17. října 2013 v 12:10 | Aranel van de´Corvin
|
Poslední dobou se mi nic nechce. Bolí mě záda a nemám náladu na psaní... Třeba mě vaše komentáře nakopnou...
P.S.: Občas si připadám jako idiot. V poslední kapitole Služky jsme se naštvala na Mutagha tak, že se mi o něm ani nechce psát :D Musím se uklidnit a pak se pustím do těch Jelimánů :)
"Jdeš na večeři?"
"Gigi? Haló!"
"Co?" otočila jsem se na Narcisu, které už docházela trpělivost.
"Ptám se, jestli půjdeš na večeři."
"Ne. Nemám hlad."
"Ty nemáš hlad? Je ti dobře? Celý odpoledne jsi nějaká zaražená."
"Nejsem zaražená. Jenom unavená."
"Viděla jsem tě unavenou a takhle to nevypadalo."
"Narciso, běž se najíst. Já mám v plánu upadnout do kómatu. Doma jsem se moc nevyspala," zalhala jsem.
"Tak zatím." Oddechla jsem si, když se za ní zavřely dveře. Dobrá nálada, kterou jsem oplývala, když jsme přijeli, rychle přešla. Jeden z důvodů bylo střetnutí s Bellatrix. Vjely jsme si do vlasů. A to kvůli Rudlovi. Všimla si, jak jsem se na něj ve společence podívala, a hned z toho vyvodila závěry. Ve výsledku jsem to měla být já, s kým jí zahnul na mých zásnubách. Za dobrotu na žebrotu. Kdyby tam nepřišel Lucius se Severusem, vynáší mě nebo Bellatrix v pytli na mrtvoly. Ale skutečným důvodem, proč mě přešla dobrá nálada, byla jedna jediná otázka. Drusila vběhla do pokoje jako uragán a radostně vykládala, jak si se Severusem přes prázdniny psali. Potom se na mě otočila a zeptala se, kde je Palačinka. Vyblekotala jsem něco o tom, že jsem ji nechala bratrovi, kterému se hrozně líbila, a navíc jsem chtěla přestat myslet na Luciuse. Lež jako věž.
Oblékla jsem si svetr a teplou mikinu. Půjdu se někam projít. Čekala jsem na to, až ta naše malá zmijozelská sekta bude na večeři. Chodili přesně v sedm. Bála jsem se, že na Luciuse narazím ve společence. Celý odpoledne seděl v křesle u krbu. Bylo mi jasný, na koho tam čeká. Jako malá holka jsem celý odpoledne potichu chodila kontrolovat, jestli tam ještě je. Opět jsem potichu sešla schody a nakoukla do společenky. Nikdo z našeho ročníku tam nebyl. Proběhla jsem přes společenku bez povšimnutí. Tempo jsem zvolnila až v druhém patře. Byla jsem ráda, že jsem opět ve škole, ale jednu věc jsem si neuvědomila. Můj otec sice je kilometry daleko, ale Lucius je až moc blízko. Nemělo to vypadat takhle! Měla jsem se přes prázdniny odmilovat! Pohled na něj mi neměl rozbušit srdce. A už vůbec jsem neměla toužit po jeho objetí. U Merlina, je to Lucius Malfoy! Mám se ho přece bát! Někde uvnitř vím, že Lucius není dobrý člověk a už mi to svým chováním i dokázal. Pamatuji si, jak jsem se ho bála poté, co mě chtěl... znásilnit? Zbít? Co chtěl tehdy vůbec udělat? A jak jsem na to mohla jenom zapomenout?! Tehdy jsem se vážně bála. Při myšlence, že bych s ním měla zůstat v jedné místnosti, mě polil pot. Kdy se stala TA změna?
Zašla jsem za roh. Jestli mě paměť neklame, tak tu je někde nepoužívaná učebna. Musím si to urovnat v hlavě. Slíbila jsem Siriusovi, že mu budu věrná, ale teď jsem si nebyla jistá. Nejraději bych otce zabila. Ano, bije mě. A hrozně to bolí, nejen fyzicky. Nikdy nikomu nepřiznám, jak to bolí. Někdy to nepřiznávám ani sama sobě. Ale za co skutečně nesnáším, je to, jak mi ovládá život.
Přinutil mě odejít od matky, ta na mě byla hodnější. Nikdy by na mě nevztáhla ruku a ani by to nikomu nedovolila.
Přinutil mě přestěhovat se do Francie.
Přinutil mě vzdát se všech mých kamarádů.
Přinutil mě jet studovat do Ameriky!
Přinutil mě poslouchat macechu.
Přinutil mě, abych odjela do Anglie!
Přinutil mě jít studovat do Bradavic! A když jsem konečně začala být šťastná, tak mě přinutil zasnoubit se!
Přinutil mě kleknout si na kolena a pokorně prosit!
Přinutil mě vzdát se lásky!
Přinutil mě... vzdát se Luciuse! Vztekle jsem začala házet s židlemi na protější stěnu.
"On mě přinutil!" zakřičela jsem do ticha. Hodila jsem poslední zbylou židlí a sesunula se podél zdi. V hlavě mi pořád znělo: "Přinutil mě, přinutil mě!". Byla jsem hrozně naštvaná! Ne, byla jsem rozzuřená! Nejen na otce, ale taky na sebe! Nikdy jsem neměla říct ano! Ano, skončila bych jako bezdomovec, ale byla by to moje volba! Utřela jsem si slzy. Byly to náročné prázdniny. A bude to náročné pololetí. I kdybych teď zasnoubení zrušila, Lucius by se stejně oženil s Narcisou. Záleží mu na jeho rodu, na čisté krvi. Nechám otce, aby se vítězně šklebil na naší svatbě. Ale jakmile si se Siriusem řekneme "ano", mizím odtud. Sirius bude taky rád. Nikdy bychom spolu nevycházeli. Civěla jsem snad hodinu do zdi a civěla bych dál, kdyby se neozvalo skřípání dveří. Nevydala jsem ani hlásku. Doufám, že to není nikdo z profesorů. Vypadá to tady jako po bombovém útoku.
"Přinesl jsem ti večeři." Remus si sednul vedle mě.
"Jak jsi mě našel?" popotáhla jsem.
"To je tajemství," usmál se tajemně.
"Dík," vezmu si od něj buchty. Sundala jsem si kapuci.
"Koukám, monokl ti už zmizel." Málem jsem se zakuckala.
"Jak jsi na to přišel? Vždyť přece nebyl vidět!" zeptala jsem se vyplašeně. Když si toho všiml Remus, mohl to vidět kdokoliv.
"Neviděl. Jen jsem si tipl," ušklíbl se. Nejraději bych si nakopala! Takový starý trik!
"Řekl jsi to někomu?"
"Ne." Pokusila jsem se o úsměv. "Měla bys to říct Brumbálovi," prolomil ticho.
"Zbláznil ses?"
"Gigi, tohle přestává být sranda!"
"Tohle už dávno není sranda."
"Půjdeme tam hned teď a uvidíš, že na tebe už nikdy nešáhne!" Strhla jsem ho zpátky na zem.
"Stejně ho už neuvidím. A nechci to nikomu říkat. Je to můj problém!" stála jsem si na svém. A navíc nemám potřebu vytrubovat to do světa.
"Gigi, Sirius nám vyprávěl o tvém otci. Je to psychopat!"
"Remusi, slib, že nepůjdeš za Brumbálem ," řekla jsem se slzami v očích. Kdyby se otec dozvěděl, že to někdo ví, je nejen po mě, ale i po Remusovi.
"Dobře," řekl po chvíli. "A co tady vůbec děláš?"
"Nic. Potřebovala jsem se vyzuřit. Chytla jsem se s Bellatrix," řekla jsem napůl pravdu.
"Jsi nepoučitelná! Dráždit Bellatrix," protočil oči.
"Já jsem si nezačala," pokrčila jsem rameny.
S Remusem jsme se rozloučili na schodišti. Nakonec mi zvednul náladu. Povídali jsme si o škole, o Lily a Jamesovi, o knížkách a dějinách. Je to moc hodný kluk, akorát trochu uzavřený do sebe - a to je už co říct, když to říkám já. Ploužila jsem se do sklepení a u toho přemýšlela o dnešním dni. Styděla jsem se sama před sebou za to, co jsem udělala v učebně. Jako bych to ani nebyla já. Vždycky jsem si dokázala zachovat chladnou hlavu. Dneska asi nemám svůj den. Takový výkyvy nálad nemají ani těhotný ženy. Na druhou stranu mi je teď líp.
"Petře?" vykulila jsem překvapeně oči. "Co tady děláš?" pokračovala jsem dál, když neodpovídal.
"J-já? Už mi je líp," vykoktal.
"To jsem ráda, ale nespletl sis cestu?" řekla jsem ironicky. Co by dělal tady ve sklepení?
"Ehm, kvůli úkolu do lektvarů... už musím jít. Chci překvapit kluky," proběhl kolem mě. Zmateně jsem pozorovala, jak spěchá do schodů. Divný.
"Jdeš zase něco napráskat? Komu děláš poskoka dneska?" ušklíbla jsem, když jsem si všimla našeho kolejního ducha, jak se pyšně naparuje před vchodem do společenky. Nestihla jsem ani říct heslo a vchod se otevřel.
"Že se ptám," šeptla jsem si pro sebe. Lucius Malfoy tam stál se svým naoko kamenným výrazem. Jiný by si toho nevšiml, ale já jsem moc dobře poznala, že je naštvaný.
"Už jsi zpátky," řekl docela zbytečně. Hodila jsem významný pohled na toho špicla. Už jsem tady, tak může jít sledovat někoho jiného. Lucius mu naznačil, ať odvlaje někam jinam. Toho samozřejmě poslechl.
"Jdu si lehnout." Čekala jsem až mi uvolní cestu, ale ani se nehnul.
"Potřebuju s tebou mluvit." Zamračila jsem se.
"Dobře, ale pojďme do společenky."
"Tam je moc lidí."
"A co mi potřebuješ tak důležitého, že to nesmí slyšet ostatní?" Natáhl ke mě ruku. Ucukla jsem. Nedělá mi to moc lehčí.
"Luciusi, tohle jsme probírali už stokrát!"
"Neprobírali, a víš proč? Protože vždycky, jakmile mě uvidíš,utečeš!"
"To není pravda."
"Dobře. Pojďme si promluvit."
"Ale teď-"
"Jistě! Jakou výmluvu máš dneska?" zeptal se ledově. Nedokázala jsem se mu do očí dívat dlouho. Po krátkém váhání jsem zašla za roh.Nechci to řešit před vchodem, kde nás může každý vidět. Lucius mě následoval.
"O čem chceš mluvit?"
"Proč se mi vyhýbáš?"
"Nevyhýbám se ti."
"Přestaň lhát! Myslel jsem, že období, kdy jsi se ze mě dělala blbce, je za námi."
"Luciusi, mě už to prostě nebaví! Jsme zasnoubení. Vím, že tobě by nevadilo Narcisu podvádět, ale mě je to nepříjemný! Pochop to! Všechno není podle tebe."
"Neříkej mi, že jste se s Blackem sblížili..." Srdce se mi divoce rozbušilo.
"Jo, sblížili," přiznala jsem. Díval se na mě svým ocelovým pohledem. Vím, že ho to ranilo. Prozradily to jeho oči. "Nezáleží na tom, koho si beru a ty to víš. Řekla jsem ti, že svého snoubence nebudu podvádět, když mi to nedovolí. A tehdy jsem jméno snoubence ještě neznala!" Nic neříkal. Mučilo mě to ticho. Nebránil mi v odchodu. Prošla jsem kolem něj. Nejistě jsem se zastavila a podívala se na něj. V ten moment mi byli všichni ukradení. Viděla jsem jenom jeho. Stál tam. Nic neříkal. Připadala jsem si jako ten nejhorší člověk na světě. Nevím, kdy mě nohy zradily. Najednou jsem stála zase u něj. "Chyběl jsi mi," zašeptala jsem. Čekala jsem až něco řekne. Cokoliv.
"Nevypadá to tak," prolomil konečně to tíživé ticho. Udělala jsem další krok. Byla jsem pár centimetrů od něj.
"Nevím, kdo mě učil, že nesmím dávat své emoce najevo," poukázala jsme na image Zmijozelu.
"Nevěděl jsem, že jsem tak dobrý učitel."
"To je spíš tím žákem,"opravila jsem ho. Natáhl ke mě ruku. Tentokrát jsem neucukla. Pevně jsem ho objala.
"Musím jít," usmála jsem se smutně. Nejraději bych tady zůstala uvězněná v jeho objetí, ale nešlo to.
"Proč?"
"Protože je pozdě."
"Výmluva."
"Já vím," ušklíbla jsem. Otočila jsem se k odchodu. Měla jsem nutkání vrátit se a na rozloučenou ho políbit. Jenomže to by taky nemusela dopadnout dobře. Společenkou jsem proběhla jako tajfun. Dokonce jsem ignorovala i Severuse a Drusilu.
S povzdechem jsem vstala s šla na záchod. Nevím, proč musím pít před spaním! Málem jsem si ukopla palec o kufr, který se z nějakého důvodu válel uprostřed pokoje. S tichými nadávkami jsem se zavřela do koupelny. Ráno majitele kufru zabiju! Úplně mě přešlo spaní. Zítra budu k nepoužití. Ale nebudu jediná. Když jsem se vracela z koupelny, zaslechla jsem tichý vzlyk. Prvně jsem si myslela, že jde o Drusilu. Severu je totiž hrozný ignorant. Nedivila bych se, kdyby plácnul nějakou blbost. Jenomže to byla Narcisa. Ztuhla jsem na místě. Rozhozená Narcisa? Odkdy? Je sice v pohodě, ale své problémy dokáže perfektně skrývat.
"Narciso?" zašeptala jsem do tmy a změnila směr. Opět jsem zakopla o ten pitomý kufr! "Jsi v pořádku?" dožadovala jsem se odpovědi.
"Běž pryč."
"Co se stalo? Třeba ti budu moct nějak pomoct," sedla jsem si na její postel.
"Udělala jsem hroznou blbost!"
"Každý dělá blbosti."
"Jenomže tohle bude pěkný průser, až se to provalí. Zabije mě!"
"Kdo?" zamračila jsem.
"Kdo myslíš?!" zafuněla, tentokrát vztekle.
"Oh," vyklouzlo mi, když mi došlo, o kom je řeč. Třeba se pletu. "Mluvíme o Luciusovi, že?" ujistím se.
"Jasně, že jo! Až se to dozví, tak se mnou udělá krátký proces." Nemusela jsem dlouho přemýšlet, abych zjistila, kde je problém. Snad Narcisa s někým neulítla. Kdyby se do domáknul Lucius, tak místo svatby jdeme na pohřeb.
"Proč by se to měl dozvědět? Nebo ten kluk má nějakou tendenci chlubit se?"
"Ne, to ne," povzdechla si. "Ale cestou zpátky nás potkal Rudolfus!" zaskučela.
"Tak to není dobrý," připustila jsem.
"Díky za podporu!" řekla téměř hystericky. Nedivím se.
"Počkej, možná vím, jak zabránit tomu, aby to někomu řekl," napadlo mě. Nechci jí dávat planý naděje. Jestli je Rudla ještě ve společence, mohla bych to stihnout dřív, než to vyklábosí dál.
"Děláš si srandu? Rudolfus a mlčet? To budou dřív prasata lítat!"
"Řekněme, že mi něco dluží." Zamračila se.
"Co ti, u Merlina, může Rudolfus dlužit?"
"Radši se ani neptej. Počkej tady, podívám se, jestli není ve společence."
"A co když tam není? Nakráčíš k nim do pokoje s tím, že musíš s Rudolfusem mluvit? Myslíš, že to Luciusovi nebude divný?"
"Uvidíme."
"Gi?"
"No?"
"Díky."
"Zatím nemáš za co," otevřela jsem dveře.
"Jo, a Gigi? Obleč se."
"Dobrý nápad." Kdyby mě Lucius viděl, jak budím jeho spolubydlícího jen v tričku a tangách, nevím coby dělal. Vlastně vím. Jenom nevím, v jakým pořadí by nás zabil...
Tak s tím nicneděláním nejsi jediná!
Ale znám více lidí, kteří to mají stejně, takže divná nejsem
A navíc to ani na kapitolce nejde znát, dneska byla spíše více vzpomínková a melancholická, což možná odráží tvojí náladu, ale byla skvělá! Bylo/je mi líto situace Gigi a ikdyž to nerada připouštím, tak tady mám nejradši pár GIGI/LUCIUS:) Lucius je tady opravdu prostě zlatíčko
Tak přeji nové nápady ke psaní, snad tě komenty nakopnou a spraví náladu:)