Pan Malfoy vypadal na to, že každou chvílí vytáhne hůlku a ukončí můj pobyt na Zemi. Na druhou stranu... kdybych stihla včas uhnout, tak je po otci. Na tváři se mi objevil nepatrný úsměv, který Malfoy bral jako provokaci. Malfoye Seniora jsem ale pustila z hlavy. Lucius stál vedle něho a bez výrazu na nás koukal. Kdybych ho neznala, zarazila by mě ta ignorance, ale věděla jsem, že nad něčím přemýšlí a podle toho, jak civěl na Siriuse, vím o čem.
Sirius odešel se svojí rodinou jako poslední. A pak mi došla jedna nemilá věc. Otec mě zabije. Bez váhání jsem vyběhla do pokoje a začala chaoticky běhat po pokoji ve snaze najít kufr. Vztekle jsem si vyzula boty a praštila s nimi o zeď. Příště jdu na ples v botaskách.
"Hledáš něco?" ozvalo se ode dveří. I když jsem k němu stála zády, neodvážila jsem se protočit oči.
"Kufr, ale to ty už dávno víš," otočila jsem se na boha pomsty.
"Nežiješ doufám v domnění, že po dnešku někam pojedeš."
"Chovala jsem se slušně. Nikoho jsem neurážela. Svoji část dohody jsem splnila."
"Tím chceš obalamutit mě nebo sebe?" Otočila jsem se k němu zády a dál pokračovala ve skládání oblečení.
"Koukej se na mě, když s tebou mluvím!" Prudce do mě strčil a já spadla na postel. Chytnul mě za loket a vytáhl do stoje.
"Nikam nejdeš! Brumbálovi pošlu sovu, že přijedeš normálně s ostatními."
"Proč bys to měl dělat? Takhle vás tady budu jenom otravovat. Budeš rád, když se mě zbavíš."
"Když budu chtít, nebudu o tobě ani vědět!"
"Nesahej na mě, nebo snad chceš, aby ostatní věděli, že mě biješ?!"
"A od koho by se to asi dozvěděli?" zúžil nebezpečně oči.
"Stačilo by, kdyby se na mě podívali," zvedla jsem bojovně hlavu. Nemůže mi nějak ublížit. Ne, když brzy jdu do školy.
"Narážíš na modřiny?" odfrkl si. "Stačí, když řeknu, že jsi spadla ze schodů. Dneska jsi dala jasně najevo, že se nechceš vdávat. Mám takový pocit, že by ostatní pochopili, kdyby sis chtěla nějak ublížit nebo se, nedej bože, zabít." Jeho šílený úsměv mi vehnal slzy do očí. To by neudělal. Kdo by tomu uvěřil?
"Možná by tomu naoko uvěřili. Ale víme, jací jsou lidé. Nevěřili by tomu, povídali si o tom a vymýšleli nějaké teorie a jednoho dne by to ministerstvo přestalo ignorovat a pro klid veřejnosti tě odklidili... co já vím, třeba do skladu?" Letící ruku jsem sice zaregistrovala včas, ale nebyla jsem schopna uhnout. Měla jsem ztuhlé všechny svaly.
"Drž tu svoji klapačku!" zakřičel a svalil mě na postel, kde do mě začal mlátit pěstmi. Snažila jsem se bránit, ale neměla jsem na to sílu. Jak fyzickou, tak psychickou. Dokola jsem na něj křičela, ať mě pustí. A to bylo poprvé v životě, kdy jsem ráda viděla macechu.
"Zbláznil ses?!" zapištěla a už se hnala k nám.
"Já jí tu drzou hubu rozbiju. Aspoň se naučí poslouchat!"
"Okamžitě se uklidni. Vždyť ji tímhle tempem zabiješ, a co budeme dělat pak?!" Vypadalo to, jako by se probral. Ustoupil ode mě a uhladil si košili.
"Nikam nejdeš. Jestli jenom cekneš o tom, co se tady stalo, bude to mít následky."
"Musíme jí dát něco na zahojení ran... a modřin. Jestli ji takhle někdo uvidí ve škole, budeme mít problém."
"Kdo by ji viděl? Bude to mít pod tričkem a z toho obličeje jí to snad zmizí dřív, než bude v Bradavicích." Bavili se spolu, jako bych tady nebyla. Spadl mi kámen ze srdce, když se za nimi zavřely dveře. Opatrně jsem vstala. Bolelo to jako čert. Byla jsem naštvaná. Přímo jsem zuřila! A byla jsem za to ráda. Kdybych neměla vztek, soustředila bych se na bolest. Převléct se mi trvalo snad hodinu. Každý pohyb mě bolel. Zítra se nepohnu.
Civěla jsem na lahvičku, která ležela na nočním stolku. Skřítka mi donesla lektvar, po kterém by mi měly brzy zmizet modřiny. Sice mě bolelo celé tělo, ale nechtěla jsem otci udělat takovou radost. Přeci si se mnou nedal takovou práci jen proto, abych pak vypila lektvar a jeho dílo nikdo neviděl. Podívala jsem se na hodiny. Musím jít balit. Za chvíli mě otec doveze na nástupiště. Už se těší na čerstvý vzduch. Nikam jsem nemohla, ani okno jsem si nemohla otevřít! Nechápu proč. Asi jenom proto, že jsem chtěla. Váhavě jsem držela lahvičku v ruce, když do dveří vtrhl otec.
"Ty jsi to ještě nevypila?!" chytnul mě za ruku.
"Neměla jsem na to chuť. Vypadá to hrozně."
"Okamžitě to vypij."
"Proč? Máš strach, že by někdo viděl tvoje dílo?" ušklíbla jsem se. Neodpověděl mi. Místo toho mi vytrhl lahvičku z ruky a sevřel mě jako v kleštích.
"Jestli to nepůjde po dobrým, tak ti urvu spodní čelist a naliju to do tebe!"
"Fajn!" zasyčela jsem podrážděně, když mi začal strkat prsty do pusy. Pozoroval mě. Naštvaně jsem po něm hodila prázdnou lahvičku. Viděla jsem mu na očích, že by mi nejraději jednu vrazil.
"Za hodinu budu čekat u vchodu. Když tam nebudeš, máš smůlu." Nedočkavě jsem házela oblečení do kufru. Nikdy bych nevěřila, že se budu takhle těšit do školy. Dokonce se těším i na Bellatrix a ty její rádoby vtipný poznámky. Tady to bylo jako ve vězení. Otec se ke mně už nepřiblížil. Místo toho si zvolil psychický teror. Celou dobu jsem byla zavřená v tomhle pokoji. A nemohla jsem nic dělat! Postupně mi zabavili všechny knížky, co jsem měla. Potom i učebnici, poprvé v životě jsem se chtěla něco dobrovolně naučit a oni mi to zakážou. Po druhý už se mi chtít nebude. Pergamen a brk mi vzali taky. Rádio, co bylo původně v pokoji, samozřejmě taky. Takže jsem buď ležela v posteli anebo se chodila koupat. Aspoň tu vanu tady nechali. Popravdě jsem vykoupaná na několik let dopředu. Ještě příští rok budu cítit po růžích.
Před vchodem jsem stepovala o čtvrt hodiny dřív. Nervózně jsem přešlapovala u dveří. Přišel přesně. Podal mi sluneční brýle. Málem jsem se rozesmála. Sluneční brýle? To je jako dát mi ceduli s nápisem : Mám monokl!
"Mohla sis to líp zamaskovat. Do večera to bude pryč. Do té doby nos tohle," hrubě mi nasadil brýle.
"To jako fakt? Budu nenápadná jak sněhulák v létě!" Beze slova otevřel dveře. Hned jsem pochopila. Byla zima, ale sluníčko se rozhodlo, že vyleze ze svého úkrytu. V Anglii to mají očividně naopak. V létě je hnusně a v zimě je teplo.
"Sundej si je až ve vlaku, ale k nikomu si nesedej."
"A jak? Kupé jsou narvaný k prasknutí!"
"Nějak se zařiď!"
S otcem jsme se přemístili do prázdné uličky. Doprovodil mě k nádraží a potom beze slova zmizel. Připadala jsem si jak totální idiot! V zrcátku jsem si zkontrolovala oko. Vyplácala jsem celý make-up, abych to zamaskovala. A podle mě se to podařilo. Nic nevidím. Když jsem proběhla zdí a spatřila před sebou lokomotivu, bylo mi o něco líp. Strach jsem nechala na druhé straně, rty se mi roztáhly do úsměvu. Půl roku zase klid. Nejraději bych se hystericky rozesmála, ale to už by bylo divný
i na mě. Nerozhlížela jsem se kolem. Vlak měl odjíždět až za půl hodiny, takže většina kupé byla ještě prázdná. Rozpustila jsem si vlasy, ofina mi lehce zakrývala oko. Opět jsem se zkontrolovala v zrcátku. Nikdo nic nepozná. Brýle jsem uklidila do batohu. Vytáhla jsem si knížku a spokojeně četla. Jak čas ubíhal, byla na nástupišti čím dál tím víc lidí. Studenti běhali sem a tam. Hotový chaos. Díkybohu, že jsem přišla dřív.
"Obsazeno," řekla jsem už snad po sté, když do kupé někdo strčil hlavu. Neměla jsem náladu na lidi. Což je docela ironické. Poslední tři dny bych za něčí společnost vraždila.
"Super, držíš nám místo!" poznala jsem Jamesův hlas.
"Aby ho nedržela někomu jinému. Na nástupišti dělala, že nás nevidí," ušklíbl se můj snoubenec. Merline, to zní hrozně. Už jen slovní spojení "Sirius" a "snoubenec".
"Neviděla jsem vás," řekla jsem po pravdě.
"Divil bych se, kdyby ano. Přes ty sluneční brýle jsi toho moc vidět nemohla," sednul si James naproti mě a nadzvedl obočí.
"Bože, tak mi svítilo do očí, no."
"Jsi nějaká podrážděná. To bylo to zasnoubení tak hrozný?" Se Siriusem jsme na něj vrhli varovný pohled. Jsou věci, o kterých se nevtipkuje.
"Co tady děláš?" vypískla má zrzavá kamáradka.
"Snažím se ti nezabít snoubence."
"Tak jsem to nemyslela! Neříkala jsi náhodou, že hned po zásnubách jedeš do Bradavic?"
"Změna plánu," odpověděla jsem neurčitě a doufala, že se v tom nebude dál šťourat. Doufala jsem zbytečně. Lily spustila salvu otázek. Nějaké se týkaly zásnub a jiné odjezdu.
"Lily. Lily! Brzdi! Nestíhám tvé myšlenkové pochody!" zastavila jsem ji. Tázavě se na mě podívala. Buďto jsem si to vsugerovala, nebo si skutečně prohlíží můj obličej. "Pro začátek, nikdo neumřel a nic mi není." Už otevírala pusu, aby se na něco zeptala. Naklonila jsem se k jejímu uchu. "Řeknu ti to potom. Není to nic pro zvědavý uši," zašeptala jsem.
"Co si to tam povídáte?" zajímal se Sirius.
"Nic," vyplázla na něj Lily jazyk. Mrkly jsme na sebe. Vsadím se, že tohle bude Siriusovi vrtat hlavou ještě dlouho.
Snažila jsem se soustředit na knížku, ale nešlo to. James se Siriusem se hádali a nebyla jsem jediná, komu to připadalo směšný. Lily se zbaběle schovávala za knížku a Removi cukali koutky.
"A kde máte vůbec Petra?" vzpomněla jsem se na posledního člena jejich party. Vždycky s nimi sedí. Všude.
"Doma. Prý je nemocný. Tak přijede až příští týden," odpověděl mi Remus, který si mě taky jako jediný všímal.
"Aha," mávla jsem nad tím rukou a opět se začala věnovat knize.
"Není ti špatně?" zeptal se z ničeho nic Remus. Zamračila jsem se.
"Mělo by být?" nadzvedla jsem tázavě obočí.
"Jsi bledší než obvykle... a máš kruhy pod očima. No vlastně-"
"Mám na sobě maku-up. Dostala jsem ho od Drusily, tak jsem ho vyzkoušela," pokrčila jsem rameny a usmála se.
"Odkdy se maluješ?" začala mi Lily věnovat pozornost.
"Od včerejška. Doma jsem se nudila," věnovala jsem Lily významný pohled, který naštěstí zaregistrovala.
"Radši se nemaluj. Jsi bledší než stěna," uzavřel to Remus.
"Ty lichotníku," zasmála jsem.
"Jak můžeš tvrdit, že Švédové jsou lepší? Viděl jsi je někdy hrát? No viděl?!" vyletěl James do stoje a nevraživě si měřil Siriuse. Nechápu, jak se někdo může hádat kvůli famfrpálu. Zvedla jsem se, že půjdu na záchod, ale James do mě vrazil. Zrovna Siriusovi předváděl nějaký manévr, nebo něco takového. Seděl na imaginárním koštěti a hlasitě vysvětloval mému nastávajícímu, že takhle to prostě nepůjde. Ten kluk by se měl léčit. Existuje určitá hranice.
"Jdu na záchod. Můžeš odletět na stranu?" zeptala jsem se našeho "letce".
"Jo, jistě. Sorry," poodstoupil. Vševědoucně jsem se podívala na Lily. Holka, ty to ještě budeš mít těžký. Jestli to těm dvěma vydrží a budou spolu mít dítě, tak to dítě bude létat na koštěti dřív, než doktor přestřihne pupeční šňůru.
Po pár metrech jsem usoudila, že jsem raději měla zůstat v kupé a čelit létajícímu Jamesovi. Nedalo se tady hnout. Proboha, když už používáme kouzla na každou prkotinu, mohl by někdo udělat abrakadabra a připojit další vagóny!
"Bezva. Miluju fronty na záchodky," zahučela jsem si pro sebe. Několik kolemjdoucích se po mě otočilo.
"Co? Ještě jsi neviděl nikoho se samomluvou?" zeptala jsem se podrážděně kluka, který kolem mě procházel a beze studu na mě civěl.
"Gigi, to jsi ty?" ozvalo se kousek přede mnou.
"Ahoj Narciso," zamávala jsem na spolubydlící, která stála pár metrů přede mnou. "Vždycky tady je taková fronta?"
"Jak kdy." Drze jsem předběhla nějaké prvačky, které stály mezi mnou a Narcisou. "Kde se flákáš? Myslela jsem, že budeme spolu v kupé."
"Původně jsem chtěla být sama, ale znáš Siriuse..."
"Jak to, že nejsi v Bradavicích?"
"To víš. Otec si mě chtěl pořádně užít, než vylétnu z hnízda," řekla jsem ironicky. Narcise cukly koutky.
"Umím si to živě představit."
"Pánský jsou volný?" kouknu na druhé dveře.
"Asi jo."
"Tak proč stojíme tady?"
"Viděla jsi někdy pánské záchodky?"
"Viděla, ale potřebuju akutně čůrat," protlačila jsem se k pánským záchodům. Někdo by měl zpracovat studii o tom, proč jsou pánské záchody vždycky volné, zatímco u dámských je fronta. Copak chlapi nepotřebují na záchod? Nikdo tu nečekal. Automaticky jsem otevřela dveře a nahrnula se dovnitř. Naposled, co jsem před odjezdem vypila litr kafe.
"Co tady děláš?" okřikly mě hned dva hlasy. Přesunula jsem svoji pozornost k pisoárům. Nějaký mladší student si okamžitě schoval svojí nejdrahocennější část těla tam, kam patří, a naštvaně odešel pryč. Ale nebyl jediný, kdo se snažil schovat své intimní partie.
"Ahoj, Severusi!" přiskočila jsem ke spolužákovi a ležérně se opřela o stěnu. Snažil se vypadat vyrovnaně, ale už ho mám prokouknutého. Kdopak se nám to tady stydí?
"Neumíš číst?!" vyjel na mě.
"Umím. Chceš něco přečíst?" zazubila jsem se.
"Nemůžeš jen tak vpadnout na pánské záchody."
"Očividně můžu. Severusi, v klidu. Nic jsem neviděla." Opravdu jsem se snažila nesmát, ale koutky ústy mě zradily.
"Jestli o tomhle někomu cekneš!"
"Seve, já jsem opravdu nic neviděla! Myslíš, že tam někdo je?" ukázala jsem na dveře, kde byl záchod. Přešla jsem k nim a zaklepala.
"Teď budeš klepat?!"
"No dovol! Jsem slušně vychovaná."
"Občas bych tě nejraději zabil," procedil skrz zuby.
"Tak to si stoupni do fronty," ušklíbla jsem se. Na záchodě nikdo nebyl. "Málem bych zapomněla! Děkuji za dárek!" Rozběhla jsem se k němu a přátelsky ho objala. Strnule stál a nechal se mačkat. Merline, ten je tak roztomilý. Celý nás Severus.
"Můžeš toho nechat?!" zavrčel.
"Počkáš na mě?" houkla jsem na něj, když jsem šla k záchodu. Odpovědí mi bylo prásknutí dveří. Nevadí. S neskutečně dobrým pocitem jsem vylezla ven a zavřela za sebou. Dámy a panové, dovolte, abych vám představila první moment, kdy byla fronta na pánských záchodcích! Několik nasupených tváří se mě snažilo zabít pohledem.
"Na co tam čumíte?" uslyšela jsem z dálky známý hlas.
"Máte volno," řekla jsem s úsměvem. Pořád na mě civěli. "Okamžitě na mě přestaňte civět, nebo na vás vypustím psy," řekla jsem a výhružně zaštěkala. Teď k tomu ještě vykulili oči. Ach jo, to tady nikdo nechápe srandu?
"Co je děje?" přiběhl první pes, kterého si budu za pár měsíců brát.
"Svět je tak malý," zakroutila jsem hlavou a šla zpátky do našeho kupé. Tentokrát s skvělou náladou. Kdo by řekl, že jedno setkání se Severusem na záchodech bude tak... osvěžující. Začala jsem se znovu smát. Pár lidí se za mnou otočilo. Tentokrát jim to nemám za zlé. Potkat někoho, kdo jde zamračeně po chodbě a pak z ničeho nic vybuchne smíchy, taky bych si myslela své.

Dobrá nálada mi vydržela až do Bradavic. S úsměvem na tváři jsem se řítila do sklepení. Šla jsem jako poslední. Ostatní mí zmijozelští spolužáci byli už dávno ve společence. Zdržela jsem se po cestě do hradu. Omylem jsem padla do závěje a vytáhl mě až Remus, který se jako jediný slitoval.
"Nazdár, děcká," vlítla jsem do společenky. Nikdo mě nepozdravil. Koukali, jako by mě viděli poprvé v životě. Ignorovala jsem zhnuseně se tvářící Bellatrix. Lucius mě sledoval svým ledovým pohledem. Víc jsem to nestihla prozkoumat, protože jsem si všimla Severuse, který mě výhružně pozoroval.
"Taky vás ráda vidím," proběhla jsem kolem nich rychlostí blesku. "Na vaše přívětivé tváře jsem se těšila celé prázdniny," zavolala jsem do společenky. Zarazila jsem se. Ona to snad i byla pravda. Cokoliv lepší než můj otec. Usmála jsem se. Konečně zpátky mezi supy.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka: Kouzla jsou pro slabochy?

Ano
Ujde to
Ne

Komentáře

1 novyeragon novyeragon | E-mail | 6. října 2013 v 13:33 | Reagovat

Super! Těším se na další :-D

2 Dani Dani | 6. října 2013 v 14:30 | Reagovat

Jeeeee Severus je gurmán:D
Sirius na její zranění ale určitě nějak přijde a bude to hustý!:DD

3 Suzan Suzan | 6. října 2013 v 17:54 | Reagovat

teda, nwm jak vás, ale mě už z toho bití mrazí (možná je to tím, že sem právě zhlídla panoramal activity, lidskou stonožku a mámu, zítra máme pět testů a já sem fakt nervní). Jinak super kapitola, teším se na další :)

4 Nikki Nikki | 6. října 2013 v 18:06 | Reagovat

supr senzace :)

5 Rogue Rogue | Web | 6. října 2013 v 20:27 | Reagovat

Teda takový otce bych taky chtěla a ostrou sekyru k tomu... To je fakticky děsný, jak se někdo může chovat takhle! :-x
Zpátky mezi supy, jsem zvědavá co se bude dít! ;-)

6 Andie Andie | 7. října 2013 v 7:02 | Reagovat

:OO konecne jsem se dockala ^^ uzasny '
:))

7 Kath Kath | E-mail | 7. října 2013 v 9:46 | Reagovat

Já bych se schválně nenamalovala aby to každý viděl a otce někam zavřeli :D Super díl u toho Severuse na záchodě jsem se málem počůrala :D Těším se na další :D

8 ZuzunQa ZuzunQa | 7. října 2013 v 15:57 | Reagovat

super :-D  jupí!!! teším sa na pokračovanie ;-)  ;-)

9 TheSindy TheSindy | 8. října 2013 v 6:52 | Reagovat

Skvělej díl..:) Doufám, že plánuješ že se brzy přijde na to bití..:)

10 Kýma Kýma | 8. října 2013 v 10:10 | Reagovat

Dalšííí :)

11 moira moira | Web | 8. října 2013 v 15:03 | Reagovat

Pansky zachodky. :DDD
btw - jak velke zachody v tom vlaku proboha jsou? :D

12 Hanča Hanča | 8. října 2013 v 15:07 | Reagovat

Super kapitola, sakra lidi piště sem ty komenty, ať je další! :DD

13 ela ela | 8. října 2013 v 17:05 | Reagovat

Uzasny:-) :-)

14 volnomyslenkarstvi volnomyslenkarstvi | 8. října 2013 v 18:39 | Reagovat

Už se nemůžu dočkat pokračování!!:3 :) :-D

15 makushka makushka | 8. října 2013 v 18:55 | Reagovat

dobra kapitola, honem dalsi :)

16 ddd13 ddd13 | 9. října 2013 v 19:26 | Reagovat

I really don't like her dad...really !

17 laura laura | E-mail | 10. října 2013 v 20:05 | Reagovat

please, kill somebody her dad!!! I love this but he is horrible.

18 Šílenej Šílenej | Web | 11. října 2013 v 15:17 | Reagovat

najednou se zavedlo komentováni v angličtině? fine by me :D ale toho mám ve škole víc než dost, tak zustanu u češtiny... souhlas, někdo by toho fotra už měl fakt odkráglovat, nejlíp kdyby Sirka s Luckou spojili poprvý a taky naposledy v životě síly :D

19 Sinead Sinead | 11. října 2013 v 16:56 | Reagovat

gratulujem! vytvorila si charakter, ktorý dokáže pravidelne nasrať, Giginho otca ;-) proste ekvivalent Cersei Lannister v game of thrones :-D len tak ďalej :-)

20 lu lu | 12. října 2013 v 12:03 | Reagovat

Já mít takového otce, tak provedu asi brzo otco-vraždu :D A jak vidím z komentářů, nejsem jediná!:D To je snad u Gigi asi poprvé, kdy se těší do školy, ne?:D A Severus to zabil:D Už úplně vidím ten jeho nasratý a zároveň rozpačitý pohled!:D

21 Millie Millie | 12. října 2013 v 18:37 | Reagovat

I' ve got the same talent as Gigy. And her father is stupid. So don't be afraid guys, I believe that the revenge won't miss him ;)
...I love Severus too, he's boss!... Looking forward next episode :)

22 Lola Lola | 15. října 2013 v 15:29 | Reagovat

Ach bože:D
Gigi válí:D
měli by tvůj příběh zfilmovat!:D
už teďkon vždycky brečim smíchem:D
už se těším na další:)

23 Tsumi Tsumi | 11. prosince 2013 v 21:21 | Reagovat

Doufám, že její otec chcípne bolestivou smrtí a že si Gi na jeho hrobě zatancuje rituální tanec... >.<

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama